Asi bych to měla uvést hned na začátek: nespali jsme spolu. Jen jsme si povídali. Myslím si, že bych toho ani nebyla schopná. Už jen kvůli tomu, jak to dopadlo minule. Nelituji Andrewa, ale lituji toho, že se to stalo tak rychle, neuváženě. Možná, kdybychom se spolu s Harrym vyspali později, dali bychom se dohromady a byli bychom pár. Ale taky by se na mě Harry možná v tu dobu vyprdl a o žádné dítě by se nezajímal. Nikdy se nedozvím, jak by to bylo, kdyby, ale upřímně: ani o to nestojím. Takhle jsme to nechali vyzrát a uvidíme, jakým směrem to povede dál.
Původně jsem se obávala toho, že si nebudeme mít co říct, ale opak byl pravdou. Povídali jsme si absolutně o všem a nikdy nenastala jediná chvíle trapného ticha. Nemluvili jsme ale o Andrewovi a ani o tom, co že to mezi námi vlastně je. To ne. Povídali jsme si o tom, co se za ty dva roky vlastně stalo s našimi životy.
A abych byla upřímná: Harry si ty dva roky rozhodně více užil, jak já. Já jsem si jen otevřela kavárnu a- to je vlastně všechno. Nic víc se v mém životě nestalo. Ani jsem s nikým nechodila.
Harry, ten naopak zažil spoustu věcí. Procestoval skoro celou planetu, pro jednou ne v rámci práce. Podíval se do Jižní Ameriky, Afriky, Asie, Austrálie... prostě byl všude. Ukázal mi stovky fotek, ze stovky míst a desítek států.
Cestování ale není vše, co dělal. Samozřejmě, že měl i spoustu holek. Objasnil mi, co měl s Kendall Jenner a dalšími holkami. Když mi to vysvětloval, znělo to, jakoby se mi za všechny ty holky omlouval. Zněl provinile, což jsem moc nepochopila.
Nebyli jsme spolu, nevídali jsme se. Nemusí se mi omlouvat za věci, které dělal v době, kdy neměl žádnou naději, že se ještě někdy setkáme. V té době nevěděl, že spolu máme dítě. Žil normálně svůj život. Já mu nemám, co vyčítat.
Harry odešel okolo jedné hodiny ranní s tím, že mi ještě před odchodem dal svoje číslo a vyžádal si to moje. Taky jsme se domluvili, že za mnou další den ve tři hodiny přijde a společně s Andrewem někam půjdeme.
Myslím, že moje číslo chtěl z toho důvodu, kdybych zítra nedorazila na místo, na které jsme se dohodli, aby měl pojistku, kdyby mě nenašel ani tady. Nic jsme nerozpitvávali. Neřešili jsme, co se stane dál. Co bude, až opustí San Francisco. Hodili jsme to za hlavu a aspoň jeden večer jsme si užili bez jakýchkoli komplikací. To vše budeme řešit až ráno.
Ráno jsem se probudila celá šťastná a plná energie. Neobklopovala mě ale pouze pozitivní energie. Do hlavy se mi nahrnulo nesčetné množství obav, ke kterým jsem se snažila přistupovat skepticky.
Chci říct, ano, jasně, že jsem nadšená z našeho setkání, ale mám lehké podezření, že vše, co mi včera řekl, byla jen snůška keců. Nechci mu moc důvěřovat. Přeci jen mám stále v živé paměti hlasový vzkaz, který mi před lety zanechal. Jak mi všechno vyčítal, jak mě nazval nemožnou mrchou. Když přiznal, že se do mě zamiloval, a pak to vyvrátil, když mi oznámil, že zjistil, že mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice. Pořád si živě dokážu vybavit nenávist, která v jeho chraplavém hlasu se silným britským převyšovala nad všemi ostatními emocemi.
A pak je tu ještě jedna osoba. Dean. Můj nejlepší kamarád Dean Hamilton. Ačkoliv jsem s ním přes několik let nemluvila, mám chuť teď hned vytočit jeho číslo a zjistit, jestli má stále to stejné.
A přesně to také udělám. Z postele se natáhnu ke svému nočnímu stolku, ze kterého popadnu svůj telefon a vytočím pro mě důvěrně známé číslo mého ex nejlepšího kamaráda. V posteli se posadím a zády se opřu o měkký polštář. Netrpělivě čekám, co se stane. Zadržuji dech a pozorně poslouchám zvuky vytáčení.
Možná, že ještě stále spí. Přeci jen je zde v San Franciscu ani ne sedm hodin ráno. Je sice pravda, že měl ve zvyku vsávat něco po šesté hodině, ale co můžu já vědět, je možné, že se jeho zvyky za těch pár let změnily.
Začnu panikařit, že mi to vezme nějaký cizí člověk a já nebudu vědět, co říct. Improvizace mi nikdy moc nešla. A navíc: co mě to vůbec napadlo? Volat mu? Byl to hloupý spontánní nápad. Jsem se musela zbláznit. Ani nevím, jestli bych si s ním měla vůbec co říct. Nevím, jestli na mě není naštvaný nebo tak něco.
Užuž si telefon odtahuji od ucha, ale najednou zvuk vyzvánění přeruší zapraskání. Pak je asi sekundu ticho a já si přitáhnu telefon zpět k uchu.
„ Prosím?" ozve se z druhé strany telefonu důvěrně známý hlas a já přestanu dýchat. Po tolika letech slyším jeho hlas. Jeho jemný, klučičí hlas. Naprostý opak Harryho. Dean je vlastně úplně celý opak Harryho.
Před pár sekundami jsem neměla nejmenší tušení, na co se ho zeptat, ale nyní, když konečně slyším jeho hlas, se mi vybavila spousta věcí, které by mě ohledně jeho života zajímaly. Problém je ten, že když už to konečně mohu udělat, jsem oněmělá. Všechny otázky se mi zasekly v krku a já pouze poslouchám jeho tiché nádechy a výdechy, které jdou přes sluchátko slyšet.
„ Haló?" ozve se znovu a jeho jemný hlas mu přeskočí na chraplavý, takže mi je jasné, že jsem ho probudila. „ Je tam někdo?" odkašle si a já jsem strašně ráda, že ještě neztratil trpělivost a netípl to, protože díky tomu si mohu dopřávat jeho přítomnost. Jenom na malinký moment a pouze přes telefon, ale i přesto to cítím: přítomnost něčeho, co mi dlouho chybělo. Po Deanově odchodu mi v srdci zůstala velikánská díra, kterou z části zaplnil Will, ale nikdo nemůže zaplnit Deanovo místo. Na to znám Deana moc dlouho a moc dobře. Nikdy bych se ho dobrovolně nevzdala. Kdybych si před lety nebyla jistá, že je mrtví, zůstala bych.
„ Kdo je tam?" zkusí se zeptat znovu a potom dodá: „ Vím, že tam jste, slyším vás dýchat," prohlásí vítězně a já se potichu uchechtnu nad jeho chytrostí doufajíc, že mě nezaslechne.
Ale on mě slyšel a slyšel mě velice dobře a zřetelně. Trvá mu pouhý moment, než mu dojde, o koho jde. Slyším, jak zalapá po dechu: „ Emmo?" zašeptá skoro neslyšně. Přeci jen: chichotat mě slyšel už tolikrát, že by si můj hlas nikdy nesplet s nikým jiným. Ostatně jako já ten jeho.
Na chvíli jsem jak paralyzovaná a nevím, co dělat. Mám mu odpovědět nebo to típnout? Už tak jsem mu prozradila svoje nové číslo.
Rychle si projdu všechny plusy a mínusy obou možností a nakonec se rozhodnu, že nepromarním možnost znovu se dostat do kontaktu s Deanem. Protože s ním to bylo vždycky skvělý. Vždycky jsem se na něj mohla spolehnout. A rozhodně neuškodí, když ho budu mít znovu ve svém životě.
„ Ahoj, Deane," zašeptám svým ranním, ochraptělým hlasem a zamrvím se v posteli.
Nechci, abyste si moje slova vyložili špatně. Will je a zůstane mým nejlepším kamarádem, ale chtěla bych vědět, jak na tom s Deanem jsem. V minulosti jsem k němu pociťovala hlubší city, jak pouze přátelství, a tak potřebuji zjistit, jestli jsou všechny tyto pocity pryč. Protože pokud jde o lásku, tak bych se v první řadě měla soustředit na můj vztah s Harrym, který je pro mě momentálně důležitější jak Dean nebo všechno ostatní. V první řadě musím sehnat Andrewovi tátu, kterého neměl. Poprvé se nesmím zachovat jako sobecká, nemožná mrcha a udělat něco pro svého syna.
Ale teď, v sedm hodin ráno, mám chvíli čas, abych se zabývala i svým bývalým nejlepším přítelem. Mám stejně dojem, že si po tolika letech oddělení nebudeme rozumět. Anebo taky jo. Nebudu tady dělat nějaké závěry, když o něm vůbec nic nevím.
„ Emmo," vysloví znovu moje jméno a já se pro sebe znovu zasměju. Začíná to podobně jako náš minulý rozhovor, pře několika lety, kdy jsme nemohli uvěřit, že se opravdu slyšíme. Tehdy jsem s ním mluvila naposledy a konec toho rozhovoru ve mně vyvolil pocit, že je můj kamarád mrtvý.
„ Jak se máš?" řeknu zvesela. Je neuvěřitelné, jak lehce jsem se rozpovídala. Nepřipadám si vůbec nervózní, ale za to může ta radost, že konečně znovu slyším jeho hlas a možná i ranní otupělost. Můj mozek se ještě stále kompletně neprobral.
„ Emmo... jsi to vážně ty?" zalapá po dechu. Nevím, jestli se stále ujišťuje, že jsem to já jako osoba, nebo jestli se nediví mému pozitivnímu přístupu. Zná mě jako po ránu nevrlou, ospalou, úsměvů neschopnou holku, co na něj do devíti hodin jen vrčela nadávky.
Ale taková už nejsem. Už dávno ne. A jsem za to ráda. Můj nový život mě změnil v lepšího pozitivnějšího člověka. A jsem za to ráda, ačkoliv se mi stále někdy zasteskne po mém starém životě s Deanem.
S Deanem jsem byla jiná. Možná právě proto, že jsem byla s Deanem, který se mě neustále a neodbytně snažil předělat na tu veselou holku, co jsem teď. Já jsem se asi na truc chovala tak protivně, možná jsem ho chtěla provokovat tím, že se budu chovat jinak, jak si přeje. Byla jsem rebelka. A to se mu na mě líbilo.
Při těchto myšlenkách se mi zachmuří obličej, a tak se znovu pokusím nahodit na veselejší notu, když promluvím: „ Ano, Deane, jsem to opravu já, tvoje Emma. Promiň, že jsem se neozvala dřív, myslela jsem si, že nejsi na živu, když ses mi měsíc neozval," snažila jsem se to podat vtipně, ale vím, že se mi zrovna moc nepodařilo naskočit znovu na šťastnou notu. Mám takový dojem, že jsem zněla spíše ztrápeně.
„ Já vím, promiň mi to," naštěstí ne tak moc ztrápeně jako on. „ Ale hned po té katastrofě, co islamisti rozstříleli půlku našeho tábora, nás poslali co nejrychleji domů. Když říkám, co nejrychleji tak tím myslím, že jsem se domů dostal přes různé tábory, až o dva měsíce později," nechám ho mluvit. Nechci být neslušná a přerušovat ho, i když bych k tomu měla jisté poznámky. Třeba proč se mi i tak neozval.
„ A když jsem přiletěl konečně zpátky do Los Angeles..." pokračuje dál ve svém monologu, „ nikde jsem tě tam nenašel. Ptal jsem se všech: Ashley, ostatních z crew, kluků z One Direction, dokonce jsem brnknul i Taylor, jestli o tobě něco neví. Nikdo neměl nejmenší stopu. Všichni mi řekli, že jsi zmizela," při jeho posledních slovech si postesknu. Musel do LA dorazit chvíli po tom, co jsem vypadla. Nanejvýš týden, podle toho, co mi řekl. A nedokážu si představit, jak se musel cítit, když přijel do našeho města, do města, ve kterém jsme od malička chtěli žít, a zjistil, že jsem pryč.
„ Deane..." řeknu ztrápeným hlasem. Ta pozitivní Emma je tatam. „ Omlouvám se ti, že jsem aspoň tobě nezanechala nějaký vzkaz, ale zdálo se mi jako lepší nápad prostě odjet, nechat všechno za sebou," snažím se mluvit co nejtišeji, jako by bylo nebezpečné, tajné vyslovit tyto slova nahlas. Jako bych nechtěla, aby je slyšel někdo neznámý. „ Kluci ti určitě řekli, co se stalo mezi mnou a Harrym a-"
„ Jo, o tom toho vím celkem dost," skočil mi neslušně do řeči Dean. Teď nezněl překvapeně, že mě slyší, nebo smutně, když mi vyprávěl o jeho katastrofální misi. Ne, ani jedno z toho, zněl spíš naštvaně. Nechápala jsem to.
„ Co tím myslíš?" povytáhnu obočí, přičemž se v posteli nepříjemně ošiju.
„ No, tak jsem zaslechl, že jste se spolu vyspali, a když se tě Harry zeptal, jestli s ním budeš chodit, tak jsi ho poslala do prdele," zkrácená verze celého našeho komplikovaného příběhu. Bylo to tak, nepopírám, že ne. Ale bylo to mnohem komplikovanější a nepříjemnější. Vše není jen moje vina.
„ Deane, já..." nevím, co bych ti na to řekla. Asi blbá odpověď. Emmo, mysli!
Předtím než však stihnu něco vymyslet, Dean znovu mluví: „ Nech to být, nic mi do toho není... jen- jen jsem měl prostě před svým odjezdem pocit, že mezi námi něco je, něco víc," nemusel to vyslovit nahlas, pochopila jsem, co myslí. Měla jsem v tu dobu totiž stejný pocit.
„ Ale, Deane, já si myslela úplně to samé. A právě proto jsem nechtěla, abys vůbec odjížděl. Věděl si, jaký to je mezi mnou a Harrym, mohl si vědět, že se něco stane," znovu se rozpovídám a snažím se sebe samu trochu ochránit. Nechci na něj shazovat vinu, ale nemyslím si, že bych měla nechat jeho, aby shodil všechnu vinu na mě.
„ Viděl jsem, jak se neustále hádáte. Myslel jsem, že to nedopadne, tak jak to dopadlo," odfrkne si.
„ Ale copak takhle nezačíná většina vztahů? Uvědomuješ si, jak moc jsem byla po tvém odjezdu zoufalá? Sama nevím jak k tomu, co se mezi mnou a Harrym stalo, došlo. Prostě se to stalo. A to, že jsme spolu před tím, než sis odjel bůhvíkam, něco měli, očividně moc neznamenalo. Víš, Deane, zoufalost je na hovno věc. Ze zoufalosti lidi dělají věci, které by nikdy neudělaly," vychrlím na něj všechny moje myšlenek. Mohu jen doufat, že mě chápe.
„ Takže lituješ toho, že ses s ním vyspala?" hned na mě vychrlí otázku, která jisto jistě zajímá všechny. Jak Willa, Louise, tak Harryho, Deana a určitě i mě.
Ale já jsem si na tuhle otázku už sama pro sebe odpověděla, a tak sebevědomě vyřknu: „ Ne, nevrátila bych tu noc zpátky," tehdy se toho dělo hodně a i když se sex s Harrym ukázal jako klíčový ke všem následujícím ne moc šťastným událostem, já si to užila. Sex s ním jsem si užila (přejděme ten bod, že jsem nikdy s nikým jiným nespala, bez povšimnutí, prosím) a vzešel z něho Andrew. Moje krásné, inteligentní dítě.
Ne, určitě toho nelituji.
„ Aha," je jediné, co mi na to Dean řekne. Z jeho hlasu cítím, že je uražený a ublížený, ale... co s tím mám jako dělat? Mám mu lhát? To ani náhodou!
„ Hele, Deane, za ty roky, co jsme nebyly v kontaktu, se toho stalo opravdu hodně. A většina těch událostí byla ovlivněna právě tou nocí. A ne všechny ty události byly katastrofální. Uznávám: bylo špatné odejít z crew, odstoupit z tour a především opustit tebe. Ale musíš mě pochopit," přivřu oči a snažím se zadržet slzy, které se mi hrnou do očí. Nechci, aby vůči mně pociťoval zlost. A i kdyby, tak chci udělat vše pro to, abych tomu zabránila.
„ V tu dobu, kdy jsem s Harrym měla sex, jsem si myslela, že už tě nikdy neuvidím, byla jsem téměř stoprocentně přesvědčená, že jsi zemřel. Byla jsem zoufalá a v sexu s Harrym jsem viděla jediné osvobození. Sex s ním vedl sice k mnohem většímu závazku, ale přesto toho nelituji. Teď žiju v San Franciscu, vlastním kavárnu a jsem šťastná. Mám dojem, že jsem si našla svoje poklidné místo, na kterém bych chtěla setrvat, dokud se nerozhodnu, že je na čase najít si manžela. Jsem se svým nudným stereotypním životem spokojená," raději pomlčím o všech událostech posledních pár dnů, neboli ten incident s Harrym.
„ Emmo... jasně, že tě chápu. Jen- musíš pochopit i ty mě. V tu dobu jsem k tobě cítil něco víc a tahle informace mě úplně zničila," zašeptá. Nijak nezareaguji, vím, že oba ještě potřebujeme čas na vstřebání všech slov, které zde byly vyřčeny.
Po pár minutách je to on, co poruší tíživé ticho: „ Takže ty teď bydlíš v San Franciscu?" zeptá se a dodá: „ A vlastníš kavárnu?"
„ Uhm...jo" přemýšlím, že se zmíním o Willovi, ale to je další věc, o které bych prozatím měla pomlčet. Stejně tak o Andrewovi. Když takhle reagoval na můj sex s Harrym, jak by asi zareagoval na to, že s ním mám dítě?
„ Já jsem teď v San Franciscu taky," řekne jakoby nic.
„ Jo, to je vlastně důvod proč ti tak trochu volám, viděla jsem tě na koncertě kluků," vysoukám ze sebe stěží. Po tom, co jsme si vyříkali vše o naší minulosti, není zde moc témat k probírání.
Je to zvláštní. Před pár lety jsme spolu nemohli zavřít pusu ani na pár sekund a teď máme problémy povídat si jen několik minut.
„ A nechtěla by ses sejít?" přímo ve chvíli, kdy Dean položí tuto otázku, se dveře do mojí ložnice pootevřou a vzniklou dírou na mě shlížejí dvě smaragdová kukadla a kudrnatá čupřina. Andrew je očividně vzhůru.
Když se ke mně rozeběhne, přiložím si prst ke rtům, abych mu naznačila, ať je potichu, načež okamžitě zpomalí a neslyšně si ke mně zaleze do postele. Usměju se a prohrábnu mu kudrnaté vlásky.
„ To by bylo super, Deane. Do kdy tady jsi?" skousnu si spodní ret a svůj pohled stočím na zvědavá kukadla mého syna.
„ Do konce tohohle týdne," odpoví stručně.
„ Fajn. Kdy by se ti to hodilo?" snažím se náš rozhovor co neslušněji zkrátit. Nemám ráda, když musí Andrew čekat, až se s někým dohovořím přes telefon.
„ Kdykoliv," fajn, ten mi to teda neulehčuje.
„ Dneska nemůžu, tak co kdyby ses zítra po šestý dostavil na adresu, kterou bych ti zaslala v SMSce?" zeptám se a doufám, že nebude mít žádné námitky.
„ Jasně, cokoliv," v jeho hlase mohu slyšet, že se usmívá. Skoro ho vidím, jak leží v hotelovém pokoji s výhledem na Golden Gate Bridge. Na sobě má pouze trenky a je zachumlaný v tenké bílé pokrývce. Tato představa mě donutí se také usmát.
„ Super, tak se uvidíme zítra. Já už teď musím jít. Otevřít kavárnu a tak, víš co," řeknu nervózním hlasem. Proč na mě přišla taková nervozita, sakra?
„ Dobře, tak se měj krásně. Uvidíme se," teď pro změnu cítím, jak je zklamaný, že už se semnou musí loučit.
„ Ahoj," rozloučím se s ním a bez toho, abych čekala na odezvu, to típnu. Už dále nemůžu zanedbávat svého syna.
„ Dobré ráno, drahoušku," otočím se k Andrewovi a ihned ho políbím na jeho růžové tvářičky.
„ Ahoj, mami," pozdraví mě, přičemž si obmotá svoje malé ručičky kolem mého krku a vyhoupne se mi na klín.
„ Jak ses vyspal, zlato?" usměju se na něj.
„ Dobže," zašišlá svým dětským hlasem a já ho musím znovu políbit. Proč je tak rozkošný?
„ Tak to je super. Dneska už půjdeš do školy, vyzvednu tě ve tři hodiny a půjdeme někam na zmrzlinku, jo?" skloním k němu hlavu a doufám, že chápe, co mu říkám. Je to sice chytrý kluk, ale přeci jen je strašně malý.
„ Fajn," přikývne a ihned se vyhoupne na nohy.
„ Tak se jdeme připravit," vyskočím hned za ním a peláším s ním do koupelny, vstříc novému dni...
---
Ani mi nemusíte říkat, že jsem strašná. Nevím, co to se mnou bylo celý léto. Po práci jsem vždycky přišla domů a byla jsem úplně mimo. Kromě víkendů jsem na psaní neměla vůbec náladu. Doufala jsem, že přes léto Perfection dopíšu... no, očividně se tak nestalo. Zbývají nám čtyři kapitoly a epilog. Už se upřímně těším, až Perfection dopíšu. Emma a Harry mi sice přirostli k srdci, ale je čas posunout se dál. Mám vymyšlený celý další příběh a už se upřímně nemůžu dočkat, až ho uvidíte.
Doufám, že se vám i po tak dlouhé, neúmyslné přestávce kapitola líbila. Já sama nemám ráda, přidávání kapitol po tak dlouhé době, protože pak člověk zapomene, co vůbec bylo v té předešlé. Snad teď když je škola, budu trochu aktivnější v psaní.
Za každý komentář a vote budu moc ráda <3 Mám vás moc ráda :)
-BethKab-