Sedím na studené kamenné zídce a v ruce svírám poloprázdnou láhev vína. Pod okem se mi již určitě rýsuje pěkně fialový monokl, který mému vzhledu dodá šmrnc. Mé bledé rty jsou mírně pootevřené, načež mezi nimi prochází dosti videlná pára. Jo, je mi neskutečná zima. Horní ret je mírně natržený, ale rudá tekutina z něj už neteče. Mé, dříve roztomilé červeňoučké tvářičky nyní září fialovou barvou, která rozhodně nejde přehlédnout.
Chcete vědět, co zdobí mé špekaté tělo? Odpověď je prostá! Obyčejné šedé tričko, které má na sobě spoustu dir, přes které putuje chladný vzduch na mojí nahou pokožku. Kalhoty, které ještě před chvilkou sršely novotou jsou nyní špinavé a roztrhané.
Má mysl je znovu pod vlivem alkoholu, který nyní svírám v pravé ruce a pomalu z něho upíjím. Jakoby té kocoviny nebylo dost. Nejspíš nebylo, když ji zítra budu mít znovu.
Mé rudé oči od pláče mému vzhledu moc nepřidávají, spíše ubírají. Vlastně si ani moc jako člověk nepřipadám, spíš si připadám jako zombie. Ošklivá zombie, která na ulici straší lidi různé věkové kategorie.
Chcete vědět, co se vlastně stalo? Ano, už nastal ten pravý čas Vám to povědět.
Před
Má koncovina, která ještě před chvilkou doslova manipulovala s mým tělem ustávala. Bolest hlavy ustála hned potom, co jsem pozřela ten prášek. Je sice pravda, že ani sprintu na záchod jsem se nevyhnula. Jo, není to jednoduché.
,,Mami, jdu ven," oznámila jsem jí mezi kuchyňskými dveřmi, o které jsem se následně opřela. Jo, lhala jsem jí, ale přeci jí nemůžu říct, že jdu do posilovny. Koukala by na mě jako na blázna, kterého právě propustili z bohnic.
Stočila ke mně svůj zrak a povytáhla obočí. ,,Jsi si jistá? Ráno jsi nevypadala na to, že by jsi byla schopna vstát z postele, natož jít se courat po městě," zkonstantovala a prohlížela si mě od hlavy až k patě. Jo, měla pravdu. Jako vždy.
,,Jsem si jistá!" Odpověděla jsem rozhodnutě. V pokoji jsem si vyzvedla svojí tašku na cvičení, kterou jsem si následně přehodila přes rameno a obula si boty.
,,To jdeš ven s touto obrovskou taškou?" Ukázala na mojí tašku, která visela na mém rameni. Přikývla jsem, načež máma nesouhlasně zavrtěla hlavou a dále se věnovala vaření.
Procházela jsem temnými uličkami, které vedly přímo k posilovně. Místo zepředu, vedly zezadu. Nosem jsem nasávala odpolední čerstvý vzduch, který dělal mému tělu dost dobře. Užívala jsem si pocit volnosti, který mě vtáhl do jiného světa, že jsem úplně zapomněla na realitu, a to bych nebyla já, kdybych do někoho nevrazila.
,,Omlouvám se, nedávala jsem pozor na cestu," odstoupila jsem, abych dotyčnému viděla do očí. Mé tělo se pod náporem strachu zachvělo, jeho oči mě doslova probodávaly skrz na skrz. Mezi rty měl strčenou cigaretu, ze které popotáhl a následně vydechl dým, který mě prudce udeřil do nosu. Při pohledu na jeho popraskané rty jsem totálně celá ztuhla a nebyla schopna se pohnout. Svým pohledem jsem jezdila po celém obličeji šeredného muže, který právě teď stál naproti mně a s úšklebkem sledoval mojí reakci. V jedné vrásčité ruce svíral nedokouřenou cigaretu a druhou měl zastrčenou ve vytahaných kalhotách, které mu na vzhledu moc nepřidávaly. Holky, nepřeji Vám takového muže potkat. Mastné vlasy mu trčely do všech světových stran a svojí sytě černou barvou se podobaly dřevěnému uhlí.
Celé okolí ovanul smrad z cigarety, kterou právě svíral mezi prsty. Úšklebek na jeho tváři mi po celém těle nahnal husí kůži. Srdce bušilo jako o život. Z kamenné zídky šel chlad, který ovanul mé tělo a já se automaticky ošila. V lehkém šedivém tričku, které na mně doslova viselo, jsem si předním připadala nesvá. Jeho vzhled sice nebyl o nic lepší, ale i přesto mě svíral zvláštní pocit. Nedokážu ho přesně formulovat, ale rozhodně nebyl příjemný. Chtěla jsem začít křičet a utíkat do civilazace, ale mé nohy mi nechtěly vyhovět.
,,Ale, ale, koho nám to čerti nesou," pronesl slizkým hlasem, který nebyl příjemnou hudbou pro mé uši. Svůj pohled jsem sklopila k zemi, abych nemusela čelit jeho zjizvené tváři. V rychlosti jsem se snažila vymyslet únikový plán. Nejlepší, co mě v tuto chvíli napadlo bylo, otočit se a prchat. Jo, to se nezdá být tak složité. Úzkost mě doslova užírala, jako kyselina. Můj plán se zdál být tak jednoduchý a bezpečný. Možná bych mohla přestat koukat tolik na filmy, kde se tohle děje každou chvíli, ale není nic jednoduššího, než to vyzkoušet. Poté teprve mohu věřit tomu, že je to ta nejlepší možná volba.
Cítila jsem jeho pohled na své tváři a neuniklo mi ani to, že se pomalým krokem začal přibližovat k mé osobě. Pomoc, ještě nejsem připravené na útěk! Jo, tak to ho momentálně vůbec nezajímalo, protože byl čím dál blíž. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Bez zbytečného otálení jsem se otočila na patě a rozeběhla se na druhou stranu, abych byla co nejdál od něj. Adrenalin koloval mým tělem. Mé tělo rozhodně nebylo připravené na takovou fyzickou zátěž, kterou jsem právě vykonávala.
,,Tak ty mi budeš utíkat!" Slyšela jsem za svými zády jeho hlas, který byl dosti chraplavý. Každý kuřák z mého okolí měl chraplavý hlas, takže mě to vůbec nepřekvapovalo. Popravdě jsem si myslela, že se nebude namáhat za mnou běžet, ale při dupotu jeho bot, jsem tuto úvahu mohla hned zavrhnout. ,,Ty děvko!" Vyšlo mu z úst. Jeho hlas a dupot chodidel se pořád víc a víc přibližoval. Nevím, jestli se můj běh zpomaloval nebo jeho zrychloval, ale jeho hlas byl až příliš blízko.
Mému tělu pomalu docházel kyslík, ale já se nehodlala jen tak vzdát. Funěla jsem jako prase, které se rochní v bahně. Víte, co ale bylo nejhorší? Že jsem tuhle cestu neznala, protože jsem špatně zahnula a teď jsem zjistila, že je to slepá ulice, což značila kamenná zeď na konci uličky. Jsem mrtvá! Čím blíž jsem se blížila ke konci, tím více se má myšlenka potvrzovala. Snažila jsem se popadnout dech, který mi právě teď chyběl. Věděla jsem, že už nemá cenu se snažit.
Zády jsem se opřela o chladnou kamennou zeď a hleděla na blížící se monstrum. Už teď jsem věděla, že jsem mrtvá. Uznávám, můj plán nebyl zrovna nejlepší. Možná by vyšel, kdyby ta pitomá Sarah blbě nezahnula. Pulz už přesahoval přes můj normál a celé tělo bylo pokryto husí kůží, který mi způsoboval jeho křivý úsměv. Sebevědomě si to mířil k mé postavě, která byla nalepená na zdi. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se nebála. Ani nevíte jak moc jsem si přála být neviditelná nebo se umět teleportovat, bohužel ani jednu nadpřirozenou schopnost mé tělo neovládalo.
,,Myslela jsi si, že mi utečeš?" Optal se chraplavým hlasem, který mým uším dost vadil. Zrak jsem upírala na své boty a zimou se třásla. V tuto chvíli byly boty to nejzajímavějším v celém okolí. Rozhodně jsem neměla v plánu svůj zrak upírat na jeho tvář. ,,To si se šeredně mýlila!" Prskl mi do obličeje, protože mezitím, co jsem zkoumala své boty, došel až ke mně. Musela jsem čelit naší blízkosti. Palcem mě chytil za bradu, čímž mě donutil hledět mu zpříma do očí. Byl tak blízko, že jsem cítila smrad z jeho úst na svém kulatém obličeji. Chtěla jsem otočit hlavu na stranu, abych se nemusela koukat do těch nenávistných očí, ale jeho pevný stisk mi v tom bránil. Srdce jsem cítila až v krku a snažila se popadnout dech, načež mi v tom jeho přítomnost moc nepomáhala.
Svým obličejem se přibližoval k tomu mému a mně začínalo být nevolno. Škubala jsem sebou ve snaze se mu vytrhnout. Jeho hrubá dlaň se mrštně obmotala kolem mého krku. Mé nádechy byly nepravidelné. Jeho stisk byl pevný, ale pořád jsem měla přístup ke kyslíku. Svými rty se otřel o ty mé, načež se moje dlaň vymrštila k jeho obličeji, se kterým se následně setkala. Volnou rukou se pohladil po tváři, na které mu přistála facka a jeho oči se nenávistně vpíjely do mých. Nad svojí rukou jsem ztratila kontrolu.
,,To jsi přehnala!" Vykřikl a svými zuby se mi přisál ke krku. Jeho jazyk mě nepříjemně dráždil, načež se mé tělo snažilo odporovat. Svými rty pokračoval přes bradu až k mým rtům, do kterých se mi zuby zakousl. Trhla jsem sebou bolestí, a ze rtů mi začala vytékat rudě červená tekutina. Sladkou chuť krve jsem pociťovala i na svých bílých zubech.
Poté se odtáhl a chvíli jsme jen stáli, hleděli si do očí a mlčeli. Zavřela jsem oči, abych se nemusela koukat na jeho nechutný obličej, načež mi na tváři přistála silná facka. Kdyby mě nedržel, už bych ležela na chladné zemi. Z očí mi pomalu začaly vytékat slané slzy. Vrazil mi další facku, tentokrát na druhou tvář. Tváře mě bolestí štípaly. Proč mě rovnou nezabije? Určitě by to bylo lepší, než mě tu takhle psychicky, vlastně i fyzicky trápit.
Jeho dlaně pevně svíraly mé tlusté ruce a já bezmocně stála přitlačená na zdi. Kopala jsem kolem sebe, ale jeho reakce byli příliš rychlé. Svými rty se přisál k těm mým a začal mě vášnivě líbat. Nespolupracovala jsem! To se mu zjevně nelíbilo, protože mi na obličeji přistála jeho pěst. To už jsem nevydržela a propukla v zoufalý pláč. Nebyl dobrý nápad chodit do posilovny. Z nosu se mi spustila studená krev, která putovala přes mé napuchlé rty až na bradu, ze které kapala na moje šedivé tričko.
,,Co jsem ti udělala?" Vypadlo ze mě bez toho, abych si svoje slova nejdříve promyslela. Každá věta, každé slovo, každé písmeno mě tolik bolelo. Možná jsem ani odpověď znát nechtěla, ale mé pocity na to měly jiný názor, než já samotná. Bála jsem se jeho slov, které vycházejí z jeho smradlavé huby a ničí mé sluchové ústrojí. Jeho obočí se mírně zachvělo a vjelo mu do uhlíkových vlasů, které rozhodně potřebovaly umýt.
,,Nedala jsi mi, snažila jsi se mi utéct. To je málo?" Zavrčel mi do ucha a já si v hlavě přemítala všechna slova, která právě vyslovil. Sama jsem si na tuto otázku odpovědět nedokázala, ale rozhodně to bylo málo důvodů. Má bolest, kterou jsem právě prožívala si zasloužila více důvodů než jen ty, které mi právě zdělil. ,,Červenáš se, protože se stydíš, nebo je ti ze mě takové vedro?" Ušklíbl se, čímž mě vytrhl ze svých myšlenek, které se mnou cloumaly.
,,No, musím uznat, že je kolem tebe docela vedro," přecedila jsem mezi zuby, bez rozmýšlení. Podle jeho výrazu to byl špatný nápad. Chytil mě kolem krku a zády mě přitlačil na zeď. Studené kameny mě nepříjemně chladily záda a během sekundy mé tričko bylo mokré, přičemž se mi nepříjemně lepilo na záda. Netušila jsem, že je ta zeď mokrá. Ale byla.
,,Snažíš se mě urazit?" Zasmál se. Jeho hlasitý smích se rozezněl celou uličkou, načež mi vrazil pěstí do břicha. Poté mě pustil a já se zřítila k zemi. Držela jsem se za břicho, protože jeho rána byla dost silná. ,,Měj se tlusťoško," plivl mi do vlasů a poté odešel. Bolest projela celým mým tělem, čemuž nepomohly ani mé tukové zábrany, které jsem si celé roky budovala a teď se jich chtěla co nejdříve zbavit. V ničem mi nepomáhaly, pouze kazily můj život!
Teď
Upíjím z láhve červenou tekutinu, která mi pomalu začíná oblbovat mozek. Okolí vidím rozmazaně, hlava se mi motá. Zima mě obklopila ze všech stran a já do sebe kopla poslední obsah, který v láhvi zbyl.
Čau čau! ♡ Myslela jsem si, že budu mít o prázdninách více času na psaní, ale moc ho nebylo. Ale i přesto se volná chvilka našla a máte tu novou kapitolu!!💕
Má přes 1 000 slov, abych Vám moji poměrně dlouhou dobu neaktivity vynahradila!💋❤
Čůz❤