Nemůžu uvěřit, že to vážně dělám. Nevím, co mi přeskočilo v hlavě, že jsem tady. Stojím s Anne v řadě ukřičených a ubrečených fanynek před největší sanfranciskou arénou, abych se dostala na koncert One Direction.
Samozřejmě, že mi nedělalo problém najít hlídání pro Andrewa. Will bydlí nad kavárnou stejně jako já, akorát v druhém bytu, takže nemá problém si ho po pracovní době vzít na hlídání.
Ale upřímně: hlídání Andrewa nebyl vůbec problém. Jsem si jistá, že hlídání bych mu našla i v jednu v noci ráno, protože prostě vypadá jako anděl a všechny chůvy si také myslí, že je (což není pravda, ale to jim samozřejmě neříkám).
Můj problém je spíše Harry (nečekaně). Už jen ta skutečnost, že bude pár metrů ode mě, mě děsí. Doufala jsem, že budeme stát nebo ještě lépe sedět někde hezky vzadu, ale ne. Anneiny cíli jsou mnohem vyšší. Chce stát přímo pod pódiem, z čehož každých pět minut omdlívám ve své hlavě. Ne štěstím, hrůzou! Anne si všimla, že se klepu, ale myslím si, že to přisuzuje nadšení.
Hah. Nadšená nejsem ani trochu. No dobře... trochu nadšená přeci jen jsem. Přeci jen: uvidím Harryho!!! Nositele těch rozkošných drdůlků (opovažte se někdo říct, že ty účesy, co střídá na hlavě, nejsou roztomilý!). Toho, co má ty nejroztomilejší ďolíčky na světě. Teda, až na jeho syna. Což mě přivádí k následující skutečnosti: uvidím otce svého syna.
Aniž bych si to uvědomila, což bude pravděpodobně mojí nesoustředěností a panikou, už stojíme těsně před vstupem. Přede mnou stojí už jen tři malé maximálně desetileté holky.
Ty tři holčičky jsou nadšené a pořád tady poskakují a povídají si, jak moc se těší. Já zde na rozdíl od nich vyděšeně stojím (a ano musím pořád dokola opakovat, jak vyděšená jsem). Typuji, že i když na sobě mám tuny make-upu, pudru, bronzeru a tvářenky, jsem bílá jak stěna.
Ve chvíli, kdy mě zkontroluje ochranka, přičemž ve vzdáleném rohu zahlédnu stát Paula Higginse, se kterým jsem měla též tu čest se seznámit, a vejdu dovnitř, zalije mě vlna horka. V hrudníku mi přímo hoří, ale zároveň stále cítím, jak mi mrznou prsty, jak na nohou, tak na rukou.
„ Potřebuji na záchod, Anne, Kde je tady záchod?" oznámím Anne a panicky se k ní otočím. Zároveň chňapnu po jejích volných rukou a křečovitě je sevřu. Ptám se jí, kde je záchod, ne proto, že jsem v této aréně nikdy nebyla, ale spíše proto, že jsem nikdy nebyla v této části arény. Řeknu to na rovinu: nikdy jsem na žádným koncertě nebyla v publiku, vždy jsem stála na podiu nebo v zákulisí. V této aréně jsem byla už třikrát, ale ani jednou v téhle části.
„ Klid, holka. Už se nemůžeš dočkat, až je uvidíš? Uvidíš je snad stejně jako já poprvé?" Anne nemá ani nejmenší tušení, jak moc se mílí. Neví, jak moc dobře tuto skupinu znám, kolikrát jsem je viděla, co vše jsem s nimi zažila a především, co všechno mě s nimi dnes a denně pojí. Anne nemá nejmenší tušení, že skoro denně potkává syna jednoho člena této skupiny.
„ Jojo. Jasně, jsem neskutečně nadšená," horečně přikyvuji a ruce jí tisknu ještě pevněji s výrazem, který jí má říci, že má slova myslím vážně, „ ale teď vážně potřebuji na WC," podívám se na ni s prosbou v očích, čímž jí žádám o to, aby mě odvedla z téhle místnosti plné tváří mých bývalých kamarádů, protože, jestli se odsud okamžitě nedostanu, brzy dostanu panický záchvat. Už teď jsem nejblíže ke zhroucení za posledních pár let. Všichni víme, že poslední týdny mé existence v Los Angeles nebyly jedny z nejlepších a ony dny jsem panické záchvaty dostávala klidně i ve výtahu a klidně i několikrát denně. Nechápu, proč se takovému stresu znovu vystavuji
„ Dobře," přikývne konečně Anne a jde se mnou, aby mi ukázala, kde najdu nejbližší toalety. Upřímně: vždy jsem se tady v San Franciscu snažila vyhýbat společenským akcím, už jen z toho důvodu, že před čtyřmi lety jsem byla párkrát v novinách, a tak se bojím, i když je to velice nepravděpodobné, že mě někdo zaregistruje a... ne, tohle je blbost, ale jsem si jistá, že víte, jaká je paranoia svině.
Zalezu si do kabinky a z nervozity si začnu upravovat make-up, i když si jsem jistá, že se mi nic za tu hodinu, co ty líčidla mám na obličeji, nerozmazalo. Poté si ještě několikrát učísnu vlasy. Místo toho, aby mi tyhle úpravy pomohly, si připadám ještě škaredší jak předtím, tím pádem mi kleslo i sebevědomí. Připadám si ještě více roztěkaná a paranoidní a nevím, jak to změnit.
„ Emmo, už musíme jít! Za chvíli to začíná a já si chci koupit ještě pití, takže dělej, mamčo!" zaťuká na mě Anne z druhé strany dveří. Zhluboka vydechnu, stoupnu si, a aby se neřeklo, spláchnu. Upravím si svojí sukni od šatů a odvážím se vyjít z kabinky. Záchody jsou prázdné, jak jsem očekávala, až na Anne, a tak mi dojde, že je asi na čase už jít na svá místa. Umyji si ruce a osuším si je.
„ Můžeme jít, dceruško," otočím se k ní, přičemž se jí zapřu o loket. Toto oslovení v ní vyvolá smích, což mně trošku pomůže, přestanu na chvíli myslet na ten uzel, který mám v břiše.
Takhle společně vyjdeme ze záchodů, kde je na rozdíl od záchodů lidmi přecpáno. Většina jsou dívky, které jsou v mém věku a i mladší. Tohle fakt chápu, jelikož před čtyřmi roky mně bylo osmnáct a všechny fanynky byly okolo mého věku. A jak je dobře známo: fanynky One Direction jsou stálé.
Očekávala jsem, že všechny jejich pravé fanynky s nimi i po těchto všech letech zůstanou. Když jsem před lety sledovala jejich podporu poté, co odešel Zayn, nevěřila jsem, jak moc věrné jsou. A během posledních čtyř let jsem neustále pozorovala jejich trpělivost a důvěru v návrat kluků. A že se jim to vyplnilo.
Společně s Anne vystojím řadu, aby si mohla koupit pití a sama si také něco koupím, znovu, aby se neřeklo. Pochybuji, že se toho pití vůbec dotknu. Bojím se, abych to nevyzvracela, mám totiž pocit, že teď, když jsem v takovémto stresu: jsem schopná vyzvracet se i po pozření kohoutkové vody. I když, to tady v San Franciscu není nic neobvyklýho, voda je tady hnusná.
Pak následujeme houf fanynek do fronty, abychom se dostali před pódium, kde je naše místo. Jakmile vstoupíme do srdce arény, překvapivě se mi uleví. Když vidím, kolik lidí zde je, je mi jasné, že zde není žádná možnost, aby mě někdo z kluků viděl. Je sice pravda, že mi nedělá moc dobře být s tolika lidmi, ale věřím, že toto překonám.
Díky tomuto zjištění mi spadne kámen ze srdce a já se uvolním. Konečně začínám pociťovat tu euforii, to nadšení, které svírá srdce každé osobě v této místnosti. Ten pocit jít na koncert své oblíbené skupiny je neuvěřitelný.
I když mám spoustu důvodů, proč bych odtud měla hned teď odejít, je tady i několik, kvůli kterým bych měla zůstat. Mezi něž patří jejich hudba. Made in the A. M. je dle mého názoru nejlepším albem One Direction. Spousta lidí s mým názorem nesouhlasí, jelikož na něm není Zayn. Ale pro mě jsou písničky jako Drag Me Down, Perfect, History, A.M., End of the Day a další jedny z nejlepších v celé historii skupiny. Pauza klukům rozhodně prospěla.
Anne se za všech sil snaží procpat se až k pódiu, přičemž mě táhne za sebou. I když s tím nesouhlasím, nemohu jí v tom nijak zabránit, a tak se prostě nechám táhnout přes masy lidí dopředu a dopředu. Většinou to jsou malé ani ne patnáctileté dívenky, takže prodrat se přes ně je velice jednoduché.
Když se Anne konečně prodře až dopředu na místo ani ne dva metry vzdálené od vyvýšeného pódia, zastaví se. Před ní stojí už pouze zátarasy a nemile vyhlížející ochranka. Dochází mi, že tady jsem přímo na ráně klukům, což se mi absolutně nezamlouvá, ale s Anne nic nenadělám, když už se sem procpala, tak jí nedostanu o pár metrů zpátky.
Je zde možnost: mohla bych se vymluvit, že ještě musím zavolat Willovi, jak jde hlídání Andrewa, ale je mi jasné, že na tohle by mi neskočila. Andrew je totiž největší zlatíčko, když ho hlídá William. Jde spát brzy, sní všechno jídlo a především poslouchá vše, co mu Will řekne. Když mu řekne, ať jde na záchod, jde, když mu řekne ať je chvilku potichu, je zticha, když mu řekne, ať na něj minutu na přesně tomto místě počká, Andrew tam za minutu stále stojí. Nemyslím to tak, že mě neposlouchá, ale prostě má větší respekt k Willovi.
„ Emmo, posloucháš mě?" luská mi Anne před očima, čímž mě probudí z transu a já se začnu zmateně rozhlížet kolem sebe. Oh, málem jsem zapomněla, že jsem tady.
„ Ano?" zamířím svůj pohled na ní a pousměji se, čímž si snažím dodat sebevědomí, které jsem ztratila někde u dámských záchodů.
„ Kterou písničkou myslíš, že začnou?" výskne a nadšeně mě chytí za ruku. Jsem ráda, že aspoň ona je z této celé akce nadšená. Já se stále bojím, že se něco posere.
„ Netuším, možná Drag me Down?" nadhodím první písničku, na kterou si vzpomenu.
„ To by byla bomba, ale myslím, že tou celou show zakončí. Ale nevím, nevím," kroutí hlavou a rozhlíží se okolo sebe. Pak mě znenadání popadne i za druhou ruku a málem mi rozdrtí všechny kosti, které v obou dlaních mám.
„ Au, Anne," vypustím ze sebe, ale když vidím její výraz, musím se začít smát.
„ Emmo, já se tak straně těším!" znovu mi ruce zmáčkne a já propuknu v ještě větší smích. Je nadšená možná více, jak ty fanynky před arénou. Je pravda, že Anne patří k těm fanynkám, které kluky poslouchali ještě dlouho před rozpadem, a nikdy se nedostaly na jejich koncert. Chápu, že je tak neskutečně nadšená, že je poprvé ve svém životě uvidí.
„ Mají mít předskokany?" zeptám se na jedinou otázku, která mě napadne, abych se ještě trochu uklidnila. Ale ona mi nestihne odpovědět, protože v aréně se najednou zhasnou všechny světla a nastane dlouhá chvíle ticha.
Zatnu všechny svaly v mém těle a rozklepu se. Moje ústa se pootevřou, když uslyším první slova písničky, kterou znám až moc dobře: „ Won't you stay till the AM?..." hlas, který tyto slova zpívá, jsem přes tři roky neslyšela, až jsem zapomněla jak moc dokonalý je. Přivřu oči a pouze se zaposlouchám do těch slov, do toho hrubého, překrásného hlasu, ze kterého budu mít asi brzy orgasmus.
Otevřu oči a v aréně je stále tma. Ale pomalu se na pódiu začínají osvětlovat čtyři stojící postavy. Kromě jejich slov je v aréně naprosté ticho, nikdo nečekal, že budou znít na živo až takto skvěle. Já osobně jsem oněměla.
Okamžitě rozeznám Harryho, má drdůlek a je krásnější jak kdy dřív. Jeho lícní kosti jsou ještě ostřejší, jeho rty jsou ještě růžovější a plnější, jeho oči ještě zelenější a jeho úsměv s ďolíčky je ještě úžasnější. Je vyšší jak si ho pamatuji, dokonalejší. Jestliže byl před třemi roky dokonalý, pak co je nyní? Označení pro člověka s takovou aurou, jako má Harry, neexistuje. Žádné slovo nemůže popsat, jak skvěle vypadá. Nemůžu od něj odtrhnout oči. Hypnotizuje mě.
Probudí mě až zpěv všech fanynek okolo mě, všechny zpívají refrén a já chci plakat, protože jsem tak neuvěřitelně šťastná. Šťastná, že ho vidím, i když stojí přes deset metrů ode mě, nemůžu být šťastnější.
„ Jak se máš, San Francisco?" zakřičí znenadání Louis a já na něj přesunu pohled. Také vypadá jinak, je jiný, dospělejší. Vypadá také skvěle a vypadá šťastně. Vlastně, když si prohlížím výrazy všech kluků, je mi jasné, že toto jim chybělo. Chyběl jim pocit stát na pódiu a vědět, že pro tisíce lidí, co stojí někde pod nimi, jsi právě teď ti jediní, kteří pro ně existují. Sama ten pocit znám.
Po Louisově pozdravu se všechny v sále rozječí, pouze já nemám stále slova a všechny fanynky skenuji pohledem. Zajímalo by mě, co se všem ostatním honí hlavou, protože ony je neznají.
Neví, že Harryho nejoblíbenější příchutě zmrzliny jsou vanilková a skořicová.
Neví, že Louis neusne bez zeleného čaje před spaním.
Neví, že se Liam před každým spaním modlí k bohu a děkuje mu za vše, co má.
Neví, jak smrdí Niallovi prdy, což bych nechtěla vědět ani já, ale jsem si celkem jistá, že bych ten smrad stále velice přesně identifikovala.
Neví, jaký kraviny kluci dělají na každé zvukové zkoušce, neví, jaký hlášky z nich padají, když se opijí,...
A takhle bych mohla pokračovat do nekonečna. Je toho spousta, co ty holky chtějí vědět, ale nikdy se je nedozví, protože většina z nich se k nim nepřiblíží ani na deset metrů, i když by se o to snažili. Nikdy se nedozví, že jsou to jen obyčejní skvělý kluci
Při těchto myšlenkách mám chuť vylézt na pódium a říct jim vše. Říct jim oblíbené zmrzlinové příchutě kluků, horory, které nemůžou kluci snést, jejich oblíbené holčičí parfémy... Chci se s jejich fanynkami podělit o absolutně každou věc, kterou o nich vím, protože ony se je nikdy nedozví. A to je smutné.
„ Chyběli jsme vám?" zeptá se Liam, když dozpívají. Všechny začnou ječet, že ano a kluci se smějí a Louis s Niallem dělají blbosti a všechno je jak za starých časů, až na to, že tu chybí Zayn, a já brečím, protože nemůžu vystát ten fakt, jak blízko ale zároveň daleko ode mě jsou.
Chybí mi naše kamarádský klábosení s Louisem, rady od Liama, komplimenty od Nialla a chybí mi celý Harry.
Další písničkou je Hey Angel, při zvuku Harryho hlasu se mi stále podlamují kolena a když vidím, jak jsou šťastní, jsem šťastná i já.
„ Jsi ráda, že jsem tě sem vzala?" nakloní se ke mně Anne, zrovna ve chvíli, kdy mi z očí unikne slza.
Otočím se k ní a s širokým, hysterickým úsměvem na tváři přikývnu. Ona mi prsem setře slzu a otočí se zpět k pódiu.
Po Hey Angel vylije Harry na Louise vodu a začnou se honit na pódiu, přičemž všechny slyšíme, jejich hlasitý smích a všechny v sále se usmíváme, protože jsme si mysleli, že tohle už nikdy neuvidíme.
Následuje End of the Day a já konečně taky začnu ječet a řvát a zpívat a kašlu na to, že ty blázny nahoře znám osobně, protože jsem jejich fanynka a přišla jsem si to sem užít: „ All I know at the end of the day is you want what you want and you say what you say and you're follow your heart even though it'll break sometimes..."
Konečně jsem kompletní. Potřebovala jsem je vidět šťastné, abych věděla, že jsou v pořádku, a mohla se posunout dál, zapomenout na tuto etapu mého života. I když za rozpad skupiny můžu já, jsem si jistá, že mi bylo odpuštěno. Oni mi určitě odpustili už dříve, protože jsou to dokonalé lidské bytosti, ale poprvé se cítím, že jsem odpustila sama sobě, že už si nevyčítám svůj odchod. A taky vím, že oni by to pochopili, především Louis, ten je přes takovéto věci expert.
Když zaslechnu Wolves připravuji se znovu zpívat z plných plic.
Po Wolves se hudební nástroje na chvíli odmlčí a kluci se posadí na připravené schody. Nemusím moc dlouho čekat na utišení celého obrovského davu. My všechny jim nasloucháme. Tak dlouho jsme neměly možnost je vidět na živo, tak dlouho nám chyběli, že jsme ochotny kvůli nim udělat úplně vše
První se slova ujme Liam: „ Wow, Panebože, jste skvělý. Nevěděli jsme, co čekat, když se vrátíme zpět po tak dlouhé době, ale vy jste dokonalé!"
„ Jste nejlepší. Moc vám děkujeme za vaši víru v nás, znamená to pro nás strašně moc," řekne svým irským přízvukem Niall.
„ Byly to těžké roky, ale nyní vám slibujeme, že se můžete těšit na spoustu nových písní. Strašně moc si vážíme všeho, co pro nás děláte," usměje se Louis, přičemž přejíždí celý dav pohledem a v očích mu září šťastné jiskřičky.
A pak přijde řada na mého kudrnáče: „ Strašně moc vám za vše děkujeme, za vaši podporu v těžkých dobách a hlavně za vaši trpělivost. Nevíme, jak bychom se přes to dostali bez vás. Za vše vám vděčíme! Děkujeme!" Harry pozvedne mikrofon nahoru a zářivě se usměje. Všechny fanynky v aréně se znovu rozječí a já s nimi. Kluci vždycky vědí, co říci, jak svoje fanynky potěšit.
Pak začne History a na obrovské obrazovce se objeví nezveřejněné záběry. Ne ty, které jsou ve videoklipu, jiné, mnohem lepší a vtipnější. Mně to vykouzlí obrovský úsměv na rtech.
A pak se tam objeví záběr, na kterém stojím já s Harrym ve společenském postavení a snažím se ho naučit nějaké kroky a on mi tam pořád šlápe na nohy.
Kluci tam stojí v pozadí a pamatuji si, že za kamerou stál Dean.
A mně se znovu po tváři rozkutálí slzy, protože jsem tohle nečekala a taky protože je všechny strašně moc miluji, jelikož si na mě stále pamatují.
Tohle bylo ještě někdy na začátku, kdy jsme se s Harrym moc nemuseli, ale myslím, že tahle chvíle, kdy jsme na sále zůstali ještě chvíli po konci a dělali blbiny, byla jedna z těch zlomových, při které jsme se sblížili.
Na nahrávce je zaznamenám i můj výbuch smíchu, který samozřejmě není slyšet, jelikož kluci zpívají. Pohlédnu na Harryho, chci vědět, jestli si uvědomuje, co mu právě běží za zády za záběry a opravdu: vidím, jak zírá na obrazovku s výrazem, který nemohu identifikovat, vypadá najednou pochmurně a zamyšleně, vzpomíná na mě.
Pak tam naštěstí skočí jiný záběr a Harry odpoutá zrak od obrazovky, já se na něj ale stále koukám, tedy do té doby, než mě moje kamarádky praští do ramene: „ Emmo," prohlásí rozrušeně. „ Řekni mi, že to jsi nebyla ty, protože potom by to znamenalo, že ses někdy dotkla Harryho, takže ho musíš znát a...a-" vypadá zmateně a nevěřícně.
Nakloním se k ní a zakřičím: „ Promiň, všechno ti vysvětlím, slibuju," pohlédnu na ní, slzy v očích a výraz zoufalce. „ Promiň," ještě jednou se omluvím a doufám, že to přijme. Pomalu kývne a pohlédne na pódium, ale mohu vidět, že je zklamaná a uražená. Doufám, že se mi podaří jí to vysvětlit.
Je mi totiž opravdu líto, že jsem jí to neřekla, celou mojí historii s kluky, a ona toto viděla. Musím jí to vysvětlit, jinak to nepochopí.
Po History, pokračují další písničky, jako je Infinity, Never Enough, Olivia, Temporary Fix a další, přičemž mi dojde, že už nehráli pouze dvě písničky z tohoto alba: Drag Me Down a Perfect.
Po celou dobu jsem sledovala Harryho a žasla nad jeho dokonalostí a nad jeho zpěvem. Samozřejmě, že jsem si občas všímala i ostatních kluků. Ale na roztomilého Harryho s drdůlkem jsem se nemohla přestat dívat. Přece jen: moc často se mi nenaskytne možnost vidět tátu mého dítěte, které sice vypadá úplně stejně, ale prozatím nemá krásou na svého tátu, pouze roztomilostí.
Následující písničkou je Perfect a já si říkám, že to až moc nápadně podobné mému a Harryho vztahu. Všechny slova vysvětlují, co se mezi námi stalo. Popisují, jaké to mezi námi bylo. Jak jsme se k sobě chovali, co jsme spolu dělali. Jaké to mezi námi bylo perfektní, ale zároveň taky, že mezi námi ve skutečnosti ani nic nebylo, protože to nikdo nevěděl. Je mi jasné, že tuto píseň napsal Harry a inspiroval se přitom tím, co mezi námi bylo.
Při uvědomění si těchto výše zmíněných věcí se ještě více rozpláču a na delší dobu odvrátím pohled od Harryho, protože o nás napsal píseň, o té intimní věci, co jsme mezi sebou měli.
Když ale odvrátím pohled od Harrho, můj pohled spočine na Louisovi, který se kouká na mě, přímo mě propaluje pohledem a mně je jasné, že mě poznal. Náš oční kontakt trvá dlouho, tak dlouho, že si ani neuvědomím, že kluci už nezpívají a na něčem se domlouvají. Kromě Louise, ten zhluboka dýchá a neuvěřitelně mě pozoruje. A já pozoruji stejným způsobem jeho.
Nevypadá naštvaně, ani smutně. Je zaskočený, ale jinak se mi nepodaří vyčíst z jeho obličeje žádnou jinou emoci.
Postupně se celá rozklepu a křečovitě se snažím zatínat celé své tělo. Jsem si jistá, že v obličeji se mi značí zoufalství a bolest, ale zároveň se ho snažím pohledem přesvědčit, ať nikomu nic neříká.
„ Louisi! Pojď sem, změna plánu, máme nápad a vám se to holky bude určitě líbit," až po oslovení Niallem se Louis probudí z transu a přejde ke klukům, přičemž se na mě ještě dvakrát ohlédne. Já skloním pohled k zemi a rozpláču se.
„ Emmo, co tu kurva teď mělo znamenat?" Zeptá se mě zoufale Anne.
„ Já ti to pak všechno vysvětlím, teď ať už je prosím konec," vzlyknu a přivřu oči.
„ To doufám, jsem pěkně naštvaná, abys věděla. Věděla jsem, že jsi tančila pro Selenu a Taylor, ale netušila jsem, že jsi měla něco i s One Direction," prohodí uraženě s nafouknutou pusou.
„ Slibuju, že ti úplně všechno řeknu, jen prosím ne teď. Teď se potřebuji uklidnit," zhluboka se nadechnu a snažím se zamezit příchodu panickému záchvatu.
„ Chceš jít ven?"
„ Ne, ne, to dám, jen už se nesmí nic pokazit a dám to," přesvědčím sama sebe. Chvíli čekáme, co se bude dít, a pozorujeme pozadí kluků. Pak něco kluci oznámí bubeníkovi a kytaristům.
„ Oh My God, tohle bude tak boží," zasměje se Niall do mikrofonu. „ Ale napřed-"
„ I've got fire for a heart, I'm not scared of the dark..." začne zpívat Harry Drag Me Down a já se trochu uklidním, protože tuto píseň miluji Ale na druhou stranu jsem stále rozrušená z toho, co bude následovat po této písničce, protože, jestli jsem pochopila správně, toto není konec a já jsem měla štěstí, že si mě všiml pouze Louis a ne nikdo jiný. Jenže pokud to bude trvat ještě o něco déle, Louis se může zmínit klukům, i když jsem ho žádala, aby to nedělal.
Drag Me Down je jedna z těch písniček, které zná opravdu každý. Nejen fanynky One Direction, ale prostě všichni. Všichni znají refrén a všichni zpívají, když tuto píseň slyší v rádiu. A teď si představce několik tisíc fanynek této notoricky známé skupiny, jak tento text zpívají všechny dohromady. Atmosféra je v této chvíli dokonalá. Připadáte si, jako kdybyste byli v místnosti plné lidí, které znáte. V místnosti plné vašich přátel.
Když kluci dozpívají Drag Me Down, stane se několik věcí najednou, které mě dostanou do kolen.
Liam se ujme slova jako první: „ Teď se pravděpodobně strašně ztrapníme, protože jsme se dohodli, že vám zahrajeme jednu z našich nejstarších písniček, kterou jsme vůbec nezkoušeli na toto turné a nevíme, jak to dopadne, tak nám drže palce,"
„ Ale abychom trochu snížili naši trapnost, pozveme si na pódium jednoho z našich starších kamarádů, tanečníků, který má na tuto písničku sestavu. Myslím, že to bude bomba," oznámí nám Harry a řekne to přesně tím tónem, že věříme, že to fakt bomba bude.
Ale počkat... tanečníků? Švihnu pohledem znovu po Louisovi, a doufám, že z jeho pohledu, který znovu směřuje mým směrem, odtuším, kdo vyjde na pódium.
Každopádně člověka, kterého Harry uvede, bych zde nikdy nečekala: „ Dámy, přivítejte našeho kamaráda Deana Hamiltona," při pohledu na jeho postavu ladně vstupující na pódium se mi zamlží před očima a musím se přidržet Anne, abych nespadla, protože vidět tohoto člověka je pro mě šok.
Vypadá stále stejně skvěle. Nechal si narůst vlasy a strnisko, které má na bradě je neskutečně sexy. A já si musím zas a znovu připomenout, že je to pouze můj kamarád, i když to už taky asi neplatí...
Celé dětství jsme byli nejlepší přátelé, žili spolu, jedli spolu, tančili spolu, seděli spolu ve všech hodinách ve škole, dělali jsme prostě všechno společně a on pak vypadl z mého života a já si myslela, že to bylo nadobro.
Myslela jsem si, že můj Dean umřel.
„ Jsi v pořádku?" zeptá se mě znovu Anne.
„ Ne, ne, ne, ne..." kroutím hlavou a stále opakuji to jedno záporné slovo dokola, nevěřím, že se to děje, nevěřím, že ho po tolika letech potkávám právě zde. Toto musí být sen, halucinace, toto není pravda. Už jsem se smířila s tím, že ho nikdy neuvidím.
Mám chuť na něj zakřičet, upozornit na svojí přítomnost, aby věděl, že jsem tady, že mi chybí, že ho potřebuji, že ho mám stále tak moc ráda, ale Dean stojí přímo vedle Harryho, ten by se také otočil a můj život by byl znovu jako na horské dráze, zkrátka v prdeli.
A jsem si jistá, že toto riziko nepodstoupím. Nechci si znovu zkazit život, když mi všechno nyní tak vychází. Chci být šťastná a to jsem i teď bez Deana. Ano, pořád mám v srdci po něm hlubokou díru, ale ta se pomalu zoceluje za pomoci Willa a Andrewa.
Musím si vychutnat ten pohled na něj, pohled na svého krásného nejlepšího kamaráda, který je živý.
Všimnu si, že Louis mě stále pozoruje a řeknu si, že už se na něj nepodívám. Už ho neznám, už jsem pouze fanynka One Direction, to co se stalo před třemi lety, už není. Je to minulost.
„ Dean nám tady zatančí naaaa..." zakřičí Niall a všichni zavřou pusy, plné nedočkavosti.
A Liam začne zpívat: „ You're insecure don't know what for..." a já začnu plakat absolutně nejvíce za celý večer, protože mi dojde, že sestavu na What Makes You Beautiful jsme vymýšleli společně. Byla to první sestava, kterou jsme vymysleli v novém sále v LA.
A zasteskne se mi. Chybí mi celý můj život v Los Angeles. Chybí mi, co všechno jsem tam měla, i když jsem si na to stále stěžovala, tak to bylo skvělé. Můj život v LA byl snový. Žila jsem si v luxusním bytě, měla luxusní práci, luxusního nejlepšího kamaráda. Všechen tenhle luxus se změnil v utrpení, když jsem potkala One Direction.
Nechci, aby došlo k nedorozumění: já je nepovažuju za ty, co mi zničili život, to já si zničila život sama, ale vše se začalo hroutit, když jsem potkala kluky, jelikož já jsem se v přítomnosti kluků změnila. Stal se ze mě absolutně jiný člověk, který měl jiné priority a řešil jiné věci. Člověk, který ztratil všechno, klesl až na dno, ale nakonec se postavil znovu na nohy.
Nejde tady úplně o to, že bych chtěla vrátit čas a zahodit vše, co jsem si vybudovala zde v San Franciscu, že bych chtěla zahodit tu novou osobu, kterou nyní jsem, to ne. Teď jsem zde taky šťastná, jen tamten životní styl byl... lepší. Měla jsem kolem sebe víc lidí.
A teď když vidím Deana tančit sestavu, kterou si v hlavě tančím spolu s ním, všechno si to uvědomuji. Uvědomuji si, jak moc jsem všechno posrala, když jsem odtamtud odešla...
---
Moc, moc se omlouvám, že se zde kapitola objevila až dnes. celý měsíc a něco (radši ani nechci vědět, jak dlouho jsem nepřidala) jsem neměla čas a pořád jsem něco dělala a řešila, ale dnes jsem si konečně udělala čas a kapitolu dopsala.
Doufám, že se vám kapitola líbí a je srozumitelná. Bylo totiž šíleně těžký napsat skoro celou kapitolu bez přímé řeči. Chtěla jsem tma trošku ukázat její pocity, tak doufám, že to chápete, já se asi lépe nevyjádřím :D
Příště se konečně začne něco dít, jou jou jou. Myslím, že se máte na co těšit. Už jsem si předepsala osnovu, tak snad něco rychle napíšu. Teď budou na naší škole probíhat maturity, takže budu mít více času na psaní, tak se na to snad vrhnu, abyste tam už měli trochu víc z toho Harolda ne jen popis jeho dokonalosti :D A navíc jsem zjistila, že 1D Fanfikce se nejlépe píšou, když poslouchám jejich hudbu. Dneska jsem slyšela Made in the A.M. už 3x a myslím, že budu pokračovat i při učení :D
(PS: řekněte mi, že nejsem jediná, kdo slintá z Harolda na tom gifu :3)
Děkuji za vaší trpělivost!
I love you <3
-BethKab-