Pohled Liv:
Celá smečka byla u Cullenů do 20 minut. I Cullenové se zběhli, už jsem čekali jen na Emmetta. ,,Co teda budeme dělat?" zeptal se zvědavě Embry. Nikdo ale nevěděl co budeme dělat. Někdo navrhoval válku, druhý zase zachovat chladnou hlavu. Podívala jsem se na Rosalie a napadlo mě jestli mě teď nenávidí. Chtěla jsem si s ní o tom promluvit, ale věděla jsem že teď na to nebyl čas. Po schodech vběhl do obyváku Emmett. ,,Jsem tu..." řekl když došel vedle mě a majetnicky mi dal ruku kolem pasu. Věděla jsem že to dělal hlavně kvůli tomu aby naštval Paula. ,,Musíme to nějak vyřešit..." ozvala se zamyšlena Leah. Ale to nebylo nic nového, všichni jsem věděli že to musíme nějak vyřešit. ,,Všichni víme co musíme udělat" řekl Jasper ,,Volturiové nám nikdy nedají pokoj. Vždy si najdou nové a nové prohřešky kvůli kterým nás budou chtít potrestat. Pokud chceme mít od nich už klid, budeme je muset zabít". Věděla jsem že s tímhle rozhodnutím bude smečka souhlasit a i já jsem s tím naprosto souhlasila. Pokud někdo chtěl ublížit Jacobovy, musel přejít přese mně. Carlis se ale zamračil ,,To by ale mohlo padnout spousta z nás, jestli ne všichni". Šokovaně jsem zalapala po dechu. Opravdu byly Volturiové tak silní? Opravdu by nás dokázali všechny zabít? V hlavě se mi přemítla má minulost. To co jsem provedla a kam to vedlo. Zatočila se mi z toho všeho hlava a podlomili se mi kolena. Kdyby mě Emmett v čas nechytil, spadla bych na zem. ,,Co se děje Liv, je ti špatně?" přiběhl ke mě starostlivě Jacob se Sethem. Jen jsem se pousmála a zavrtěla hlavou. Sam jako alfa smečky musel ale vycítit co ve mě má minulost vyvolávala. Jeho pohled mluvil za všechno, musela jsem s pravdou ven. Věděla jsem že to bude to nejbolestivější co jsem zatím udělala. Z plných plic jsem se nadechla ,,Jde o mou minulost...". Všichni na mě nechápavě hleděli. Potřebovala jsem trochu prostoru a tak jsem od Emmetta poodstoupila a mnula si nervozně prsty. Má minulost se rozprostřela po mé mysli jako mlha.
,,Ve své první smečce jsem byla zhruba pár měsíců. Byla to dobrá smečka, alespoň se o to snažila. Naše území nebylo tak velké jako to vaše, ale taky zabralo nějakou chvíli než jsem ho prohlédli. A pak přišel ten osudný den,, z mích očí se vykutáleli první slzy ,,Bylo úterý, brzy ráno, když do mého domu vběhl můj tehdejší alfa Koyukon a ve tváři měl tolik nenávisti. Řekl mi že v našich lesích se skrývá parta upírů a že zabili dva naše vlky, kteří měli hlídku. Řekl že je musíme zabít. Byla jsem tak nervozní, nikdy jsem se s nikým neprala a už vůbec jsem nikoho nezabila ale věděla jsem že to musím udělat, bylo to má povinnost ke smečce. Musela jsem pomstít své dva bratry. A tak jsem se se zbytkem smečky vydali po jejich stopě. Po pár hodinách jsme je našli. Byly jsem ale zaskočeni tím kolik jich bylo...20 nebo možná i 30 upírů stálo proti nám. V jejich čele stála žena s rezavými vlasy a ďábelským úsměvem. Bylo jich tolik a nás jen 6. Koyukon věděl že nemáme šanci ale i tak hrdě zavelel k útoku. Všichni se hrdě rozeběhli proti upírům...kromě mě. Nedokázala jsem se pohnout. Jen jsem tam tak stála a sledovala jak každý z mých bratrů a sester bolestivě umírá pod rukama chladných upírů. Mé oči našli mého alfu, který zrovna zápasil s tou zrzkou. Oba jsem věděli že nemá šanci protože z jeho boku teklo tolik krve a už prostě neměl sílu k boji. Zahleděl se na mě těma nejsmutnějšíma hnědýma očima, které jsem viděla. Doufal že mu příjdu pomoct ale já...,, nemohla jsem popadnout dech, otočila jsem se k ostatním zády abych neviděla jejich pohrdavé pohledy až jim to řeknu ,,Ale já se otočila a utekla. Utekla jsem od své smečky, od svého alfy. V tu chvíli mi doslova puklo srdce. Utíkala jsem pryč a přitom cítila každý jejich pocit...strach...bolest...zoufalství...ztráta...smrt. V tu chvíli jsem tak umírala. Můj alfa těsně předtím než mu zrzka zlomila vaz zrazeně zavil. Tím vytím dával našim bohům vědět o mé zradě a ti mi jako trest vzali to nejlepší co vlk má...Vzali mi možnost se vtisknout. Tolik jsem se nenáviděla a nenávidím za to co jsem své smečce provedla. Tolik jsem sebou pohrdala že další měsíce jsem si nedovolila se proměnit v člověka. Jako vlk jsem se toulala po lesích. Doku jsem nedošla až sem. Nikdy nezapomenu Koyukonů pohled...bude mě pronásledovat až do své smrti a až jednou budu opravdu umírat, bude to to poslední co uvidím. Nikdy si to nedovolím odpustit".
Popotáhla jsem a utřela si své slzy. Několikrát jsem se zhluboka nadechla než jsem se otočila zpět k ostatním. Na jejich obličeji bylo přesně to co jsem očekávala ...šok, nechápavost, zrada...možná i znechucení. Jejich pohledy byly jako další trest, který na mi bohové poslali. I Paul a Emmett měli ty pohledy na svých tvářích. S každou dalších sekundou bylo těžší a těžší se nadechnout. Se slzami které nešli zastavit jsem vyběhla z Cullenova domu do lesa. Bylo to tu znovu, znovu jsem sebou tolik opovrhovala. Proměnila jsem se ve vlka a rozeběhla se. Nevěděla jsem kam běžím, ale musela jsem co nejdál. Přišla jsem o svou další smečku, už mě určitě nebudou mezi sebou chtít a já se ani nedivím. Znovu před sebou vidím Koyukona a jeho pohled. Žalostně a z plných plic jsem zavila. Doběhla jsem na tu největší horu v okolí a zahleděla se do nebe. Kdybych tak mohla vrátit čas, ale to nešlo. Mým osudem bylo být sama, pykat za svou zradu. Nevím jako dlouho jsem tam tak seděla a koukala na svět pod sebou, ale muselo to být dlouho protože slunce už vystřídal měsíc a bílé mraky zase zářivé hvězdy.
TAK JSEM SE DOZVĚDĚLI LIVINU TEMNOU MINULOST. JAK TO ASI SMEČKA VEZME A BUDE JÍ VŮBEC CHTÍT PO SVÉ BOKU VE VÁLCE PROTI VOLTURIŮM KDYŽ NA NÍ NENÍ SPOLEH...?