„ Snídaně do postele, drahá," probudí mě Harryho chraplavý hlas. Cuknu sebou a pomalu otevřu oči. Trvá mi chvilku, než si zvyknu na prudké světlo.
„ To je od tebe milé, drahý," zachraptím možná hrubším hlasem jak on, přičemž mu opětuji přezdívku. „ Co budu snídat?" zeptám se a pohledem sklouznu na hodiny na protější stěně. 12:23. „ Oh... spíš teda, co budu obědvat?" opravím se a pokusím se o nějaký úšklebek, který by přesněji vyjádřil moje pocity. Ale nakonec to podle mého názoru vypadalo, jak bych byla právě na záchodě a snažila se vy-víte-co.
A Harry se nad mým obličejem zasmál: „ Ráno jsi vtipná,"
„ Hmm," zamumlám a protřu si obličej. Pořád jsem neskutečně unavená. Chci spát a hned. Kdo by řekl, že po skoro devítihodinovém spánku může být člověk takhle unavený?
„ Žádná námitka, žádné protesty, žádný nesouhlas? Nebudeš mi protiřečit a říkat, že já jsem vtipný?" začne se ptát.
„ Huh?" moje odpověď ho znovu rozesměje. „ Musíš pomalu. Ráno nemám tak bystré smysly," pomaličku se vyhoupnu do sedu a podívám, co mi to přinesl k snídani/obědu. Opečený toast se slaninou, rajčaty a sýrem. To si nechám líbit.
Kousnu se do rtu a oči nasměruji na Harryho. Pohledem se ho ptám, jestli si můžu ten toast vzít. On se jen zasměje. Nevím, jestli je to reakce na moji předchozí poznámku nebo na můj štěněčí pohled. Každopádně to vezmu jako ano a popadnu toast. Vedle talíře s mojí snídaní/ mým obědem leží sklenka džusu, pravděpodobně pomerančového. Tentokrát jsem se ho ani pohledem nezeptala, jestli můžu a okamžitě sousto zapila.
Harry se znovu zasmál.
Co má dnes pořád s tím smíchem? Zeptám se sama sebe v duchu a s plnou pusou nad ním kroutím hlavou. Vždyť ani není nic vtipného, i když... pravda je, že já bývám ráno velmi zahořklá, nesociální a především nechápavá, takže je možné, že je chyba výjimečně ve mně.
„ Co ti pořád přijde k smíchu?" přesto se zeptám.
Pokrčí rameny, a pak ze sebe vysouká tu nejstupidnější větu, kterou mohl: „ Já ani nevím," a právě teď se směji já.
„ Vážně? Ježíši, jak je to... Kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému?" položím si otázku a znovu se rozesměji.
„ Asi ano... Ale já vím, čemu se směji. Jen mi přijde hloupé říkat to nahlas," znovu pokrčí rameny a zasměje se. Já se k němu přidám.
„ Mně je to jedno. Klidně to řekni nahlas," pobídnu ho, aby mi sdělil důvod svého smíchu.
„ Celá tvoje osoba mi přijde vtipná. To, jak mluvíš, jak jíš, jak piješ, jak se směješ. Dokonce i tvoje ranní grimasy jsou k popukání," a zase pokrčí rameny.
„ Aha... radši to už dál nerozebírejme. Měla jsem tušení, že to řekneš, ale slyšet jsem to vlastně ani nechtěla," zakousnu se znovu do toustu a svoje sousto zapiji džusem.
„ Budeme pokračovat v našem Harry Potter maratonu?" změní náhle téma.
Spolknu jídlo, které přežvykuji v ústech a odpovím mu: „ Mně je to jedno. Ale už na to ani nemám chuť," tentokrát pokrčím rameny já.
„ Mně je o taky jedno, ale venku je celkem hezky, takže bych šel třeba na pláž," nadzvedne jeden koutek rtů a ve tváři se mu ukáže ďolíček. Až teď si všimnu, jak blízko u mne vlastně sedí. Moje nohy, které jsou stále zakryté peřinou, se téměř dotýkají jeho nohou, složených v tureckém sedu. Sedí na druhé části deky, ale kdyby tato postel byla jen pro jednoho člověka, klidně bychom se na ni v této poloze vešli. Jeho ruce jsou položené na mých nohách těsně za tácem s prázdným talířem.
Když si jeho blízkost uvědomím, ztuhnu. A Harry to na mně okamžitě pozná: „ děje se něco? Zeptá se mě.
„ Nic, jen... nic," usměji se a znovu se zakousnu do lahodného, stále teplého toastu.
„ Nelži, ty víš, že poznám, když mi lžeš," upozorní mě. Jeho obočí se rázem stáhne k sobě a na čele se mu objeví vráska, které začíná někde pod jeho hřívou a končí u kořene jeho nosu. Je naštvaný nebo spíše není rád.
„ Já nelžu!" okamžitě se bráním. „ Prostě mi jen minulé sousto projelo krkem moc pomalu. Znáš ten nepříjemný pocit, jak ti to jídlo projíždí pomaloučku krkem a ty se musíš napít, aby to přestalo bolet, anebo překonat tu bolest a počkat, až to skončí, ne?" vyjedu na něj, přičemž doufám, že zním přesvědčivě. Sice mu lžu, ale jak jsem se již zmiňovala, ve lhaní jsem velmi dobrá.
„ Okey, okey," vytáhne ruce do obraného gesta. „ Jsem se ptal, nemyslel jsem to nijak zle," vysvětluje s pobaveným výrazem ve tváři.
„ Tak promiň, ale já ty tvoje grimasy vážně nechápu. Občas vypadáš naštvaně nebo uraženě a přitom s tebou vůbec nic není," roztržitě gestikuluji, jelikož se mi vůbec nelíbí, jak reaguje na kdejakou prkotinu.
„ A ty jsi snad jiná?" zeptá se s obočím zvednutým do poloviny čela.
„ Ne, ale to je právě to! Mě štve právě to, jak moc jsme si podobný. Já na sobě tyhle vlastnosti nenávidím, takže je logický, že je budu nenávidět i na někom jiným," nepatrně zvýším hlas. „ Prostě je to-"
„ Ty na sobě něco nenávidíš?"
„- normální, ne?" nepostřehnu to, že mi Harry skočil do řeči. „ Cože?" je moje reakce, když si všimnu, že mi do řeči skočil, avšak to, co říkal, mi krapet uniklo.
„ Ty na sobě něco nenávidíš?" zopakuje svoji předešlou otázku.
„ Ano!" téměř vykřiknu. „ Není to patrný? Každý na sobě nemá něco rád. Většinou to jsou špatné vlastnosti a já jich mám tak trochu víc, než většina lidí. Takže je logický, že na sobě nenávidím víc věcí," horlivě mu předkládám svoje myšlenky.
Ale když chci pokračovat ve vysvětlování proudu svých nejhlubších úvah, začne mluvit Harry: „ Zastav, zastav," umlčí mě. „ Je sice pravda, že máš nějaký špatný vlastnosti, ale za to se nesmíš nenávidět. Pokud sis toho nevšimla, tak tě obklopuje spousta lidí, kteří tě mají rádi i přes všechny tvoje nedokonalosti. Každopádně tvoje dokonalosti převyšují tvoje nedokonalosti. Alespoň tak to vidím já," chytne mojí ruku. „ Na světě je mnoho lidí, kteří jsou desettisíckrát horší, jak někdo tak perfektní jako jsi ty," stiskne mi pevněji ruku a palcem jeho právě ruky mi pohladí dlaň.
I když se zdá nemožné, aby mně jeho slova vytočilo, stalo se tak. Jako bych z celého jeho monologu slyšela jen: pokud sis toho nevšimla, tak tě obklopuje spousta lidí, protože je to ukrutná a hnusná lež.
Okamžitě po něm vyjedu: „ Že mě obklopuje spousta lidí? A kdo proboha? Dean odjel, Ashley mě nemá ráda a vlastně nikoho kromě nich jsem neměla a nemám!" vykřiknu a naštvaně rozhodím rukama.
„ Co já? Co tvoje rodina, co-"
„ Moje rodina?" skočím mu do řeči. „ Moje rodina je mrtvá," říct to slovo, které značí nejhorší stav člověka, bylo tak ukrutně těžké, že jsem se na malý moment musela přestat mluvit a protřít si tvář, abych se vzpamatovala. Až pak jsem byla schopná pokračovat: „ zemřeli při autohavárii a moje drahé příbuzenstvo se na mě vysralo, jen co to zjistilo. Moje drahá tetička z Austrálie by mě poslala do děcáku, stejně jako zbytek příbuzenstva. Jediný Dean se o mě postaral... napřed. Teď se na mě taky milostivě vysral," vydechnu a znovu se zhluboka nadechnu. „ A ty? Tobě ani nevím, jestli můžu důvěřovat. Napřed jsi na mě hnusný, pak mi pomáháš, pak se hádáme. Vždyť ani nevím, co ode mne chceš. Chceš mě ošukat? To se na to rovnou vyser! Chceš se mnou chodit? Snaž se víc! Chceš být kamarád? Fajn, ale nechovej se jako šulín!" v životě jsem nikdy nikomu neřekla tolik sprostých slov. A už vůbec ne v jednom monologu. Problém je ten, že jsem vše myslela smrtelně vážně.
„ To-to-t-t-to," zakoktá se. „ To jsem nevěděl," vymáčkne ze sebe konečně.
„ Co? To, že jsi šulín? To neví většina lidí. A, i když jim to řekneš, tak si to nepřiznají," samozřejmě, že vím, že myslel moje rodiče, ale snažím se odlehčit situaci.
Na tváři se mu objeví úsměv, ale jak rychle se objevil, tak rychle taky zmizel. „ Omlouvám se, Emmo. To o tvých rodičích jsem nevěděl," lítostivě se na mě koukne a já si hned uvědomím, že říkat mu něco takového byla velká chyba.
„ Nech toho, Harry. Nelituj mě... Radši se pojďme bavit o něčem jiném," snažím se změnit téma.
„ Ne!" okamžitě to zavrhne. Ten tón, kterým to vysloví, mě vyděsí. Zděšeně po něm hodím pohledem a zjistím, že i jeho oči potemněly. Uvědomí si svojí chybu a omluví se: „ Promiň, nechtěl jsem... jen, prostě... jde o to, že nevím, kdy budu mít zase příležitost si s tebou vážně a rozumně promluvit, a tak nechci promeškat tuhle příležitost," pokusí se znovu uchytit mojí ruku, avšak já mu jí vytrhnu ze stisku.
„ My se snad bavíme rozumně? Ne! Naše konverzace je momentálně zmatená a smysl nedávající. A navíc teď nemůžu racionálně myslet, před deseti minutami jsem se probudila, kristepane," argumentuji a přitom se mu nebojím dívat upřeně do očí.
„ Tak to pěkně kecáš. Uvažuješ racionálně a to, že ses teprve před čtvrthodinou probudila, nemá na tuhle konverzaci vliv," snaží se mně moji teorii vyvrátit.
„ Fajn!" vzdám se. „ Tak mi řekni, jak chceš v našem dialogu pokračovat," usměji se možná, až příliš falešně.
„ Třeba o mých úmyslech s tebou, Emmo," vyhrkne. „ Nevím, co chci. Nevím, netuším, co chci, abychom v budoucnosti byli, ale je mi to úplně jedno. Já bych nechal náš vztah, ať je jakýkoliv, volně plynout a počkal bych, jak se to celé vyvine," snaží se zklidnit svůj hlas, tím pádem i svůj dech. „ A to je hlavní rozdíl mezi námi dvěma," zakončí, čímž způsobí, že nechápu ještě víc, než před pár sekundami.
„ Cože?" skrčím obočí a na tváři se mi objeví nechápavá grimasa.
„ Rozdíl mezi námi dvěma je ten, že mi ej totálně jedno, co bude zítra. I kdyby se ze mě stal bezdomovec, tak mi to je jedno. Prostě se to stane. Existují věci, které prostě neovlivním. Ale ty jsi jiná. Ty chceš předem vědět, co se stane. Ty potřebuješ pro svoje vnitřní uspokojení vědět, jestli tě chci opíchat a odhodit jako hadr nebo se s tebou kamarádit anebo s tebou navázat vážný vztah. A ani nelíbí se ti, že jsme na tom jinak. Že to chci nechat volně plynout. Že mi je jedno, co z těch dvou možností budeme. Ale ujišťuji tě, že ošukat a odhodit tě vážně nechci," je až děsivé, jak klidně to říká, jak děsivě mi toto celé vysvětluje. Musím uznat, že má možná pravdu. Možná.
Nemám mu na to co říct. Zbavil mě totálně slov. Nevím, čímž bych ho nyní o slova připravila já, čím bych ho odzbrojila. A proto mlčím. Cítím se trapně, ale nejsem schopná ze sebe vůbec vykoktat uznání jeho pravdy.
„ Nic mi na to neřekneš?" Prolomí Harry ticho.
„ J-já nevím, co bych ti na to řekla. Asi máš pravdu, ale já... hele, prostě mám ráda věci pod kontrolou. A tohle," ukážu mezi nás dva, „ tohle je totálně bez kontroly. Chvíli se koukáme na filmy, chvíli se líbáme, chvíli se hádáme, chvíli mi děláš snídani do postele, chvíli se hádáme a chvíli ke mně leháš večer do postele," hlasitě vydechnu. Tahle hádka je na mě už moc. Už jsem z toho věčného hádání unavená.
„ Ty si to pamatuješ?" zase, už poněkolikáté toto ráno, změní téma.
„ Jistě, že si to pamatuji, proč bych si to nepamatovala?" zamračím se.
„ Protože jsi měla spát?" nadzvedne obočí.
„ No, ale nespala," odseknu zase nakvašeně.
„ Přestaň být už konečně naštvaná," povzdychne si a prohrábne si vlasy.
„ Proč bych neměla být naštvaná, když mluvíš o všem možným, jen ne o tom, co chci opravdu vědět," frustrovaně vydechnu. Už nemám ani sílu mluvit dál.
„ Tak mi řekni, co chceš vědět?" zeptá se a pousměje se.
„ To je jedno,"¨
„ Není, já ti na tvoje otázky rád odpovím,"
„ To je jedno, říkám. Stejně už ani nevím, na co jsem se tě chtěla zeptat," zasměji se. Upřímně nebo falešně? Ani sama nevím. Prostě se směji automaticky a nepřemýšlím o důvodech proč.
„ Oukej... pojďme se tedy bavit o něčem jiném," konečně mě přestane opruzovat a pohled stočí k oknu. „ Dneska je venku nádherně," promluví po chvíli zasněného zírání z okna.
Tentokrát mě to opravdu, upřímně rozesměje: „ Vážně? Opravdu se budeme bavit o počasí?" stáhnu k sobě obočí v pobaveném úšklebu.
„ Klidně," pokrčí rameny a pohledem se vrátí zpět ke mně. „ Víš, co? Dosnídej a já se půjdu obléknout. Můžeš se jít pak klidně osprchovat a všechno do koupelny. Najdeš mě potom v obýváku," usměje se a bez čekání na mojí odpověď se zvedne a odkráčí z místnosti.
A já zůstanu sama.
*-*-* -*
Když dosnídám, opláchnu si obličej a pokusím se pomocí ústní vody zpříjemnit vůni svého chrupu, přejdu v oblečení, které jsem na sobě měla i předešly den, do kuchyně.
Harry sedí na pohovce a sleduje nějaký fotbalový zápas v televizi. Na sobě má černé skinny jeans a své typické bíle tričko s výstřihem do V. Když si mne všimne, promluví: „ Jsi připravená na dnešní den plný neobyčejných dobrodružství?" zeptá se, aniž by odtrhl pohled od obrazovky.
„ Cože?" nechápu, jak to vše myslel.
Ale ani se to od něj nedovým, jelikož místo toho, aby mi dal vysvětlující odpověď, zakřičí úplně něco jiného: „ Co to děláte? Braňte, ne?! I invalidi bez noh by to ubránili líp jak vy, debilové, neschopný," a výrazně při svém monologu gestikuluje.
„ Doufám, že tím dobrodružstvím nemyslíš koukání na americký fotbal," zasměji se, ale při pohledu na něj pochybuji. Opravdu doufám, že to tak nemyslel, protože americký fotbal vůbec nechápu. Nikdy jsem nebyla na žádném zápase a ani jsem ho nikdy neviděla v televizi. Pouze vím, že existuje.
„ Ne, panebože ne. Za deset minut to končí a vypadá to, že ti kokoti prohrajou," frustrovaně si prohrábne vlasy.
„ Smutné," poznamenám ironicky.
„ Ha-ha. No, každopádně, tím dobrodružstvím jsem myslel pár zážitků, které nezažiješ každý den. Zajdeme k tobě, aby ses oblékla trochu více sportovně, a pak se vrhneme na den plný dobrodružství," usměje se a pravým okem na mne mrkne.
„ Fajn, tak pojďme," ukážu rukou do chodby, která vede k východu.
„ Co? Ne!" vyjekne. „ Počkejme, až skončí zápas!"...
---
Já jsem vážně skvělá. už přes tři dny tuhle kapitolu mám napsanou a ne a ne se dokopat k tomu, abych šla na net a postnula ji. No nic. ještě, že jsem za tu dobu stačila rozepsat další kapitolu. :) Přidám jí ještě někdy tento týden.
Snad si užíváte prázdniny tak jako já. :) Doufám, že se vám kapitola líbila :) Nedalo by se to nazvat pohádkou každopádně je to mezi nimi teď alespoň trochu OK. jen počkejte, brzy to skončí :)
*BethKab*