4. kapitola
Ještě před rokem by se Vojta propadl hanbou. Nesnesl by pohledy spolužáků, šeptání za zády a úšklebky. Na gymplu tomu čelit nemusel, tam patřil k oblíbeným, ale sotva přešel na jinou školu, všechno se změnilo. A stačilo k tomu par pomluv.
Jenomže najednou mu bylo jedno, co si o něm kdo myslí. A kupodivu zjistil, že je to ohromná úleva. Záleželo mu jen na několika málo lidech. Jednou z nich byla i Klára, ale ta bohužel raději poslouchala ty pomluvy. V životě se však musel zabývat důležitějšími věcmi než osobními sympatiemi.
Spočítal drobné a nervózně si prohrábl vlasy. Mistrová po něm nechtěla peníze, ale co kdyby si to rozmyslela nebo tam byl někdo mistr. Třeba nečekala na konec roku a odjela do Chorvatska. Vzal by někdo jiný dvacet sedm korun za dvě kompletní jídla? I když jen porce ze dna hrnce. Neměl na vybranou, musel to risknout.
Vešel do prázdné jídelny a zastavil se u výdejního okénka. Naštěstí se ho ujala mistrová.
„Ještě že jdeš, potřebujeme umýt režon a géčka," řekla vyčítavě, ale přesto s úsměvem.
Vojta nerozuměl, co mistrova říkala, věděl jen, že jde pozdě a pro jistotu se zatvářil provinile a omluvil se.
„Promiňte... ehm... zbylo něco?"
„Brambor ti dám, kolik chceš a maso nějak namíchám, je tam už jen pár kousků. Zbyl vývar a chceš okurkový salát? Dám ti ho do zavařovačky," dodala, když Vojta ukázal na pouhé tři nádoby.
Přikývl a všechno opatrně uložil do termotašky.
„Peníze si nech, stejně bychom to vyhodili," odmítla mistrova nabízené drobné. „Stačí, když se tu zítra zastavíš, kape nám kohoutek. Dohodnu s tvým mistrem, aby tě uvolnil."
Vojta ještě jednou poděkoval a pospíchal domů. Občas jezdil na kole, kromě opravdu mrazivých dnů nebo prudkého deště, kdy využíval městskou dopravu, ovšem zrovna bylo krásně, a tak šel pěšky.
Bydlel na samém konci Mirešovic, v místě, které sice oficiálně patřilo pod město, ale jako město to tam nevypadalo. Za poslední ulicí, kde skončily domy, velkosklad a autoopravna se táhl pruh zeleně teprve za ním, na okraji zahrádkářské kolonie, se krčilo několik starších domků. Ty stály dostatečně vysoko na svahu, takže unikly posledním záplavám a následné demolici.
Prošel dovnitř brankou, kterou nedávno natřel na původní zelenou a vešel do domu. Nebo spíš do domečku, protože kuchyně a dvě místnosti nebyly žádný palác.
„Nesu oběd," oznámil při příchodu, jako vždycky, ačkoli ten oběd znamenal spíš časnou večeři. „Jedla jsi něco?" zeptal ze babičky, zatímco chystal talíře.
„Měla jsem vajíčka," odpověděla babička, která seděla u velkého jídelního stolu a luštila křížovku.
Pět obstarožních slepic snášelo sotva jedno vajíčko za týden, ale kdykoli se babičky zeptal, jestli něco jedla, odpověděla, že vajíčka.
Přísahám, že v neděli ráno zajedu do Ředhoště a koupím pár nových nosnic.
„Půjdeš v neděli za mámou?" zeptala se babička.
Takže nosnice nebudou.
„Neměl jsem to v úmyslu. Je tady kus kuřete a sekaná," změnil neobratně téma. „Ale samý patičky."
„Patičky mám nejradši, jsou pěkně opečený," pochvalovala si babička, nicméně se nehodlala se vzdát toho, co už načala. „Konečně ji to odpusť. Každý dělá chyby."
„Bylo jí skoro třicet, když jsem se narodil. Nebyla žádná mladá naivka a stejně naletěla nějakýmu debilovi. Celý dětství jsem trpěl, protože byla moc hrdá na to, aby aspoň požádal o alimenty. Musel jsem nechat gymplu a šance, že si udělám vejšku, celý život budu jen instalatér, přišli jsme o byt. Jenomže mě je příští měsíc osmnáct a v den narozenin o ty alimenty požádám."
„Ona měla prostě jen moc hodné srdce," vzdychla babička.
„Jo, starala se o každýho kromě vlastního dítěte," zavrčel Vojta. Přišlo mu ale líto hádat se s babičkou která za nic nemohla a trpěla stejně jako on. Možná víc. „Navštívím ji," dodal mírným tónem. „Nakonec je to na nějakou dobu naposled. Během prázdnin nebudu mít jedinej den volna."
Stejně jako minulý rok, dojednal si Vojta brigádu v History Parku v Ledčicích. Bylo to nádherné místo. Nejenom, že byl odtamtud krásný výhled na Říp, ale zároveň ležely mezi třemi řekami. Z jedné strany Vltava, které se o několik kilometrů dále vlévala do Labe a z druhé strany, o kousek dál, Ohře.
„Budeš mi chybět. Ten okurkovej salát je dobrej,"
„Neříkám, že přijedu každej den, ale jak to jen půjde, tak přespím tady. Na kole to není zase tak daleko."
„Nemusíš se honit, já se o sebe postarám," mávla rukou babička.
Nedávno oslavila sedmdesátku, ale stále ještě byla v obdivuhodné formě. Horší to bylo s penězi. Z malého důchodu zaplatila zálohy na elektřinu, poplatila účty a nezbylo téměř nic. O nějaké opravě na domě si mohla nechat jen zdát, stejně tak jako o nové pračce. Vojtu mrzelo, že ještě nenosí domů výplatu, ale zbýval mu poslední rok. Musel to nějak vydržet.
Měl sice brigádu i během roku, ale to mu stačilo na paušál, nové boty a autobus. Jediné věští peníze představovala právě práce v History Parku, ale zatímco jiní si koupili nový mobil a vybavení na lyže, on zaplatil uhlí.
„Jo, povedl se jim," pochválil Vojta salát a trochu si přidal.
„Víš že ty pozemky na horním konci někdo koupil?" oznámila babička jedinou novinku, která se v těch místech udála za posledních pět let. „Už tam stavěj plot."
„Hmm, zdálo se mi, že tu dneska jezdí nějak moc aut."
„Nějakej pracháč si tam postaví ten svůj obrovskej barák a třimetrovej plot, aby neviděl na sousedy. A pak se bude divit, až přijde velká voda."
„Spíš bych to viděl na nějaký chatičky. V poslední době je to tu samej kemp."
„Nekoupil to nakonec ten pan Vlk, co už mi dvakrát nabízel, že koupí můj domek?" zamyslela se babička.
„Vlkovi bych nic neprodal," uchechtl se Vojta.
Potom si ale vzpomněl, že Klára se jmenuje Vlková. A její rodiče měli nějaký kemp a snad i restaurací. Každopádně bohatí byli dost. „Možná tam bude restaurace nebo hotel."
„No, podle toho, jak kvaltujou, se to už brzy dozvíme," ukončila babička spekulace a sklidila ze stolu.
Nabídl se, že umyje nádobí, ale babička odmítla, tak zalezl do svého pokoje a natáhl se na ustlanou postel.
Z prodeje pozemků radost neměl. Stejně jako babička a zřejmě i ostatní usedlíci. Býval tam klid. Potok Luženec byl v těch místech širší a hlubší, skoro jako menší říčka a dalo se v něm plavat. Nehledě na to, že se tam žili raci, pstruzi a chrostíci, známka křišťálově čisté vody. I to už bylo nejspíš nenávratně pryč.
Vojta tam trávil celé prázdniny. Ještě když s mámou bydleli v Habrovci. Na moře nebylo, tak ho prostě odvezla na celé dva měsíce k babičce. Po prázdninách děti psali sloh, kde byly na prázdninách a Vojta jim záviděl Thajsko, Španělsko i to Chorvatsko, ale přesto by prázdniny v babiččině domečku na břehu potoka za nic nevyměnil. A lítost ho většinou brzy přešla.
Vstal z postele, otevřel okno a pustil do pokoje teplý vzduch vonící létem, vodou a borovicemi. Miloval tu vůni.
V podvečer auta přestala jezdit. Zřejmě ustala i stavba plotu, ačkoli pochyboval, že už by bylo hotovo. Pozemek byl přece jen rozlehlý.
„Jdu to obhlídnout," oznámil babičce, která seděla u stolu a loupala brambory.
„Ale nebuď tam dlouho, dělám bramboráky."
„Za půl hodiny jsem zpátky," slíbil, a prosmýkl se ven.
Cesta nebyla tak rozježděná, jak čekal, ale jen proto, že nepršelo. Jinak by těžké auto klidně zapadlo do bahna a nestalo by se to poprvé. Ani plot nepůsobil nijak monstrózně. Prostě jen zabetonované sloupky a zelené pletivo. Ale i tak ho rozčiloval, protože byl zvyklý v těch místech běhat, jak se mu zamlouvalo. Naštěstí plot končil kousek za cestou, takže cesta pro auta, cyklistická stezka i samotný potok zůstaly nadále volně přístupné.
Došel ke břehu, posadil se do trávy, zul si boty a na chvíli je ponořil do chladivé vody. Zřejmě měla magickou moc, protože právě na tu chvíli zmizely všechny starosti.
Nedokončené gymnázium, vysoká škola, holka, která ho nechala, když se odstěhoval z Habrovce, i máma, starající se o každého, jen ne o něj.
Byl to prchavý okamžik, ale nic víc Vojta neměl.