"Neviděl jste někdo moji mikinu?" ptala se pobíhající Jennie, která již prolezla celou společenskou místnost. Bez zaklepání mi vběhla do pokoje a začala ho prohledávat.
"Tady není," řekl jsem rázně, protože opravdu nemám rád, když se mi někdo hrabe ve věcech. Snad jako by mi nevěřila a dál zvedala polštáře.
"Měl sis zabalit včera," pokračoval jsem v kritizování. Opřel jsem se o stůl a s rukama překříženýma na hrudi jsem ji pozoroval. Když se konečně zvedla s tím, že se tady opravdu nenachází, obdařil jsem jí jedním ze svých pohledů. Nic neřekla a přesunula se zas někam jinam. S povzdechem jsem se odrazil od stolu a začal si přerovnávat postel, kterou mi zanechala v naprosto jiném stavu, než jak jsem ji měl před jejím příchodem. Očima jsem skenoval pokoj, zda jsem nic nezapomněl. Stejně se sem za dva měsíce vrátím, takže i nic nepřijdu. Jakmile jsem došel k závěru, že všechno mám, vyšel jsem ze svého pokoje ven.
Hned jsem zamířil k pokoji kluků, ze kterého se linul dost hlasitý hlas mé kamarádky. Hned mi bylo jasné, kde se ji postrádaná mikina nacházela. Vstoupil jsem do pokoje, když zrovna naštvaně vycházela. Posadil jsem se na Minhovu postel, přitáhl si kolena k hrudi a opřel se o ně. Zatímco Minho měl již zabaleno a pouze přerovnával svou skromnou knihovnu, blonďák měl na své posteli ještě hromadu oblečení.
"Já nestíhám! Nemůžu najít dres na famfrpál, svoje kotníkové boty a tu velkou mikinu. Sakra, před chvíli jsem ji držel! A neviděl jste někdo můj plášť? A šálu? A kotlík? Merline, kde mám hůlku?!" nadával hystericky Hyunjin a hrabal se v hromadě oblečení. Neubránil jsem se lehkému úšklebku. To má z toho, že furt nakupuje. Už teď má dva nacpaný kufry, do kterých se to skoro nevejde.
"Včera jsi mě prosil, ať ti bradavické věci dám k sobě!" vyjel po něm nazpátky Minho, který vypadal dost zoufale.
"To jsi to nemohl říct dřív?! Už jsem mohl začít hledat ty kalhoty!"
"Hyunjine, ty jsi horší jak malý dítě!" zanadával a začal se hrabat v hromadě oblečení. Netrvalo to dlouho a vytáhl zmíněné kalhoty. Jak se dalo předpokládat, ty dva na sebe neustále štěkali. Raději jsem se zvedl a opustil pokoj. Pokračoval jsem chodbou dál a nakoukl do pootevřených dveří.
"Jess, podáš mi tu kabelku?" zeptala se Jennie, aniž by zvedla zrak od svého kufru. Ta též měla dvě zavazadla a ještě jednu tašku.
"Kterou?" ozvala se zmateně Jessica, jedna z jejích spolubydlících a kamarádek. Kde se nacházela poslední, Seulgi, mi bylo celkem putna.
"Vlevo nahoře. Granna, třetí kolekce," navigovala jí, ale Jessica vypadala stejně zmateně jako já.
"Kterou?"
"Merline, tu zelenou!" opustil se práh dveří, na kterém jsem celou dobu setrvával a šel chodbou dál. Koukám, že nikdo nestíhá. Nechápu, proč si nezabalili třeba včera. Došel jsem k zavřeným dveřím na konci chodby a zaklepal. Po kladné odpovědi jsem vzal za kliku a vstoupil dovnitř. Setkal jsem se s pohledem Irene, která seděla na posteli s knihou v ruce. Očividně měla zabaleno, stejně jako její spolubydlící, která byla Merlin ví kde.
"Můžu být tady? Všude jinde to vypadá jako po výbuchu," odůvodnil jsem svůj náhlý příchod. V tomhle pokoji jsem byl pouze párkrát. Irene přikývla a pokynula na židli vedle jejího stolu.
"Bude mi to tu chybět," prolomila ticho a zaklapla knihu. Uvědomil jsem si, že tenhle pokoj za dva měsíce naplní nějaké malé děti. Cítil jsem zvláštní pocit v břiše, jako by se mi mírně stahoval žaludek. Ač jsme si s Irene nikdy nebyli blízcí, vždy tu pro mě byla. Myšlenka toho, že se na ni mohu spolehnout a že mi pomůže, mi vyvolávala pocit klidu. Nejvíce mi pomohla se zkouškami NKÚ. Netuším, jak budu dělat OVCE. I když... tyto zkoušky jsou právě od toho, aby je studenti zvládli kompletně sami a bez pomoci starších. Nejsem si ale jist, jestli takovou zátěž unesu. Většina kolem mě se bude též soustředit a už tu nebude nikdo, kdy by mi pomáhal. Až v tuhle chvíli jsem si plně uvědomil, jaký má na mě Irene vliv.
"Děkuji ti... za všechno," řekl jsem tišším tónem hlasu. Irene se pousmála a otočila se hlavou směrem ke mně.
"Ještě nás čeká léto. Nechme ty dojemné rozhovory na později," s jejím výrokem jsem naprosto souhlasil a též se mi na tváři objevil lehký úsměv. Ještě se nechci loučit. Po dlouhé době jsme vedli obyčejnou a nezávaznou konverzaci. Bylo to příjemné a pomohlo mi to odreagovat se od pochmurných myšlenek.
"Už je čas. Měli bychom jít."
"Vůbec se mi nechce," přiznal jsem, ale přesto se zvedl ze židle. Vyzvedli jsme naše přátele, Hyunjin a Minho se už očividně stihli udobřit, a společně se vydali do Velké síně na poslední oběd v tomto školním roce.
***
Jak já tak nemám rád tyhle úvodní a závěrečné sračky. Nikdy mě nebaví a mám u nich pocit, že každou chvílí umřu nudou. Brumbál měl sáhodlouhý proslov o tomto školním roce, kde se obloukem vyhnul celému květnu, kdy mě naháněla celá škola. Zmetek se hrdě usmíval a mlel o tom, jak úspěšný tento školní rok byl. Rozhodně bych s ním nesouhlasil. Když pominu ten květen, tak mám tento rok nadprůměrnou absenci. Ještě žádný rok se mi nestalo, abych se tolikrát zhroutil a na tak dlouho se zamknul v pokoji. Upřímně se divím tomu, že mě Brumbál nechal projít. Přesto se na tomto roce našlo něco pozitivního. A to něco sedělo naproti mně u vedlejšího stolu a poctivě poslouchalo našeho ředitele.
Jakmile se přiblížilo k vyhlášení školního poháru, Hyunjin skákal na židli nedočkavostí. Já jsem však tušil, že ač se nám ve famfrpálu dařilo, tak tato cena nepůjde do naší koleje. Školní pohár není jen o famfrpálu. A já jsem si byl jist, že jedna kolej si tuto pro mě bezcennou cenu zaslouží. Hlavně vím, komu udělá největší radost.
"Havraspár!" zaznělo přes celou Velkou síň a prapory nad našimi hlavami se začaly barvit do modré a bronzové. Začal jsem tleskat jako ostatní. Jungkook se šťastně objímal s členy své koleje a na tváři měl široký úsměv. Ten pohled mě uklidňoval a též dělal veselým. Jeho úsměv mě zahříval u srdce.
"Bacha, ať se nám neroztečeš," rýpla si do mě laškovně Jennie a bouchla mě lehce loktem. Protočil jsem očima, ale úsměv mi z tváře nezmizel. Konečně se na stole objevilo jídlo. Už jsem se natáhl pro talíř, když vtom mě Jennie zastavila, že ničím tradici. Nechal jsem ji vzít můj talíř a nabrat mi jídlo. Je pravda, že posledních pár měsíců, jsem se obsluhoval sám. Už jsem zapomněl, že tomu tak nebývalo vždycky. Hyunjin po celou dobu oběda nezavřel pusu. Měl jsem opravdu blízko k tomu, abych mu něco do toho jeho chřtánu narval. Naštěstí ho napomenula Irene, že si chce poslední jídlo v Bradavicích užít a ne poslouchat jeho neustálé stěžování. Hyunjin zmlknul a my se mohli konečně najíst.
Po jídle nastal zmatek, který taky každý rok nenávidím. Studenti se hrnuli ven a šli k bráně. Nelíbilo se mi, kolik cizích lidí my zasahuje do osobního prostoru. Nemohl jsem s tím ale nic dělat. Marně jsem se rozhlížel a hledal Jungkooka. Musel splynout s davem. U brány se utvořila dlouhá fronta, jak všichni čekali, než si jednotlivé skupinky posedají do kočárů tažených testrály. Naše zavazadla už byla dávno přemístěna do vlaku, kam jsme měli všichni namířeno. V pěti jsme se vměstnali do kočáru, který se dal do pohybu. Všichni si povídali, zatímco já tradičně mlčel. Pozoroval jsem bradavický hrad, který tolik miluji a zároveň nenávidím. Občas mám chuť tohle místo srovnat se zemí, ale nakonec ho nechci opustit. I teď se mi nepříjemně svírá žaludek.
Hrad zmizel, jakmile jsme zajeli do lesa. Opřel jsem se a zavřel oči. Ignoroval jsem hlasy svých přátel a užíval si to ticho, které v mé hlavě vládlo. Byl to úžasný pocit. Brzy do mě Jennie šťouchla, protože už jsme se blížili k nástupišti. Kočár se zastavil a my vystoupili. Irene se od nás oddělila, aby naposledy splnila své povinnosti jako Primuska. Kdo se stane Primusem a Primuskou příští rok, se ještě neví. Doufám ale, že to bude někdo rozumný. Uvidíme.
Nastoupili jsme do vlaku a našli volné kupé. Tradičně jsem se posadil ke dveřím a nechal slečnám volná místa u oken. Jakmile se vlak rozjel, se k nám po kontrole vlaku přidala i Irene. V kupé vládla příjemná atmosféra. Netrvalo to dlouho a někdo zaklepal na naše dveře. Stál tam Jungkook, kterému, jakmile mě spatřil, se objevil na tváři ten nejkrásnější úsměv. Okamžitě jsem po pozval dál, nezajímal mě názor ostatních, ač mi bylo jasné, že jim vadit nebude. Jungkook se posadil vedle mě a hned jsme se chytili za ruce.
Včerejšek byl opravdu velmi speciální. Večer jsem nemohl usnout, protože jsem se k němu neustále vracel. Chtěl bych zažívat více takových chvil. Už nechci být sám. Bez zeptání jsem si položil hlavu do jeho klína a nohy nějak vměstnal na mé předchozí místo. Jungkook se tomu zasmál a začal mě drbat ve vlasech.
"Taehyungshii, tohle si beru osobně," pronesla hravě Jennie, načež se zasmála. Holt už si bude muset zvyknout, že lehat na klín budu jedině Kookiemu. Zavřel jsem oči a nechal ho si mi hrát s vlasy. Mám pocit, jako bych byl celý vyměněný. Když jsem sem přijížděl, bál jsem se toho, co se zase stane. Teď se vracím s klidem na srdci i v mysli. Zachránil mě, ani si to neuvědomuje. Nechci ho už ztratit. Udělal ze mě úplně nového člověka. Otevřel mi oči, zapálil světlo, ukázal nový směr. Najednou můj život nabral smysl. Už nejsem bezduchá schránka, která pluje světem, jsem člověk plný energie a všech ostatních emocích.
Konečně se mohu opět nadechnout.
... Tajemství Hada a Orla ...
Dámy a pánové, drazí čtenáři, oficiálně jste dočetli knihu Tajemství Hada a Orla. Je zvláštní vás vítat na konci. Sama tomu nedokážu uvěřit. Zítra kolem večera vyjde kapitola "behind the writing", kde bude oficiální poděkování několika osobám, zajímavosti, celková statistiky a nějaké příhody/příběhy, které mě s knížkou provázely. Prosím vyčkejte. Tuhle kapitolu jsem psala tak, aby lehce kopírovala děj první příběhové kapitoly, aby byla vidět změna v Taeho charakteru. Doufám, že se mi to povedlo. Teď tu ale mám statistiky za čtvrtou část.
Takže, mezi 64. - 84. kapitolou jsem vám nabídla:
16 částí z pohledu Jungkooka
4 části z pohledu Taehyunga
4 části z pohledu třetí osoby (er-forma)
Názvy kapitol jsou anglické překlady nějaké důležité/zajímavé/kapitolu charakterizující přímé věty nebo myšlenky:
10 názvů vyslovil někdo jiný
6 názvů vyslovil Taehuyng
4 názvy vyslovil Jungkook
Stále mi nejde do hlavy, že další středu už nebudu psát. Nemusíte se ale bát, touhle knížkou rozhodně nekončím. Více ale zítra. Love U! *Annie*