"Neviděl jste někdo můj svetr?" zeptal se Woozi, který už několik minut přechází po našem společném pokoji. Vypadalo to tady jako po výbuchu. Zatímco Renjun si sbalil už asi před týden, upřímně jsem měl pocit, že si nikdy plně nevybalil, tak my ostatní jsme se honili poslední den před odjezdem. Kupičky oblečení se hromadily všude po pokoji a nikdo pořádně nevěděl, co je čí.
"Mám dojem, že jsem ho viděl na Renjunově posteli. Pokud tedy myslíš ten modrý," odpověděl jsem mu, sám skenujíc svou skříň. Nemohl jsem najíst famfrpálový dres. Ten mi dost přirostl k srdci, tudíž bych nerad odjel bez něj. Ohlédl jsem se kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděl. že bych ho už zabalil?
"Mám ho! Byl pod postelí," zaradovalo se jedno z dvojčat a spokojeně se vracelo ke svému kufru. Po vzoru Wooziho jsem si též kleknul na zem a sklonil se, abych se podíval pod svou postel. A Merline div se, on tam ten dres opravdu byl. Sice trochu zaprášený, ale byl. S úsměvem na tváři jsem ho vytáhl a oprášil, úhledně složil a zabalil do kufru. Nemám rád balení. Vždy mám pocit, že se ty věci do toho kufru nemohou vejít. Tentokrát je můj pocit oprávnění, protože s množstvím věcí, které jsem si koupil v Prasinkách, byl můj kufr opravdu narvaný až k prasknutí.
"Kluci, pomohli byste mi pomoct to zavřít?" zeptal jsem se a poklepal na své zavazadlo. Dvojčata s radostí přikývla, protože se díky tomu nemusela věnovat svým vlastním věcem. Kufr jsem s námahou snesl na zem. To, že existuju kouzla, jsem zase vypustil. Wonwoo se posadil na můj kufr, zatímco jsem se snažil s Woozim ho zapnout. Šlo to ztěžka, ale jakmile se nám to povedlo, radostí jsme se svalili na zem. Mám dojem, že až kufr doma otevřu, vybuchne. Budu muset varovat mamku, která se hned aktivně vrhne k mým věcem, aby je vyprala. Moc dobře jí znám a vím, že mi nedá pokoj.
Psal jsem rodičům, že doma pobudu pouze jeden týden, protože pak odjíždím ke kamarádovi. Nechtěl jsem Taeho označit jako svého přítele, protože to není věc, která by se měla zmiňovat korespondencí. Ani nevím, jak budou mí rodiče reagovat, až jim povím o mé orientaci. Nikdy jsme se o tomhle tématu společně nebavili. Nemyslím si ale, že by mi hrozilo vydědění. Takoví mí rodiče opravdu nejsou, ale těžko říct, jestli budou mít nějaké kecy nebo ne. Vlastně mi to je celkem fuk. Stejně doma budu sotva měsíc a zas pojedu sem. Upřímně si myslím, že budu odpočítávat dny. Nerad odtud odjíždím.
Své těžké a objemné zavazadlo jsem dal do rohu pokoje. Nechal jsem si vyndané oblečení na zítra, na spaní a hygienu. Jak to budu ráno dostávat do kufru, už není moje aktuální starost. Mé budoucí já to nějak zvládne. Teď jsem měl na mysli důležitější věci. Opustil jsem pokoj stejně tak i společenskou místnost, kde se též hromadili zavazadla. Já si to své zatím nechám v pokoji. Spokojeně jsem scházel pohyblivé schody a ani mi nevadilo, když mi zkomplikovaly cestu. Říkal jsem si, že je to naposledy za tento školní rok, tudíž jsem s úsměvem na tváři počkal, až se schodiště opět propojí a já se budu moct dát k pohybu. Mé kroky vedli do Velké síně. Spoustu studentů využilo toho, že nám je dnes tato místnost celý den k dispozici. Zamířil jsem ke havraspárskému stolu, kde ale sedělo pouze pár studentů s modrým znakem na hrudi.
"Jungkookshii, jdeš právě v čas. Už jsem za tebou chtěla někoho poslat," přivítala mě Jennie, která ani nevzhlédla od pergamenu. Netuším, jak mě zareagovala, ale nijak jsem se tím nezabýval. Posadil jsem se vedle Taeho a dal mu rychlou pusu na tvář.
"Jak to vypadá?" zajímal jsem se.
"Dobře. Pokoje jsou rozdělené, jídelníček více méně hotový a právě řešíme, co se nachází v okolí," seznámila mě se situací. Byl jsem moc rád, když se Jennie zhostila organizace. Díky tomu jsem se necítil tolik ve stresu a tu zodpovědnost předal někomu jinému.
"V lese je jezero s křišťálovou vodou. Vede tam jedna lesní cesta," promluvil Tae, který si položil hlavu na mé rameno a přes něj koukal na svou kamarádku.
"Takže plavky s sebou?" optal se Felix, který seděl naproti vedle Seungmina a Jisoo. Kam se poděl Jisung, jsem nevěděl.
"Rozhodně. co tam máme dál?"
"Kousek za městem se nachází opuštěný ranč."
"Jsou tam koně?" vyhrkl překvapeně Hyunjin, jehož nejlepšího kamaráda jsem tu též neviděl.
"Řekl jsem opuštěný," zamračil se Tae.
"Ať už tam jsou nebo nejsou, rozhodně to bude hezké místo na prozkoumání. Píšu si."
"Nachází se to teda ve městě, že ano?" ujišťoval se Yoongi.
"Na okraji. Stačí sejít kopec," upřesnil mu Taehyung. Dále se Jennie rozhodla, že bychom se mohli do právě mudlovského města podívat, což se setkalo s nespokojeným výrazem Hyunjina. Nijak mě to nepřekvapilo. Tae nijak mimicky nereagoval, ale otočil se na mě.
"Půjdeme na chvilku pryč?" zeptal se mě zničehonic.
"Ale teď řešíme to léto," oponoval jsem. Přišlo mi nesprávné v tom nechat Jennie úplně samotnou. Tae byl ale jiného názoru. Zvedl se a též mě vytáhl na nohy.
"Počkat, kam jdete?! Měli bychom to dořešit," stalo se přesně to, co jsem očekával. Taehyung si s tím ale nelámal hlavu. Vytáhl hůlkou a vykouzlil srolovaný kus pergamenu, který předal zmijozelské princezně do rukou. Ta se zatvářila dost zmateně. Než jsem však stihl zjistit, co se na pergamenu nachází, můj drahý přítel mě tahal z Velké síně ven. Nekladl jsem žádný odpor a prostě ho následoval až ven. Svítilo sluníčko a bylo vedro stejně jako minulý týden. Málokdo chtěl být veku déle než hodinu. Tae si se mnou propletl prsty na rukou a vydal se vycházkovým tempem po jedné z vyšlapaných cest kolem hradu.
"Chtěl si o něčem mluvit?" zajímal jsem se, co jsme vedle sebe kráčeli už nějakou dobu mlčky.
"Ne, chtěl jsem se s tebou projít," odpověděl mi prostě. Na tváři se mi objevil úsměv, zatímco co se mi na hrudi přelil příjemný hřejivý pocit. Přikývl jsem a dál už nic neříkal. Pomalou chůzí jsme procházeli okolo stromů, kde studenti často sedávali, aby se skryli před sluncem. Nikoho jsem tu ale nepotkali. Patrně to bude tím, že za hodinu je čas večeře, přesto to venku vypadá, jako by bylo odpoledne. Sešli jsme až k Velkému jezeru. Jakmile jsem spatřil oblázek vyplavený na skromnou pláž, neodolal jsem a zvedl ho ze země. Napřáhl jsem se a kamének vhodil do vody tak, aby se několikrát odrazil od hladiny. Byl jsem na svůj výkon pyšný. Otočil jsem se, abych se setkal s Taeho nechápavým pohledem.
"Tímhle jsme se bavili vždycky s kamarády nebo s rodiči, kdykoliv jsme se objevili někde u vody. Říkali jsme tomu žabky a kdo dohodil nejdál, většinou něco vyhrál," objasnil jsem mu s úsměvem na tváři. Sklonil jsem se pro další oblázek a zkusil to znovu. Tentokrát se odrazil pouze dvakrát, než klesl ke dnu.
"Chceš si to taky zkusit?" zeptal jsem se ho, když jsem ze země zvedl několik dalších kamínků.
"Neumím to."
"Na to nic nepotřebuješ umět. Pojď to zkusit," chvíli protestoval, ale nakonec se mi povedlo mu oblázek strčit do dlaně a postavit ho tam, kde jsem předtím stál já. Názorně jsem mu několikrát předvedl, jak přesně má kamínek hodit, načež jsem ho musel napomenout, že se má dívat na mojí ruku a ne na mou tvář. Při jeho prvním pokusu se oblázek neodrazil ani jednou a hned klesl k zemi.
"Nevadí. Dám ti trochu lehčí," začal jsem skenovat očima zem, abych našel vyhovující kamínek.
"Kookie, nemusíš-"
"Ne, ještě to zkus," přerušil jsem ho a podal mu další. Ani na podruhé se mu to nepovedlo. dost protestoval, přesto jsem mu podával další oblázky různých velikostí. Překvapivě jsem ho nemusel tolik přesvědčovat. Když se mu asi na sedmý pokus kamínek třikrát odrazil od hladiny, nadšením jsem povyskočil.
"No vidíš! Já jsem říkal, že to půjde," zajásal jsem. Taeho oči se rozšířily a na jeho tváři se objevil úsměv. Věděl jsem, že ho to též potěšilo.
"Můžu to zkusit ještě?" zeptal se, což mě mírně překvapilo, ale hned jsem mu podal další. Strávili jsme u jezera asi půl hodinu a nesmírně jsem se u toho bavil. Pár dalších kamenů kleslo k zemi. I mě se to párkrát nepovedlo, ale nic jsem si z toho nedělal. Nakonec se Taemu povedlo pět odrazů, za což jsem ho náramně pochválil. Miluje komplimenty a já mu je rád dávám. Vydali jsme se dál, opět ruku v ruce. Byl jsem opravdu spokojený a nadšený a Tae mou náladu očividně sdílel. Došli jsme až k famfrpálovému hřišti. Taehyung mě zatáhl dovnitř. Prošli jsme šatnami a dostali se na hřiště. Když už jsem tam byl, musel jsem si nutně stoupnout doprostřed. Rozhlédl jsem se kolem nás. Takhle ze země vypadá tribuna ještě mohutnější, než doopravdy je. Fascinovalo mě to, ještě když slunce začalo pomalu klesat, ale k západu ještě mělo daleko.
"Jungkookie?" oslovil mě, načež jsem se na něj otočil. Setkal jsem se s jeho krásnýma očima, které mě jemně pozorovali. Přitíhl si mě za pas k sobě. Obmotal jsem mu ruce okolo krku a usmíval se na něj stejně jako on na mě.
"Děkuji ti za všechno, co si pro mě udělal. Nevím, kde bych bez tebe teď byl," řekl tišším hlasem kousek od mého obličeje. Dlaň jsem mu zapletl do vlasů a opřel si čelo o to jeho.
"Už si nedokážu představit svůj život bez tebe, Taehyungie. Moc tě miluji," nahnul jsem se k němu blíž a políbili jsme se. Byl to nádherný a pomalý polibek plný lásky. V břiše mi lítaly motýlci, zatímco jsem se nechal laskat jeho jazykem. S ním mi všechno připadá tak jednoduché a přirozené. Nikdy jsem se necítil tak, jako s ním. Hlavně jsem si nikdy nemyslel, že budu takto šťastný po něčím boku.
"Taky tě miluji, Kookie," zašeptal do našeho polibku. Jeho slova mě pohladila po srdci a přitiskl jsem si ho k sobě ještě víc.
Právě jsem nejšťastnější člověk v Bradavicích.
... Tajemství Hada a Orla ...