"Doprdele, dneska je vedro!" postěžoval si Jisung, který sebou plácl na deku pod strom. Pouze jsem pokýval hlavou a ovíval se sešitem, kterým jsem Merlin ví vzal. Venku bylo pravé letní počasí. Sluníčko ostře svítilo, obloha byla čistá od mraků a vzduch stál. Bylo dusno, přesto jsme byli venku. Přece nestrávíme takto krásný den zavřený uvnitř. To byla slova Jisoo, která aktuálně měla položenou hlavu na klíně svého přítele hezky ve stínu pod stromem. Zatímco si četla, Jin si hrál s jejími vlasy. Byli sice roztomilý, ale zabírali příliš místa.
"Posuňte se," řekl unaven Hobi, který se chtěl též posadit do stínu, ale jaksi už nebylo místo. Všichni jsme se začali sunout, ale nikam to nevedlo.
"Jisoo, mohla by ses zvednout?!" zanadával Yoongi, který už byl pomalu přimáčknutý na kmenu stromu.
"Merline, neumíte si poradit?!" pronesla naštvaně oslovená a vytáhla hůlku, kterou vykouzlila několik slunečníků a tím prostor stínu rozšířila. Plácl jsem se do hlavy, protože opravdu občas zapomínám na to, že jsem kouzelník a můžu si poradit i jinak. Očividně nejsem jediný. Posunuli jsme se tak, aby každý měl alespoň trochu toho osobního prostoru. Takový Jisung ho například zůstal namáčknutý na Felixe, který se ho marně snažil odstrčit. Ty dva jsem se naučil už ignorovat, protože jejich žabomyší hádky nikam nevedou. Trochu mi připomínají Minha a Hyunjina, ale ti jsou více odtažití. Mrzimorské duo si je rozhodně bližší.
"Pozor místo, neseme pití!" ozvalo se z cesty. Usmál jsem se, když jsem viděl dvě mrzimorské dívky, které nesly tácy s pitím, což byla především čistá voda. Všichni jsme už měli žízeň, tudíž voda přišla vhod.
"Děkuji," poděkoval jsem Nayeon, která mi podala kelímek a posadila se vedle mě. Opravdu mě to osvěžilo a hned jsem se cítil lépe. Klid ale dlouho nezůstal, protože Jimin omylem strčil do Jisunga, který obsah svého kelímku vyklopil na svého nejlepšího kamaráda. Ten byl ale zabrán do konverzace se Seungminem, a jakmile na něj dopadla voda, vyjekl natolik, že jsem i já málem polil. Felix po Jisungovi pochopitelně hned vyjel a ten se zas samozřejmě bránil. Nebohý Jimin, který se chtěl omluvit, se ani nedostal ke slovu, protože ti dva po sobě začali stříkat vodu ze svých hůlek. Běhali kolem našeho stínu jak malé děti, zatímco jsme je my ostatní se smíchem pozorovali. Nejstarší, jako Jisoo a Jin, spíše protáčeli očima nad jejich dětským chováním, ale nikdo jim nic neřekl.
"Dávejte pozor!" okřikla je Nayeon, když nás málem zasáhl jeden z proudů vody. Jen tak tak jsem stačil uhnout. Uznávám, že to bylo trochu nebezpečné. Nerad bych skončil mokrý. Nakonec jejich vodní přestřelka skončila, když trefili Jeongina, který se k nám šel přidat a nějakým záhadným způsobem si nevšiml tohoto divadla. Spíše se divím tomu, že je neslyšel. Na chvíli opět nastal klid, kdy se ti dva svému kamarádovi omlouvali, ale vzápětí se opět začali hádat. Tentokrát to už i mně přišlo únavné a zbytečné. Doslova se hádali o úplné blbosti. To tak ale u nejlepších přátel bývá. Hádají se v podstatě o všem, ale v zásadě se nic nijak nezmění. Je to zvláštní.
"Kluci, ale už klid, jo?! Nebo se běžte dohadovat jinam," oslovil je rázným hlasem Jin.
"Vždyť on se mi ani není schopný omluvit!"
"Kolikrát ti mám říkat, že do mě strčil Jimin!"
"Jasně. Prostě nepřiznáš svoji chybu, co?"
"Já jsem nic neudělal! Navíc jsem-"
"Kluci!" okřikl je již Jin s naštvaným výrazem a hlavou kývnul jejich směrem. Všichni ale nedívali na ně, nýbrž za ně. Kluci konečně zmlkli, a když zaregistrovali, že jim nevěnujeme pozornost, tak se otočili. Jisung uskočil o skoro metr dozadu a Felix s Jeonginem překvapeně vykulili oči a vzápětí se taky vzdálili. Taky bych se lekl, kdyby se na mě Hyunjin díval takhle. Ano, stála tam dobře známá zmijozelská parta v plném počtu. A to zn znamenalo, že byl s nimi i on. Tělo se automaticky napnulo. Byl jsem v očekávání a tak nějak jsem tušil, co přijde. Snažil jsem se zachovat neutrální tvář, ač jsem chtěl jít hned za Taehyungem.
"Neradi přerušujeme vaše 'cosi', ale Jungkookshii," pohlédla na mě Jennie, "zajisté by ses rád prošel, že?" Nechápavě jsem na ni hleděl, než protočila očima a prostě mi oznámila, ať se zvednu. Jakmile jsem ta učinil a udělal pár kroků, chytla mě za zápěstí a dotáhla přímo k Taehyungovi. Byl jsem zaražený a dřevnatý, skoro jsem do něho narazil. Nevypadalo to ale, že by též tušil, co se děje. Mám ale dojem, že bude alespoň trochu více v obraze než já.
"Tak, a vy dva se běžte laskavě někam projít a ujasněte si všechno, co potřebujete," oznámila nám a doslova nás oba obrátila k ostatním zády a strčila, abychom šli. Taehyung s ní hned navázal oční kontakt, který jsem nedokázal rozklíčovat.
"Sakra, už mě nebaví za vás řešit vaše problémy, takže běžte a mluvte spolu," mávla naším směrem a protočila očima. Ostatní se na nás dívali opravdu zmateně. Věděli, že jsme se pohádali. Havraspárským jsem to řekl já, mrzimorským to určitě řekla Nayeon, která s námi sdílí hodiny Obrany. Jennie měla pravdu. Je načase, abychom si naše problémy vyřešili sami a nezatahovali do toho ostatní. Jisoo a Jennie toho pro nás udělaly až příliš. Rozešel jsem se tedy po cestě a ohlédl se, zda mě Taehyung následuje. Ten věnoval poslední pohled Jennie a vydal se za mnou. Šli jsme vedle sebe a oba mlčeli. Nebylo to ale příjemné ticho, při kterém člověk může relaxovat a souznít s tím druhým. Naopak jsem cítil napětí, které se každým naším krokem zvětšovalo.
"Tae..." oslovil jsem ho, protože mě to ticho už užíralo.
"Omlouvám se, že jsem nedomyslel svá slova. Mým jediným úmyslem bylo najít nějaké řešení," mluvil jsem lehce tišeji, než jsem měl ve zvyku. Díval jsem se před sebe a soustředil se na svá slova. Taehyung pouze přikývl, ale nijak se nevyjádřil. Drželo mě to ještě více pod tlakem.
"Rád bych s tebou strávil nějaký čas a klidně se přizpůsobím tvému návrhu," pokračoval jsem, ale nedostalo se mi žádné odpovědi. Začali se mi potit ruce a už ne kvůli vysokým teplotám okolního vzduchu.
"Já... pochopím, když... se mnou nechceš o prázdninách být. Jsem otravný, každý si ode mě potřebuje odpočinout. Možná-"
"Víš, proč ten dům tak nesnáším?" přerušil moji větu. Rychle jsem k němu zvedl svůj zrak. Zastavil se, tak jsem ho napodobil a s očekáváním na něj hleděl. Opět mezi námi zavládlo na chvíli ticho.
"Připomíná mi, jak sám vlastně jsem. Že až přijedu, tak na mě nikdo nebude čekat. Ten dům... je nejhorší odraz mě. Je to až příliš temné místo," jeho slova mi vyvolávala husí kůži. Mluvil tak tajemně a chladně. Nevěděl jsem, co říct, jako by mi sebral slova.
"Bojím se, že se změníš, že-"
"... tě opustím?" doplnil jsem ho.
"Taehyungie," přistoupil jsem k němu a dlaně položil na jeho líce.
"Znám tvůj příběh, vím čím jsi si prošel. Věř mi, že se tě nechci vzdát, když jsem už jednou tvé srdce dobyl. Chci stát po tvém boku a být tvým světlem, tvou radostí, tvým zítřkem, tvou nadějí," mluvil jsem jemně, ani jsem svůj hlas nekorigoval. Přiložil dlaň na tu mou a zavřel oči. Snad jako kdyby se chtěl soustředit na teplo, které z mých dlaní sálá. Přistoupil jsem k němu ještě blíž, až se skoro naše rty dotýkaly.
"Nech mě zničit tvůj pocit samoty a rozzářit temná místa," zašeptal jsem naproti jeho rtům, o které jsem se mírně otřel. Napodobil mě a jemně pootevřel rty. Cítili jsme dech toho druhého. Bylo to neskutečně intenzivní, přesto jsme se nepolíbili. Mírně jsem se od sebe odtáhli a pohlédli si navzájem do očí. Ticho, které mezi námi vládlo, bylo o dost příjemnější než to, se kterým jsme se vydali na naši procházku, která ale skončila po pár metrech.
"Můžu poznat další část tvého příběhu?" otázal jsem se. Taeho pohled byl najednou jemný. Otočil se směrem ke stromu a slunečníkům, kde seděli pohromadě havraspárští, mrzimorští a zmijozelští, což mě docela překvapilo. Hlavně jsem si uvědomil, že nejsme zas tak daleko a většina na nás civí. Trochu mě popadl stud.
"Nejsem si ale jist, jestli mám dostatek postelí pro všechny," prohlásil a s pobaveným úsměvem se na mě otočil. Já jsem překvapeně zamrkal a v hlavě si zopakoval jeho slova.
Skupinka studentů tří kolejí pozorovala své dva členy, kteří se rozešli po cestě. Většina absolutně nechápala, co se děje. Ano, věděli, že se ti dva pohádali, ale nic z toho, co se právě událo, jim nedávalo smysl. Navíc přítomnost Zmijozelu přemýšlení některých dost komplikovala. Jisung byl jeden z mála, který nepozoroval dvojici kráčející mlčky po svém boku. Jeho pozornost měl zmijozelský chlapec po boku vysokého blonďáka. V hlavě byl úplně někde jinde, že si ani neuvědomil, že na Minha zírá. Došlo mu to, až když se zmiňovaný otočil a jejich pohledy se setkaly.
"Mě z nich jednou odvezou do ke Svatému Mungovi*!" prohlásila zmijozelská princezna a opřela se s překříženýma rukama na hrudi o strom.
"Mám dojem, že se tam potkáme," navázala na ni Jisoo, ale nespustila zrak ze dvojice, která se právě zastavila.
"Merline, ať se to neposere. To bych asi už nerozdýchala," zaklela Jennie, načež ji Mina podala kelímek s vodou. Dívka se usmála a napila se nespouštějíc z těch dvou pohled.
"Může mě někdo prosím uvést do obrazu?" ozval se Jin, který vyslovil otázku, na kterou chtělo znát odpověď většina mrzimorských.
"Ti dva se pohádali kvůli banalitě a konečně si to snad vyřeší bez naší pomoci. Chcete taky něco k pití?" otázala se nejstarší havraspárska zbylých členů hadí koleje. Minho s úsměvem přijal kelímek s vodou a posadil se do stínu, kam dotáhl i Hyunjina. Ten se samozřejmě tvářil kysele, jako by snědl citronový bonbón, ale nic neřekl. Tahle situace mu překvapivě přišla nezajímavá. On, největší drbna Zmijozelu, shledává tuhle událost za nudnou. Více ho zaujalo, když si dva mrzimorští, kteří chodí do stejného ročníku jako on, začali něco šeptat. Na jména ostatních kolejí nikdy nebyl moc dobrý, ale byl si jistý, že jméno toho blonďáka mu Minho několikrát připomínal.
"Můžeme doufat, že-" zarazila se Jennie uprostřed věty, když viděla, jak se Jungkook naklonil k jejímu kamarádovi. Z této vzdálenosti byli všichni přesvědčeni o tom, že se líbají, což v některých vyvolalo velké překvapení či lehkou nechuť.
"Mám takový dojem, že je problém vyřešen," promluvil Seungmin.
"Jenom z části," opravila ho zmijozelka, čímž si vysloužila nechápavý pohled nejen od mladšího chlapce, ale i od Jisoo a Miny. Jennie totiž věděla, že nejde jen o samotné usmíření a doufala, že to Taehyung neposere. Občas ji dohání k šílenství, jak špatně se dokáže Taehyung vyjádřit. Moc dobře ale ví, jak s ním naložit, aby se dozvěděla to, co potřebuje. Teď ale doufala, že se dokáže vyznat ve svých myšlenkách i bez ní. Jakmile ale Jungkook skočil radostně Taehyungovi okolo krku, věděla, že plán mise byla úspěšná.
"Konečně!" vyjekla nadšeně a odrazila se od stromu. Vysloužila se nechápavé pohledy od všech ve stínu, krom svých hadích přátel, kteří byli obeznámeni s tím, co se děje. Jungkook uchopil Taeho za ruku a nadšeně ho táhl zpět k ostatním. Oči mu zářily štěstím a to jen zmijozelskou dívku ujistilo, že jak se Tae rozhodl. Byla si jistá, že tahle cesta bude pro něj nejlepší.
"Doufám, že si na červenec nic neplánujete," přiřítil se s nadšením Jungkook, zatímco nikdo nechápal, co se děje.
... Tajemství Hada a Orla ...
*Nemocnice u Svatého Munga = kouzelnická nemocnice s několika odděleními (nachází se zde i patro s trvalým poškozením, na které Jennie a Jisoo odkazují)