Jungkook seděl u stolu s podepřenou hlavou a brkem psal na poslední kousek pergamenu, který našel. Zjistil, že už mu ho moc nezbývá, tudíž si bude muset nějaký půjčit od Jisoo nebo Miny. Ty ho mají vždycky dostatek. Tajně ale doufal, že už ho potřebovat nebude. Před ním je poslední úplný týden v Bradavicích. Drží se ho zvláštní pocit. Tohle místo mu opravdu přirostlo k srdci. V Krásnohůlkách tohle nikdy necítil. Vždy se těšil domů na rodiče a své mudlovské kamarády. Stejně se za dva měsíce vrátil a začalo všechno znovu. Tentokrát to je ale jiné. Až se v září vrátí, nebude to stejné jako předtím.
Obrovský hrad obklopený lesem mu sedl víc, než zámeček na travnaté pláni. Tady se cítil doma. Možná za to můžou i lidé, kteří s ním domov sdílí. Yoongi, Jisoo, Mina a Seungmin. Ač v průběhu roku měli spoustu neshod a hádek, nikdy se s nimi necítil tak volně a bezstarostně. Věděl, že mohl říct cokoliv. Udělali pro něj mnohé. A představa, že už dva z nich za dva měsíce neuvidí, ho opravdu děsí. Uvidí je vůbec někdy nebo zůstanou pouhou vzpomínkou?
"Zase sentimentálně přemýšlíš?"
"Noona! Vždycky mě tak vyděsíš!" obořil se na ní, ale vzápětí se usmál. Starší dívka se posadila na jeho postel a rozhlédla se po pokoji. Na to, že se za chvíli odjíždí, tu byl pěkný bordel. Za většinu ale mohli dvojčata.
"Píšeš rodičům?"
"Ne, bratranci," opravil jí a zahleděl se na text na pergamenu. Rodičům už psal, zbýval pouze tento poslední dopis. Už byl téměř celý hotový. Jungkook ho přelétl očima, aby se ujistil, že napsal vše, co chtěl. Naškrábal dolů svůj podpis a usmál se. Snažil se psát hezky a úhledně, takže mu to trvalo dvakrát déle než obvykle.
"Chceš si to přečíst?" zeptal se zcela automaticky. Jisoo záporně zakývala hlavou a až v tuhle chvíli se zarazil. Už si na to zvykl. Píchlo ho u srdce a zamračil se. Je to hloupost, přesto ho to zasáhlo.
"Furt jste to nevyřešili?" promluvila dívka vážnějším tónem. Snad jako by tušila, nad čím Jungkook přemýšlí.
"Ne, vyhýbá se mi," odpověděl jí se sklopeným pohledem. Pergamen přeložil a vložil do obálky. Doufal, že se konec roku ponese trochu klidněji. S Taehyungem od hádky v hodině Obrany nepromluvil ani slovo. Vyhýbá se mu nejen fyzicky, ale dokonce i pohledem u stolu. Společné hodiny v pátek byly za trest, protože se Kook nedokázal vůbec soustředit. Respektoval ale Taehyungovo přání a nechal ho být, ač měl nutkání jít za ním.
"Co máš v plánu dělat?" otázala se Jisoo a starostlivě si svého kamaráda prohlédla. Upřímně jí bylo líto, že se jejich vztah takhle na konci školy pokazil. Opět si potvrdila fakt, kolik Taehyung pro Kooka znamená. Už neměl rozzářené hvězdičky v očích jako předtím. Byly smutné. Důvod jejich hádky jí ale nešel do hlavy. Narozdíl od Kooka, který pochopil, že překročil jakousi pomyslnou hranici, Jisoo považovala Taeho chování za přehnané. Jedná se přeci jen o dům, není potřeba okolo toho dělat takový povyk.
"Netuším, ale mám strach, že pokud to nevyřešíme do odjezdu, tak to možná bude znamenat konec," tahle myšlenka byla hrozivá a Jungkook se na ni snažil nemyslet. Přesto se mu občas vloudila do hlavy. Jak by to vypadalo, kdyby opustili školu rozhádaní? A hlavně, jak by to vypadalo, až by se znovu potkali v září v bradavickém expresu? Jungkook by byl schopen zapomenout a chovat se, jako by se to nestalo, ale Taehyung? Ten má až příliš dobrou paměť a jak jednou řekla Irene, Taehyung neodpouští a nedává druhé šance. Jenže Kookovi už odpustil tolikrát, že je otázkou, zda by mu byl schopen opět odpustit. O této malé konverzaci mezi Primuskou a Jisoo Jungkook nevěděl, přesto byl schopen dojít ke stejnému závěru. Netušil však, že se na druhé straně hradu zaobírá jeho drahý stejnou otázkou.
"Nechtěl, abys byl sám, co na tom nechápeš?" promluvila podrážděně Jennie sedící na prostorné posteli chlapce s havraními vlasy. Ten přecházel po pokoji neschopen se na chvíli zastavit. Válčil se svými pocity a myšlenkami. Měl pocit, že kdyby se zastavil, tak by explodoval. Byl jako tikající bomba.
"Já vím!" chlapcova hlasitější odpověď Jennie nepřekvapila. Místo toho se více uvelebila na jeho posteli a pozorovala ho.
"A co vlastně chceš ty, Taehyungu? I to víš?" na zdrobněliny nebyla vhodná chvíle. Zmiňovaný se zarazil a svůj zrak upnul na dívku na posteli. Dívali se navzájem do očí a Taehyung byl ten, který uhnul pohledem. To se nestávalo často a Jennie to věděla. Ti dva mají dlouhou a zajímavou historii. Byla doba, kdy dívka byla do Taehyunga zamilovaná a snažila se otevřít jeho chladné srdce a dát mu trochu lásky. Když se spolu poprvé v opilosti vyspali a Tae to přešel, jako by se nic nestalo, zlomilo jí to. Několik dní probrečela. Nikdy mu to však neřekla a ani neřekne. Na podruhé byla naštvaná a vyhýbala se mu, což ale mělo hrozný dopad. Taehyung nepochopil důvod jejího vyhýbání a sám se z toho zhroutil, protože se tenkrát nacházel ve velice špatném rozpoložení. Jennie si to nemohla odpustit. Když se to stalo po třetí, přestala se vloupávat do kuchyně a krást alkohol. Rozhodla se, že už nikdy nebude pít. Svoje rozhodnutí zatím drží a Taehyungovi se stala sestrou. Uvědomila si totiž, že by jí to pravděpodobně zničilo, kdyby spolu chodili. Proto se snaží Taeho korigovat a hlídat, aby neublížil Jungkookovi.
"Chci být s ním..." řekl tiše Taehyung s pohledem zabodnutým na okně.
"Tak proč ho od sebe odháníš? Moc dobře víš, kolik má moje rodina sídel. Nedělá mi problém ti jedno na léto půjčit. Mohli byste spolu strávit léto, my bychom za vámi nějakou dobu přijeli. No nebylo by to hezké?" zasnila se. Taková dovolená by se jí zamlouvala ze všech nejvíce. Strávit čas se svými přáteli a poznat nové lidi. Navíc, když se její sociální okruhy začali rozšiřovat, byla by to ideální příležitost všechny poznat.
"Byli bychom tam my, havraspárští, možná by Jungkook pozval i své přátele z Mrzimoru. Věř mi, že by ses rozhodně nenudil a na samotu úplně zapomněl."
"Já ale... nemůžu..."
"Proč? Co ti brání?" zeptala se nechápavě. Taehyung se opřel o skříň a zavřel oči. Zaklonil hlavu a povzdechl si.
"Já... prostě cítím nějakou povinnost tam být. Jako by mě ten dům nechtěl pustit, ne teď," snažil se popsat, co uvnitř sebe cítí. Nikdy mu tohle nešlo. Vždy pro něj bylo jednodušší ignorovat všechny ty pocity a skrývat je. Jungkook ho ale přinutil se zamyslet nad nimi a nechat je vyplynout na povrch. Je ale těžké se v nich vyznat a Taehyung má občas pocit, že mu to spíše ubližuje než pomáhá. Proč jsou emoce tak složité?
"Tae, já ti nerozumím," zaúpěla Jennie, "Jungkook ti nabízel, že přijede za tebou, já jsem ti nabízela všechny posbírám a dopravím je k tobě, ale to se ti taky nelíbí. Snažíme se ti zavděčit, pomoct ti, ale všechny naše nápady odmítáš!"
"Při každém kroku se mi vybaví vzpomínka, jak jsem ležel v kaluži krve a nemohl se zvednout. To místo je nasáklé mou energií," sotva mu bylo rozumět. Snažil se, aby se mu neklepal hlas.
"Máš strach, že bychom se změnili? Že se Jungkook změní?" Jennie se zvedla z postele a přistoupila k němu.
"Tae, potřebuješ si na to místo vytvořit nové a šťastné vzpomínky. Kdy jiný by ti s tím mohl pomoct?" opět to bylo příliš mnoho přemýšlení. Měl strach, že by uslyšel ten prokletý hlas, tak moc se ho bál. V tom době ho pronásledoval jako vlastní stín. Samotná myšlenka ho bolela.
"Neboj se, bude to dobré," zašeptala Jennie a obejmula chlapce, kterému po líčku stekla první slza. Ani si to neuvědomoval. Tolik se soustředil na to, aby se mu nevybavila nějaká vzpomínka, či se neobjevil onen hlas, že si ani nevšiml, jak se jeho tělo začalo slabě třást a vydávat tiché vzlyky. Jennie doufala, že ho v tomhle stavu už neuvidí.
Došlo jí ale, že ani Jungkookova láska nedokáže zázraky.
... Tajemství Hada a Orla ...