Seděl jsem v lavici v učebně obrany a tupě zíral do učebnice. Profesor Kim byl za svou katedrou a pečlivě kontroloval naše závěrečné písemky. Byl jsem si jistý, že dopadnu na Výbornou, maximálně že dostanu Nad očekávání. Nebylo to nijak těžké. Abychom pana profesora neuručili a zároveň hodina nepřišla vniveč, dostali jsme na ukázku učebnici pro příští rok. Prolistoval jsem jí, ale moc mě to nezajímalo. Stejně se to všechno dozvím za rok. Někteří si ale novou učebnici pečlivě prohlíželi a četli jednotlivé odstavce. Mezi takové patřil i můj přítel.
"Potřebuji si rychle něco zařídit s profesorkou McGonagallovou. Očekávám, že budete v klidu sedět na svých místech," pronesl profesor zvedajíc se ze své židle. Všichni jsme přikývli, ale jakmile se zavřeli dveře, učebnou se roznesl tichý šum. Zvedl jsem se ze svého místa a přitáhl si židli k Taeho lavici. Stále byl začtený. Zajímalo by mě, co ho na tom tak zaujalo. Podepřel jsem si hlavu a s úsměvem ho pozoroval. Když se soustředil, vypadal tak roztomile.
"Máme studovat, Jungkooku."
"Já už studuji, jedno umělecké dílo," sladce jsem se usmál, načež ke mně na chvíli zvedl zrak. Vzápětí ho ale opět sklopil. To je ta knížka důležitější jak já?
"Co je to tam tak zajímavého?" lehce jsem si rýpnul a naklonil se, abych mu viděl pod ruce. Jelikož jsem ale seděl přímo naproti němu, text byl vzhůru nohama.
"Teorie boje s neverbální magii a přemisťování," odpověděl mi. Pozvedl jsem obočí, protože tohle téma mi nepřipadalo natolik zajímavé, aby ho musel nutně musel číst. Vždyť mu nic přes prázdniny neuteče. Když už je řeč o letních měsících. Před spaním jsem dost přemýšlel nad tím, co nadhodila naposledy Jennie v knihovně. Je mi Taeho opravdu líto, protože nezažil prázdniny takové, jak mají být. Plné zábavy, nových věcí a objevování. Chápu, proč vždycky Jennie odmítne, protože se nechce vnucovat. Kdyby s ní a její rodinou někam jel, příčilo by se mu to. Měl by pocit, že zabírá místo. Myslím si, že nemá ani cenu ho přesvědčovat. Ale nápad, že bychom mohli jít ZA Taehyungem, se mi dost líbil.
Chtěl bych s ním strávit alespoň kousíček léta. Tady ve škole už mám pocit, že není nic nového. Potkáme se na jídle, na hodinách, v prázdných učebnách, v knihovně, v Prasinkách, anebo venku na pozemcích. Stále ale pro sebe máme pouze pár hodin týdne, protože každý ještě trávíme čas se svými přáteli. Poslední dobou dost často společně, tudíž toho času jen pro nás dva je méně a méně. Představa, že bychom spolu strávili třeba celý víkend nebo týden, se mi moc líbí. Poznali bychom se i z jiného úhlu, protože v každém prostředí se chováme trošičku jinak. Ráno bychom se spolu nasnídali, udělali si procházku po okolí, večer bychom se k sobě tulili a usínali navzájem v náručí. Kdyby chtěl, ukázal bych mu například telefon, anebo televizi. Nejsem si ale jist, jak by na to reagoval. Chci mu ukázat, že léto může být plné úžasných zážitků.
"Pojďme v létě něco podniknout," promluvil jsem po krátké odmlce. Opět jsem si získal jeho pozornost.
"Máš trávit čas s rodinou," odpověděl mi stroze, snad jako by chtěl tohle téma uzavřít.
"Já chci čas trávit s tebou."
"Nebudeš kvůli mně zanedbávat svou rodinu," řekl rázně, až mě to překvapilo. Vždycky chce být neustále se mnou, ze začátku pro něho bylo těžké pochopit, že potřebuju i svůj osobní čas. Ale když mu ho dobrovolně nabízím, tak mě odmítl.
"Tae, dva měsíce bych s nimi nevydržel, ani kdybych chtěl."
"Bydlíme každý úplně někde jinde. Nebudeme to komplikovat. Prostě to nech být," sklopil pohled opět ke knize. Dost je se zamračil. Proč neustále hledá důvody, proč by to nešlo? Nechce snad se mnou být?
"Udělal jsem něco, že mě teď odmítáš?" zeptal jsem se trochu tišeji, aby ostatní neslyšeli naší konverzaci.
"Ne," řekl, aniž by se na mě podíval.
"Tak proč spolu nemůžeme strávit alespoň pár dní?" naléhal jsem na něj. Nešlo mi to prostě do hlavy. Tae zavřel oči a slyšel jsem, jak se zhluboka nadechl. Jaký je problém?
"Nechci, aby sis kvůli mně zkazil léto. Nejsem zábavný ani ničím zajímavý," proč o sobě musí neustále pochybovat? Nevidí snad, jak je dokonalý? Vždyť mě nezáleží na tady těch hloupostech.
"Taehyungu, miluji tě, tudíž splňuješ všechny mé představy. Nemusíš být něco víc. Jediné co chci, je strávit nějaký ten čas s tebou. Děsí mě představa, že by si měl být tak dlouho sám na místě, které nemáš rád."
"A co plánuješ?" zaklapl knížku a opřel se o ní.
"Líbilo se mi, co navrhla Jennie," jakmile jsem tato slova vyslovil, Taemu ztuhl obličej.
"Ne."
"Co?"
"Ne," otevřel znovu učebnici a sklopil zrak.
"Proč ale ne?"
"Protože jsem to řekl," odpověděl mi podrážděně. Tuhle emoci jsem teď ale pociťoval taky. Co je na tom tak špatného?
"Tae, nic na tom není. Bylo by hezké, kdybychom strávili společný čas i s ostatními."
"Tak si to dělejte někde jinde."
"Ty ale nikam jinam nechceš. Co pak máme dělat?" vyjel jsem na něj. Moje hlasitost se začala zvyšovat, což nebylo mým úmyslem. Bylo mi ale jasné, že už máme pozornost všech studentů ve třídě. Naštěstí nás na hodiny Obrany chodilo pouze devět.
"Nic. Udělejte si to beze mě, když po tom tolik toužíte," kdy jsme se dostali do fáze, že po sobě vyjíždíme uprostřed učebny?
"Já chci ale strávit čas s tebou, co na tom nechápeš? Co je na tom špatného?"
"Prostě tě nechci vzít do baráku, který bytostně nenávidím! Zažil jsem si tam muka, nejraději bych to místo srovnal se zemí, natož tam někoho bral! Co TY na tom nechápeš?!" jeho hlas byl opravdu hluboký a oči měl tmavé tak, jak jsem je už dlouho neviděl. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem to přehnal. Srdce se mi rychle rozbušilo, když se Taehyung prudce zvedl, až spadla židle na zem a opustil učebnu. Ani jsem nezaváhal a rychle se za ním rozeběhl ignorujíc fakt, že je stále hodina. Nevšímal jsem si překvapených pohledů mých spolužáků, chvíli jsem navázal oční kontakt s Nayeon, a soustředil se na to, abych Taeho dohnal. Viděl jsem ho před sebou. Volal jsem jeho jméno, ale nezastavil se. Nejsem si jist, ale mám dojem, že ještě zrychlil. Přesto se mi ho povedlo na konci chodby dohnat. Chytil jsem ho za loket a otočil ho k sobě.
"Promiň, přehnal jsem to. Já-"
"Nech mě být," odstrčil mě od sebe a pokračoval v chůzi. Rychle jsem ho ale dohnal a tentokrát se postavil před něj.
"Omlouvám se, mělo mě to napadnout. Jenom mě to natolik nadchlo, že jsem nepřemýšlel," snažil jsem se hájit. Pokusil se mě obejít, ale zatarasil jsem mu cestu. Chtěl to vzít druhou stranou, ale tentokrát jsem byl rychlejší.
"Omlouvám se," řekl jsem ještě jednou. Intuitivně jsem ho chytil za paži a chtěl ho uklidnit, ale opět se mi vytrhl.
"Běž pryč, Jungkooku. Chci být sám."
"Ale-"
"Mohl bys mě nechat chvilku o samotě?!" zvýšil hlas natolik, až jsem od něho kousíček odskočil. Lekl jsem se ho. Jeho výraz se trochu změnil, jako by nepatrně změknul, přesto byl stále naštvaný. S bušícím srdce jsem sklopil zrak a ustoupil ke kraji. Ještě jednou jsme spolu navázali oční kontakt a následně se rozešel k pohyblivým schodům. Opřel jsem se o stěnu a dlaněmi si promnul obličej. Měl jsem chuť křičet. Bylo mi jasné, že jsem to pokazil. Jenom jsem se snažil mu zpříjemnit léto. Bylo mi jasné, že to musíme co nejrychleji vyřešit, protože prázdniny začínají přesně za třináct dní...
... Tajemství Hada a Orla ...