"Do příští hodiny si nastudujte stranu 245 a udělejte krátký výtah z probírané látky. Jsme v pořádném skluzu. Takže neočekávejte nějaké úlevy, i když jsme již v posledním měsíci školy," domluvil profesor Kim a přísně si prohlédl třídu. Nalistoval jsem si požadovanou stránku a přelétl ji očima. Bylo tam mraky textu, který musím zpracovat do zítra. Povzdechl jsem si a zaklapl učebnici. Začal jsem si jako ostatní balit. Vyšel jsem z učebny a připojil se k Taehyungovi, který se na mě podíval a následně sklopil zrak.
Stále si nemůže zvyknout na to, že mu dělám společnost na chodbách školy. Bylo to jednodušší, než aby ho následoval Primus či Primuska, kteří teď mají dost práce s přípravou na zkoušky OVCE, které začínají již za čtyři dny, stejně tak jako zkoušky NKÚ. Řekl bych, že je to ekvivalent mudlovské maturity, zatímco zkoušky NKÚ, které mám už díky Merlinovi za sebou, taková přihláška na střední školu. Upřímně jsem rád, že mám tenhle rok klid, protože s tím, co se tady poslední měsíce dělo, bych zcela jistě propadl. Držím všem palce, ale zároveň mi to připomíná fakt, že tu příští rok Yoongi a Jisoo nebudou. Stále si to plně nepřipouštím.
"Už mám hlad," pronesl jsem do prostoru, abych se přivedl na jiné myšlenky. Tae přikývl, což jsem mu moc nevěřil. Málokdy má opravdu hlad. Vešli jsme do Velké síně, kde už nějací studenti seděli, ale nebylo jich mnoho. Usmál jsem se na Taeho na rozloučenou a jemně se dlaní otřel o tu jeho. Krátký úsměv mi oplatil a odebral se ke svému stolu. Já jsem si přisedl ke Seungminovi, který se vrátil z hodiny Jasnovidectví. Pozdravil jsem ho a nabral si jídlo, přičemž jsem se posadil tak, abych měl perfektní výhled na svého krásného přítele, který právě s ne moc velkým nadšením poslouchal Hyunjina. Jakmile se naše pohledy setkaly, koutky se mu zvedly nahoru.
"Vy jste fakt něco," nechápavě jsem trhl hlavou k mladšímu, který mě s veselým úšklebkem pozoroval. Nechápal jsem, co tím myslí.
"Zamilovaně na sebe hledíte, jako by jste se právě nevrátili ze společné hodiny," řekl a napil se dýňové šťávy.
"Očividně jsi nikdy nebyl zamilovaný, Mine."
"Co ty o tom víš?" rýpnul si do mě s pozvednutým obočím. Tae nás bedlivě pozoroval, což mi připadalo roztomilé. Měl lehce pokrčené obočí a soustředil se. Určitě přemýšlí na tím, o čem mluvíme. Nikdy to asi nepřizná, ale občas je taky drbna jako Hyunjin. To se ale nikdy nemusí dozvědět.
"Kdyby jsi totiž byl zamilovaný, tak bys věděl, že pokaždé bude toho stráveného času málo. Nejraději bych s ním byl každý den, poslouchal jeho krásný hlas, hleděl do jeho tváře. Všechno, co dělá, je-"
"Radši už nepokračuj," odbyl mě a protočil oči. Stejného názoru byl i Yoongi, který právě přišel a slyšel část naší konverzace. Posadil se mi přímo do výhledu. Bylo mi hned jasné, že to udělal schválně. Nafoukl jsem tváře a naštvaně se na ně podíval, zatímco oba potlačovali smích
"Tohle je nefér!" řekl jsem naštvaně, což už kluci nevydrželi a vyprskli smíchy. Vážnou tvář jsem nezachoval dlouho a též se lehce usmál. Taehyung se na nás nechápavě díval, načež drkl loktem do Minha a začal mu něco říkat. No to je dneska den.
"Vážně Kooku, jsi v tom až po uši," prohlásil Yoongi a s úsměvem si nabíral jídlo. Postupem času náš vztah začal akceptovat více a více, což mě samozřejmě těšilo. Bohužel na mě ale začali vymýšlet tyhle vtípky, u kterých se bavili hlavně oni.
"To máš asi pravdu, hyung. Zvykl jsem si na jeho přítomnost v naší koleji, najednou mi tam chybí. Od pondělka jsme spolu prohodili sotva pár slov," řekl jsem trochu smutně, což zase vyvolalo zamračený výraz u Taeho. Opravdu mě mrzí, že už se ráno probouzím sám. Nikdo mě neobjímá, nedává polibky na tvář a krk, nikdo nenadává, že se mu chce ještě spát. Být v rozdílných kolejích je pěkně na hovno.
"Tak za ním běž, u stolu mají spoustu místa," promluvil najednou Seungmin.
"Jsi blázen?!" vyjel jsem na něj. Tohle už fakt není sranda. Opravdu bych to chtěl udělat, ale není to možné. Mladší ale nejevil žádné známky toho, že by to myslel jako vtip. I Yoongi vypadal zmateně.
"Myslím to vážně. Vždyť kolikrát jsme seděli u Mrzimoru a nikdo s tím neměl problém."
"To je ale trochu něco jiného. Nechci tě urazit Mine, ale o nás dva se nikdo nezajímá. Kdežto cokoliv, co se udělá ve spojitosti s ním, získá pozornost celý školy," objasnil jsem a podrážděně zapíchl vidličku do kusu masa. Pohlédl jsem k vedlejšímu stolu. Ta vzdálenost mezi námi mě ubíjí.
"To máš pravdu, ale rozhlédni se, skoro nikdo tu není. Navíc Kooku, celý Havraspár ví, že vy dva rozhodně nejste jenom kamarádi. Nejsou hloupí. Tak ať jde k nám, klidně všichni tři," mávnul rukou jejich směrem.
"Seungmine, tohle opravdu není dobrý nápad vzhledem k tomu, že ho ještě před pěti dny škola naháněla. Situace je stále čerstvá a musí se nechat uklidnit," řekl vážným směrem Yoongi, načež jsem ne moc nadšeně přikývl. Bohužel tomu tak je a dokud bude na škole Kim Namjoon, tak ta situace nebude klidná nikdy. Možná příští rok...
"Není jedno, jestli to bude teď, za týden či za pár měsíců? Myslím si, že už je načase zničit ty stereotypy a ukázat, že studenti dvou kolejí můžou být přáteli či něco víc. Zatím se to jakžtakž toleruje mezi námi a Mrzimorem, ale to je všechno. Copak to nechceš změnit Kooku?" podíval se na mě, snad jako by mi hleděl až do duše. Má pravdu, chtěl bych to změnit. Chtěl bych se procházet po chodbách a držet ho za ruku, povídat si s jeho přáteli, aniž bychom se museli skrývat v prázdných učebnách či v knihovně. Ale... opravdu na to není vhodná doba. Nebo si to jen snažím vsugerovat?
"Zní to všechno tak krásně Mine, ale v tuhle chvíli asi nemám odvahu udělat takhle razantní krok," pronesl jsem a smutně pohlédl na Taehyunga. Několikrát zamrkal, ale nepřerušil náš oční kontakt. Pohledem mě vybízel, abych mu řekl, co mě trápí. Právě teď bych ocenil, kdyby mě obejmul. Sedli bychom si ven pod nějaký strom a kochali se západem slunce jako tenkrát, kdy mě vzal na střechu Chroptící chýše. Tak rád na to vzpomínám.
"Ale já jo," řekl Seungmin a začal se zvedat. Nechápavě jsem se na něj otočil, protože jsem byl zabrán do svých myšlenek. Rozešel se podél našeho stolu a mířil ke trojici zmijozelských. Tělo se mi rázem napnulo, protože pociťovalo nebezpečí. Yoongi něco sprostě prohlásil, ale nevěnoval jsem mu pozornost. Sledoval jsem, jak k nim přišel a začal jim něco vykládat. Tae na mě pohlédl a pak se zpátky otočil na Seungmina. Nebyl jsem zdaleka jediný, který upíral tímto směrem svůj pohled. U zmijozelského stolu seděli především mladší studenti, kteří se tvářili stejně zmateně jako studenti u našeho stolu.
Najednou se Seungmin začal vracet s úsměvem na tváři, který se mi vůbec nelíbil. Rychle jsem se podíval na zmijozelské trio, které se očividně dohadovalo. Hyunjin se tvářil, jako by snědl citrón, Taehyung se mračil a Minho stále něco říkal. Seungmin se spokojeně posadil vedle mě a neodpovídal ani Yoongimu na jeho otázky. Ten vypadal, že ho každou chvílí roztrhne vejpůl. A pak kdo je tady ten agresivní. Srdce mi poskočilo, když se Minho zvedl a s rukama v bok hleděl na ty dva. Nakonec se Taehyung též postavil a rozešel se podél stolu. Hyunjin se za nimi rozeběhnul, ale dost dlouho váhal. A když se začali přibližovat k nám, tak se mi srdce pro změnu rozbušilo jako o závod.
"Můžeme si přisednout?" zeptal se Minho s úsměvem na tváři. Vůbec nevypadal nějak otráveně. Seungmin rychle přikývl, načež se zmijozel posadil vedle něj. Šokovaně jsem na ty dva hleděl, ale vzápětí se podíval zpět.
"Posadíš se?" kuňknul jsem a poklepal na místo vedle sebe. Tae ještě jednou pohlédl na ty nejbližší, než se nakonec skutečně posadil. Hyunjin zaplul vedle svého nejlepšího kamaráda, kterého očividně v hlavě proklíná. Já jsem se ale cítil jako malé dítě, které dostalo dárek k Vánocům. Nepatrně jsem se přiblížil k Taemu a dlaň mu položil na stehno. Jeho blízkost mě hned nabila energií. Nevypadlo to, že by mu to vadilo. A naproti nám všem seděl Yoongi s šokovaným, naštvaným a překvapeným výrazem dohromady. Zkrátka jsem jeho emoci nedokázal úplně rozklíčovat. Bylo mi to ale šumák, protože moji pozornost plně dostal chlapec s havraními vlasy.
... Tajemství Hada a Orla ...