"Výborně Taehyungu, pokračujte," pochválil Taeho profesor Kim. Ale nevypadalo to, že by mu na jeho slovech nějak záleželo, poklidně pokračoval ve své činnosti. Nepatrně jsem se usmál a též pokračoval v procvičování zaklínadla. Byl jsem za něj rád, ač jsem tušil, že též je uvnitř potěšen, ale nechce to dát najevo. Když mu ale já řeknu kompliment či nějakou pochvalu, jeho tváře naberou lehký růžový odstín a sklopí pohled, snad jako by se snažil to zakrýt. Přijde mi to roztomilé. Poslední dny jsem opravdu šťastný. Mám pocit, že nám to konečně klape a už se chováme jako pár. Tedy v rámci možností.
"Poprosil bych vás, abyste se teď posadili do lavic. Uděláme si rychlí úvod do nové kapitoly," promluvil zničehonic profesor, načež jsme všichni ustali v dosavadní činnosti. S Taehyungem jsme si sedli do jedné lavice. Zatímco já sotva stíhal psát to, co profesor říkal, Tae si poklidně psal svým úhledným písmem. Opravdu mu tuhle schopnost závidím.
Nakonec se profesor Kim rozpovídal natolik, že jsem to vzdal, a radši ho poslouchal. Ucítil jsem Taeho ruku poklepávat na mém stehně. S úsměvem jsem jeho ruku nahmatal a propletl si sním prsty. Obdivuji, že se mimika jeho obličeje vůbec nezměnila, zatímco já jsem měl problém s tím, aby mi nezčervenaly tváře.
Byl jsem tak rád, když nás profesor propustil. Bohužel to i znamenalo, že jsme se museli pustit. Nejraději bych se sním procházel ruku v ruce i po chodbách, ale to opravdu není možné a hlavně bezpečné. Mířili jsme na obě a šli nedaleko sebe ve stejné hloučku studentů. Rozdělili jsme se až ve Velké síni. Posadil jsem se čelem ke zmijozelskému stolu a spokojeně si nabral jídlo na talíř. Netrvalo to dlouho a objevili se i moji přátelé. Zatímco Yoongi byl podrážděn z neočekávaného testu, Mina se usmívala od ucha k uchu, což u ní nebylo moc obvyklé. A toho názoru byli i ostatní.
"Co se tak culíš Mino?" zeptala se s hravým tónem hlasu Jisoo.
"Ale nic, jen jsem vstala správnou nohou," usmála se a pokračovala v konzumaci své porce oběda.
"Je pondělí, nemůžeš vstát dobrou nohou. Pondělí je vždycky na nic," prohlásil nabručeně nejstarší. Své uchechtnutí jsem zamaskoval pitím dýňové šťávy, když vtom jsem pohledem zabloudil k protějšímu stolu. Kývl jsem na pozdrav Jennie a usmál se, když Taehyung zvedl zrak od svého talíře. Koutky jeho úst se nepatrně zvedly nahoru, ale málokdo by poznal, že se jednalo o náznak úsměvu.
"Bradavice volají Jungkooka, haló?!" zatřepal jsem hlavou a zmateně se otočil na své přátele.
"Co to mělo znamenat, Kooku?" zeptal se zvláštním tónem Yoongi.
"Jen jsem se zamyslel a čuměl do blba, nic víc," odpověděl jsem a u toho pozoroval Seungmina, který se ohlédl přes rameno a na pár sekund se podíval k vedlejšímu stolu. Zalil mě neblahý pocit toho, že jsem byl přistižen při zírání na Taehyunga, obzvlášť když se Seungmin otočil a přejel si mě pohledem. Měl bych být opatrnější.
Zbytek oběda se nesl poměrně v tichu. Přesto jsem se nevyhnul pár zkoumavým pohledům. Odpolední vyučování jsem spíše vypouštěl a pozoroval dění z okna. Když v tom mi na lavici přistál malý papírový ptáček. Rozložil jsem ho a po přečtení úhledného písma se otočil za sebe a setkal se s jeho krásnýma očima. Přikývl jsem na souhlas a rychle se otočil, aby si mě profesor nevšiml. Zahřálo mě u srdce, že sám od sebe iniciuje naši schůzi. Původně jsem měl domluvené doučování s Jiminem, ale když jednou vynechám, nic se nestane. Navíc se Jimin zlepšuje, za chvíli už doučování potřebovat nebude.
Propaloval jsem pohledem hodiny a doufal, že co nejdříve přijde konec. Těšil jsem se jak malý dítě. Ač jsme spolu o samotě byli celkem nedávno, vážím si jakéhokoliv času, který spolu strávíme. Jakmile profesor zahlásil konec hodiny, vystřelil jsem z lavice. Svižnou chůzí jsem mířil k astronomické věži. Schody jsem bral po dvou, div se na nich nepřerazil, jen aby se mi co nejdříve naskytl pohled na rozlehlé bradavické pozemky. Odložil jsem si tašku a opřel se o zábradlí. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu.
Úsměv se mi rozšířil, když jsem zaslechl kroky. Otočil jsem se a opřel se o zábradlí zády. Pozoroval jsem ho, jak si odložil tašku k té mé a přistoupil vedle mě. Očima skenoval krajinu, zelené pozemky, Zapovězený les i zasněžené vrcholky hor v dáli. Svaly v jeho obličeji se uvolnily stejně jako tělo. Fascinovaně jsem ho pozoroval. Jak může být někdo tak krásný. Vlasy mu tradičně padaly do očí a uvolněná kravata ho dělal ještě více atraktivním.
"Jsi tak krásný," nechal jsem se unést jeho krásou a svou myšlenku vyslovil nahlas. Nelitoval jsem však toho.
"Krásný možná, ale shnilý zevnitř," promluvil, aniž by se na mě podíval.
"Každé umělecké dílo má v sobě temný příběh," byl jsem na sebe pyšný. Moje slova ho očividně zaujala, protože odtrhl oči od krajiny a přesunul je na mě.
"Nikdo není dokonalý," objasnil jsem svou myšlenku a udělal krok k němu. Chytil jsem jeho ruce do svých a s úsměvem si ho přitáhl k sobě. Hned jsem ucítil, jak se jeho ruce obtočily okolo mého pasu. Naše nosy se o sebe otřely, načež jsem intuitivně zavřel oči a vychutnával si tento okamžik. Netrvalo to dlouho a naše rty se spojily v pomalý a něžný polibek. Překvapivě jsme dál nezašli. Věnovali jsme si ještě pár polibků a doteků, než jsme se opřeli o zábradlí a započali naši typickou, lehce filozofickou, konverzaci. Na tváři se mu dokonce objevil úsměv, když se mi snažil vysvětlit, proč by svému blonďatému kamarádovi nejraději zakroutil krkem. Nemohl jsem se přestat smát, ač to nebylo moc vhodné. Upřímně nemám Hyunjina moc v lásce, nejspíše to bude vzájemné. Přesto si myslím, že-
"Jungkooku?" ozval se za námi dívčí hlas. Oba jsme se najednou otočili a já ztuhl, když jsem se setkal s očima Jisoo. A bohužel nebyla sama. Zpoza ní vykukoval Jimin, se kterým jsem měl domluvenou onu schůzi, Seungmin, který se tvářil velice překvapený, a Yoongi, kterého bych v aktuální chvíli toužil vidět nejméně. Jeho naštvaný pohled se přesunul z Taeho na mě a já tušil, že je zle.
"Jimine, omlouvám se, úplně jsem na to zapomněl," zalhal jsem a periferním viděním pozoroval, jak se Taehyung sklání pro svou tašku a přehazuje si ji přes rameno. Beze slova je obešel a opustil astronomickou věž a nechal mě napospas mým přátelům, což od něho nebylo moc pěkné. Polkl jsem imaginární knedlík v krku a připravoval se na to, co přijde.
"Jungkooku, co jsme ti říkali?"
"Yoongi, nejsem dítě, o které se musíš starat a-"
"Doslova se bavíš s nejnebezpečnějším studentem v Bradavicích! Říkali jsme ti, co všechno udělal a ty nás sprostě ignoruješ!"
"Taehyung není nebezpečný!" zvýšil jsem hlas a cítil, jak se mi zrychluje tep.
"Nechápeš to Jungkooku. Jseš tady sotva rok. Neznáš ho. My jsme narozdíl od tebe viděli, čeho je schopný," byl jsem opravdu naštvaný. Asi byl Taehyung v době svého nástupu do Bradavic trochu divočejší, ale to nemění fakt, že tenhle rok nic neudělal. Nebo spíš skoro...
"Proč věříte všem těm lžím? Za tu krátkou dobu ho znám lépe než vy!" jak vůbec mohou tvrdit, že ho znají?! Ani mně se Taehyung kompletně neotevřel, ale ukázal mi tu část sebe, kterou nikomu jinému. Věnoval mi pocit štěstí, lásky a slasti, to ani jeden z nich nezažil.
"Vyvrátil ti snad vraždu toho studenta? I to jak zbil studenta Mrzimoru hned v prvním měsících školy? Jak nechal vybuchnout učebnu lektvarů? Vůbec bych se nedivil, kdyby měl prsty i v těch pádech zdí," odfrkl si naštvaně Yoongi a překřížil si na hrudi ruce.
Otevřel jsem pusu, abych mu mohl odseknout, ale žádná slova ze mě nevyšla. Uvědomil jsem si, že jsem neměl, co říct. Nikdy jsme se o tomhle nebavili. Byl jsem ta šťastný z jeho blízkosti, že jsem se bál, že kdybych se na něco takového zeptal, zmizel by. Stále mám spoustu otázek. Co znamenají ty jizvy na jeho těle? Jeho náhlé změny nálady, zamlklost. Proč se mi vyhýbal? A co mělo znamenat to v tom skleníku? Co udělal svému bratrovi?
"Vidíš, nemáš co na to říct," zatnul jsem dlaň v pěst, ale věděl, že má Yoongi pravdu.
"Jungkooku, nechceme, aby ti ublížil," promluvil konečně někdo jiný, než nejstarší, kterého jsem měl plné zuby.
"Vím, že za tvou lednovou náladou stál on. Netuším, jak dlouho se bavíte, ale ovlivňuje tě. Je to manipulátor, toho jsi si ještě nevšiml?" Seungminova slova se mi zaryla hluboko do paměti. Nepříjemně se mi sevřel žaludek. Ne, nic z toho není pravda! Vzal jsem svou tašku a proražením jejich skupinky opustil astronomickou věž. Šel jsem rychle, snad jako bych se bál, že by mě doběhli a pokračovali ve svých slovech. Ucítil jsem, jak se mi po líčku valí slza, kterou jsem rychle setřel. Přece to tak nemůže být? Taehyung měl ale v něčem pravdu. Právě si uvědomuju, že ho neznám a začínám být na pochybách.
Co vše byla vlastně pravda?
... Tajemství Hada a Orla ...
Jsem zpět i s novou kapitolou! Děkuji vám všem za trpělivost a podporu, se kterou knížku zahlcujete. Jsem opravdu šťastná. Zítra odjíždím do Nizozemska, snad se mi podaří něco napsat, ale spíše počítejte, že kapitola vyjde v neděli. Love U *Annie*