"Moc ti děkuji. Nevím, co bych bez tebe dělal," usmál se na mě Jimin a balil si svoje věci.
"Určitě by ti poradil někdo jiný," odvětil jsem a též si sklízel své věci ze stolu.
"No nevím, tyhle dva jsou na Lektvary úplně tupí."
"Hej! Stále jsme tady!" promluvil naštvaně Hoseok, ale vzápětí se mu na tváři objevil jeho typický úsměv. Pomáhal jsem Jiminovi s esejí na Lektvary. Látka 5. ročníku mi nedělá problém, bohužel to se nedá říct o tom, co děláme v Lektvarech teď. Snape byl, je a vždycky bude svině, na tom se asi nic nezmění.
"Jungkooku, mohl bys tohle předat Jisoo?" zeptal se mě nejstarší podávajíc mi obálku. Trochu nechápavě jsem se na něj podíval, ale obálku se převzal.
"Proč ji to nedáš sám, Jine?"
"Pohádali jsme se," odvětil krátce, načež jsem jen chápavě kývl. Mrzimorské trio se zvedlo ze svých židlí, aby se mohlo odebrat do své koleje. Rozloučili jsme se, já jsem měl totiž ještě v plánu si zapůjčit jednu knížku. Sotva se vzdálili, se k mému stolu přiřítil někdo jiný, kdo mě trochu zarazil.
"A-Ahoj Jennie," oplatil jsem jí pozdrav a nechápavě na ni hleděl.
"Ty se opravdu musíš bavit úplně se všema, co?" její narážku jsem hned pochopil, nic jsem ale neodpověděl. Byl jsem zvědavý, proč zmijozelská princezna vyhledala moji společnost. Můj šestý smysl mi napovídá, že půjde o jednu určitou osobu.
"Chci tě požádat o laskavost, Jungkookshii," usmála se, ale povšiml jsem si, že se netvářila až tak nadšeně a šťastně, jak jsem u ní byl zvyklí.
"Záleží, o co jde," nenechám se namočit jen tak do něčeho.
"Uděláš tím velkou prospěšnou věc," začínám se trochu ztrácet.
"Vyklop to," požádal jsem ji trochu znaveně očekávajíc, co z ní teda vypadne. Jsem teď kvůli ní dost zvědavý, ale zároveň se trochu děsím.
"Vem Taehyunga na rande."
"Cože?" mám dojem, že jsem špatně slyšel.
"Vem Taehyunga na rande, je to s ním k nevydržení! Mám pocit, že se dřív zcvoknu já a ne on," konečně se její tvář uvolnila a ukázala jasnou starostlivou a vyčerpanou grimasu.
"Co se děje? Stalo se něco?" hned po tom, co jsem si uvědomil význam jejích slov, mě pohltila vlna paniky. Taehyunga jsem teď vídal minimálně. Po hodinách se rychle odebral do své koleje, dokonce vynechal několik jídel. Měl jsem o něj starost, ale říkal jsem si, že bych se do toho neměl motat, ač bych velmi rád chtěl.
"Nevím, od úterka je tichý a moc nekomunikuje. Snažila jsem se z něj dostat, co se stalo, ale nejde s ním vést normální konverzace. Leze mi na nervy, ale mám o něj strach."
"A čím pomůžu, když ho vezmu na rande?" nějak jsem postrádal smysl toho všeho. Pokud nemluví se svými přáteli, proč by měl mluvit se mnou?
"Jsi jeho přítel! Navíc se s tebou cítí uvolněně. Poslední dobou jste spolu moc nemluvili a koukej, jak to dopadlo. Tvá přítomnost mu pomáhá," jsem rád, že mám na něj takový vliv, ale zároveň nechci, aby se na mě tolik upnul. Když mě Jennie nazvala jeho přítelem, srdce mi poskočilo radostí. Nevím, jak mě vnímá on a jak na tom z jeho pohledu jsme, ale líbí se mi to. Sám jsem ale neměl odvahu nás nazývat párem, protože nechci, aby se cítil nepříjemně.
"Tak dobrá, jak to chceš ale udělat?" poslední pořádný čas spolu jsme strávili v Prasinkách, když nás Jennie ve společnosti kluků vytáhla z hradu. Bylo to opravdu příjemné se procházet prázdnými Prasinkami, dokonce mi ani déšť nevadil. Dalo by se to klasifikovat jako naše první rande.
"Neboj, mám to vymyšlené. Přijď v šest ke vstupu do Velké síně. Nechoď k nám dolů, aby někdo neměl kecy. Já ho tam dostanu, ale zbytek je na tobě. Užijte si soukromí a zkus se ho zeptat na to úterý. Netlač na něj, pokud ti nic neřekne, nech to plavat."
"Tak jo, v šest u vchodu do Velké síně."
***
Stál jsem kousek od dveří vedoucích do Velké síně a pozoroval studenty procházející kolem mě. Ruce jsem měl v kapsách své velké mikiny. Už teď mají zpoždění. Několikrát jsem se netrpělivě podíval na schody vedoucí do sklepení. Kývnutím hlavou jsem pozdravil Nayeon, která pravděpodobně mířila do své koleje. Mrzimor a Zmijozel nesídlí až tak daleko od sebe. Začínaly mě přepadat obavy. Co když se něco zvrtlo? Doufám, že se vše povedlo tak, jak má. Posílal jsem Jennie vzkaz s tím, že půjdeme ven, tak ať se Taehyung oblékne. Snad jí dorazil. Jenže ani jeden z nich se tady neobjevil, což mě znepokojovalo. Proto jsem málem nadšením vyskočil, když jsem ve svém periferním vidění zahlédl jeho typické vlasy havraní barvy, které mu padaly do obličeje a byli trochu rozcuchané.
"Ahoj," usmál jsem se stydlivě. Chtěl jsem mu hned skočit okolo krku a uškrtit ho v objetí. Vím, že by to ale nebylo vhodné, hlavně ne tady. Nevěděl jsem moc, co říkat dál. Tohle jsem si nepřipravil.
"Víš, já-"
"Jennie, pochopil jsem," skočil mi do řeči, zatímco si na hrudi překřížil ruce. Pouze jsem přikývl a sklopil pohled. Nevím proč, ale trochu mě naštvalo, že vše hned připsal své kamarádce. Ano, byl to její nápad, ale to já jsem strávil dvě hodiny přemýšlením, kam bych ho mohl vzít.
"Mohli bychom se projít, už je to dlouho, co jsme byli spolu sami."
"Jak chceš být sám na bradavických pozemcích?" měla pravdu, vážně není moc v dobré náladě. Snad se to v průběhu změní. Ignoroval jsem jeho otázku a vydal se z hradu pryč. Ujistil jsem se, že mě následuje, což ale nebylo těžké, protože jsem cítil jeho pohled na mých zádech. Naštěstí jsem si na ten pocit zvykl, vlastně mi začíná být příjemný. Vím, že mě má rád, a tohle je jedna z cest, při které mi to dokazuje. Nemůže ode mě odtrhnout pohled. Vešli jsme na bradavické pozemky, kde jsem svoji chůzi zpomalil, abychom mohli jít na stejné úrovni. Obloha byla zatažená, snad se nerozhodne pršet. Přesto bych naši procházku nepřerušil.
"Proč ten rok tak rychle utíká?" pronesl jsem, abych začal nějakou konverzaci. Bohužel Taehyung nijak nereagoval.
"Nepřipadá ti to tak?" zeptal jsem se a natočil se tělem více k němu.
"Čas trvá stále stejně," odpověděl monotónně, aniž by se na mě podíval. Šel s rukama v kapsách, zahleděný někam do prostoru před námi. Všiml jsem si, že je napnutý, hlavně jeho tvář.
"Víš, že se mnou tu masku nosit nemusíš," řekl jsem lehce tišeji neodvážejíc se na něj podívat. Za to on na mě upřel svůj pohled opravdu silně. Cítil jsem, jak mi přejela husí kůže po zádech, a tuhle chvíli to moc příjemné nebylo.
"Nic takového nedělám," bránil se se svým hrubším hlasem. Zatím nic nejde podle mého plánu. Měla to být hezky strávená procházka, hezké rande. Tak proč se vedle něj cítím nepříjemně?
"V tom případě mi řekni, co se děje?" bohužel jsem neuhlídal tón svého hlasu a trochu na něj vyjel. Neměl jsem to ale v plánu! Hned jsem si všiml, jak si mě prohlédl a jeho tělo se napnulo snad ještě více než předtím. Jako by to bylo vůbec možné. Zavřel jsem na chvíli oči a povzdechl si. Je to s ním těžké, ale miluji ho.
"Promiň Taehyungie, jen jsem si všiml, že jsi více zamlklý. I tví přátelé si začali dělat starosti, a tak zašli za mnou," zastavil jsem se a svým tělem se na něj otočil.
"Proč mě to překvapuje? Domlouvání za mými zády jim jde vlastně perfektně," pronesl sarkasticky. Opravdu jsem se přestal cítit v jeho přítomnosti dobře. Měl jsem pocit, jako by to všechno byla moje vina, a to ani nevím, co se děje.
"Myslel jsem si, že se se mnou cítíš lépe," sklopil jsem zrak a snažil se ignorovat ten nepříjemný tlak na hrudi. Opravdu bych si teď přál, aby mě objal a řekl něco hezkého.
"Opět strkáš nos do věcí, do kterých ti nic není," řekl podrážděným tónem hlasu. Cítil jsem nepříjemný píchnutí v žaludku. Ano, to jsem celý já. Vtíravý a otravný Jeon Jungkook.
"Omlouvám se, jen jsem tě chtěl rozveselit," měl jsem už na krajíčku. Oči mě pálily od toho, jak jsem se snažil zadržet slzy. Co jsem udělal špatně? Nevěděl jsem, co dělat, proto jsem se otočil s myšlenkou vrátit se do hradu. Očividně o mou přítomnost nestojí, což mě ničí a mrzí zároveň, ale musím to respektovat. Udělal jsem ale sotva pár kroků a chytl mě za ruku. Trhl s ní směrem k sobě, což jsem neočekával, a proto mu doslova narazil do hrudi. Chtěl jsem se odtáhnout a omluvit, ač jsem za to v podstatě nemohl, ale jeho ruce se obmotaly okolo mého pasu a zabránily mi se jakkoliv pohnout.
Chvíli jsem jen zmateně stál, potom jsem ale neodolal a přitiskl se na něj, co nejvíce to šlo. Ruce jsem mu obmotal kolem krku a hlavu zabořil do jeho ramene. Chtěl jsem si užít jeho náhlou blízkost. Zabořil mi svůj obličej do vlasů a ucítil jsem, jak se jeho tělo začalo uvolňovat. Sevření jeho rukou ale nikoliv. Stály jsme tam mlčky dost dlouhou dobu. Snad nás nikdo neviděl. Neměl jsem sílu ani chuť se od něho odtáhnout.
"Občas mám pocit, že to trvá věčnost."
"Co tím myslíš?" pochopil jsem, že se vrátil k začátku naší ne moc milé konverzace.
"Mé bytí. Umírám až příliš pomalu," z jeho slov mi přeběhl mráz po zádech. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, přesto jsem měl potřebu něco říct, nějak ho utišit. Než jsem však stihl otevřít pusu, opět se ujal slova.
"Ale s tebou mám pocit, že zas čas plyne normálně. Dává nějaký smysl," lehce se ode mě odtáhl, aby mi viděl do obličeje. Opřel si čelo o to mé a zblízka jsme se dívali tomu druhému do očí.
"Nechci tě zatěžovat svými problémy, protože mám strach, že bys mě opustil," mluvil tak tiše, že jsem mu sotva rozuměl. Nechápu, jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout. Neopustil bych ho kvůli jeho problémům. Není špatný člověk, jen se mu přihodili špatné věci. Otevřel jsem pusu připraven ho ujistit, že vždy zůstanu po jeho boku, ale snad jako by se bál toho, co řeknu, a nedovolil mi vyslovit ani hlásku. Pouze jsem zamručel a nechal se pohltit jeho rty. V břiše se mi rozletělo hejno motýlku. Jeho rty byly tak jemné. Líbali jsme se pomalu, něžně. Ani jeden z nás nechtěl tu příjemnou chvilku narušit. Přesto jsme se museli od sebe odtáhnout, abychom se mohli nadechnout.
"Miluji tě Taehyungie," zašeptal jsem a málem roztál nad jeho krásným úsměvem, který mi daroval.
... Tajemství Hada a Orla ...
Děkuji vám všem za podporu knížky. Už se blížíme k 2k přečtení, což je úžasné. Bohužel teď budu 14 dní pryč a nebudu mít přístup k internetu, takže další kapitola vyjde 30.7. Doufám, že to vydržíte a neopustíte mě. V srpnu to ale již vidím na pravidelné kapitoly, protože jsem skoro celý měsíc doma. Love U! *Annie*