"Zabiju ho. Přísahám, že ho zabiju!" klel jsem, zatímco jsem seděl na posteli Minha. Najednou mě opět zaškrábalo v krku a já měl pocit, jak kdybych snad měl vyvrhnout své vlastní plíce.
"Když budeš takto nadávat, tak si ničím nepomůžeš," poučila mě Jennie stojící před skříní se zrcadle třímajíc v ruce Hyunjinovy mikiny.
"Tahle sluší?" nikdy jsem nepochopil, proč holky chodí oblečené v pánských mikinách, ve kterých vypadají jako pytle. Vlastně nezáleží na pohlaví, tahle móda volného a širokého oblečení mi nic neříkala. I ve volném čase jsem si nechával košili, měl jsem ale několik knoflíčků rozepnutých, kravatu povolenou nebo rovnou bez ní. Dokud mě to nešněruje, tak se to dá přežít. Jsem ale jeden z mála, který novým trendům nepodlehl. Asi ze mě mluví mý šlechtičtí předci, což mě tedy moc netěší.
"Vypadáš jak pytel na odpadky," řekl jsem upřímně a znovu zakašlal. V hrdle mě škrábalo a měl jsem žízeň. Viděl jsem v odrazu zrcadla, jak Jennie protočila oči a přitiskla si další mikinu k hrudi. Zrovna ona je na tohle ujetá.
"Myslím si, že se mi k sukni hodí více tahle. Co myslíš, Hyunjinshii?"
"Rozhodně, sluší ti ale všechny."
"Pytel," pronesl jsem tiše ignorujíc jejich pohledy a přisunul se na okraj postele, abych viděl Minhovi pod ruky. Pro jednou se neučil, ale psal dopis své rodině. Nepíše jim zas tak často a pokud už jo, vypadá na takový menší román. Natáhl jsem se pro skleničku na stole a napil se, abych zahnal další záchvat kašle. Kdybychom netrénovali v té pitomé bouřce, tak mi nic není. Už druhým dnem mě škrábe v krku a mám pocit, že si vykašlu plíce. Spí se mi opravdu na hovno, protože mi kvůli tomu nejde usnout, a pokud se mi to podaří, stejně mě vzbudí nějaká z mých nočních můr. Nevzpomínám si na to, kdy jsem měl naposledy klidný a nepřerušovaný spánek. Jestli vůbec budu moct mít někdy tu možnost.
"Taehyungu, podal bys mi prosím obálku? Je támhle na polici," ukázal rukou. Vytáhl jsem hůlku a jedním máchnutím obálku k němu přinesl. Nechápu, jak občas někteří mohou být hloupý. Máme kouzla, můžeme si předměty přivolat k sobě. Minho se trochu trapně pousmál, poděkoval a opět se ke mně otočil zády. Více jsem se uvelebil na jeho posteli a zíral někam do prostoru. Nudil jsem se a nevěděl, co dělat, ale zároveň jsem se nechtěl zvedat. Komplikovaná to situace.
Pozoroval jsem prostor či se více zabral do svých myšlenek. Březen je za dveřmi, tím pádem i závěrečné zkoušky, NKÚ a OVCE. S tím se i pojí konec školního roku. Abych byl upřímný, moc se mi pryč nechce. V Bradavicích se cítím o trochu lépe, jak sám zavřený v obrovské vile z černého mramoru. Společnost mi dělali domácí skřítci, za tu dobu jsem se naučil jimi neopovrhovat. Bez nich bych už dávno chcípl. Přesto mám uvnitř vily, kterou bych měl nazývat svým domovem, skličující pocit, jako kdyby mě držela uvnitř. Na samotu jsem si již tak nějak zvykl. Vím, že mi neprospívá, přesto budu raději sám v Bradavicích než tam.
"Kam jdeš, Minhoshii?" zvedl jsem zrak od vzorovaného koberce, abych se nějak zorientoval v situaci.
"Jdu do sovince. Chce někdo se mnou?" zeptal se hnědovlasý, ale vypadalo to, že ani neočekává odpověď. Oblékl se do svého kabátu a s pozdravem opustil místnost. Též jsem se zvedl z postele, ale zamířil do svého pokoje. Ty dva jsem poslouchat nemusel, Irene byla někde s tím pitomcem, což je jedině dobře, protože pokud by se nacházel tady, tak bych mu zakroutil krkem. Posadil jsem se na postel a zahleděl se z okna ven do vod Velkého jezera. Vodou už neprosvítalo tolik slunečního světla, protože slunce pomalu zapadalo. Dneska by měla být čistá obloha. Napadlo mě, že bych se v noci vyplížil a šel se podívat, ale asi to nebude vhodné vzhledem k mému zdraví. Jenže když jsem po večeři ulehl do postele, ne a ne usnout, tak jsem si nakonec oblékl kalhoty a mikinu, kterou jsem měl přehozenou přes židli, a následně přeměnil do své tygří podoby. Má hlava si usmyslela, že dnes spát nepůjdu.
Proplížil jsem se společenskou místností, která byla kupodivu prázdná vzhledem k tomu, že je neděle. Našlapoval jsem tiše a mířil kam jinam, než na astronomickou věž. U točitého schodiště mířící na vrchol věže jsem se zastavil, abych se mohl vrátit do své lidské podoby. Je neděle, výuku nikdo nemá. Vyšel jsem schody, a když jsem došlápl na prkennou podlahu, ozvalo se vrznutí. Vzhlédl jsem od podlahy, abych konečně spatřil nebe, ale strnul jsem, když jsem si všiml osoby sedící na zemi opírajíc se o jednu ze stěn astronomické věže. Mého těla se na chvilku uzmula panika, ale jakmile jsem s onou osobou navázal oční kontakt, hned jsem se uklidnil.
"Ahoj," lehce jsem se usmál a zvedl se z podlahy na nohy. Oba jsme na toho druhého trochu překvapeně hleděli. Prohlédl jsem si ho od hlavy až k patě, jeho tvář byla ozářena měsícem. Byl nádherný. Jeho vlasy se rázem zdáli světlejší, ale postupně tmavly. Až teď jsem si všiml jeho duhovek, které byly ještě trochu namodralé. Došlo mi, že ještě před chvílí musel být ve své zvířecí podobě. Vybavuji si naši poslední schůzku, kdy mi objasnil své schopnosti. Jeho pleť nabírala obvyklý odstín a piha, kterou měl na svém levém líčku, se též pomalu vytrácela. Jak je to vůbec možné?
"Co tady děláš?" zeptal se snad trochu podezřívavě.
"Mohl bych se ptát na to stejné, Tae," nemohl jsem si odpustit úsměv, který se mi na tvář neustále vkrádal. Neodpověděl mi, rozešel se k zábradlí, o které se opřel, a svůj zrak upnul k obloze. Všiml jsem si, že je tentokrát poměrně ležérně oblečen. Byl to u něj nezvyk, ale volné kalhoty a mikina mu též slušely.
"Přišel jsem se podívat na měsíc, je dnes úplněk," konstatoval jsem jasný fakt, protože jsme oba hleděli vzhůru, neřekl jsem nic nového. Trpělivě jsem čekal, jestli též odpoví.
"Přišel jsem z podobného důvodu," promluvil po nějaké době ticha. Dál jsme mlčeli a prohlíželi si tu krásu nad námi. Opravdu miluji hvězdy. Jsou tak tajemné a vzdálené, přesto mám pocit, že kdybych natáhl ruku, tak se jich dotknu. Stáli jsme tam vedle sebe dlouho bez jakéhokoliv slova, ale místo toho, aby mezi námi panovalo trapné ticho, oba jsme si tuto nerušenou atmosféru užívali. To obdivuhodné ticho přerušil Taehyung zakašláním do svého pravého lokte.
"Je ti zima, Taehyungie?" zeptal jsem se starostlivě, zatímco on mým směrem lehce trhl hlavou. Nazývat ho touto přezdívkou mi přejde přirozené, přesto si stále nejsem jistý, zda vůbec můžu. Nerad bych, aby se kvůli mně cítil nekomfortně. Když ho tak oslovím, zatváří se vždy překvapeně, ale řekl bych, že se mu to líbí. Jeho oči se pokaždé tak rozzáří. Je ale pravda, že jsem ho tak mockrát neoslovil, nejspíše bych to napočítal na prstech jedné ruky.
"Ne," odpověděl mi stroze a zahleděl se z věže dolů na nádvoří. Ač mi odpověděl záporně, poznal jsem, že lhal. Řeč jeho těla ho pro jednou prozradila. Od úst mu šla pára, dlaně si třel o sebe a lehce se klepal. Lehce jsem si povzdechl, než ze sebe sundal kabát, udělal k němu pár kroků a jemně mu ho přehodil přes ramena. Vypadal šokovaně a chtěl si ho sundat.
"Jsi nemocný, Tae," usoudil jsem z jeho potřeby kašlat. Určitě to bude pátečním tréninkem. Obával jsem se správně.
"Ne, vezmi si t-"
"Nech si ho prosím," zašeptal jsem a dlaněmi mu svůj kabát přitiskl k ramenům. Hleděli jsme si navzájem do očí a až po chvíli jsem si uvědomil, že jsem své ruce nestáhl zpět. Rychle jsem tak učinil a stydlivě sklopil zrak dolů. Došlo mi, že by mu to mohlo být nepříjemné.
"O-Omlouvám se, jen nechci, aby jsi byl nemocný ještě víc," myslel jsem si, že se se mnou začne dohadovat, místo toho se opět zahleděl na oblohu s dlaněmi položenými na místech, kde jsem se ho ještě před chvílí dotýkal.
"Nemusíš se o mě starat, Jungkooku," pronesl klidným hlasem neodvracejíc pohled od noční oblohy.
"Ale já chci. Říkal jsem ti přeci, že ti chci být na blízku. Vše, co jsem tenkrát řekl na ošetřovně, jsem myslel vážně," za tu dobu, co se známe jsem pochopil, že co se společenských interakcí týče, tak tam Taehyung zaostává. Další věc, na které chci přijít na kloub. Nemá moc přátel, ale jeho nevědomost v této oblasti je občas až drasticky nízká. Dost mě to překvapuje.
"Dovol mi, aby ses cítil líp," zopakoval jsem šeptem jednu z vět, kterou jsem mu tenkrát řekl. Udělal jsem jeden krok blíž, přičemž se Taehyung na mě na pár sekund podíval, než se opět zahleděl pryč. Odvážil jsem se udělat krok druhý, třetí a čtvrtý, až jsem roztáhl ruce a jemně je obtočil okolo jeho těla. Cítil jsem, jak se napnul, ale neodstrčil mě, což jsem bral jako úspěch.
"Proč?" zeptal se, přičemž jsem svou tvář jemně zabořil do jeho ramene. Tak krásně voněl, až jsem na chvíli nedokázal racionálně přemýšlet. Chyběl mi blízký kontakt s ním.
"Protože tě miluji, Tae," zamumlal jsem do jeho ramene v obavách, co s ním tato slova udělají. Nechtěl jsem ho naštvat a zároveň mu lhát.
"Odpusť mi to, Jungkookie, ale nemohu ti říct to samé," řekl s lehkou lítostí v hlase a mé srdce na chvíli vynechalo úder. Mé tělo zaplavila bolest a chtěl jsem se odtáhnout, ale Taehyung najednou chytl mé dlaně, které se spojovaly na jeho hrudi, a tím mi zabránil je rozpojit.
"Nikdy jsem to totiž nikomu neřekl, protože... tomu nerozumím. Nikdy jsem nic takového necítil" zašeptal skoro neslyšeně. Cítil jsem v jeho hlase obavy a strach. Uvědomil jsem si, co jsem právě svým činem musel v něm vyvolat, a hned mě to začalo mrzet.
"V pořádku, počkám," řekl jsem a cítil jak mě jeho prsty přejíždejí po hřbetu dlaní.
"C-Co když to n-nedokážu?" jeho hlas se začal jemně třást stejně jako tělo.
"Tak budu čekat tak dlouho, jak jen budeš potřebovat. Věřím ti," přitiskl jsem svou hruď na jeho záda a dal mu jemný polibek na týl.
"Do té doby mi dovol ti být nablízko, abychom tento proces urychlili," cítil jsem se s ním tak krásně, příjemně.
"Neopustíš mě?" optal se opět, tentokrát s větším klidem v hlase, snad jako by se chtěl pouze ujistit.
"Můžou mezi nás postavit jakkoliv silné zdi, přesto se k tobě dostanu Taehyungie."
... Tajemství Hada a Orla ...
Další kapitola: KOOK, WHAT HAPPENED?