"Minho, unudíš mě k smrti. Jsem ještě mladý!" zasténal blonďák a zatvářil se, jako by ho právě někdo kopl do břicha. Ležel na posteli svého nejlepšího kamaráda a nudil se. Ráno se dozvěděli, že jim odpadla třetí a čtvrtá hodina, což samozřejmě všechny potěšilo, ale Hyunjin se již druhou hodinu nudil. Jeho nejlepší kamarád mu nevěnoval ani kousek pozornosti a na jejich koleji se aktuálně nenacházel nikdo, kdo by byl ochotný vtíravého a otravného blonďáka poslouchat. Společenská místnost se začala hromadit staršími studenty a s těmi se Hyunjin bavit zrovna nechtěl. Z jeho pohledu byli příliš nudní. Navíc na ně dnes nemá náladu. Možná za pár hodin změní názor, což je u něj naprosto normální. Dlouho u ničeho nevydrží.
"Minhoooooo," zvolal, aby získal pozornost zmíněného chlapce. Minho protočil očima a dál psal svou esej do astronomie. Dříve by po Hyunjinovi něco hodil, již je ale vytrénovaný a ví, že za chvíli to vzdá. Nebude to trvat dlouho. Minho opravdu nechápal, proč se spolu vlastně baví, když mu přijde blonďák tak otravný. Na jednu stranu mu ho bylo líto, protože věděl, že za své chování svým způsobem nemůže.
Ač je Hyunjin jedináček, jeho rodiče nebyli často doma a nechávali svého syna napospas babičce. V jejich rodině je to normální, proto Hyun vyrostl ve společnosti svých sestřenic, které byli dosti hlučné a z nějakého důvodu je jejich babička vždy upřednostňovala. Proto se často malý Hyunjin doma nedostal ani ke slovu, nikoho moc nezajímal a to samozřejmě na něm zanechalo nějaký otisk. Minho byl laskavé povahy a vždy dával Hyunovi pozornost, po které tak toužil. Jenže dnes už netouží být s ním tak často, je spíše introvertní, zajímá se o jiné věci a upřednostňuje spíše společnost starších, vyspělejších studentů.
"Prosíííííím," zakňoural chlapec ležící na posteli, který se zrovna překulil na svůj druhý bok. Neuvědomil si, jak je postel malá, neudržel rovnováhu a spadl z ní na zem. To již Minha donutilo se otočit, a když viděl svého kamaráda na zemi, nezmohl se na nic jiného než na povzdych a další protočení očí.
"To už musím padat na zem, aby sis mě všimnul?" zeptal se jízlivě Hyunjin, zatímco se držel za zadek, na který tvrdě dopadl.
"Chci něco dodělat, můžeš jít za nikým jiným," mávl ke dveřím a opět se otočil ke stolu a uchopil brko.
"Fakt díky. Byla s tebou sranda, ale už ti ty knihy vymyly hlavu," odfrkl si naštvaně a postavil se na nohy. Opustil místnost a nezapomněl pořádně prásknout dveřmi. Minho položil brk na tácek u kalamáře a promnul si obličej. Poslední dobou se hádají víc než obvykle. Celkově je mezi jejich nejbližšími dost silné napětí. Jennie je jak chodící bomba, která každou chvíli vybouchne, a Irene se s ní neustále dohaduje. Začíná to být nesnesitelné a dlouhé. Ač hrají divadlo, že je všechno v pořádku, když jsou sami, tak akorát po sobě štěkají.
Minho zavřel kalamář a nechal pergamen schout. Věděl, že už nic nenapíše. S povzdechem se zvedl a též opustil pokoj, který sdílí s Hyunjinem. Toho se taky vydal hledat. Zarazil se ale, když uviděl právě zmiňovaného chlapce ve společnosti Jennie a Irene, které se tvářili velice vážně a starostlivě zároveň. Tušil, že je něco špatně, proto neotálel a hned ke svým přátelům zamířil.
"Co se děje?" promluvil, jakmile se k nim přiblížil. Hyun po něm nejdříve hodil naštvaný pohled, ale hned na to zvážněl a vrátil se pohledem na Jennie.
"Už tři dny si nevzal jídlo," řekla tišeji a starostlivě se ohlédla ke dveřím z tmavého dřeva, které byli umístěny na rohu.
"Tohle už je opravdu vážné, nevylezl z toho pokoje tři týdny," konstatovala nejstarší dívka. Tohle už překročilo všechny jejich meze, je toho na ně už příliš. Všichni čtyři se přesunuli ke zmiňovaným dveřím, přičemž druhá dívka zvedla ruku a zaklepala.
"Tae? Mohl bys prosím otevřít? Opravdu se o tebe bojíme," mluvila smutně a doufala, že ji oslovený slyší a otevře. Bohužel se dveře ani nehnuli, dokonce ani po několika dalších prosbách se neotevřeli. Začalo to v nich vyvolávat strach.
"Taehyungu, otevři prosím dveře," řekla rázně Irene, "a dost," dodala, když se opět nic nestalo a vytáhla hůlku.
"Co chceš dělat?" zeptal se trochu vyděšeně blonďák, kterému celá tahle situace naháněla husí kůži.
"Musíme dovnitř," objasnila a přiložila hůlku k zámku. Ale ani po vyřčení odemykajícího zaklínadla se dveře neotevřeli. Všichni se po sobě zmateně podívali a když to bez výsledku zkusila Primuska ještě jednou, tak se opravdu zhrozili.
"Jdu pro Brumbála, tohle už není sranda," řekla nejstarší a schovala si hůlku pod vestu.
"Sranda to nebyla nikdy! Kdyby jste se k němu chovali tak jak já, určitě by nám řekl, co se děje," obořila se na své přátele Jennie, která už ztrácela kontrolu nad celou situací.
"To je ten problém, Jen. Taehyung potřebuje realitu, nemůžeš kolem něj chodit donekonečna po špičkách. Očividně tvá metoda nefunguje, protože se nesvěřil ani tobě, dokonce si troufám tvrdit, že se nám všem tenhle rok spíše straní," konstatovala Primuska, načež se na tváři druhé dívky začaly objevovat slzy.
"Co jsem udělala špatně?" sklopila pohled a otřela si tváře. Nerada před nikým brečí. Před Taehyungem ji to nevadí, protože mu chce ukázat, že pláč je lidská vlastnost, ale necítí se komfortně projevovat takové emoce na chodbě jejich koleje. Minho dívku stáhnul do objetí a začal ji utěšovat, zatímco se Primuska vydala z jejich koleje pryč.
Netrvalo to dlouho a vrátila se ve společnosti nejen ředitele školy, ale i profesora Snapea a Kima. Ten okamžitě rozpoznal, že se jedná o černou magii, což ostatní znejistilo ještě víc. Přítomnost těchto tří můžu přilákala pozornost ostatních zmijozelských studentů. O ty se ale hodně rychle postarala Primuska, která jim dost jasně vysvětlila, že toto není divadlo. Za normálních okolností by to jistě udělala Jennie, ale ta se plně soustředila na dveře, které hypnotizovala. Jejím jediným přáním bylo, aby byl Taehyung v pořádku. Profesorům netrvalo moc dlouho, než se jim podařilo prolomit zaklínadlo a konečně se ony dveře otevřely. To, co uviděli uvnitř, všem sebralo slova.
Místnost byla v naprostém chaosu. Nic nebylo na svém místě. Skříň i stůl byl převrhnut a jeho obsah skončil všude možně na zemi. Obrazy byly roztrhané a do zdí byly vypáleny různé věty. Nejvíc se však opakovala věta: neznáš mě, jsem monstrum. Peří z polštářů pokrývalo celou podlahu a tam vzadu pod velkým oknem, za kterým se nacházela voda, leželo tělo v několika malých kaluží krve. Nikdo na nic nečekal, ale nejpohotovější byli ti nejstarší, kteří se okamžitě odebrali k Taehyungovu bezvládnému tělu. Hned v patách jim byla zmijozelská princezna se slzami v očích.
"Dýchá, klid," pronesl Brumbál směrem k dívce a jejím přátelům, ale tu to moc neuklidnilo. Pohled na Taehyunga ji naprosto ničil. Byl bledý jako peříčka kolem něj. Na rukou byly velké viditelné rány, které se táhly až k břichu, to ale zatím nikdo nevěděl. Rány již nekrvácely, ale byly hluboké a nebezpečně blízko tepen.
"Doběhněte pro madam Pomfreyovou," řekl ředitel směrem k chlapcům, kteří neotáleli a rychle se vydali pro pomoc. To, že se před necelou hodinou pohádali, bylo najednou zapomenuto. Zatímco opustili hadí kolej, Brumbál a ostatní dva profesoři se starali o Taehyunga v bezvědomí, Jennie s Irene si prohlížely místnost a hlavně nápisy na zdech. A čím déle to dělaly, tím více si uvědomovaly, že selhaly.
"Slyšeli jste to? Prý je na ošetřovně!"
"Jak dlouho vlastně nevylezl? Úplně jsem na něj zapomněla."
"Z čeho myslíte, že to má?"
"Viděli jste Kim Jennie? Vypadá, že se každou chvílí zhroutí."
"Yoongi, co se děje?" zašeptal jsem směrem ke svému nejstaršímu kamarádovi, který si zrovna upravoval své stříbrné vlasy, které mu padaly do obličeje, a kvůli nim si nemohl číst. Mohl by je trochu zkrátit.
"Občas mám pocit, že jsi hluchý, Kooku," pronesl s nechápajícím kroucením hlavy. No, já mám takový pocit taky a moc se mi to nelíbí. Už u oběda si ostatní dost povídali, ale nepřikládal jsem tomu moc velkou váhu. Ale to jejich štěbetání pokračuje i tady ve společenské místnosti, takže to nějaký obyčejný drb nebude.
"Jde o Taehyunga," vyslovila Jisoo, která se posadila do křesla vedle nás a málem mi přivodila infarkt. Nejen kvůli tomu, že se tady objevila znenadání, ale i lehce kvůli jejím slovům.
"Co je s Taehyungem?!" vyhrkl jsem až moc rychle, načež jsem sklopil zrak a v duchu se propleskl. Neunikl mi zkoumavý pohled od Jisoo, proto jsem rychle dodal:
"Ne že by mě to tolik zajímalo," usmál jsem se, ale cítil jsem se falešně. Navíc jsem stále nezjistil, co se děje.
"Je na ošetřovně," oznámil Yoongi, jako by to bylo naprosto normální. Tentokrát jsem potlačil potřebu vykřiknout 'PROČ!', výrazně jsem polkl a zeptal se klidněji. Přesto jsem cítil, jak se vše uvnitř mě stahuje a dlaně se mi začaly potit. Nebyl to vůbec příjemný pocit.
"Moc o tom nevím, ale prý ho našli u něho v pokoji v bezvědomí. Taky má na sobě nějaký šrámy, což ale nemám ověřené, takže nevím, jestli to je jen výplod zdejších drben či pravda," čuměl jsem na jeden bod na pohovce a snažil se zpracovat vše, co mi Jisoo řekla. Chtěl jsem vyběhnout z koleje a jít za ním, ale vím, že by to nebylo vhodné. Vyschlo mi v ústech a začal jsem klepat nohou, přičemž jsem se zadíval na velké dřevěné dveře s klepadlem ve tvaru orla. Tak moc bych chtěl být u něj.
"Kooku, v pohodě?" zeptal se s lehce zamračeným obočím stříbrovlásek.
"J-Jo, proč bych neměl? Jdu na pokoj, potřebuji pokračovat v tom projektu na Přeměnu, tak se uvidíme na večeři," řekl jsem a pohotově se zvedl z křesla a mířil ke schodům, které vedly do jednotlivých pokojů.
"Nemáš náhodou za chvíli trénink?" optal se nechápavě starší, což mě donutilo se zastavit. Pitomý trénink!
"A jooo, no... tak já si jdu pro věci. To vidíte, hluchý a ještě zapomnětlivý, haha" jakmile jsem k nim byl zády, protočil jsem očima a radši zrychlil krok. Víc falešný tón jsem zvolit nemohl. Mají mě prokouknutého. Z úst mi uniklo pár sprostých slov a vydal jsem se z koleje pryč.
***
"Kooku, to už nebudeš jíst?" zavolala na mě Jisoo, když jsem se zvedl od stolu.
"Ne, už nemám hlad. Vážně už musím hnout s tím projektem," mávl jsem směrem ke svým přátelům a opustil Velkou síň. Avšak nevydal jsem se schodištěm do útrob hradu, ale hned zabočil doleva. Šel jsem svižným krokem, nechtěl jsem na někoho narazit. Zastavil jsem se až před dveřmi na ošetřovnu. Jsem tady častěji, než bych chtěl. Zhluboka jsem se nadechl a vešel do místnosti, ve které panovalo ticho. Madam Pomfreyová je stále ještě na večeři a kdyby věděla, že se teď tajně, bez jejího dovolení, plížím po ošetřovně, nejspíš by mě roztrhla vejpůl. Nepobudu tu moc dlouho.
Došel jsem až k poslednímu lůžku, které bylo schované za bílým závěsem. Opatrně jsem uchopil látku a odhrnul ji. Žaludek i krk se mi nepříjemně stáhl při pohledu na spícího Taehyunga. Jeho pokožka byla vybledlá stejně jako povlečení, ve kterém ležel. Posadil jsem se na lůžku ale tak, abych ho neprobudil. Prohlížel jsem si jeho tvář, která mi i přesto všechno přišla dokonalá. Putoval jsem očima níž přes jeho krk a hruď, která již byla schována pod nemocniční látkou. Zaujaly mě jeho ruce, které byli zamotány do obvazu. Neodolal jsem a jemně ho po dlani pohladil. Vyděsil jsem se ale, když sebou škubnul a když jsem zvedl zrak od jeho ruky, setkal jsem se s jeho ospalýma očima. Uvnitř sebe jsem doslova křičel. Seskočil jsem na zem a postavil se k němu čelem.
"Ehm... ahoj," řekl jsem tiše se sklopeným zrakem někam do peřin. Slyšel jsem šustění, proto jsem i svůj zrak zanedlouho zvedl. Taehyung si promnul oči a docela vratce se posadil. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, ale nedělal žádné prudké pohyby. Bylo opravdu vidět, že je unavený.
"Jak jsem se tady vzal?" sotva jsem jeho hlas postřehnul, ale jelikož mluvil hlubokým a roztřeseným hlasem, tak jsem ho zaslechl.
"To by mě též zajímalo," pronesl jsem a dál si ho prohlížel. Jeho zrak spočinul na obvázaných rukou, které si několikrát prohlédnul.
"Proč... proč jsi tady?" optal se mě a konečně se mnou navázal oční kontakt, při němž se mi rozbušilo srdce.
"Měl jsem o tebe hrozný strach," tentokrát jsem to byl já, kdo mluvil skoro nepostřehnutelným hlasem. Jelikož jsme ale byli na ošetřovně sami, nic se nedalo utajit.
"Proč?" zeptal se zmateně, což jsem nepochopil. Jeho tvář ale byla uvolněná, nic nehrál. Není to očividné?
"Neviděl jsem tě tři týdny, ani tví přátele mi toho moc neřekli. Nevěděl jsem, co se děje, ale bylo mi jasné, že to má nějakou souvislost se mnou a..." odmlčel jsem se, když jsem hledal vhodná slova. Cítil jsem, jak mi začínají slzet oči.
"A moc se za vše omlouvám, i-i když tomu nerozumím," nedokázal jsem se mu dívat do očí. Spojil jsem své ruce, které se jemně třásly. Cítil jsem, jak mi po líci stekla slza.
"Neplač prosím, bolí to..." zašeptal. Lehce jsem trhl hlavou a se zmateným výrazem na něj opět pohlédl. I jemu slzely oči, což mi lámalo srdce.
"Já... taky t-tomu nerozumím, Jungkookie," jakmile vyslovil zdrobnělinu mého jména, myslel jsem, že mi srdce pukne blahem. Stále jsem ale pozoroval slzu, která se mu skutálela po obličeji, dokud ji nesetřel svou dlaní. Najednou na mě působil tak křehce a zranitelně. Přitáhl si kolena blíž k tělu a zabořil do nich obličej. Slyšel jsem jeho zesilující vzlyky a viděl, jak se rozetřásl. Nedokázal jsem jen tak stát na místě a pouze přihlížet. Udělal jsem několik kroků k němu a posadil se jen kousek od něho. Chvíli jsem váhal, než jsem se opět dotkl jeho dlaně, kterou jsem jemně pohladil.
"P-Proč se to děje? Nechápu t-to..." promluvil mezi vzlyky. Tentokrát jsem ho pohladil celou svou dlaní a ne pouze prsty.
"Tae, neodháněj mě od sebe, prosím," řekl jsem zoufale a stále pokračoval hlazení jeho pravé ruky. Přes obvaz jsem přejížděl co nejjemněji, abych mu neublížil. Již jsem nebrečel, ale zažíval jsem ten stejný pocit. Tak moc jsem si přál mu porozumět a pochopit, co tím vším myslí. Tak moc bych ho chtěl poznat.
"Proč je tvůj d-dotyk tak příjemný? P-Proč jsi neustále v m-mé hlavě?" zašeptal a vytočil hlavu mým směrem, čímž se mnou navázal oční kontakt. Pohled na jeho uslzený obličej mě ničil.
"Tak mi dovol být ti nablízku. Nech mě ti pomoc, aby ses cítil líp. Udělal bych pro tebe cokoliv, abych ti pomohl. Snesl bych ti modré z nebe, jen aby ses na mě usmál," při poslední větě jsem dlaní jemně přejel po jeho pravé tváři. Pozoroval mě svýma očima, které se mi najednou zdály tak velké. Skoro jako by se mě díval onen malý tygřík, který se v něm schovává.
"N-Neublížíš m-mi?"
"Jak bych mohl, Tae? Nedovolil bych nikomu, aby ti ublížit," řekl jsem s vážným hlasem.
"P-Proč?" zeptal se opět roztřeseným hlasem.
"Protože jsem se zamiloval, Taehyungie," musel jsem se na konci usmát. Tak moc se mi líbí jeho jméno. Taehyung se najednou narovnal, takže jsem stáhl svou ruku k sobě. Zaplavila mě trochu panika a cítil jsem se nervózně. Před očima jsem náš rozhovor ve skleníku. Nerad bych, aby to dopadlo stejně. Prohlížel si můj obličej, přičemž se zakotvil u mých rtů. Ani jsem se nenadál a ucítil jsem jeho dlaň pod svým spodním rtem, kde mám pihu. Myslel jsem si, že se pod jeho dotekem rozteču. Ještě jednou se mnou navázal oční kontakt, než se jeho dlaň přesunula na zadní část mého krku a já jsem na svých rtech ucítil ty jeho.
V břiše se mi rozletělo hejno motýlů a žaludek dělal kotrmelce. Zapřel jsem se o matraci kousek od jeho kolena, nechtěl jsem mu ublížit, a vychutnával si dotyk našich rtů. Když se odtáhl, měl lehce rudé tváře, což mě samozřejmě u něho překvapilo. Plaše sklopil pohled do peřin a já se nezmohl na nic jiného, než na úsměv. V hlavě se mi ta situace přehrála ještě jednou a mně též zrudly líce. Chtěl jsem něco říct, ale v tu chvíli se otevřeli dveře, načež jsme k nim oba prudce vzhlédli. Několik sekund jsem sledoval Jennie, Minha, Hyunjina a Primusku, než se jejich pohledy přesunuli o kousek vedle.
"Tae!" vykřikla zmijozelská princezna a málem na Taehyunga skočila. Odstoupil jsem od jeho postele a s tichým 'Ahoj' se vydal pryč. Ignoroval jsem zkoumavý pohled od prefekta a došel až ke dveřím. U nich jsem se zastavil a otočil, navázal jsem s ním krátký oční kontakt a usmál se.
Opustil jsem ošetřovnu s širokým úsměvem a hřejivým pocitem na hrudi.
... Tajemství Hada a Orla ...
Další kapitola: YOU KNOW, JUNGKOOKSHII WAS LOOKING FOR YOU, SO WE HAD A LITTLE CHAT