Seděl jsem ve společenské místnosti ve společnosti mých přátel. Minho seděl u stolu a s Irene se o něčem radili. Narozdíl od jeho nejlepšího kamaráda se Minho začíná připravovat na zkoušky NKÚ. On je ale zvládne, pálí mu to. Spíš by se měli obávat o Hyunjina, ten bude rád, že někde projde. Ne že by byl hloupý, spíš mu na tom nezáleží. Tímhle přístup ale sotva projde, měl by se alespoň něco projít. Mě ať do toho ale netahají.
"Taehyung-shii, kterou si mám nechat?" ozvala se ode dveří Jennie třímajíc v každé ruce jednu sukni. Rozhodla se, že si protřídí šatník. Netuším, proč zrovna dneska, ale je pravda, že do její skříně se už nic dalšího nevejde. Vsadím se ale, že si skoro všechno nechá.
"Tu zelenou," odpověděl jsem jí a opět se zahleděl někam doprostřed místnosti. Trochu jsem si protáhl hlavu, která byla ještě trochu ztuhlá. Kdyby nebylo magie, už bych chcípl. A pokud ne, tak bych se sotva hýbal. Madam Pomfreyová udělala svou práci bravurně, protože teď bych ani nepoznal, že jsem z nějakého koštěte spadl, oprava, byl shozen.
"Mně se ale líbí obě," zasténala Jennie a nešťastně si obě sukně prohlédla. Přelétla místnost pohledem a hledala někoho, koho by se ještě zeptala. Blondýn tady nebyl. Na poslední chvíli se vrhl na svůj projekt, takže Merlin ví, kde je. Jennie si šla pro radu ke své kamarádce a prefektce 6. ročníku, Seulgi, ale stejně to dopadlo tak, že si obě sukně nechala. Tak předvídatelná. Zvedl jsem se z křesla a došel ke knihovně. Možná ji doplnili a najdu tady něco zajímavého.
"Kime, zítra je trénink, na který potřebuju všechny, protože budu rozebírat zápas. Dorazíš, jasný?" nebyla to otázka, ale příkaz od kapitána. Protočil jsem nepatrně očima, ale svoji účast jsem potvrdil. Stejně vím, že celý rozbor bude zakončen tím, že jsem to posral a že kvůli mně jsme na stejné příčce jako Havraspár. Jak jsem měl ale zabránit tomu zmrdovi, aby do mě nenalítl? To je jejich práce a ta selhala, ale odnesu to já. Skvělý...
"Neuvěříte, co se ke mně doneslo. Přináším exkluzivní dávku novinek za posledních čtrnáct dní!" vrazil do společenské místnosti Hyunjin. Většina zvedla hlavu a čekala, co z něj vypadne tentokrát. Byli tu i tací, jako třeba já a Minho, kterým něco takového bylo naprosto ukradené. Vrátil jsem se do svého křesla, bohužel bez knihy, a s povzdechem si podepřel hlavu. Tak co to bude?
"Začnu hezky popořadě, protože se toho událo hrozně moc. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se to dozvěděl až teď. Selhal jsem!" řekl dramaticky a zahrál malou scénu, že umírá. Protočil jsem nad jeho chováním oči a více se uvelebil.
"Takže v Havraspáru tu je teď trochu na nože mezi staršími ročníky, ale nevím přesně proč. Jisoo, to je ta hezká bruneta ze 7, ročníku, promiň Irene noona, chodí s tím dlouhánem z Mrzimoru. Jmenuje se... jak jen to bylo... eh, už vím! Jmenuje se Seokjin. Trvá to už nějakou dobu, takže mi Chaeyoung dluží máslový ležák, já ti to říkal! K Medové partě se přidal už další havraspárský člen a to jest ten nový kluk. No a tenhle týden vypadá jak chodící mrtvola a někdo mu dal pěstí! To by byl konec havraspársko-mrzimorského okénka. Jo a ještě někdo zlomil ruku malému klukovi z Nebelvíru, ale to už je vážně všechno. Ano, děkuji za potlesk a příště se uvidíme zas!" uklonil se, zatímco ostatní se vrátili ke svým předešlým činnostem, on šťastně dohopsal k nám a svalil se na židli vedle svého nejlepšího kamaráda. Vypadalo to, že má ještě dost energie nejen jemu vymluvit díru do hlavy.
"Zítra je trénink, Haechan nás tam chce všechny," oznámil jsem mu, když se zrovna chystal něco říct. Určitě to měla být nějaká jízlivá poznámka na Minhův účet, protože se učí místo toho, aby si 'užíval mládí'.
"Já narozdíl od tebe chodím na všechny, takže žádná změna," odpověděl mi a očkem se podíval na Jennie, která k jeho štěstí byla zabrána do rozhovoru se Seulgi. Nenechal jsem se jeho poznámkou nijak rozhodit a dál dělal němou společnost těm dvěma, kteří byli zabráni do učiva. Zkrátka nudné čtvrteční odpoledne. Po nějaké době jsem se zvedl a odebral se do svého pokoje. Posadil jsem se ke stolu a sáhl po pergamenu a brku. Musím napsat esej do Obrany. Ne že bych z toho překypoval nadšením, ale jelikož odmítám dělat v hodinách některé věci, profesor už to se mnou vzdal, tak bych se měl snažit alespoň v jiných oblastech. Chvíli jsem tupě zíral z okna na barevné oblázky, které se na dně Velkého jezera nacházely. Následně jsem namočil brk do inkoustu a vrhnul se na psaní.
***
"Já už umírám hlady!" zaskučel blondýn, který kráčel po boku svého nejlepšího kamaráda, jenž protočil oči. Občas se divím, že se ti dva spolu baví. Hyunjina jedna půlka zmijozelů naprosto miluje, především se jednalo o mladší ročníky, a ta druhá ho považuje za otravného a hloupého. Hloupý ale ve skutečnosti vůbec nebyl. Minho naopak udržuje neutrální vztah s celou hadí komunitou, ale nejvíce času tráví sám nebo se staršími. Kdyby se tihle dva nenarodili hned vedle sebe a jejich rodiny nebyli v tak přátelském vztahu, pravděpodobně by spolu sotva mluvili, protože Minho by patřil k těm, co považují blonďáka za otravného hledače pozornosti. A přesto spolu drží už 15 let. Je to vcelku podivuhodné přátelství.
Posadil jsem se ke stolu a podepřel si hlavu. Vždy se čekalo, až zde budou všichni. Do té doby jídlo zůstávalo na stolech v kuchyni, která se nacházela přímo pod námi. Byl jsem tam jen párkrát, když jsem toužil alespoň po loku ohnivé whiskey. Nedopadlo to moc dobře, protože nikdy jsem tam neskončil sám, ale vždy mi dělala společnost má nejlepší kamarádka. Prý aby mě ohlídala. Ani jednou ji to nevyšlo, protože jsme se vždy probudili u mě v pokoji polonazí. Z bezpečnostních důvodů tam již nechodím.
"Koukejte, já jsem vám to říkal! Za chvíli bude stejně bledý jako Taehyung," zvedl jsem zrak od stolu a podíval se na Hyunjina. Od něj jsem ale hodně rychle sklouzl pohledem k havraspárskému stolu, který se akorát plnil. Už jsem pochopil jeho narážku. Jungkookova pokožka byla nezdravě bledá, pod očima měl velké kruhy a na jednom z nich velký fialový monokl. Seděl tam jak hromádka neštěstí, i oblečení na něm tak zvláštně viselo. Nepříjemně mě píchlo v hrudi a musel jsem od něj odtrhnout pohled. Sevřel se mi žaludek, dokonce i když se na stole objevilo jídlo, přešla mě chuť. Proč?
Nechápu, proč se to děje? Ještě před chvílí jsem měl poměrně hlad, najednou se mi stahuje hrdlo. Jennie mi na talíř nandala od každého kousek. Nezastavil jsem ji a prohlédl si porci, kterou přede mě postavila. Měl jsem hlad, tak co se děje? Opět jsem zvedl zrak a podíval se k vedlejšímu stolu. Na Jungkooka zrovna mluvila jedna jeho spolužačka s dlouhými hnědými vlasy. Nevypadala moc šťastně, snad jako by mu něco vysvětlovala či ho poučovala. I ostatní kolem něj se tvářili znepokojeně. O čem tak mohou mluvit?
Zarazil jsem se, když se na mě podívala. Ne k našemu stolu, ne k naší partě, přímo na mě. Křečovitě jsem se narovnal a pohled ji oplácel. Neporuším svojí zásadu a to jest nikdy neuhnout pohledem první. Nevydržela to moc dlouho a hned začala zas něco říkat směrem k Jungkookovi. Tentokrát to ale vypadalo, že spíše šeptá nebo to ostatní v jejich okolí nezajímalo. Napil jsem se dýňové šťávy, abych se zbavil sucha v krku. Nabodl jsem na vidličku kus masa a vložil ho do úst, abych se vyhnul kecům, že zas nic nejím. Jídlo mi ale připadalo bez chuti, jako bych žvýkal gumu. Zamračil jsem se a opět se napil. Když jsem položil sklenici na stůl, setkal jsem se s velkýma hnědýma očima upřené přímo na moji osobu. Opět se naše pohledy setkaly.
Jako vždy mi žaludek udělal kotrmelec. Nejdříve mě to děsilo a znechucovalo, teď jsem si již na to zvyknul. Jenže tentokrát to bylo jiné. Náš oční kontakt nepřerušil, jak měl ve zvyku. Čím déle ale trval tím víc jeho oči byly skleněné. Měl jsem zvláštní pocit, který jsem nedokázal identifikovat. Zažíval jsem ho kdysi, dlouho jsem ho necítil. Byla to směsice smutku, zoufalství a čeho si. Rozhodně dokážu říct, že jsem se necítil zrovna nejlíp. Konečně se podíval do svého klína jako vždy. Dlouho nezůstal sedět a i přes otázky svých přátel se zvedl a vyběhnul z místnosti. Celou dobu jsem ho pozoroval, nemohl jsem se od něj odtrhnout. Cítil jsem, jak mě píchlo v hrudi. Proč se mi zdálo, že jsem viděl slzy? Co se stalo? A odkdy se zajímám o ostatní?
Při své poslední myšlence jsem se zamračil a sklopil pohled ke svému jídlu. Stále jsem na něj neměl chuť. Něco se děje, něco uvnitř mě a já nevím, co to je, ale decentně mě to děsí. Snědl jsem další sousto, ale zatvářil jsem se znechuceně. Guma. Zvedl jsem zrak, abych mohl uchopit sklenici a napít se, ale zarazil jsem, když jsem si všiml zkoumavého a lehce zamračeného pohledu od Minha. Oplatil jsem mu jeho pohled a napil se. Proč mám domnění, že mě viděl, jak pozoruji Jungkooka? A vadilo by to něčemu?
Začínám se ve všech těch pocitech ztrácet...
... Tajemství Hada o Orla ...
Další kapitola: THE PROFESSORS MUST HAVE DONE THIS ON PURPOSE!