„Chcete mi říct, že se to stalo už včera a já se to dozvídám až teď?! Děláte si ze mě prdel?!" prskl naštvaně Hyunjin. Překřížil si na hrudi ruce a posadil se do křesla, nezapomněl dát ukázkově nohu přes nohu, aby jasně dal najevo, že je uražený. Protočil jsem nad tím očima.
„Vždyť se toho tolik nestalo. Merline, tak si něco nevěděl první. Svět nekončí, Hyunjine," pokárala ho Jennie, zatímco na stole srovnávala všechny žluté figurky vedle sebe. Přivezla do Bradavic deskovou hru, nebo jak se to jmenuje. Prý ji dostala k Vánocům od nějakých místních na Novém Zélandě. Otravovala s tím již od příjezdu, ale až teď se ji podařilo ostatní přemluvit. Já tu jsem proti své vůli.
„Opravdu jak malé dítě," rýpla si Primuska do odbarveného chlapce na blond.
„Kde je můj nejlepší kamarád, když ho potřebuju?!"
„Narozdíl od tebe pracuje na projektu s tím havraspárem. Taky bys měl přiložit ruku k dílu, nebo tě nenechá Kratiknot projít," řekla z vážným hlasem Irene pomáhajíc své kamarádce rovnat barevné figurky. Že by se jí taky chtělo něco takového dělat, to se říct zrovna nedá. Se začátkem nového roku přišly i nové projekty, naštěstí se mému ročníku vyhnuly obloukem. Spadlo to ale na ty pod námi. Mají nacvičit nějakou sestavu kouzel nebo co. Moc mě to teda nezajímá.
„Taehyung taky bojkotoval projekty a prochází i se svou absencí!" namítal blonďák, což už mě donutilo zvednout hlavu od knihy.
„Neber si mé jméno do pusy. Narozdíl od tebe mám už zkoušky NKÚ* za sebou," podíval jsem se mu přísně do očí a následně se zas s neutrálním výrazem vrátil ke své knize. V 5. ročníku jsem dělal všechno proto, abych zkouškami prošel. Učil jsem se skoro každý víkend a nechával se od Irene doučovat. Přesto jsem neprošel Bylinkářstvím a Dějinami, ale moc mě to netrápilo. Jinak jsem dopadl výborně a vím, že je to velká zásluha mých dvou kamarádek.
Hyunjin už radši nic neříkal, jen se stále tvářil stejně uraženě. Když přišel Minho, donutila nás Jennie sesednout si kolem stolu. Ještě jednou jsem se z toho pokusil vymluvit, ale marně. Seděl jsem tam, podpíral si hlavu, ve které jsem byl úplně někde jinde, a tvářil se, že všemu rozumím. Nakonec hra začala, a tak jsem si povzdychl a postavil své tmavě zelené figurky doprostřed hrací desky přesně tak, jak udělali i ostatní. Merline, chci pryč!
***
„Nakonec to nebylo zas tak hrozný, jak jsem čekala," připustila Irene, zatímco pomáhala uklízet.
„No, kdybyste dali na moje rady, tak by vás to bavilo víc," vychloubal se Hyunjin, který i celou hru vyhrál, ač tomu dlouho nic nenasvědčovalo.
„Vždyť jsi byl až do páté fáze poslední! Kdybychom se řídili tvými radami, hrajeme to až do zítra," rýpnul si jeho nejlepší kamarád, který měl samozřejmě pravdu. Blonďák se uraženě nafoukl a začal breptat něco o žárlivosti. Opravdu nemám zapotřebí si tohle všechno vyslechnout. Moje sociální baterka byla na nule, už když se začalo hrát, a kdyby mohla jít do mínusu, tak se blíží ke stovce. Zvedl jsem se z křesla a lehce se protáhl. Vzal jsem si svou knihu a mířil k sobě do pokoje. Naštěstí ani jeden z nich neměl kecy k mému odchodu, takže jsem za sebou zamkl, položil knížku na stůl a padl přímo čelem do postele. Byl jsem unavený, nejen fyzicky.
Natáhl jsem ruku a uchopil jeden z menších polštářků, kterých jsem měl v posteli hned několik, a zabořil do něj hlavu. Pokojem se neslo hrobové ticho. Poslední dny se fakt cítím hrozně, dokonce víc jak obvykle. Už jsem i jednou navštívil Komnatu nejvyšší potřeby. Přes hruď mám jednu velkou spáleninu, už ani tolik nepálí, ale není zrovna dvakrát příjemné na ní ležet, proto jsem se i musel překulit na záda. Pozoroval jsem kamenný strop, ze kterého visel menší svícen, který se vždy pomocí magie sám rozsvítil, když jsem byl v místnosti, pokud jsem tedy nemáchl hůlkou. Občas jsem chtěl mít tmu. Přes okna do mého pokoje putovalo zelenomodré světlo skrz vodní hladinu. Řasy se pomalu vlnily a mezi nimi sem tam proplula nějaké ryba. Zavřel jsem oči a poslouchal to ticho. Hodiny již dávno netikaly, ale stále běžely. V mé hlavě bylo prázdno...
Podívej se na sebe. Ležíš tady jak ubožák, zatímco se tví přátele baví. Vůbec jim nevadilo, že jsi odešel. Nejspíš tě už měli plné zuby, už se nechtěli přetvařovat.
„To není pravda," zavrčel jsem, ale stále neotvíral oči. Kde jsou ty doby, kdy jsem takto zvládl relaxovat? Nepamatuji si, kdy naposledy jsem docílil prázdna v hlavě na nějaký delší okamžik. Většinou se mi to povedlo těsně předtím, než jsem se zhroutil, ale jako malý jsem zvládl ležet hodiny s prázdnou hlavou, poslouchaje štěbetání ptáků a foukání větru.
Není pravda? Nebuď naivní, Taehyungu, sám to víš, jen si to nechceš přiznat.
„Nech mě na pokoji! Ničíš mě, proč? Kdo vlastně jsi?!" je to jen hlas, opakoval jsem si.
Já jsem ty a ty jsi já.
„Ne! Nemám s tebou nic společného, jsi jenom hlas v mé hlavě, nic víc!"
Stejně jako ty, nic víc...
Vymrštil jsem se prudce do sedu a otevřel oči. Rychle jsem dýchal a panicky se rozhlížel kolem sebe, jako bych se snažil tady někoho najít. Stává se ze mě magor, blázen! Pokud to takhle bude pokračovat, zešílím! Čím déle jsem sám, tím horší to je. Promnul jsem si obličej a zvedl se z postele. Musím pryč odsud, nejlépe někam mezi lidi. Bez přemýšlení jsem vešel do společenské místnosti v naději, že tam bude nějaké známá tvář. Seděl tam jen jeden z nich.
„Minho, zahraješ si šachy?" zeptal jsem se stojíc mu lehce za zády. Oslovený zvedl hlavu a nechápavě se na mě otočil.
„Cože jsi říkal?" vypadal celkem překvapeně, ale i tak si mě podezřívavě prohlédl od hlavy až k patě.
„Víš co, nech to být..." řekl jsem rychle a už udělal jeden krok směrem k východu, ale Minho mě chytil za loket, aby mě zastavil. Ostře jsem se na něj podíval a on svou ruku rychle stáhl k sobě. Nenávidím cizí doteky, pokud si je zrovna nepřeju sám, což se nestává. Přes místo, kde se mě dotkl, jsem si přejel svou rukou, jako bych ho chtěl vyčistit.
„Já... promiň, ale rád si s tebou zahraju," lehce se mě usmál. Podíval jsem se ještě jednou k východu ze společenské místnosti a s povzdechem se přesunul k šachovému stolku.
„Začni," řekl jsem a Minho se lehce uklonil hlavou, aby mi naznačil vděk**. Co jsem si to zase vymyslel?
***
Pozemky školy zahalila mlha, která se snesla stejně rychle jako tma. Držela se nízko, díky tomu jsem viděl na noční oblohu a zároveň měl pocit, že se v ní nacházím. Seděl jsem na astronomické věži. Dnes tu měl být 5. ročník, ale profesorka Sinistrová hodinu zrušila kvůli špatnému počasí. A proto tu právě sedím a obdivuji to krásné místo. Je pravda, že mračna překrývají značnou část oblohy, přesto je tu krásně. Byl tu příjemný chladný vzduch.
Seděl jsem na zemi zabalený do svého hábitu, který občas používám jako příležitostnou deku. Asi by mě Jennie nepochválila, kdybych tady zmrznul. Na zemi jsem měl položenou hořící svíci, vedle ní ležel malý černý sešit, brko a kalamář. Nalistoval jsem první volnou stránku a brko uchopil do ruky. Pohlédl jsem směrem k obloze. Zrovna byl vidět měsíc. Musím si toho spoustu dodělat. Vím, co se bralo, ale nebyl nikdo, kdy by mi například přinesl výpisky tak, jak to spolužáci mezi sebou běžně dělají. Po stěnách krku mě zastudil okolní vzduch, když jsem se zhluboka nadechl pusou. Namočil jsem brko se zeleným perem a stříbrnou rukojetí do kalamáře a při pohledu na měsíc jsem začal psát.
Popisoval jsem nejen to zářící těleso, ale i jeho okolí. Moc jsem si s tím nelámal hlavu, psal jsem, co mě napadlo. Spokojeně jsem položil brko a přelétl očima přes svoje dílo. Opravdu jemně jsem se usmál. Zpod sešitu jsem vyndal složenou a již opotřebovanou mapu noční oblohy. Rozložil jsem ji a svíci posunul o kus dál. Nechtěl jsem riskovat, že mi shoří přímo před očima. Hůlku jsem si výjimečně nechal na pokoji. Vždy ji mám u sebe, ať se děje cokoliv. Dnes jsem ale na ni zapomněl a přišel jsem na to až tady. Nechtěl jsem se vracet.
Prohlížel jsem si mapu, na které se již nacházelo několik barevně vyznačených souhvězdí zimní noční oblohy. Teď ale potřebuju doplnit další. Věděl jsem, že vedle Persea je Trojúhelník, pod ním souhvězdí Berana, a tak jsem je pečlivě vyznačil do mapy. Dostal jsem se ale do úzkých. Čím východněji se jde, tím jsou souhvězdí rozsáhlejší a méně smysluplnější. Ryby a Velryba, tyhle dvě byly nejsložitější a pletly se mi dohromady. Zoufale jsem se podíval vzhůru, ale nebylo to nic platné. Mračna už zakryla skoro celou oblohu. Povzdychl jsem si a rukou přejel po vyznačených tečkách, což byly hvězdy. Pokud to udělám špatně, budu muset udělat celou novou mapu a to bych dřív skočil z astronomické věže, než se do toho pouštěl znova. Proč jsem si ksakru nevzal tu učebnici, která si teď spokojeně leží na mám stole?
V podstatě bych si tím přiznal, že jsem v koncích a že to nezvládám. Astronomii jsem si vybral jen kvůli tomu, abych měl čtyři předměty. Ano, bavila mě, ale nutně jsem ji nepotřeboval studovat až na OVCE***. Nerad přiznávám prohru, nikdy jsem si na ten nicotný pocit nezvykl a to prohrávám sám se sebou každý den. Opřel jsem se stěnu a více se zabalil do hábitu. Začínalo tady opravdu mrznout, od pusy mi odletěl bílý obláček. Nechci se vracet zpátky, musím to dodělat, ale nevím si rady. Kdyby tu byl alespoň on...
Žaludek se mi zničehonic nepříjemně stáhl, až jsem nepatrně zalapal po dechu. Bude to určitě tím, že jsem skoro nevečeřel. Pod hábitem jsem objal svá kolena, přitáhl si je k hrudi a položil na ně hlavu. Je to tady zase. Ten zvláštní pocit, který občas mívám, když se mi jeho jméno zjeví v myšlenkách. Čím by to tak mohlo být? Opět se v sobě ztrácím, ale to není nic nového.
Vždycky to tak bylo.
... Tajemství Hada a Orla ...
*NKÚ = zkoušky náležité kouzelnické úrovně; skládají je studenti 5. ročníku v červnu. Zkoušky trvají tak 2 týdny, kdy dopoledne je písemný test a odpoledne praktická část. V těch předmětech, ve kterých student neprojde, již nemůže pokračovat v dalších letech.
**lehce uklonil hlavou, aby mi naznačil vděk = v Koreji se lidé často sobě navzájem klaní, jako vyjádření respektu a úcty. Vždy se klaní mladší staršímu či níže postavený výše postavenému. Čím hlubší poklona je, tím více respektu daná osoba prokazuje. Používá se taky při děkování a přivítání/loučení.
***OVCE = ohavně vyčerpávající celočarodějné exameny; skládají je studenti 7. ročníku. Obdoba naší maturity. Student dělá zkoušky ze všech předmětů, které si po zkouškách NKÚ zapsal (v mé knížce je to rozhraní 4 až 8 předmětů (chudák Jisoo a Irene)). *Annie*
Další kapitola: WHY DO I FEEL LIKE OTHERS ARE SLOWLY BUT SURELY LEAVING ME?
Kapitola prošla korekcí klarush_s