Položil jsem na katedru lektvar a vyčkal, až se Snape uráčí ho vzít do ruky a prohlédnout si ho. Dával si na čas. Tekutina měla našedlou barvu a probublávala. Nevypadala moc vábně. Nevím, jestli bych se donutil lektvar vypít, protože už jenom z toho zápachu se mi zvedá žaludek. Celá místnost, ve které jsem lektvar vařil, byla plná výparů, které se smíchaly s již přítomným pachem nepoužívané učebny. Musel jsem mít otevřené okno, abych se neotrávil.
„Zadal jsem práci do dvojic, kde je pan Kim?" zeptal se jízlivě a položil lektvar zpět na svůj stůl. Instinktivně jsem se ohlédl za sebe, abych se podíval na lavici za tou mojí. Seděla tam jen zmijozelka, která mě v tuhle chvíli propalovala pohledem. Na malý moment jsem s ní navázal oční kontakt a potom se otočil zpátky na Snapea.
„Nevím, kde je Taehyung, pane. Ale můžu Vás ujistit, že jsme na lektvaru pracovali společně," řekl jsem a snažil se znít co nejpřesvědčivěji. Snape jen přimhouřil oči a poslal mě si sednout do lavice a zavolal další dvojici, která byla tvořená zmijozelkou a Minou. Podepřel jsem si hlavu a zahleděl se na jeden z mnoha obrazů. Nemám tuhle učebnu rád. Chybí mi okna, pohled na modrou oblohu. Je tu šero a chlad, panuje tady pochmurná atmosféra. Nedivím se, že se většina zmijozelů tváří tak nepřístupně a chladně, když jejich společenská místnost vypadá nějak podobně. Já bych se z toho zbláznil. Co tam mají vůbec místo oken? Kolik loučí tam musí mít, když jim tam neproniká přírodní světlo? Rodiče mi vždy říkali jedno takové přísloví: kam nemůže slunce, musí lékař. Jako syn dvou doktorů moc dobře vím, jak je slunce důležité. Tělo z něho získává vitamín D, který je takřka nezbytný. Taehyung určitě nemá dostatek vitamínu D, jinak by opět nebyl pryč.
Viděl jsem ho pouze ve středu a to na dvojhodinovce Přeměny. Ani dnes není přítomen. Vyhýbá se mi, anebo se mu něco stalo? Je nemocný? Či se necítí dobře po psychické stránce? Jsem zmatený a tahle nevědomost mě ubíjí. Měli bychom se sejít a vše si vyříkat. Promluvit si o události, která se stala o víkendu v jedné z učeben v 3. patře. Jsem z toho celý nesvůj. Snažil jsem se najít jakékoliv racionální vysvětlení pro to, co se stalo. Jenže jsem na nic nepřišel. Políbili jsme se, to je čistý fakt. Ani po pěti dnech jsem nepřišel na to, kdo z nás spojil naše rty. Asi je to jedno, záleží na tom, jak se k tomu teď postavíme. Oba si musíme položit jasnou otázku: co to znamená?
Za svůj zatím krátký život jsem se líbal pouze párkrát, ač by se dalo polemizovat, jestli to nebyly jen nesmělé pusy. Ve 13 jsem dal pusu sestře jednoho z mých mudlovských kamarádů. Kopla mě do koulí, ale domluvili jsme se, že se její bratr nic nedozví. Pak se stejně přestěhovali, takže mi to bylo jedno. Měl jsem v té době pouze popletenou hlavu. Svojí první lásku jsem zažil minulý rok v Krásnohůlkách. Líbila se mi jedna holka z mého ročníku, jmenovala se Eunha. Měla dlouhé husté černé vlasy a velice tmavé oči. Byla to nejpopulárnější dívka v ročníku. Každý ji chtěl a já jsem nebyl výjimkou. Měl jsem to štěstí, že se ráda chodila dívat na tréninky v letu na koštěti. Dali jsme se párkrát do řeči a čím více se mi dařilo, tím častěji jsem ji potkával. Občas až nezdravě často. Byla to ona, kdo koho někam pozval a taky mě hned na naší první schůzce políbila. Absolutně jsem nepobíral, co se dělo.
Začali jsme spolu chodit, ale bylo to takové zvláštní. V jednu chvíli se mě držela jako klíště a následně dělala, že mě vůbec nezná. Jak se jí to zrovna hodilo. Já jsem byl ale šťastný, že mám přítelkyni, že mi to bylo jedno. Byla ale dost zbrklá, když jsme byli sami, chovala se úplně jinak, než s ostatními. Postupně jsem si začal uvědomovat, že to nikam nevede a ještě k tomu se ke mně doneslo, že se prý líbala s někým jiným. Rozešel jsem se s ní, přičemž mě hystericky seřvala. Od té doby jsem se jí vyhýbal. Ale jak naschvál jsem se začal bavit s jejím starším bratrem. Byl mi velice sympatický a choval se ke mně laskavě, ač jsem ho porazil v závodu. Měl kolem sebe takový přirozený šarm. Až teď jsi uvědomuju, jak moc mě to k němu táhlo. Než se však vůbec něco stihlo stát, Eunha zjistila, že se vídám s její bratrem a udělala takovou scénu, že se mi začal vyhýbat. Vzpomínám si, že mě to dost ranilo.
Jenže teď jsem v úplně jiné situaci a nevím, jak se zachovat. Hlava a srdce si protiřečí. Nemám na lásku moc dobré vzpomínky, hlavně co se týče žen. O to víc se nedokážu rozhodnout. Nerad bych utnul to, co je mezi mnou a Taehyungem. Jenže to už je otázka, co to mezi námi vlastně je? Neřekl bych, že jsme kamarádi, ač jsem se o to dlouhou dobu snažil. Jsme rivalové ve famfrpálu, kolegové ve škole, ale je za tím ještě něco? Pokaždé, když se na mě podíval, jsem nedokázal od něj odtrhnout oči. Jeho hluboký hlas mi naháněl hrůzu, ale zároveň díky němu působil tajemně. Tolik toho skrývá. Chci ho skutečně poznat, aby přede mnou sundal tu svoji masku a ukázal mi svůj pravý charakter. Nevěřím, že je tak chladný. Je komplikovaný, nedokážu rozpoznat, jak se cítí, či na co myslí. Je jedna velká záhada. Každý rozumný člověk by táhnul pryč, co nejdál od něj. Bylo by to rozumné a hlavně bezpečné. Ale stále se nemůžu srovnat s tím, jak jsem se cítil, když se naše rty setkaly. To hejno motýlů v mém břiše. Ještě teď se mi tají dech, když pomyslím na jeho krásu, kterou jsem měl možnost obdivovat, když jsme byli u sebe. Jeho krásné oči, které-
„Pane Jeone, jak se opovažujete blouznit v mé hodině! Zopakujte, co jsem říkal!" vyzval mě s naštvaným výrazem ve tváři profesor Snape. Polkl jsem smyšlený knedlík a podíval se na Minu, která pouze pokrčila rameny na znamení toho, že mi nemůže pomoct.
„Zůstáváte tady po škole. Uklidíte celý sklad přísad vedle mého kabinetu!"
„Ale pane profesore, po skončení výuky mám trénink," mezi koncem hodiny a začátkem tréninku jen pouze 15 minut. Za takovou dobu nejsem schopný uklidit celý sklad. Ještě k tomu ten vedle Snapeovy pracovny. Je obrovský, zabere mi to několik hodin! Sice je před Vánocemi, už dokonce nasněžilo, ale Wendy trvá na tom, abychom na tréninky stále chodili. Dnes je ten poslední. Měl být trochu zábavnější, než obvykle.
„Nezájem," odpověděl jednoslovně Snape a opět se pustil do výkladu, akorát bylo poznat, že je více podrážděný. Povzdechl jsem si a podepřel si hlavu rukou. Tohle bude ještě dlouhé...
***
„Debil! Nenávidím ho, kreténa," ulevil jsem si, když jsem vešel do společenské místnosti. Naštvaně jsem hodil svou tašku k nohám křesla, na které jsem se následně posadil. Mí přátelé, kteří seděli kolem, z toho měli akorát tak srandu. Vzápětí se ke mně přiřítila Wendy. Mina ji měla oznámit, že nebudu na tréninku, tak doufám, že tak učinila.
„Jungkooku, dneska byl závěrečný trénink."
„Já vím, Wendy," pronesl jsem otráveně.
„Byla tam sranda," pokračovala.
„Já vím."
„No tak se příště nenech chytit, až budeš mít zase hlavu v oblacích. Vážně, Kooku, dej se do pořádku. Od toho zápasu jsi nějak mimo," řekla trpce než se s překříženýma rukama na hrudi vzdálila od mého křesla. Naštvaně jsem si odfrkl, zaklonil hlavu a zavřel na pár sekund oči. Dnes mám opravdu náladu pod testrála.
„Nechápu, proč tak vyvádí," promluvila Jisoo s pohledem na odcházející kapitánku havraspárského družstva.
„Nech to plavat, Noona. Jak jste se měli vy?" trochu jsem si povzdychl. Mám chuť zalézt do pokoje, ale když už jsem si ke svým přátelům sedl, tak neodejdu. Hlavně jsem chtěl klukům a Jisoo vynahradit mé chování po zápase. Nezachoval jsem se k nim dobře. Není správné si vybíjet zlost na někom, kdo za to nemůže. V tu chvíli jsem měl neskutečný vztek na Taehyunga, měl jsem chuť si vyřvat hlasivky. Což jsem vlastně částečně udělal, ale neskončilo to tak, jak bych předpokládal. Ach jo. Proč vždycky všechny moje myšlenky skončí u něho?
„Jungkooku?" ozval se najednou hlas Miny. Zamrkal jsem a zaostřil na ni. Absolutně mi nedošlo, že jsem mimo. Zase...
„Promiňte, zamyslel jsem se. Seungmine, pokračuj," pobídl jsem nejmladšího z nás. Trochu si mě nejistě a podezřívavě zároveň prohlédl, než opět navázal na svou předešlou větu.
„Říkal jsem tedy, že v Prasinkách nepůjdu s vámi," zopakoval pomaleji stále s pohledem na mě. Málem bych zapomněl, že už se zase blíží výlet do Prasinek. Bude to poslední společný den, než se většina v neděli sebere a odjede do svých domovů. Dost jsem váhal, jakmile jsem se dozvěděl, že existuje možnost zůstat v Bradavicích. Prý je to tu pohádkové. Vánoce doma nikdy nejsou nic extra. Přijede tak akorát bratranec s rodiči a ač jsme se dlouho neviděli, Vánoce strávené tady v Bradavicích mě lákají o mnoho víc. V sobotu celé rodině nakoupím dárky a pošlu pomocí sov. Rodičům jsem to už psal, nebyli moc nadšení, ale nic s tím neudělají.
„To je v pořádku, nemusíš chodit jenom s námi. Takže se přidáš ke Kunovi a Doyoungovi?" zeptal se Yoongi a napil se ze skleničky čisté vody, kterou třímal v levé ruce.
„Ne, o Bylinkářství jsem se dal víc do řeči s Felixem a Jisungem. Řekli mi, že pokud budu chtít, můžu do Prasinek jít s nimi," upřesnil informace Seungmin, ale já jsem byl stále v lese. Ač jsem už kompletně zapadl, ve jménech především mladších ročníků se nechytám.
„Ehm, kdo je Felix a Jisung?" zeptal jsem se trochu trapně.
„Chodí do Mrzimoru a se Seungminem do ročníku. Počkej, půjdeš jen s nimi nebo s celou Medovou partou?" začal se vyptávat Yoongi. Povzdychl jsem si, protože zase nemám páru, o čem mluví.
„Medová parta je skupinka Mrzimorských napříč třemi nejvyššími ročníky. Jsou známí tím, že vždy drží při sobě a je s nimi sranda. Jejich smích jde občas slyšet až na míle daleko. Kromě Felixe a Jisunga tam patří například Seokjin, Hoseok, Rosé nebo Nayeon," přikývl jsem, když jsem zpracoval všechna její slova.
„Seokjina a Hoseoka znám, seděl jsem s nimi v kupé, když jsme jeli do Bradavic," řekl jsem nadšeně, protože jsem byl pyšný, že už se konečně chytám. Nejvíce se překvapeně tvářila Jisoo, čehož si hned všiml Yoongi. Ano, stále nám svého přítele nepředstavila, ale nejstarší z nás je viděl držet se za ruce, když společně přicházeli ke skleníkům. Jsem zvědavý, kdy nám to tedy řekne.
„Abych se tedy vrátil k původnímu tématu. Ano, dostal jsem pozvání do Medové party. Samozřejmě jen na tu příležitost," dodal Seungmin, kterému se očividně nelíbilo, že jsem od něho odvrátili pozornost. Nejmladší žárlí, jak roztomilé.
... Tajemství Hada a Orla ...
Omlouvám se, že kapitola vychází s jednodenním zpožděním. Trochu jsem si myslela, že jsem kapitolu včera vydala. *Annie*
Kapitola prošla korekcí klarush_s