„Výborně! Na závěr proleťte mezi věžičkami tribuny a to bude i konec dnešního tréninku," oznámila nám Wendy a rukou dala povel k letu. Sama pak vzlétla a následovala nás. Bylo by nespravedlivé, kdyby nám jen zadávala úkoly a sama je nedělala. Taková Wendy není. Po prolétnutí věžiček jsem úspěšně přistál na trávník a jelikož jsem slušně vychovaný, počkal jsem na všechny. Přesunuli jsme se do šaten, samozřejmě dámy a pánové zvlášť. Potkali jsme se zde s mrzimorským družstvem, kteří se na trénink teprve připravují. S Hoseokem jsme se na sebe usmáli a kývli hlavou na pozdrav. Někdy bych se s ním, ale i s Jiminem a Seokjinem, rád sešel. Zatím k tomu ale nebyla vhodná příležitost, což mě trochu mrzí. Ve vlaku to byli vážně fajn kluci. A jeden z nich pravděpodobně randí s mojí kamarádkou.
Sice nám to stále Jisoo nepotvrdila, ale vše tomu nasvědčuje. Alespoň podle Yoongiho, který s ní z nás tráví nejvíce času, protože mají společné tři předměty. Není to moc. Nechápu, jak může Jisoo zvládat osm předmětů, což je maximum jak pro 7. tak i pro 6. ročník. Není ale jediná, která se dostala na maximum, protože stejný počet předmětů má i Primuska. Mně stačí šest zapsaných předmětů. Už to považuji za náročné.
Mířil jsem i se svými spoluhráči do hradu, ale na pohyblivých schodech jsem se od nich oddělil. Rád bych je tedy následoval, uvelebil se v křesle a povídal si se svými přáteli, ale povinnosti jsou důležitější. Hlavně když jsem na ně zbyl sám. V pátém patře jsem si obstaral jednu prázdnou učebnu, která se už nepoužívá. Na konci minulého roku tam prý Protiva ztropil jednu ze svých šaškáren a učebna se nedala používat. Sice nevypadá úplně reprezentativně a trochu zapáchá, ale nikdo tam nechodí, tím pádem se mnoholičnému lektvaru nic nestane. Zatím jsem se do ničeho nepouštěl, pouze jsem si tam donesl všechny přísady a pomůcky. Tak nějak jsem doufal, že se mi ještě povede Taehyunga kontaktovat, ale nic takového se nestalo, takže jsem samostatná jednotka.
Hodně rychle jsem pochopil, že jsem to přehnal. Stále si vybavuji ty jeho oči, které na chvíli ukázaly smutek a zklamání. Je ale zvláštní, že mi dost připomínají ty tygří. Snažil jsem se tu událost vytěsnit z hlavy, ale ty oči mě ne a ne opustit. Nevím, jakou má ten tygr souvislost s Taehyungem. Přes víkend se mi všechno uleželo v hlavě a v pondělí jsem se chtěl omluvit, ale neudělal jsem to. Ne že bych nechtěl, ale nemohl jsem. Začal opět hrát tu svou hru. Objeví se na hodině pár sekund před tím, než je zahájena, a jakmile je oznámen konec, vypaří se. Na chodbách ho nevídám a na jídle vždy čeká, až dojí jeho kamarádi. Jako by se mě bál. To jsem se ho až tak dotkl? Mrzí mě to, ale když mi nedá šanci se omluvit, tak se to ani nedozví.
Pečlivě jsem si přečetl recept. Jsem dost nejistý. Je to opravdu komplikované, Snape věděl, proč nám to zadával do dvojic. Zhluboka jsem se nadechl a pustil se do toho. Nemůžu si už dovolit čekat. Pokud dnes začnu, lektvar bude hotový přesně v den odevzdání. Ale to jen po podmínkou, že nic nezkazím a z toho mám právě strach. Každý krok jsem si přečetl dvakrát. Jak se říká: dvakrát měř, jednou řež. Stále jsem dost nejistý. Překvapivě se mi zatím vše dařilo bez jakýchkoliv chyb. Když jsem se dostal do fáze, kdy se musí lektvar nechat týden uležet, pogratuloval jsem si. Nic nevybuchlo ani se nerozlilo. Ještě ale nemám vyhráno. Budu muset lektvar chodit kontrolovat, jestli se něco náhodou nezvrtlo v mé nepřítomnosti.
Do havraspárské koleje jsem dorazil v době, kdy se většina mých spolu-kolejníků chystala na večeři. Jakmile jsem natrefil na Yoongiho s Jisoo, podrobili mě kárání, protože nikdo nevěděl, kde jsem a měli o mě strach. Protočil jsem očima a omluvil se. Nechápu, proč o mě měli takovou starost. Společně s nimi jsem zamířil do Velké síně a posadil se zády k zmijozelskému stolu. Vzdal jsem možnost, že bych ho ještě mohl odchytit. Jen by mě zajímalo, jestli taky začal pracovat na lektvaru, anebo nehnul ani prstem.
Nepřítomně jsem jedl večeři a moc nevnímal dění kolem sebe. Vzal jsem do ruky skleničku a napil se čisté vody, ale málem jsem ji vyprskl na Yoongiho sedícího naproti mně. Na zádech se mi objevila husí kůže doprovázená známým nepříjemný pocitem. Polkl jsem tekutinu v ústech a skleničku položil na stůl. Zaraženě jsem se díval do talíře. Tentokrát byl ten pocit obzvlášť silný, jako kdyby na mě všichni ve Velké síni hleděli. Nepatrně jsem se rozhlédl kolem sebe. Ne, nikdo na mě nakouká, alespoň ne od Mrzimoru a Nebelvíru. Od zad do celého mého těla putoval chlad. Jako kdybych měl v zádech něco zabodnutého. Když si mě nikdo nevšímal, ohlédl jsem se taky za sebe. A po dlouhé době jsme se setkali pohledy.
Jeho pohled byl pronikavý a neskutečně silný. Nejedl, neboť měl podepřenou hlavu a pozoroval mě. Vypadalo to, jako kdyby si prohlížel obraz či se díval na mudlovskou televizi. Byl jsem si jistý, že se dívá na mě a ne na někoho jiného. Jeho tvář byla stejně chladná jako vždy, ale jeho oči vypadaly jinak. Byl to skoro až zoufalý a prosebný pohled zároveň. Ale proč? Zničehonic přerušil náš oční kontakt tím, že sklopil zrak ke stolu či do svého klína. Takhle z dálky jsem to nepoznal. Drknul do své kamarádky po jeho levici a něco ji řekl. Ta nejen jemu, ale i ostatním něco řekla a do dvou minut se celá jejich skupinka, vyjma Primusky, zvedla a opustila Velkou síň. Celou dobu jsem je pronásledoval pohledem, dokud do mě někdo pod stolem nekopl.
Nechápavě jsem se otočil s plánem seřvat dotyčného, ale setkal jsem se s dosti zvláštním pohledem od Jisoo. Nejdříve propalovala pohledem mě, následně dveře. Nepatrně naklonila hlavu a její obličej naznačil, že touží po vysvětlení. Sklopil jsem pohled a radši se už nikam jinam nedíval. Mám takový pocit, že Jisoo něco tuší. Ale co? Já sám nevím, o co tady jde. Jakmile jsem dojedl, zamířil jsem rovnou do naší společenské místnosti. Prošel jsem dveřmi s klepadlem ve tvaru orla a hned zmizel v pokoji. Nechtěl jsem riskovat, že by mě Jisoo někde odchytla. Ulehl jsem do postele, ale stále přemýšlel. Jsem zmatený sám ze sebe. Jedno ale musím uznat.
Má opravdu krásné oči.
„Jennie?" oslovil jsem dívku, která stála u zrcadla a nanášela si na své řasy černou řasenku.
„Ano?" napodobila mou intonaci. Položila řasenku na stůl a vzala do ruky matně rudou rtěnku a začala ji nanášet na své rty. Vždy pečlivě dbala o svůj vzhled a snažila se mě to též naučit. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se jí to nepovedlo. Stále je má kůže bledá, ale zároveň je hladká. Vnutila mi různé krémy a tohle je výsledek.
„Omluvila bys mě z dneška?" zeptal jsem se tak, aby naši konverzaci nikdo neslyšel. Nacházel jsem se na chodbě a opíral se o futra dveří mířících do jejího pokoje. Bradavice mají jedno dost stupidní pravidlo. Ono jich je víc, ale tohle opravdu nechápu. Dívky můžou navštěvovat chlapce v jejich ložnicích, ale opačně je to nepřístupné. Proto stojím pouze na prahu a pozoruji svoji kamarádku, která se malovala u zrcadla. Její spolubydlící již odešly na snídani. Jennie se zastavila s rtěnkou na spodním rtu a pohlédla na mě skrz zrcadlo.
„Prosím?"
„Mohla bys mě omluvit... prosím?" zopakoval jsem svou otázkou. Jennie odložila rtěnku na stůl a otočila se ke mně čelem. V její tváři byla patrná starost.
„Necítíš se dobře? Měl jsi další noční můru? Už vidím, jsi zase bledý jako mramor," přiblížila se ke mně a jemně se dotkla mé líce. Lehce jsem sebou škubl tak, abych se od ní malinko vzdálil. Teď opravdu netoužím po cizím doteku.
„Ne, jen... mohla bys mě prostě omluvit? Je pátek, stejně nebudou dělat nic důležitého," snažil jsem se přijít na nějaký argument. Jennie se lehce zamračila. Na chvíli vykoukla na chodbu, a když tam nikdo nebyl, zatáhla mě do jejího pokoje. Zatímco zamykala, řekla mi, ať se posadím. Je mi jasné, co teď přijde. Výslech.
„Taehyungshii, všimla jsem si, že tenhle týden jsi zamlklý. A teď po mně chceš, ať tě omluvím. Nechceš se mi svěřit?" optala se, když se posadila na svou postel přímo naproti židli, na které jsem seděl. Zhluboka jsem se nadechl a automaticky si začal hrát se svými prsty.
„Jde o to, že... nechci vidět Jungkooka," vypadlo ze mě po chvíli mlčení. Jennie se jen ujistila, že ví, kdo to je, načež se zeptala, proč. Nervózně jsem se podrbal na zátylku a očima bloudil po místnosti.
„Nenávidí mě," řekl jsem tiše s pohledem k zemi.
„Tae, nechci ti brát iluze, ale nenávidí tě víc jak polovina hradu."
„Já vím, ale on... předtím byl... jiný," trvalo mi dlouho, než jsem poskládal větu dohromady. Hlava mi pracuje a snaží se vybrat vhodná slova.
„Jak to myslíš?"
„Předtím si se mnou povídal a usmíval se. Byl strašně otravný a vlezlý, chtěl jsem se ho zbavit, ale teď-"
„Teď postrádáš jeho přítomnost?" doplnila mě. Němě jsem přikývl a zahleděl se do svého klína. Postrádám ho? Je to ten neznámý pocit, který cítím, kdykoliv se někde objeví? A co s ním mám dělat, jak se ho mám zbavit? Jennie si mě prohlédla od hlavy až k patě.
„Co cítíš, když jsi s ním?"
„Klid," byla to pro mě jasná odpověď. Projednou jsem nemusel dumat nad odpovědí.
„Když ho tak postrádáš, proč se mu chceš vyhnout? A proč zase hraješ na schovávanou před okolním světem?"
„Nenávidí mě,"
„To už jsi říkal, Tae. Proč tak usuzuješ?" zeptala se. Snažila se v tom nějak najít smysl, ale já sám ho nevidím.
„Řekl mi... nazval mě... Kruvalským Hadem," poslední dvě slova jsem zašeptal. Zvykl jsem si na to oslovení od ostatních. Naučil jsem se to ignorovat. Ale od něho to... bolí.
„A jak ti říkal předtím?"
„Taehyung," už dlouho jsem nevyslovil nahlas své jméno. Tak dlouho jsem se nikomu nepředstavoval. Jennie se zvedla a postavila se vedle mě. Nechala mě, abych si o její břicho opřel hlavu a začala mě hladit ve vlasech, zatímco jsem pozoroval koberec před její posteli.
„Je to smutné, Tae, ale lidé se mění. Obzvlášť pokud na ně má někdo špatný vliv. Podívej se. Celá škola o tobě roznáší pomluvy, nesnáší tě a ubližují ti. Byla jen otázka času, než se s nimi začne shodovat. Moc mě to mrzí, Tae."
„Ale tak to není..." zašeptal jsem do ticha pokoje.
„Jak to myslíš?" zeptala se nechápavě a natočila mou hlavu tak, aby mi viděla do obličeje.
„Byl naštvaný, protože jsem nedorazil na schůzku. Já... neměl jsem energii ani náladu, tak jsem tam prostě nešel. Vynahradil bych mu to následující den, ale... l-lhal jsem mu a ještě mu vytknul, že strká nos do věcí, do kterých mu nic není. A p-pak..." již potřetí jsem popotáhl nosem a otřel si slzu. Zhluboka jsem se nadechl, abych mohl pokračovat.
„Ř-Říkal, že mi důvěřoval a že se s-snažil mě vidět v jiném světle, nevěřil ostatním. A... já jsem se nezmohl ani na jedno slovo," zašeptal jsem a zavřel oči, abych potlačil slzy. Cítil jsem, jak mě Jennie začala hladit ve vlasech trochu intenzivněji.
„Strašně to bolelo, Jen. T-Ta slova..."
„Proto máš na ruce popáleniny. Ublížil sis?" zeptala se mě s klidným hlasem. Jenom jsem přikývl. Jennie mě přitáhla do objetí a nechala mě, abych tiše vzlykal do jejího ramene. Hladila mě po zádech a šeptala konejšivá slova. Nevím, co bych si bez ní počal.
„Tae, je mi líto, že ti ublížil někdo, kdo ti byl sympatický," řekla, načež jsem se od ní trochu odtáhl. Popotáhl jsem nosem a utřel si líce.
„C-Co znamená: s-sympatický?" zeptal jsem se a Jennie měla co dělat, aby náhle nepropukla v smích. Neměl bych jí to ale za zlé.
„To znamená, že tě ten člověk od prvního pohledu zaujal, v pozitivním slova smyslu. Takového člověka pak považuješ za milého a rád s ním trávíš čas. V jeho přítomnosti pociťuješ klid a můžeš se chovat přirozeně," vysvětlila mi. Lehce jsem přikývl, abych jí naznačil, že jsem to pochopil. Ještě jednou mě lehce pohladila po ruce, načež mi slíbila, že mě z dneška omluví. Dost jí ale překvapilo, když jsem jí oznámil, že dnes půjdu na trénink. Za normálních okolností bych tam nešel, ale za 14 dní je náš první zápas a Haechan by mě chtěl zabít a Hyunjin by měl zas další kecy. Skrývá se za tím ale i jiný důvod. Trochu osobní důvod. Jako kdybych měl najednou potřebu dokazovat, že jsem zodpovědný. Při polehávání jsem měl čas přemýšlet.
Je mi Jungkook sympatický?
... Tajemství Hada a Orla ...
Kapitola prošla korekcí klarush_s