Pokud by pro mě existovalo něco jako oblíbený den, což považuji za absurdní, nejspíše by to byla středa. Většina studentů by se mnou nesouhlasila. Středa, prostřední den školy, bývá častým terčem nadávek společně s pondělím. Pro mě má ale tento den jiný význam. Je to den nicnedělání. Ráno si vstanu až se probudím, zajdu si na dvojhodinovku Přeměny a už můžu jít zase pryč. Večer mě ne vždy čeká astronomie, kterou bych mohl nazvat svým oblíbeným předmětem. Ale nic takového pro mě též není. Kdo by měl oblíbený předmět? Na co jim to je?
„Do příští hodiny si přečtěte článek na straně 57," ukončila s těmito slovy výuku profesorka McGonagallová. Mávnutím své hůlky smazala tabuli a zmizela někam do svého kabinetu. Zvedl jsem se ze zadní lavice a jako první jsem opustil třídu. Nijak výrazně jsem nespěchal, nebylo kam. Rozhodně jsem se ale neloudal, protože každá sekunda navíc mezi těmito imbecily mě zabíjí. Obzvlášť někteří mi dokážou pít krev, obrazně řečeno.
„Na procházce, Hade?" ozvalo se jako na zavolanou za mnou. Ani jsem se neutáčel, protože nemám zapotřebí se hádat. Dnes ne.
„Doma tě nenaučili, jak se máš chovat?" zeptal se mě s výsměchem jeden z nebelvírských. Měl jsem v plánu změnit směr a vydat se do levé části hradu, ale jako by můj čin předpokládali a zatarasili mi cestu.
„To víš, Johnny, radši ho vydědili než aby s ním ztráceli čas, že ano Hade?" se slizkým úsměvem odvětil Mark svému spolužákovy. Zhluboka jsem se nadechl a otočil se k nim zády, abych mohl odejít.
„Ale kampak? Urazili jsme tě, Hádečku?" nejraději bych té holce dal pěstí, abych jí ten její úsměv zmizel někam pod tu její ofinu.
Zhluboka dýchej, Taehyungu. Hlavně neztrať kontrolu
„Neumíš mluvit, Kime?!" zvýšil hlas Namjoon. Propaloval jsem ho pohledem. Škoda, že se takto nedá zabíjet. U něho bych si to i užíval.
„Nemám čas na vaše hloupé hrátky. Vypadněte," řekl jsem varovným a hlubokým hlasem. Namjoon se uchechtl a se založenýma rukama na hrudi se postavil přímo přede mě. Byl o trochu vyšší než já. Vždy se choval tak povýšeně, když měl za zadkem své kamarády. Byl to hajzl nepředstavitelných rozměrů. Bez té své partičky ale není nic.
„Nám se ale nechce, že?" ušklíbla se Lisa, černovlasá nebelvírka s ofinou a otravným pištícím hlasem. Její nepřeslechnutelné hihňání v hodinách Přeměny mě ubíjí. Nechápu, jak někdo tak hloupý a falešný, mohl zvládnou zkoušky NKÚ.
„Neptal jsem se tě. Vypadněte," zopakuji se zatnutou pěstí. Cítím, jak se mi napínají žíly a prsty se obmotávají kolem mé hůlky, kterou zásadně nosím v rukávu, abych ji mohl použít při pohotových situacích.
„Oppa*! Je na mě drzí a-" její pištění zaniklo stejně jako její ústa, po kterých nezbyla jediná památka. Zaklínadlo Oscausi jej jedno z těch kouzel, které mě Kruval naučil a stále ho používám. Je jako dělaný pro tuhle holku.
„To jsi posral, Kime!" zařval Namjoon a napřáhl se, aby mě mohl udeřit pěstí. Očekával jsem vzhledem k tomu, v jaké blízkosti se nacházel. Rychle jsem máchnul hůlkou a odhodil ho na druhou stranu chodby. Rána, kterou vytvořil, přilákala procházející studenty. Mark, jeden z jeho poskoků, taky vytáhnul hůlku, ale než stačil cokoliv udělat, odzbrojil jsem ho. Na jeho další dva kamarádíčky jsem seslal kouzlo Levicorpus, takže se teď vznášeli ve vzduchu vzhůru nohama. Kdyby byla Lisa schopná neverbální magie, možná by něco udělala. Teď akorát naštvaně stála a zakrývala si místo, kde měla ještě před chvílí pusu.
„Co se dalo čekat od takového monstra jako je Kruvalský Had," řekl Namjoon držící se za hlavu a stále sedíc na zemi. Mým směrem si ještě odplivnul. S kamennou tváři jsem se k němu rozešel. Zůstal jsem stát v bezpečné vzdálenosti a po ujištění, že mu hůlka po jeho letu ke zdi vypadla z kapsy, jsem se k němu naklonil a řekl polohlasem:
„Řekl jsem ti, že se mi nemáš plést do cesty. Varoval jsem tě," a s tím jsem rozešel chodbou pryč. Studenti se vystrašeně lepili ke stěnám a vytvořili mi tak průchod.
„Baví si tě takhle hrát, Kime?! Musel jsi být v naprosté euforii, když jsi zabil toho kluka v Kruvalu, co?!" zařval po mně Namjoon. Neotáčel jsem se ani nerozhlížel, prostě jsem šel chodbou pryč. Potřeboval jsem uniknout všem těm zvídavým očím. Prošel jsem kolem ošetřovny, když se přede mnou objevila Jennie s vražedným výrazem. Teď by měla být na druhé hodině věštění z čísel. Bez jakýchkoliv slov mě chytla za loket a odtáhla do prázdné místnosti vedle ošetřovny.
„Zbláznil jsi se, Taehyungu?! Co to mělo znamenat?!" byla opravdu naštvaná a ani se jí nedivím. Nemá ale žádné právo na mě křičet.
„Není to tvoje starost."
„Prosím?! Není to moje starost? Kdo tě bude zase hájit u Snapea a McGonagallové, no kdo? Já a Irene! Dělám pro tebe první poslední a ty mi řekneš tohle? Že se nestydíš Taehyungu!" jako socha jsem stál a hleděl jí přímo do očí. Nejsem ten, co přerušuje oční kontakt jako první. Vždy si přede mnou hlídá slova, protože ví, jak na mě dokážou působit. Dnes jsem ji ale vytočil neuvěřitelným způsobem. Maska na mé tváři povolila a nechala smutek a bolest proklouznout ven. Jennie si povzdechla sklopila hlavu, kterou několikrát nechápavě zakroutila. Udělala ke mně pár kroků a opravdu jemně mě objala. Skoro se mě nedotýkala a rychle se odtáhla, aby mi dala jasno, že ještě neskončila.
„Taehyungshii, jak zní první pravidlo?" zeptala se mě již klidnějším hlasem.
„Nejít jim svými činy naproti a nevytvořit záminku pro nenávist," odpověděl jsem tiše se sklopeným zrakem k zemi. Najednou jsem se cítil tak slabý a bezmocný.
„A co jsi udělal?"
„Použil kouzla."
„Ne, Tae, použil jsi černou magii. Ta coura si to jistě zasloužila, ale bohužel profesoři nejsou na naší straně. Ať tě banda toho kokota provokovala nebo ne, on si to přetvoří k obrazu svému. Obviní tě z napadení. Tloukla jsem ti do hlavy nesčetněkrát, že nikdy nesmíš vytasit hůlku první, jinak-"
„Já se ale snažil, Jen! Opravdu jsem chtěl zůstat v klidu a odejít, n-nevšímat si ho," moje hlasivky mě začaly zrazovat a začaly ze mě vycházet tiché vzlyky společně se slzami. Zase jsem to posral. Zase jsem jim dal o důvod víc mě nesnášet. Zase! Zase! Zase! Neumím se poučit z vlastních chyb? Myslím si, že mám situaci pod kontrolou, dokud se ve mně neprobudí agrese.
„Jsem monstrum, Jennie. Mají pravdu. Jsem jako můj otec!" podlomili se mi nohy a koleny dopadl na zem. Jennie měla šanci mě zachytit, ale akorát bych ji stáhnul k zemi s sebou. Dlaněmi jsem si zakryl obličej, abych zakryl svou tvář. Slzy jsou známky slabosti.
Kime Taehyungu, neopovažuj se nazývat se mým synem!
Nechci být tvůj syn! Doufám, že někdo s tebou ztratí nervy a konečně dostaneš, co si zasloužíš!
Co si to dovoluješ?!
Levá tvář mě začala pálit, jako by to bylo dnes, kdy mi můj otec vrazil facku. Byl to náš poslední rozhovor před mým odjezdem do 2. ročníku. Poslední rozhovor, který jsem spolu kdy vedli. Přiznal jsem se mu, co jsem udělal. Za tu dobu si ani nevšiml, že se v jeho domě nachází o jednoho člověka míň. Nenáviděl jsem ho. Z celé své existenci jsem ho nenáviděl!
„Se svým otcem nemáš nic společného krom příjmení a krve. Ta z nás ale rodinu nedělá, Tae. To srdce nás spojuje," usmála se a pohladila přes dlaně po tváři. Jemně stáhla moji hlavu do svého klína a začala mě drbat v huňatých vlasech.
„Můžeš plakat, Taehyungshii. Jsem tu pro tebe. Přede mnou se nemusíš skrývat," šeptala do ticha místnosti, které narušovalo jen moje vzlykání. Tiše mi povídala různá konejšivá slova, zatímco se můj pláš zesiloval. Možná by to mělo fungovat naopak, ale já potřebuju ventilovat svoje pocity. Všechny ty emoce, co jsem skrýval, se najednou derou na povrch. Rychle jsem dýchal a vidění se mi rozmazávalo nejen kvůli slzám. Rozmlžený obraz se postupně přeměnil do temnoty, která se vytratila až v době, kdy jsem otevřel znovu oči.
Tentokrát mě ale oslepila nemocničně bílá.
... Tajemství Hada a Orla ...
*Oppa = oslovení staršího chlapce mladší dívkou (doslovně to znamená: starší bratr)