„Šachmat, Jungkooku," usmál se mě Seungmin. Poraženecky jsem si povzdychl, ale mohl jsem to tušit. Je to mistr v kouzelnických šachách. Za tenhle týden mě porazil třikrát. Rád bych se pochlubil, kolikrát jsem vyhrál já, ale bohužel víc her jsme zatím nehráli. Tak snad příště bude štěstí na mojí straně.
„Kooku, nemá to cenu. Už to vzdej," řekl lehce výsměšně Yoongi ze svého křesla vedle krbu. Vsadil jsem se s ním, že pokud vyhraju nad Seungminem, koupí mi v Prasinkách máslový ležák. Naštěstí mám ještě čas do začátku listopadu. Celý tenhle týden se ale nese ve spokojeném duchu. Po škole jsem trávil většinu času s přáteli, jmenovitě tedy s Yoongim, Jisoo, Minou a Seungminem. Samozřejmě bych neměl zapomenout na Wendy, ale s tou se vídám výhradně na trénincích, což v podstatě znamená: hodně často. S ostatními z družstva se tolik nebavím, ale v rámci hry spolu vycházíme perfektně.
„Nikdy se nevzdám. Zmiňoval jsem se už, že jsem dosti soutěživý?" zeptal jsem se a následně se i zasmál společně s nimi. Opravdu rád s nimi trávím čas, protože mě dokáží rozesmát a cítím se s nimi komfortně. Působí to na mě, že se známe již roky a on to je teprve měsíc a půl. Je ale zábavné postupně zjišťovat charaktery ostatních.
„Chudák Seungmin. Vždyť se mu ty šachy znechutí, když je bude hrát furt dokola," řekla s falešnou lítostí Jisoo, což vedlo k dalšímu záchvatu smíchu a mému nafouknutí tváří. Dělám to vždy, když jsem naštvaná, ale protentokrát to samozřejmě nebyla pravda. Hrál jsem uraženého, ale moc dlouho mi to nevydrželo a začal jsem se opět smát.
Když jsem se konečně mohl pořádně nadechnout, zvedl jsem se ze židle a šel do svého pokoje. Do menší plátěné tašky jsem naházel pár učebnic, pergamenů a hlavně kalamář. Běžně jsem si páteční večer užíval právě s přáteli, ale dnes tomu tak být nemělo. Byl jsem s nimi celý týden a učení dost zanedbal. Musím udělat všechny domácí úkoly, které jsem odkládal, protože byly až na další týden.
„Kam jdeš, Kooku?" zajímal se Yoongi. Starostlivý jako vždy.
„Jen do knihovny, Hyung. Přes týden jsem se flákal, takže odhaduji, že se uvidíme až na večeři," usmál jsem se na ně a prošel dveřmi s klepadlem. Zaslechl jsem ještě Minu, která mi přála klidné učení. Je moc milá. Sešel jsem do nižšího patra a pozdravil madam knihovnici, která si mě ani nevšimla. Byla zabraná do nějakého papírování.
Posadil jsem se k jednomu stolku a z tašky si vyndal všechny věci. Přemýšlel jsem, s čím začít. Moc se mi učit nechtělo, proto jsem zvolil zábavnější možnost. Vzal jsem si čistý pergamen a začal psát dopis. Rodičům a prarodičům jsem už dávno psal, už by chyběla jen jedna osoba, což byl můj bratranec. Je to jediný další kouzelník v naší rodině, taky mudlorozený. Je o čtyři roky starší a studoval v Krásnohůlkách.
Věnuje se astrologii a pracuje v Soulu jako věštec. Strýc byl naštvaný, když se rozhodl pro takovou práci. Na rozdíl od mých rodičů se vždy zajímal o kouzelnický svět a dbal na výuku. Chtěl, aby pracoval na ministerstvu, což se mému bratranci nelíbilo. Dost se o tom pohádali. Já jsem tedy na jeho straně. Taky mám rád vesmír, ale raději se zabývám astronomií než astrologií. Fanoušek jasnovidectví moc nejsem.
Před pár dny mi od něj přišel dopis. Psal mi, že ve hvězdách mám napsáno, že tenhle rok pro mě bude zlomový. Má se v mém životě udát spoustu zásadních událostí. Má pravdu, změnil jsem školu. Byl to pro mě zlomový bod. Jsem ale moc vděčný, že jsem si za tím stál. V Bradavicích se cítím o mnoho lépe než v Krásnohůlkách. Snažil jsem se psát úhledně, ale moc se mi to nedařilo. Věřím ale, že to po mně rozluští.
Jakmile jsem dopis dopsal, odložil jsem si ho vedle sebe k tomu, který mně přišel od něj. Mám ve zvyku si příchozí dopisy číst několikrát, abych odpověděl na všechny kladené otázky. Nenávidím, když se někoho na něco zeptám nebo projevím zájem a on mě začne ignorovat. Musel jsem se už konečně pustit do učení. Mohl bych psát projekt na Obranu, ale vůbec se mi do toho nechce. Stále pociťuji zradu ze strany Taehyunga.
Radši jsem na něj nemyslel a otevřel si učebnici zaklínadel pro pokročilé. Pročítal jsem si texty a snažil se je zapamatovat. Bylo jich ale spoustu. Už po čtvrté stránce mě hned opustil všechen ten elán, který jsem do té chvíle měl. Moc ho stejně nebylo. Podepřel jsem si hlavu a zívl. Když mě něco nebaví, do hlavy to prostě nedostanu, to už mám ozkoušené. Radši jsem se vrhl číst učebnici Fantastická zvířata a kde je najít. Četl jsem ji již dvakrát, ale opakování je matka moudrosti. Hlavně v pondělí nám Hagrid ukáže hipogryfy, tak chci být nachystaný. Pomalu, ale jistě se mi však zavíraly oči a to jsem měl naspáno lehce pod 8 hodin. Vypadá to, že dnešek není den vhodný na učení.
„Můžu?" ozvalo se kousek ode mě. Strnul jsem, když k mým uších dolehl jeho hluboký hlas. Zvedl jsem zrak od učebnice a prohlédl si ho od hlavy až k patě. Havraní vlasy mu padaly do očí a v rukou třímal několik knih, pravděpodobně to byly učebnice. Přemýšlel jsem nad tím, že ho pošlu pryč, ale moje dobrácká a zvědavá povaha to nedovolila. Rukou jsem mu ukázal na místo naproti mně a odklidil odtamtud své věci. Posadil se a knihy si položil před sebe. Viděl jsem, že se jeho vrchní knížka jmenuje: Teorie černé magie. Radši jsem to nerozebíral.
„Co potřebuješ?" chtěl jsem hrát naštvaného, ale v jeho přítomnosti mi to postě nešlo. Měl jsem nutkání se na něho dívat a dychtit po odpovědi. Sklopil pohled k desce stolu a prsty začal žmoulat kus stránky z jedné z jeho knih. Trochu mě zarazilo, že byl nervózní. Jakmile se ale naše pohledy setkaly, jako by si na tvář nasadil chladnou masku. Najednou na něm nervozita nebyla znát.
„Přišel jsem si pro pergamen," řekl. Malou chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě požádal o náš projekt. Byl jsem překvapený. Od naší hádky v učebně lektvarů uběhlo skoro 14 dní. Celou dobu se mi vyhýbal a dělal, že žádný projekt není. A teď tu sedí a chce po mně, abych mu pergamen s naší/mojí prací předal? Trochu nejistě jsem šáhnul do tašky a vydal z ní ruličku s červeným provázkem. Předal jsem mu ho, načež ho hned rozbalil a očima přelétl po pergamenu. Za tu dobu jsem nenapsal ani tečku.
„Proč jsi nic neudělal?" zeptal se mě s vážnou tváří. Trochu mě to namíchlo. Přece jsem mu řekl, že tak velký kus sám neudělám. Byl jsem rozhodnutý a stál si za svým. Jenže když mě teď propaloval chladným a nic neříkajícím pohledem, začínal jsem se cítit provinile. Možná jsem mohl alespoň pár palců napsat. Vždyť nám už zbývá jen 14 dní a máme sotva půlku. Sklopil jsem pohled a mnul si prsty. Zase jsem kvůli němu pochyboval o svých rozhodnutích.
Slyšel jsem, jak si povzdechl, což mě donutilo se na něho opět podívat. Trochu mě vyděsil, když se najednou přes stůl nahnul a navázal se mnou oční kontakt. Vzal si můj kalamář a brko a zas se posadil. Začal jsem cítit stud. On mezitím začal psát. Moje písmo vypadalo vedle toho jeho jako od malého dítěte, co teprve nastoupilo na základku. Byl jsem v rozpacích a netušil, co mám dělat. Nemluvil, pouze se věnoval textu. Snažil jsem se opět ponořit do učení, ale pokaždé jsem skončil u toho, že jsem ho pozoroval. Ač jsem se snažil sebevíc, nedokázal jsem se soustředit. Zničehonic zvedl zrak od pergamenu a podíval se na mě. Ztuhl jsem a rychle přerušil náš oční kontakt, zatímco on se vrátil ke psaní.
„Máš hezké písmo," řekl jsem tiše, jako bych doufal, že mě neuslyší. Což samozřejmě nebylo možné, protože v knihovně panovalo ticho. Zarazil se a s nakloněnou hlavou si prohlédl svůj rukopis. Působilo to na mě roztomile tak, že jsem se musel pousmát.
„Takhle psala i má matka," promluvil po chvíli. Nečekal jsem, že mi odpoví.
„Já to nemám po kom zdědit. U nás všichni píšou hrozně," odvětil jsem a moc doufal, že na to Taehyung nějak naváže. Tohle je poprvé, co spolu vedeme nějakou smysluplnou konverzaci. Při našem prvním setkání jsme toho moc nenamluvili a na tom druhém až příliš. To ale moc příjemné nebylo.
„Není až tak špatné," překvapeně jsem na něj upřel zrak. Moje písmo nevypadá tak špatně? Cítil jsem, jak se mi krev valí do tváří. Plaše jsem sklopil již poněkolikáté pohled k desce stolu. Nevydržím s ním udržet oční kontakt déle jak pár vteřin, ale teď se na mě ani nemusel podívat.
„Nemyslím si to, ale moc děkuji," kuňkl jsem stydlivě. Zvedl zrak od pergamenu a podíval se na mě, následně i na mé věci na stole. Jeho pozornost zaujal dopis ležící u něj nejblíže.
„To je dopis od mého bratrance," informoval jsem ho, ač si myslím, že jemu je tenhle fakt úplně k ničemu. Určitě ho to nezajímá.
„Můžu si ho přečíst?" vykuleně jsem se na něho podíval. Cože?! Chce si přečíst dopis adresovaný mně? To je trochu osobní, no ne?
„P-Proč?"
„Nedostal jsem dopis již přes 4 roky," konstatoval s pohledem stále upřeným na obálku s mým jménem.
„Jak je to možné?" vyhrkl jsem možná až moc rychle, protože se na mě trochu vyděšeně podíval. Jeho obličej se ale během momentu zase vrátil do běžného stavu. Bylo to ode mě nezdvořilé. Asi nemá moc dobré vztahy v rodině, což mi připadá jako jediná adekvátní odpověď. Já bych se bez kontaktu s rodiči asi zbláznil. Rád jim vyprávím, co jsem se naučil a co zažil.
„Nemám nikoho, kdo by mi psal," řekl si tiše pro sebe, ale zaslechl jsem to. Nebo to bylo mířeno mně, ale nechtěl to říct nahlas. Přes záda mi přejel onen nepříjemný pocit, který občas mívám. Navázal jsem s ním oční kontakt, abych se ujistil, že jsem jeho výrok pochopil správně. V jeho očích se ale nedalo číst. Viděl jsem jen jeho hnědé duhovky a poměrně malé panenky kvůli světlu nad námi. Co se stalo jeho rodině?
„Můžeš," řekl jsem po chvíli a přerušil oční kontakt. Cítil jsem se trochu nekomfortně, protože je to moje osobní věc. Opřel jsem se a rukama objal svou hruď. Pozoroval jsem Taehyunga, který z obálky vyjmul složený pergamen. Rozložil ho a už jsem jen viděl, jak se jeho či pohybují sem a tam. V hlavě se mi vybavovalo přesné znění dopisu.
Ahoj Kookie!🐰
Tak ty jsi teď student Bradavic, jo? Moc ti gratuluju, že se ti povedlo rodiče přemluvit. Doufám, že mi co nejdříve napíšeš, jaké to tam je. Určitě se budeš ptát, jak se mám já. Už tě mám prokouknutého ;-) Ujde to. Poslední dobou mám tady frmol. To víš, děcka chtějí vědět, jak se jim povede ve škole. Klasický podzim. Našel jsem si ale chvíli, abych se podíval, co máš ve hvězdách napsáno ty. Takže můj malý skoro-bráško, tohle bude tvůj velký rok. Potkáš spoustu lidí, kteří ti přirostou k srdci a občas to budou i tací, u kterých bys to nečekal. Budeš mít před sebou důležitá rozhodnutí, tak buď trpělivý a nic neuspěchej. Hlavně si tento rok užij! Jo a ještě něco. Máš si prý dávat pozor na draky, především až bude přelomová noc. Má se udát ta nejdůležitější událost tohoto (školního) roku. Tak mi pak napiš, až se něco vyplní. Taky tě pozdravuje máma s tátou a ptají se, jestli se na Vánoce uvidíme u vás nebo ne. Měj se moc hezky.
Tvůj Hyung💙
Taehyung dopis opět vrátil do obálky. Vypadal zamyšleně. Následně náš projekt opět smotal do ruličky a obvázal červeným provázkem. Podal mi ho a se slovy, že příště bude pokračovat, se zvedl a odešel i se svými věcmi. Událo se to tak rychle, že jsem se ho ani nestihl na nic zeptat. Zajímalo by mě, proč takhle 'utekl'. Možná to má co do činění s tím, že dlouho žádný dopis nečetl.
Vyvolává ve mně více otázek než odpovědí.
... Tajemství Hada a Orla ...
Kapitola prošla korekcí klarush_s