Sedím v prázdném kupé a pozoruji krajinu za oknem vlaku. Tohle jsem si vždycky přál. Sedět ve vlaku, který míří do Bradavic. Tak dlouho jsem o tom snil a teď je to konečně pravda. Jedu tam, kam jsem si celou dobu přál jít studovat. Už mě nic nezastaví. Maximálně tak porucha vlaku. Jsem docela nervózní, ale více u mě převládá radost a euforie. Doufám, že zapadnu. Uslyšel jsem klepání na dveře od svého kupé, proto jsem odlepil oči od krajiny za oknem.
„Ahoj, můžeme si k tobě přisednout?" zeptal se nejvyšší z trojice. Přikývl jsem a rukou jim naznačil, ať si přisednou. Učinili tak, že si nejmenší z nich sedl vedle mě a dva očividně starší si sedli naproti nám. Neubránil jsem se úsměvu, vypadají poměrně sympaticky.
„Ať se snažím co nevíce, nedokážu si rozvzpomenout, kdo jsi," usmál se jeden z nich.
„Jsem Jeon Jungkook a jsem přestupující student z Krásnohůlek. Proto si nemůžeš vzpomenout, kdo jsem. Nikdy jsme se neviděli," řekl jsem a trochu stydlivě se usmál. Ani nevím, proč jsem to udělal.
„Ahaaaa, tak z Krásnohůlek říkáš? To je dobře, nechceme tu dalšího Kruvalského Hada. Já jsem Jung Hoseok, ale můžeš mi říkat Hobi. Vedle mě je Kim Seokjin a tohle je Park Jimin. Jsme studenti Mrzimoru," nabídl mi ruku a já ji s radostí přijal. Hlavně jsem neměl žádný důvod to neudělat. Ještě jsem chvíli přemýšlel nad tím, co znamená 'Kruvalský had'.
„A proč jsi přestoupil do Bradavic?" zeptal se mě nejvyšší, tedy Seokjin. Přerušil tím můj proud myšlenek.
„Chtěl jsem do Bradavic od té doby, co jsem zjistil, že existují. Moji rodiče jsou mudlové, a proto se v tom moc neorientují. Jedna naše známá jim doporučila Krásnohůlky, a tak bylo rozhodnuto. V 1. ročníku jsem se dozvěděl, že jsou i jiné kouzelnické školy a Bradavice se mi zalíbily. Povedlo se mi přemluvit rodiče, abych do 4. ročníku nastoupil v Bradavicích. Jenže ta stejná známá to nedoporučovala, prý jsou Bradavice příliš nebezpečné a divoké. A to moji rodiče nechtěli. Nakonec se mi to povedlo až za dva roky," uchechtnul jsem se.
„Počkej, kolik ti je? Vypadáš hodně mladě," konstatoval Jimin sedící vedle mě.
„Je mi 16 let, zrovna dneska mám narozeniny," lehce jsem se usmál a ucítil, jak mi rudnou tváře. Jak jsem očekával, kluci mi začali gratulovat. Vždy jsem si připadal tak trapně.
„To znamená, že jsi v 6. ročníku. Já s Jinem jsme v sedmém a Jimin v pátém. Škoda, že nebudeš ani s jedním z nás v ročníku, vypadáš docela fajn," prohlédl si mě Hobi od hlavy až k patě. Chtěl jsem něco říct, ale kluci rázem otočili hlavu k průhledným dveřím našeho kupé. Chodbou procházel kluk s havraními a rozcuchanými vlasy. Všiml jsem si, jak se na něj Hobi dívá.
„To je taková škoda, že vlak neodjel dřív. Alespoň by ta zrůda nenastoupila do vlaku," řekl naštvaně Hobi, zatímco do něj Jin lehce praštil loktem. Nějak jsem téhle situaci nerozuměl. Toho si všiml Jimin.
„To byl Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se, že má na svědomí vraždu studenta z Kruvalu. Přestoupil sem před 3 lety. Dávej si na něj pozor, je ve stejném ročníku jako ty," varoval mě Jimin. Přikývl jsem a zahleděl se do podlahy. Jak tady může studovat někdo, kdo někoho zabil? Neměl by být ve vězení?
„Hele, budu k tobě upřímný. Doufej, že se nedostaneš do Zmijozelu. To je jeho kolej a jsou tam ti nejhorší ze všech. V Nebelvíru je zas Kim Namjoon, školní frajírek. Všichni lvi jsou strašní egoisti. Havraspárští si zase myslí, že všechno vědí a jsou něco víc než ostatní. Furt mají nos zabořený v knihách, ale je to ta lepší varianta. Naše kolej je podle mě nejlepší. Musíš mít opravdu dobré srdce, aby ses k nám dostal," ukončil Hobi svůj monolog úsměvem. Usmíval se celkem často, jak jsem si za tou krátkou dobu stihl všimnout.
Proto jsem překvapen, že sluníčko jako on má takové názory. Samozřejmě jsem už něco o bradavických kolejí slyšel. Z Hobiho pohledu byl Mrzimor nejlepší kolej, ale jaká je pravda? Sám ještě nevím, kam přijdu já. Jsem milý, chytrý a poměrně dost soutěživý. Dále mám rád záhady. Se svými mudlovskými kamarády jsem prozkoumával jeskyně, lesy kolem našeho města, v noci jsme chodili po hřbitově a v knihovně si četli strašidelné povídky.
Teď to možná zní, že jsem nějaký nebojsa, co se ničeho nezalekne. To ale není úplně pravda. Baví mě záhady a tajemství, dokud mi nenahání hrůzu, anebo mi nejde o život. Nic se nemá přehánět a tím se řídím. Rodiče by asi neocenili, kdyby jim někdo poslal jejich jediného syna v poštovní krabici rozřezaného na malé kousky. Bezpečnost především, jak říkával můj dědeček.
S kluky jsme si dlouho povídali. Díky nim jsem o Bradavicích zjistil spoustu zajímavostí. Jen zjistit, kolik z toho je pravda. Mám pocit, že jsou všechna ta fakta trochu zkreslená a upravená, aby Mrzimorská kolej vypadala jako ta nejlepší a nejideálnější. Vlak začal pomalu brzdit, a proto jsme se rychle převlékli. Všiml jsem si jasně žluté kravaty na hrudi každého chlapce. Aspoň je hezké, že jsou rádi za svoji kolej a mají ji rádi. Snad budu mít podobné štěstí.
„Ahoj, ty jsi ten nový student, že ano? Následuj mě prosím. Jinak jsem Bang Chan, letošní primus a student Nebelvíru," podal mi ruku, kterou jsem s úctou přijal. Věděl jsem, co zač jsou primusové. V Krásnohůlkách jsme měli něco podobného. Následoval jsem ho až do vozu, který stál uprostřed cesty. K nám si přisedli další dva studenti, které jsem neznal. Pochopitelně.
„To je Lucas a Jaemin, prefekti Nebelvíru z 5. a 6. ročníku. Dostali jsme tě na starost, aby ses tady neztratil. To by Brumbála moc nepotěšilo," ušklíbl se trochu Bang Chan. Následně se mě zeptali, jak se vlastně jmenuji. Vtipné je, že mě Bang Chan hned poznal, ale moje jméno neví. To stál u vlaku a každému se díval na hruď, jestli tam má odznak své koleje? Nejspíš ano, protože si to jinak nedokážu vysvětlit.
„Jmenuji se Jeon Jungkook," odpověděl jsem a hleděl na vůz před námi. Připadá mi zvláštní, že vůz vypadá, jako by jel sám. Četl jsem v dějinách Bradavic, že vozy táhnou testrálové, ale nevím, kolik je na tom pravdy. Já nikoho umírat neviděl a vážně to testovat nebudu. Dál už jsem se do konverzace nezapojoval. Po nějaké době se mezi stromy začaly objevovat věže Bradavického hradu. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem si splnil sen. Vítej v Bradavicích, Jungkooku!
Vystoupil jsem z vozu a následoval své 'průvodce'. Doufal jsem, že je mezi těmi desítkami studentů neztratím. To by byl malér. Nový student Bradavic se nedostavil na rozřazování, protože se ztratil. Zní to jako hodně špatný vtip, ale já jsem schopný všeho. Proto jsem si dával velký pozor, aby mi nezmizeli z dohledu. Všichni studenti vcházeli do velikých dveří, ale kluci šli jinak. Radši jsem nad tím moc nepřemýšlel a šel za nimi.
„Tady počkej na profesorku McGonagallovou. Je to taková stará čarodějka s špičatým černým kloboukem. S ní pak půjdeš do Velké síně," oznámil mi Lucas a úsměvem ode mě s kluky odešel. Trochu nervózně jsem postával na určeném místě a rozhlížel se kolem. Zdálo se mi to jako věčnost. Co když si ze mě utahovali a ve skutečnosti mám být úplně někde jinde?
„Vy jste Jeon Jungkook?" ozvalo se za mnou. Lehce jsem nadskočil a rychle se otočil. Stála přede mnou postarší žena s černým špičatým kloboukem. Za jejími zády stálo asi 20 dětí. To určitě budou noví studenti. Mírně jsem si oddychl a přísně vyhlížející profesorce odpověděl kladně na její otázku.
„Tak mě prosím následujte až do Velké síně. A vy ostatní půjdete taky a prosím vás, abyste zachovali klid a nezapomněli na slušné vychování," řekla profesorka malý studentům a pak se bez jakéhokoliv dalšího slova vydala k velkým dveřím. Srdce mi štěstím poskočilo. Už je to tady!
Dveře se otevřely a profesorka vešla dovnitř. Šel jsem hned za ní a za mnou šli další budoucí studenti Bradavic. Snažil jsem se moc nerozhlížet. Už tak upozorňuji na sebe svou výškou. Asi nemáte v 11 letech kolem 178 cm, nebo jo? Já jsem totiž byl malým škvrnětem. Profesorka se přede mnou zastavila a tím pádem se zastavil celý vláček lidí za ní. Postavila se před nás a začala něco říkat. Moc jsem neposlouchal, i když bych asi měl. Konečně jsem se pořádně rozhlédl.
Na stropě nad každým stolem byl odznak každé koleje. Vlevo to byl zelený Zmijozel a modrý Havraspár a vpravo červený Nebelvír s žlutým Mrzimorem. Všechny odznaky se mi líbily. Prohlédl jsem si i profesorský stůl. Nikoho jsem pochopitelně neznal, až na ředitele Albuse Brumbála. Ten se zvedl ze svého místa, postavil se na stupínek a pouhým mávnutím ruky utišil všechny studenty.
„Vítám tu všechny známé i neznámé tváře. Jsem rád, že společně můžeme zahájit nový školní rok. Jako vždy se podíváme, kam budou zařazeni naši noví studentíci. Avšak jeden z nich má přednost. Do 6. ročníku nastupuje nový student. Jak je všem známo, naposledy jsme vítali přestupujícího studenta před 3 lety," řekl a zahleděl se někam za mě. I všichni profesoři se někam dívali. Neodolal jsem a podíval se stejným směrem jako ostatní, protože jak jsem záhy zjistil, všichni se dívají na stejné místo. Nebo lépe řečeno, na stejnou osobu.
Kluk s havraními vlasy vypadal celkem zaraženě. Asi mu není moc příjemné, že se na něj všichni dívají. Navázal oční kontakt s Brumbálem, ale Velkou síní se stále neslo ticho. Bylo to docela strašidelné a divné. Konečně se zhostila slova profesorka McGonagallová.
„Ehm, Ehm... přesuneme se k rozřazování nových studentů. Začínáme tedy: Jeon Jungkook," řekla a já pocítil, že se všichni začali dívat na mě. Zhluboka jsem se nadechl a vykročil směrem k Moudrému klobouku. Posadil jsem se na stoličku a nechal si ho položit na hlavu. Chvíli se nic nedělo, ale po krátké chvíli jsem uslyšel v hlavě hlas.
„No to je mi ale zajímavý materiál, hochu. Kampak s tebou? Jsi statečný a jen tak se ničeho nezalekneš. Máš vysoké ambice a chceš dosáhnout svých cílů, to se mi líbí. Jsi chytrý, ale tvrdohlavý. Srdce máš na správné místě. Co já tady s tebou? No, když si tě ještě jednou prohlídnu, myslím, že už asi vím. Tak snad bude má volba správná. Ať se ti daří, hochu, a nezklam mě! Tedy, HAVRASPÁR!" vykřikl zničehonic nahlas. Málem jsem z té stoličky spadl. Síní se nesl potlesk a já si utíkal sednout ke stolu s orlem v erbu.
„Vítej v Havraspáru! Já jsem Jeongyeon, prefektka 6. ročníku. Jsem moc ráda, že patříš k nám," usmála se na mě dívka s vlasy do půli krku.
„Já jsem Min Yoongi, snad nás pozitivně překvapíš," nabídl mi ruku kluk se stříbrnými vlasy. Jeho ruku jsem přijal a lehce se usmál. Pak už se objevilo jídlo a já se mohl málem zbláznit. Tolik jídla nebylo ani v Krásnohůlkách! Měl jsem opravdu velký hlad a nejraději bych snědl úplně všechno. V průběhu večeře jsem se ještě seznámil s dalšími lidmi ze své koleje, kteří zrovna seděli poblíž. Líbí se mi, že je u stolu veselá nálada. Když jsem se totiž podíval ke stolu vedle nás, ke Zmijozelu, bylo tam poměrně ticho.
Když už tedy mluvím o koleji s hadem ve znaku, ten kluk s havraními vlasy se zvedl a odešel. To už se najedl? Vždyť já jím teprve třetí porci. Všiml jsem si, že nejsem jediný, kdo ho pozoroval. Asi to nepřijde divné jenom mně. Ucítil jsem slabou ránu do své levé ruky. Otočil jsem se nechápavě na Yoongiho.
„Pokud jsi o něm ještě neslyšel, jmenuje se Kim Taehyung, ale všichni mu říkají: Kruvalský Had. Nemá tu vůbec dobrou pověst, a proto ti doporučuju, moc se s ním nebav. Říká se o něm spoustu věcí, proto bys měl být v jeho přítomnosti obezřetný. Neradi bychom tě pak našli na záchodech rozcupovaného na cimpr campr," řekl a dál se věnoval svému jídlu. Přikývl jsem a radši už se na toho kluka nepodíval.
Takže se jmenuje Taehyung. To je docela hezké jméno. Tenhle kluk ve mně vyvolává spoustu otázek a žádné odpovědi. Už jenom když se na něj podívám, cítím takovou speciální auru. Víte, jak jsem mluvil o těch dobrodružstvích? No tak tohle mě na nich vždycky přitahuje. Ta aura tajemství. Už jsem byl plný. V životě jsem snad nesnědl tolik jídla jako teď.
Společně s Yoongim, Jeongyeon a dalšími studenty jsem se vydal do společenské místnosti Havraspáru. Museli jsme projít pohyblivými schody, které mě dost fascinovaly. Šli jsme skoro až do nejvyšší věže. Zastavili jsme se před dveřmi s klepadlem orla.
„Tady se nachází naše kolejní místnost. Aby ses dostal dovnitř, musíš zodpovědět hádanku, kterou ti dá klepadlo. Pokud odpovíš špatně, musíš čekat na někoho, kdo odpověď zná. Svým způsobem k nám může jakýkoliv student, který zná odpověď na otázku klepadla, ale věř mi, že skoro nikdo jiný k nám nechodí. Můžeš nám ukázat, co v tobě je," řekl Yoongi a rukou mi pokynul, abych šel před něj. Učinil jsem tak a pomalu zaklepal klepadlem.
Nebudu si tady hrát na žádného hrdinu, byl jsem dost nervózní. Co když nebudu znát odpověď? Vysmějí se mi? Hoseok přeci říkal, že si Havraspárští hrají na to, že ví úplně všechno. Možní mě Moudrý klobouk zařadil špatně. Vždyť mi řekl: ať se ti daří. Myslel to jako výsměch? Jsem zmatený! Všechny mé myšlenky se rozplynuly, když jsem uslyšel hlas vycházející z klepadla.
„Mluvím bez úst a slyším bez uší. Nemám tělo, ale ožívám hlasem. Kdo jsem?" zaznělo. V hlavě jsem si to zopakoval ještě dvakrát. Mluví to bez úst a slyší bez uší? Možná vím, ale co když to bude špatně? Zkusil jsem se ještě jednou zamyslet, ale už nic jiného mě nenapadlo.
„Jediné, co mě napadá, je: ozvěna," řekl jsem trochu nejistě. K mému překvapení se ozvalo cvaknutí a dveře se otevřely. Projel mnou pocit štěstí. Zvládl jsem to! Opravdu patřím do Havraspáru! Ne že by záleželo jenom na nějaké otázce od dveří, to tedy ne. Yoongi mě poplácal po rameni a jako první vstoupil. Jeongyeon se na mě usmála a hned ho následovala. Když jsem vešel dovnitř, musel jsem se zastavit a pořádně si místnost prohlédnout. Vypadala úchvatně.
Byla to široká kruhová místnost s klenutým stropem, v jehož kopuli se nacházelo tmavomodré noční nebe s planetami a hvězdami. Bylo to dechberoucí. Miluji astronomii. V Krásnohůlkám jsem byl jeden z nejlepších studentů. Dnes by se taky krásně pozorovalo nebe. Přes okna s lomenými oblouky jsem viděl malý kus opravdové noční oblohy. Odvrátil jsem zrak od okna a ještě se rozhlédnul kolem sebe.
Ve výklenku přímo naproti mně stála velká mramorová socha. Jestli si dobře pamatuji, je to Rowena z Havraspáru. Napravo i nalevo od sochy se nachází knihovny plné knih. Je tu několik křesel, pohovek a polštářů v kolejních barvách, tedy v modro bronzové. Až teď jsem si všiml velkého krbu a erbu, který se tyčil nad ním. Yoongi na mě zavolal, že mám jít za ním. Ukáže mi, kde budu následujících 10 měsíců spát.
„Tohle je pokoj chlapců z 6. ročníku. Budeš ho sdílet s dvojčaty jménem Wonwoo a Woozi a pak ještě s klukem jménem Renjun. Dvojčata jsou dost hyperaktivní, tak hodně štěstí s nimi. Renjun toho moc nenamluví. Žije si ve svém vlastním vesmíru. Tak si užij první noc a zítra se nezapomeň stavit u profesora Kratiknota. To je náš kolejní profesor. Dá ti rozvrh a jelikož jsi přestupoval, seznámí tě s pravidly školy. Já ti to radši připomenu u snídaně, abys nezapomněl. Teď už ale vážně, dobrou noc," usmál se a odešel do vyššího patra. Otevřel jsem dveře a vešel do pokoje. Můj kufr už tu byl. Vybalil jsem si svoje věci a hned zalehnul do postele. Byl jsem po dnešku unavený, ale šťastný.
Splnil se můj sen, jsem v Bradavicích!
... Tajemství Hada a Orla ...
Myslím si, že vám již z názvu knížky bylo jasné, ve kterých kolejích se budeme pohybovat. Přesto byla nutnost sem zařadit i Jungkookův první den v Bradavicích a jeho seznámení se svými spolu-kolejníky. Snad se kapitola líbí (a 2 637 slov, to je poměrně dobrý😄).
*Annie*
Kapitola prošla korekcí klarush_s