Ležel na zádech, slunce ho pálilo na tváři a zezadu na krku ho šimrala vysoká tráva. Ústa měl roztažené do drobného úsměvu a každou chvíli vzhlédl k Reece, která mu pramínky rezatých vlasů splétala do copánků, aby se mohl uchechtnout nad další z jejích poznámek utroušených na Richieho účet. Posílali si mezi sebou cigaretu a Dantovi společně s obláčkem dýmu unikl ze rtů smích, když Richie do poloprázdné lahve od piva začal lít oranžovou bublinkovou limonádu. Ta okamžitě začala pěnit z hrdla ven, polila mu ruce i džínové kraťasy a on začal něco trousit španělsky – nadávky, jak Dante po několika měsících v jeho společnosti věděl.
„Tohle fakt nebylo nutný," prohlásila Reece, když jí kapající, ulepenou láhev podal, aby si mohl otřít dlaně do černého tílka.
Střelil po ní nevěřícím pohledem. „Že nebylo? Tak proč tady nadáváš, že jsem ti nebyl schopnej přinést radler?"
„A tohle má být řešení," řekla suše a demonstrativně nápoj zvedla. Lance i Dante se nanovo rozesmáli. „Aspoň mi podej z tašky kapesníčky."
Richie se s hekáním natáhl pro Reecinu narvanou plátěnou tašku s vybledlým potiskem. „Jestli tam zase najdu nějaký obrázky ženský anatomie..."
„Neboj, tvojí homosexualitu to nijak neohrozí," poznamenala a pak protočila oči, když dopáleně vytáhl krabičku s tampony. „Proboha, je ti pět? Dej to sem."
Lance, s obočím stále ještě pobaveně zkrouceným, vyfoukl perfektní kroužek, cigaretu podržel mezi palcem a ukazováčkem, a doprostřed jejich drobného kroužku postavil svůj bezdrátový reproduktor. Ze svého playlistu oblíbených interpretů vybral The Wombats a natáhl se do své odrbané kožené brašny pro zpola rozteklý nanuk.
Po nepříliš produktivní schůzce s jedním z předních seattleských hudebních labelů se všichni čtyři s krátkou zastávkou pro alkohol vydali do Gas Works Parku, zeleného cípu tvořícího severní břeh Lake Union. Sytě modrá hladina jezera se blyštila a třpytila a každou chvíli jim nad hlavami prolétl kluzák, které na vodní ploše startovaly. Jeden z nejoblíbenějších městských parků nakonec nebyl jen jejich cílem, Dantovi však desítky piknikových dek ani křik dětí šplhajících po zrezlých trubkách elektrárny na zplyňování uhlí nevadily. Vzduchem svištěly létající talíře i pískací míčky těsně následované nadšenými pejsky, trávník byl prokvetlý sedmikráskami a pampeliškami a on se bez výčitek nechával pohltit pocitem štěstí. Zjevné napětí, které ještě v uličce s mrazáky panovalo mezi ním a Lancem, se konečně uvolnilo, když mu připálil cigaretu a on mu s úšklebkem poděkoval. Nakonec to byli přeci jen oni proti světu a on snad poprvé s jistotou cítil, že je pevnou součástí čtveřice.
„Přísahám, že se do tý školy už nevrátím," ozval se Richie a foukl do své láhve.
Lance se uchechtl. „Tos říkal už loni."
„Tentokrát to ale myslím vážně," trval na svém. „Seriamente."
„Tos říkal i na střední." Richie po ní hodil utrženou pampelišku a Reece se rozesmála. „Ukaž, upletu ti věneček. Promiň, Dante. Jeden, dva... sedm copánků ti bude muset stačit. Pro štěstí."
Richie nasadil vítězný úsměv, když si k němu Reece přisedla, a Dante zvedl prostředníček.
„Nemá za chvíli dojít Arthuro?" zeptal se a než stačil Dante něco kousavého odpovědět, mobil odložený v trávě se rozvibroval. Richie se ušklíbl. „Tak vidíš."
Dante: Jsme pod elektrárnou, budu vysílat kouřový signály.
Arthur: Spíš se modli za moje zdraví.
Dante: Už jsem se modlil za tvojí zkoušku, myslím, že další prosby už bohové nevyslyší.
Arthur: Tak tos byl ty?
Dante: Takže to máš?
Arthur: Všechno se dozvíš. A ty?
Dante: Všechno se dozvíš.
Úsměv schoval za potáhnutí z cigarety.
I v týdnech plných povinností a stresu byli téměř každou volnou chvíli spolu – hodiny procházeli parky a prozkoumávali nové kavárny v odlehlých částech města, zjišťovali, kam až dojdou po pobřeží, a párkrát dokonce nasedli na trajekt a navštívili jednu z oblíbených pláží na Bainbridge Islandu. Moře bylo na severu stále studené a oni si nechávali smáčet nohy akorát po kotníky, každý se zmrzlinou v ruce a úsměvem na rtech. Sluníčko malovalo Arthurovi na nose droboučké pihy a Dante bez hnutí pozoroval jeho tvář a oči, krásnější a modřejší než třpytící se vodní plocha před nimi. Letmo o sebe zavazeli hřbety rukou, dělili se o jedny sluneční brýle a Dante měl pocit, že se mu tisíckrát za den úplně nanovo rozbušilo srdce.
O to vzácnější pro ně dny se sluncem ve tvářích byly, když dlouhé noci trávili nad esejemi a poznámkami. Dante si brzy pamatoval přesné požadavky ke splnění každého z Arthurových předmětů, včetně termínů zkoušek, a když ho pak v posteli objímal kolem pasu, sliboval, že pro něj bude vzhůru, jak dlouho jen bude chtít. Někdy mu půjčoval své skicáky, aby na volné stránky mohl svým drobným písmem zaznamenávat části reportáží, které se mu rodily v hlavě, jindy tiše mluvil o svých dnech v práci a zpíval, dokud na tváři neucítil jeho mělký dech.
Kromě nových povinností v práci, které přišly se zvednutím jeho platu, docházel s Lancem, Richiem a Reece na schůzky s labely a hudebními společnostmi. Přestože si nedělal příliš velké iluze, v jeho hrudi rostlo napětí a úzkost, když ani po několika měsících nenarazili na smlouvu, která by splňovala jejich očekávání. Někteří manažeři požadovali, aby spolupracovali s jejich vlastními textaři, a zpívali cokoli, co se jim zrovna zjevilo na stole, jiní nesouhlasili s vydáním některých skladeb, dožadovali se astronomických podílů z výdělků nebo zkrátka nehledali dlouhodobou spolupráci.
V ty dny Arthur v nejbližší kavárně koupil dva borůvkové muffiny a s kelímky ledové kávy sedávali na lavičce v Olympic Sculpture Parku a hleděli na vlnící se moře. Po večerech pro něj pak Dante pořádal na posteli ve své ložnici koncerty, drnkal své nejoblíbenější skladby a Arthur nemusel nic říkat – stačil pohled jeho očí a nesmělé poklepávání špičkou chodidla.
Mobil mu v ruce znovu zavibroval.
Arthur: Proč mě nepřekvapuje, že nemáš tričko?
Vytáhl se do sedu a tentokrát již úsměv neskrýval.
Jednou rukou Arthur vedl své kolo, šlahouny trávy se mu zamotávaly do výztuží a mával svými koženými polobotkami, které držel v levačce. Horní knoflíčky bílé košile měl rozepnuté a nohavice formálních kalhot ohrnuté až do půl lýtek a Dante se kousl do rtu, když si uvědomil, že je bosý.
„Máš to, že jo?" zeptal se hned, jak Arthur postavil kolo na stojan. Letmo mu položil dlaň na rameno a posadil se vedle něj.
„Ahoj," zasmál se a ukázal na cigaretu, která mu doutnala mezi klouby prstů. „Tohle jsou ty kouřový signály?"
„Fungovaly, no ne?" řekl Dante. „Takže?"
„To jsou copánky?"
„Moje práce!" pochlubila se Reece a zkusila Richiemu posadit na hlavu pampeliškový věnec, stále příliš malý.
Arthur se pousmál a vytáhl Dantovi z vlasů uschlé stéblo trávy. „Taky by ti slušel věneček."
Dante trhl hlavou. „Ty to umíš?"
„Ty ne?"
Nakrčil čelo a pak rozhodil rukama. „Počkej, počkej. První mi musíš říct, jestli to máš."
„Jo," vydechl a zrudl, když zbytek Dantových společníků hlasitě zavýskl. Richie mu okamžitě vtiskl do dlaně láhev cideru a Lance si s ním přiťukl.
Dante mu nenápadně přejel prsty po páteři a neuniklo mu, jak Arthurovi kmitly koutky úst. Rozhlédl se po několika lahvích a baleních sušenek a zeptal se, jestli taky oslavují, nebo zapíjí žal.
„Oslavujeme, že můžeme zapíjet žal," odpověděl Lance a Richie na něj souhlasně ukázal hrdlem své lahve.
„Mimochodem, nechystáte se na tu rozlučku se semestrem?"
Arthur se tázavě otočil na Danta. Přestože se občas přidal k němu, Lennon, Dahlii a Avery, mnohem radši docházel na Dantovy gigy v Centralu a koncerty Break From Commerce. Obsluha už ho poznávala a s majiteli Centralu dokonce zařídil rozhovor pro The Stranger. Samotný článek sice připadl k napsání zkušenějšímu reportérovi, Arthurovi však šéfová svěřila fotografie a rešerše, k čemuž mu Dante více než rád pomohl najít podklady.
Ani Dante však netoužil po vysokoškolském večírku, zvlášť, když to měla být Arthurova poslední noc v Seattlu. Aniž by si tak cokoli řekli, oba naráz zakroutili hlavou.
Vzduch voněl jako léto a odpoledne jim ubíhalo rychle. Lancův playlist na Dantův a Reecin nátlak vyměnily osmdesátkové a devadesátkové disco hity a Richie nahlas úpěl, když si střihli duet k songu Sweet Harmony.
„Ale musíte uznat, že nám to ladí!" zazubil se Dante, zatímco Reece dál do rytmu hýbala rameny.
Lance stáhl obočí. „Máš rád osmdesátky?"
„Nemáš ponětí," ozval se Arthur a Dante se hlasitě rozesmál, než se ponořil do finálního refrénu.
„Neměli bysme založit vlastní kapelu? Takhle jsme dva proti dvěma, to je nebezpečný," sykl Richie a Reece jej pleskla přes paži.
Na chvíli neexistovalo nic, co by jim mohlo sebrat úsměvy z tváří. Smáli se, když se Richiemu mezi prsty neustále rozpadaly pampeliškové věnce, tančili v trávě a zpívali a Dante věděl, že hřejivá ozvěna toho dne mu bude vystávat na mysli i dlouho poté.
Nepamatoval si, kdy slunce zapadlo za obzor, ani kdy se nad jejich hlavami objevily první hvězdy, drobné a slabé mezi ostrými světly velkoměsta, které se na ně dotahovalo z východního i západního břehu jezera. Richie, Reece i Lance už se s nimi dávno rozloučili, a Arthur teď ležel s hlavou položenou v Dantově klíně. Ve vlasech mu jako světýlka zářily kvítky sedmikrásek, měsíc zvýrazňoval jeho vysoké lícní kosti a řasy se mu chvěly, když mu Dante palcem jemně přejížděl po kořeni nosu.
Bosá chodidla dál bořil do trávy, na kterou pomalu padala rosa, a Dante je toužil zlíbat. Sevřít ho ve své náruči a donekonečna mu šeptat, že je krásnější než nebe plné hvězd, krásnější než zářící měsíc, krásnější než cokoli, co kdy spatřil.
Pohladil ho po tváři a usmál se, když Arthur přilnul k dotyku jeho dlaně. „Smrdí ti ruce."
Uchechtl se. „Ještě pořád?"
„Ale už jenom trochu." Zablýsklo se mu v očích, než vzal jeho ruku do své a políbil ji. Zkoumavě se zahleděl do jeho tváře. „Řekneš mi o tý schůzce?"
Dante si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Líbili jsme se jim. Já jsem se jim líbil. Ale jako kytarista, ne bassák."
Arthur nakrčil obočí. „To znamená..."
„Nechtěli, abysme pokračovali s Lancem. Přebral bych jeho místo a na bassu by nám dosadili někoho svýho, osvědčenýho kluka, kterýho mají na labelu už dlouho, ale nemůžou ho nikam udat."
Arthur se posadil a v jeho očích se zračilo všechno, co Dante ještě před několika hodinami cítil v dusném studiu v centru. „Jak... Jak to Lance vzal?"
„Mlčel. My ostatní jsme řekli, že s tím nesouhlasíme – sakra, vždyť ta kapela je jeho! Byla to skvělá nabídka, fakt, ale ani na chvíli nás nenapadlo uvažovat nad ní. Lance je pro nás dražší než úspěch na nějakým posraným labelu. Richie mu to řekl, ale měl jsem pocit, že... Hodně o to stál. O úspěch."
„I kdyby to mělo být bez něj," doplnil tiše Arthur.
Dante sklonil pohled. „Cejtil jsem se jak vetřelec. Jak kdybych mu to ukradl."
„Dante-"
„Já vím, že to není pravda, ale do prdele, kdybys je slyšel. Že jsem skvělá image a že mě lidi znaj jako kytaristu. A hned na to vytáhli cédéčko toho kluka, toho bassáka. Reece se zeptala, jestli by to znamenalo, že bysme měli dva kytaristy, a on se na ni díval, jako kdyby se posrala."
Chvíli zůstali sedět tiše. Hladina jezera byla klidná a drobné olejovité vlny jemně omývaly zarostlé břehy. Arthur mu položil ruku kolem ramen a přiložil mu rty ke spánku.
„Znáš svojí cenu a nenechal ses prodat. Nikoho z vás," zamumlal proti jeho kůži. „A víš, že s takovýma lidma bys stejně spolupracovat nechtěl." Přikývl. „A nikdo si nemyslí, že jsi Lancovi tu kapelu ukradl. To je absurdní, sám to víš."
Dante si přitáhl kolena k hrudi a podíval se na Arthura. „Myslíš, že nás někdo vezme?"
„Jo," odpověděl bez zaváhání. „A ty tomu taky věříš, Dante, tak si to nenech sebrat."
Obdivoval, jak dokázal vždycky vyřknout přesně to, co měl na mysli. Že se nepotřeboval schovávat za metafory, humor a nadávky, aby zvládl čelit pravdě. Že mu vždycky dokázal připomenout, na čem záleželo.
Vděčně mu stiskl ruku a nepustili se, ani když kráčeli parkem k ulici Northlake Way, která kopírovala západní břeh jezera. V zákoutích parku pobývalo pár hlučných skupinek, navzájem si však nevěnovali žádnou pozornost, a Danta tolik těšil uvolněný úsměv na Arthurově tváři a dotyk jejich propletených prstů.
„Vůbec jsem ti neřekl, jak jsem na tebe pyšnej. Máš za sebou první ročník."
„Mám pocit, že to plně pochopím až tak za měsíc," uchechtl se.
„Zatím ti to budu každej den opakovat."
Ulice byly stále horké a stromy a keře u jezerních luxusních chatek tiše šustily v příjemném vánku. Posazený na obrubníku si Arthur obul boty a pak se nechal od Danta vytáhnout zpátky na nohy. Vzal do rukou řídítka kola a nejistě přešlápl.
„Přijedeš?"
Dante nechápavě nakrčil čelo. „Samozřejmě, že přijedu. Lennon mi dala dva tejdny volna, můžu-"
„Zůstaneš dva týdny?" vykulil oči.
„Totiž, když budeš chtít... Nechci dohnat tvojí mámu k šílenství. A ani tebe."
Arthur se ovšem rozesmál. „Nikoho nedoženeš k šílenství. Ze všech nejmíň pak mě," řekl procítěně. „Bože. Bál jsem se, že si to rozmyslíš."
„Kdybych mohl, letím s tebou už zítra," zakroutil hlavou Dante a cvrnkl do zvonku na jeho kole. „Budeš mi hrozně chybět."
„Máme ještě-" podíval se na hodinky na koženém řemínku, „víc než dvanáct hodin."
Z dálky zaslechli šum dopravy v centru, na opačné straně jezera se jako světélkující žlutý had vlnila mezistátní dálnice. Pod nohama jim šplouchala duhově pableskující vodní hladina odrážející domy halící se do husté tmy. Dřív by tam dokázal stát hodiny, dřív však po jeho boku nestál Arthur s vyzývavým úsměvem na tváři a dlaní v té jeho.
Dante nasedl na nosič na zadním kole. Chytil Arthura pevně kolem pasu a rozesmál se, když ho varoval, aby se opovážil zkoušet si stoupnout.
Střihli si, kterým směrem se vydají, Arthur šlápl do pedálů a Dante mu zabořil obličej do zad.