Šerým pokojem se rozléhalo tiché šumění, jak kapky deště dopadaly na okenice, ulice a střechy okolních domů. Z vedlejšího pokoje k nim tlumeně pronikaly jazzové tóny vinylové desky, kterou Arthur před pár týdny namátkou vytáhl z regálu v jednom krámku. Žaluzie byly stažené a z rohu temno proráželo světlo staré, zaprášené lampy. Leželi vedle sebe v polštářích a dekách na posteli a Dante měl po dlouhé době pocit, že je na správném místě. Že tam patří a že tam patří i Arthur. A spolu s nimi i dva chladnoucí hrnky s čajem a rozpékané bagetky se zbytky tomatového krému – při jehož přípravě Dante dokázal způsobem, který Arthura i po několika hodinách ohromoval, zacákat je dva i půlku kuchyně.
„Podáš mi ještě jednu bagetku?"
Dante se natáhl pro pečivo na tác ležící nebezpečně na kraji nočního stolku. Prvně si ukousl, než ji Arthurovi podal. Ten ho dopáleně propíchl pohledem, ale nic neřekl. Otočil na další list svého románu.
„Půlku mi ale necháš."
„Ještě nejsem v půlce," ukázal lžící na misku plnou polévky.
Našpulil rty. „Jenom ti to připomínám."
„Radši kresli, já se o polívku postarám."
Zvedl oči od nejnovějšího ze svých skicáků a vytáhl obočí. „Postaráš? To není moc uklidňující."
„Děláš, jako kdybych tě tu někdy nechal hlady," protočil oči.
„Tak mi dej ještě kousnout."
Podal mu půlku bagetky a přitom se pokusil zahlédnout svůj vznikající portrét. Dante byl však rychlejší a rozevřenou stránku si připlácl k hrudi. Zacukal koutky.
Arthur si povzdechl a sledoval, jak dojídá zbytek jeho pečiva. „Drobíš," konstatoval klidně.
„Tak to budu nejspíš muset spát u tebe."
„Gauč už tě omrzel?"
Dotčeně otevřel pusu, ale nakonec nic neřekl, podal mu další bagetku a vrátil se ke své kresbě. Arthur ho ještě chvíli s pobaveným úšklebkem sledoval, než se sehnul zpátky ke knize.
Původní plán zněl najít v programu nejbližších kin film, který se jim oběma bude líbit, po shlédnutí snad tuctu trailerů však nejen, že nenašli nic, co by chtěli vidět, ale navíc se rozpršelo a oni se jediným pohledem shodli, že zůstanou doma.
Několik desítek minut strávili bezcílným brouzdáním po internetu, vyplňováním hloupých kvízů na BuzzFeedu a hledáním toho jednoho herce, na jehož jméno si Dante nedokázal vzpomenout a kterého nutně potřeboval Arthurovi ukázat, protože s ním kdysi viděl jeden film – ani jeho název si nevybavoval – a ten si rozhodně někdy museli pustit.
Notebook se však vybil, oba odmítali se zvedat a chodit do vedlejší ložnice pro nabíječku, a tak teď Arthur ležel na břiše a prokousával se jednou z knih, kterou našel ležet zapomenutou pod postelí, a Dante kreslil.
Skicáků, polámaných tužek i pastelek a vyschlých propisek měl Dante plné šuple nočního stolku a najít si prázdnou stránku a použitelný kousek tuhy nebylo těžké. Stejně jako nebylo těžké rozmyslet se, co chce vlastně kreslit. Arthur ležel na jeho posteli ve své univerzitní mikině, teplákových kraťasech a vysokých ponožkách s beruškami na jedné a květinami na druhé noze. Na nose mu seděly brýle, vlasy mu trčely do všech stran a Dante nedokázal přijít na nic krásnějšího.
Zprvu se červenal, když pochopil, že pod Dantovýma rukama vzniká jeho podobizna, postupně se však uvolnil a po chvilce už o tom společně vtipkovali.
„Přísahám, že to nezkazím."
„Ono to ani moc zkazit nejde," řekl Arthur, přehodil si přes hlavu kapuci a její šňůrky stáhl tak, aby mu koukaly jen brýle.
Dante cukl koutky. „Víš, dokážu tě malovat i po paměti."
„A co když chci, abys mě namaloval takhle?" zamumlal skrz kapuci.
„Tak tě namaluju i takhle," pokrčil rameny a přiblížil se k jeho obličeji. „Máš nádherný oči."
Nemusel sundávat kapuci, aby Dante poznal, že zčervenal. Pak však zvedl ruku a máčkl mu prstem na nos.
„Co děláš?" smál se, někde uvnitř něj se však všechno stahovalo emocemi. A panikou.
„Kresli," přikázal mu. „Ať to všechno stihneš."
A tak Dante kreslil. Jeho rysy už měl v ruce a netrvalo mu dlouho zachytit ho v tom správném úhlu. Ještě nikdy se však nepokoušel ztvárnit ho na papíře i s brýlemi. Do rohu stránky načrtl jeho podobiznu s kapucí přes hlavu, a když se konečně odhodlal vrátit k hlavnímu portrétu, uvědomil si, že spíše hledí do jeho tváře, než kreslí.
„Jsem v půlce," oznámil náhle, posadil se a předal mu misku s polévkou.
„Minutu," zamumlal s hlavou ponořenou do skicáku. Prstem rozmazal posledních pár tahů a pak skicák vyměnil za večeři.
Arthur mu nejprve věnoval dlouhý pohled, než se podíval na stránku s portrétem. Jako by se na chvíli vrátila jeho nervozita a stydlivost. Dante se však nevzrušeně pustil do polévky a bez výčitek dál drobil do postele.
Nic neříkal a on na moment znejistěl, že se mu kresba nelíbila. Pak si v jeho tváři všiml nenápadného úsměvu.
„Nakreslil jsi..." nedořekl, místo toho se rozesmál.
Snažil se nedát příliš najevo svou radost. „Nemůžu riskovat, že už by sis ode mě nikdy nenechal dělat portrét, kdybych nevyhověl tvým klientským přáním."
Sklonil se k podobizně. „Nevypadám... takhle."
„Jak?" chtěl vědět. Polévku odložil za sebe na stolek a přisedl si k němu blíž.
„Tohle jsem já," ukázal na drobný črt v rohu a zacukaly mu koutky.
Dante se zadíval do jeho pobavené tváře. „To jsi. A jsi i tady. Jenom se tak možná nevidíš."
Zakroutil hlavou a zvedl pohled. Jeho úsměv se rozšířil. „Máš pod okem tuhu," řekl a palcem mu šmouhu setřel, dlaň na jeho tváři nechal. A Dante se zapomněl nadechnout.
Měl pocit, že i Arthur musí slyšet, jak se jeho srdce snaží dostat ven z hrudníku. Ztrácel se v jeho modrých očích a rozplýval se pod jeho dotykem. Někde mezi nimi stále ležel rozevřený skicák.
„Líbí se ti?" zeptal se tiše.
Shlédl k jeho rtům, ale pak se znovu zahleděl do jeho očí. „Líbíš."
Zrychleně dýchal a zběsile v jeho výrazu hledal, zda to myslel vážně. „Ptal- Já... Líbí se ti ta kresba?"
Arthur vytřeštil oči a zrudlý obličej schoval do jeho hrudi. Pažemi ho objímal kolem krku a Dante, ač na chvíli zklidnil své srdce a myšlenky, nedokázal zastavit smích, který se mu dral z hrdla.
„Bylo by docela fajn, kdyby se ti líbila, ale samozřejmě si rád poslechnu, jak se já líbím tobě."
Zvedl hlavu – ve tvářích měl stále červeň, ale už se smál také. „Líbí se mi i ta."
Dante zacukal obočím a ušklíbl se. „To neznělo moc upřímně."
„Líbí se mi," zkusil to znovu, hlas mu však stále ovládalo pobavení. Ještě jednou se zhluboka nadechl. „Líbí se mi. Tvoje kresba se mi líbí. Moc."
„Dobře," přikývl. „A co že jsi říkal o mně?"
„Že máš krásnou tvář," odpověděl Arthur klidně. Bříšky prstů mu opatrně pohladil spánek. „Můžu tě políbit?"
Políbili se na ústa s vřelostí a oddaností, která Danta i po týdnech stále překvapovala. Znal každý jeho výraz, poznával každý pohyb jeho rtů, přesto se mu srdce v hrudi zachvělo vzrušením, jako by to bylo poprvé. Jako by to byl jen polibek ve snu.
Arthur věnoval Dantovi ještě jeden pohled – i přes růž se usmíval – a připomněl mu chladnoucí polévku.
Nevěřícně zakroutil hlavou, rozvalil se vedle něj, za záda si dal polštář a poslušně se natáhl pro polévku. Bosou nohou drkl do jeho lýtka a o moment později se oba dva ještě jednou rozesmáli.
Byl to jeden z posledních dní, kdy se mohli soustředit jen jeden na druhého, a Dante v následujícím týdnu zjistil, že se k němu ve své mysli často vrací. K Arthurově úsměvu a roztomile zčervenalým tvářím, když mu říkal, že se mu líbí. K radosti, která rozbrněla celé jeho tělo pokaždé, když si vybavil pohled jeho modrých očí, pohled, který patřil jen jemu.
Arthur zahájil svůj druhý semestr na washingtonské univerzitě a když zrovna Danta nečekala směna ve Starbucks, jezdil do Olympic Hills na zkoušky Break From Commerce v Richieho sklepě. Fanaticky trénovali skladby, které se měly objevit na demu, často až do chvíle, kdy Richie chytil křeč do předloktí a paličky mu klouzaly ze zpocených dlaní, a když jim zbyla hodinka navíc, procházeli společně Lancovy nové texty, poslouchali své oblíbené kapely a zkoušeli improvizovat na známé melodie.
Miloval prvních deset minut, kdy se rozehrávali a slaďovali, když Reecin zpěv přehlušovala Lancova sóla a Dantův rytmus ostře vyčníval mezi údery Richieho paliček. Naslouchali si a zároveň každý vnímal jen sám sebe a svou vlastní melodii. Nechybělo kočkování, sprosté vtipy ani uši trhající křik Richieho abuely, díky kterému si Dante pomalu ale jistě připomínal své středoškolské znalosti španělštiny. Brzy se jí po vzoru ostatních naučil stejným hulákáním odpovídat a nalézat v jejím podmračeném výrazu náznak úsměvu, když jim občas dolů přinesla džbán limonády.
Každou seanci zakončili jednou sdílenou cigaretou a Reece po cestě autobusem Dantovi přibližovala inspirace stojící za jejich písničkami. Z jejího dechu cítil pachuť Richieho silného tabáku a nemohl se zbavit hřejivého pocitu na hrudi. Protože tohle něco znamenalo.
Navykl si po večerech drnkat melodie jejich skladeb a často přicházel s vlastními náměty a zlepšováky. Pak bral do ruky cokoli, co psalo, a cokoli, na co se dalo psát – nezřídka to byly Arthurovy tištěné poznámky nebo novinové výstřižky –, a do křivých notových linek spěšně vepisoval noty. Pokud se mohl domyslet, Arthurovi to nevadilo. Byl zvyklý ve svých papírech nacházet malůvky i vlastní portréty a notové party nepředstavovaly příliš velikou změnu. Kromě toho byl stále po jeho boku, Dante hrál a on naproti němu pracoval na článku do příštího novinového čísla. Někdy si i za několik dlouhých hodin sotva vyměnili pohled, oba příliš zabraní do své práce, jindy si navzájem kradli veškerou pozornost a večer strávili povídáním a líbáním.
Neměl v plánu jejich vzájemné náklonnosti, kradeným pohledům a šeptaným vyznáním dávat nálepku, a podle všeho to netrápilo ani Arthura. Dante se brzy naučil mezi jeho úsměvy poznávat gesta, ke kterým se na ulici a v kavárnách uchylovali jen zcela výjimečně, s příslibem toho, že za zavřenými dveřmi bytu se oba budou moci ponořit do světa, který patřil jen jim.
„Myslíš si, že jsem gay?" zeptal se ho Arthur polohlasem, když spolu jednoho večera v obýváku sledovali film. Dante mu ležel hlavou v klíně a přivíral oči pokaždé, když mu Arthur jemně pročísl vlasy svými dlouhými prsty.
Přetočil se na záda a pohlédl mu do ostře řezané tváře. Ve sklíčkách brýlí se mu odrážely scény filmu a hnědé kudrliny mu padaly do čela a jeho rty byly překrásně rudé a Dante na moment zapomněl, že se ho na něco ptal. „Ty víš, že na tohle si můžeš odpovědět jenom ty sám."
Přikývl a pak k němu konečně shlédl. „Nejsi- Tohle není žádnej... vysokoškolskej experiment. Úlet."
„Já vím," řekl Dante. „A i kdyby byl-"
„Není, Dante."
„Nechal bych tě."
Kousl se do rtu a chvíli sledoval dialog mezi postavami na obrazovce. Pak obrátil svou pozornost k Dantově ruce, která mu klidně spočívala na břiše. Proplétal si s ním prsty a obkresloval linie v jeho dlani. „Přál bych si, abych měl ve věcech víc jasno. V sobě."
„Nemusíš to pojmenovávat," ujistil ho a pevně stiskl jeho ruku ve své. „Líbí se mi... líbí se mi tohle."
Modré oči mu zjihly a přitiskl si Dantovu dlaň ke rtům. A Dante věděl, že ten pocit v hrudi nezmizí. Že s každým dalším slovem a polibkem, s každou další chvíli po jeho boku v něm rozkvete tucet barevných květů a on jejich šlahouny ucítí až v konečcích prstů.
Tu noc usínali spolu, Dante cítil Arthurův horký, klidný dech zezadu na krku a dlouho s úsměvem pozoroval knihu na nočním stolku, kterou si od něj Arthur půjčil.
Většinou oba spávali ve svých pokojích, zvlášť ve dnech, kdy Arthura čekaly brzké ranní přednášky a Dante se měl vracet z gigů po městě až uprostřed noci. Dávali si dostatek prostoru pro sebe a o to víc pak znamenaly noci, kdy se jeden druhému vplížil do pokoje.
Dante si vzpomínal, když ho poprvé probudil úzkostlivý šepot. Arthur stál ve dveřích jeho ložnice a v křečovitě stažené dlani svíral plyšový model Space Needle, který obyčejně stál na jeho nočním stolku.
„Jsi v pořádku?" zachraptěl Dante a stále ještě v polospánku se posunul na levou polovinu postele.
„Spíš ne," ozvalo se tiše a v další chvíli proti sobě Dante ucítil jeho napjaté tělo. Pevně ho objal paží a bříškem palce mu jemně přejel po čele mezi obočím. „Promiň, že tě budím."
„Vždycky za mnou můžeš přijít. I kdyby o nic nešlo."
Někdy to bývaly i tři noci za sebou, jiné týdny strávil Dante ve své ložnici sám, jeho srdce však nikdy nevynechalo jeden bolestivý úder, když se Arthur schoulil do jeho náruče s tichou omluvou. Občas polohlasem konejšil jeho slzy a třas, jindy mluvili o všem možném i nemožném, a některé noci oba téměř okamžitě v objetí druhého usnuli.
Občas Dante zůstával dlouho vzhůru u svého klavíru, hlavu ponořenou v notách a harmoniích, a Arthur se pak kolem druhé ráno vynořil ze svého pokoje s brýlemi stále na nose – nikdy si navzájem nevyčítali, že už dávno měli přestat pracovat – a s návrhem, že by oba mohli jít spát. Právě ty noci měl Dante nejradši. S Arthurovou vůní všude kolem sebe usínal rychle a ani ranní budík se nezdál tak krutý, pokud měl ke komu se s mrmláním na posledních pár minut přitulit.
Některé dny v kavárně se pro něj stále neúnosně táhly. Ranní směny byly snesitelnější, když byl jeho prvním zákazníkem Arthur, a stejně tak ty odpolední, když za ním zamykal kasu. Sedával na kraji pultu přímo u Danta a on mu nikdy nezapomněl na účtence nechat vzkaz nebo aspoň rychle načmáraný obrázek. Ne vždycky se mu však na Arthurovu přítomnost poštěstilo a kromě pár krátkých zpráv, které si spolu mohli vyměnit během svých pauz, byla jeho jedinou záchranou Lennon.
V posledních týdnech si byli blíž než kdy dřív, a i když by se zdálo, že za to může hlavně obrat v Dantově pracovní morálce a pravidelná docházka, on sám podezříval i dopis, který poslal její babičce do domova jako poděkování za vzorovaný svetr. Zase se vrátili k nadávání na vnitřní nařízení týkající se vedení jejich pobočky, vzájemnému popichování i společným obědům.
Alespoň jedenkrát do týdne se k nim připojoval i Arthur a Danta nikdy neomrzel zářivý úsměv, který se mu na tváři objevil pokaždé, když vystoupil z metra, kde na něj s Lennon trpělivě čekali. Věděl, že jsou v kontaktu, dokonce věděl, že spolu několikrát byli v kavárně, přesto ho zpočátku překvapovalo, jak moc se Arthur s jeho kamarádkou dokázal sblížit. Se vší vážností spolu probírali politiku i místní dění, vzájemně si doporučovali seriály a knihy a samozřejmě přátelsky popichovali Danta a jeho móresy.
A tak Lennon nijak nekomentovala Arthurovy frekventované návštěvy Starbucks mimo otevírací dobu, naopak se zdálo, že ji jeho přítomnost těší. Po zavíračce jim pomáhal utírat stoly a zvedat židle, přestože se proti tomu Lennon i Dante ohrazovali, a ráno se od nich na oplátku nechával zkoušet z přednesu ústních projevů a dával jim ke kontrole číst své eseje.
Byl to jeden z posledních únorových dní, když společně s Arthurem ještě za tmy přebíhali silnici a zavírali za sebou dveře liduprázdné kavárny. Na těle i na srdci Danta stále hřálo probuzení s Arthurem ve své náruči a několik ospalých polibků, které si stihli vyměnit někde mezi vstáváním, návštěvou koupelny a zavazováním tkaniček u bot. Ruce i pohled mu celé ráno těkaly ve snaze najít své místo a ujištění, že první den v práci pro redakci seriózního plátku není důvodem k panice, a Dante mu už od předchozího večera šeptal tichá slova podpory a útěchy. Před odchodem ho sevřel v pevném objetí a všechno uvnitř něj se rozhořelo, když mu Arthur vděčně políbil dlaně.
„Pan novinář!" zvolala Lennon se zářivým úsměvem a okamžitě Arthurovi omotala ruce kolem krku. „Úplně jim tam dneska vytřeš zrak! A máš u nás snídani zdarma!"
„Říkal jsem ti to," obrátil se Dante na Arthura, který zabořil ruce hluboko do kapes kabátu.
„Myslím, že do sebe nic nedostanu," kuňkl a Lennon se smířlivě usmála.
„Udělám ti aspoň limonádu."
Jakmile se otočila zády, Dante mu nabídl svou dlaň a zavedl ho za sebou do šatny. Rozsvítil studená světla a bez okolků zamířil ke své plechové skříňce. Arthur nervózně postával u zavřených dveří. Nikdy si nedokázal pořádně zvyknout na privátní prostory kavárny. Ostré stropní žárovky ho pálily do očí, jakoby zdáli k nim doléhalo zpravodajství rádiové stanice, kterou Lennon před začátkem směny pravidelně poslouchala, a nedokázal se zbavit pocitu, že by tam neměl být – on, Lennon ani Dante.
„Ty víš, že sem nerad chodím."
„Nenarazíš tu na žádný zaměstnanecký ani obchodní tajemství. Totiž pokud ti něco neříká kapitalismus," otočil se pobaveně Dante a manšestrovou bundu narval do skříňky. „Navíc pro tebe něco mám."
Arthur se ramenem opřel o vedlejší skříňku a letmo přejel pohledem po nástěnce s rozpisem směn, hygienickými pravidly i nejnovějšími akcemi. Pod rozvrzaným stolem u protější stěny ležely špinavé kartonové krabice plné kelímků a plastových víček, v kovové konstrukci s rezavými policemi stály neprodané vánoční hrnečky a termosky. „Nechci žádný kupony na sendviče."
Dante se uchechtl a popadl z háčku svou zelenou zástěru. „Jsou to kupony na unicorn frappucino. Taky se můžeš prohrabat tou přepravkou u dveří, jsou tam štípnutý hrnky a budou se vyhazovat."
Arthur si založil ruce na hrudi. „Prostě mi dej pusu."
Překvapeně k němu kmitl pohledem. Jak snadné bylo zvyknout si na blízkost, pro kterou se na sebe obraceli. Nezáleželo na tom, jestli stáli vedle sebe v metru a otírali se o sebe hřbety dlaní, jestli se pod dekou dotýkali nohama, nebo jestli seděli na stoličce u klavíru a Dante cítil Arthurovy ruce ve vlasech, pod tričkem a jeho mysl křičela jeho jméno a že chce víc víc víc.
S úsměvem se vytáhl na špičky a políbil ho na rty. „Vážně pro tebe něco mám," řekl se smíchem, když se odtáhl.
Zašátral do horní poličky a z hromady starých účtenek, rozbitých zapalovačů, prázdných krabiček od cigaret a jiných odpadků vytáhl balíček zabalený do pevného hnědého papíru. V horním rohu se vyjímal lihovou fixou načrtnutý motýl a drobné, roztažené D.
Arthur s napjatým dechem přejel bříšky prstů po obrázku. „Můžu to rozbalit?"
„Je to tvoje," zasmál se nervózně Dante a podrbal se na zátylku. „Je to... Je to pro štěstí. Do prvního dne. A všech dalších."
Opatrně rozlepil izolepu a z papíru vytáhl kroužkový blok s černými koženými deskami. V gumovém očku byla zastrčená tmavě zelená propiska se zlatavými detaily a Arthur zalistoval řádkovanými stránkami ze žlutého papíru.
„Dante."
„Já vím, že už asi novináři papírový bločky nepoužívají."
„Ještě ani nejsem novinář. Vsaď se, že můj první pracovní úkol bude uvařit kafe."
„Tak to abych ti ukázal, jak se to dělá."
Arthur se tiše zasmál a pak ho vzal za ruku. „Je to krásný. Děkuju."
„Dante!" z kavárny se ozval Lennonin křik. Pustili se a hned na to si vyměnili omluvný pohled. „Spočítáš prosím tě svojí kasu? Gina na to včera večer zapomněla."
Dante se zhluboka nadechl. Arthur sledoval, jak do skříňky schovává svůj mobil a zběžně kontroluje svůj odraz v zrcátku nad drobným umyvadlem v rohu místnosti. Pak se k němu s rozpačitým úsměvem otočil.
„Máš ještě chvilku?"
Kývl. „Políbíš mě? Ještě jednou?"
„Kolikrát jen budeš chtít."
Přitiskl Arthurovi dlaň na tvář a přejel mu jazykem přes spodní ret, když na bocích ucítil pevný stisk jeho rukou. Široce se na sebe usmáli.
„Že sis dal do vlasů ten šátek schválně?"
Dante se rozesmál.
Za pultem se okamžitě dal do počítání tržby, zatímco veškerou Arthurovu pozornost na sebe strhla Lennon a její kelímek limonády. Nabízela mu sendviče i zákusky, všechno ale odmítl a ona ho namísto toho zavalila otázkami ohledně práce pro The Stranger.
„Takže v příštím čísle uvidím vzadu tvoje jméno?"
„Spíš ne," přiznal Arthur.
„A budu aspoň vědět, jaký články se tam objeví?"
„Možná."
Povzdechla si a opřela se lokty o pult. „Tolik slavných a úspěšných lidí! Slibte mi, že mě tu nenecháte."
„Udělám z tebe svojí asistentku, neboj," ujistil ji Dante a konejšivě jí přehodil ruku kolem ramen. „Podíváš se se mnou do Evropy."
Zaculila se a pohodila vysokým ohonem. „Nemůžu se dočkat, až si budu kupovat tvůj časopis. A až budu ukazovat ve výlohách na to tvoje cédéčko a říkat, že tě znám a že neumíš dělat kafe. A že mám lístky na vaše koncerty zadarmo."
„To máš, vstupný v Centralu je dobrovolný."
Ohrnula ret. „Ale budu mít aspoň slevu, až budete hrát třeba v The Moore, ne?"
Pobaveně zakroutil hlavou.
„Taky mi musíte slíbit, že vám všechna ta sláva nestoupne do hlavy! Vlastně bychom to všechno měli ještě zavčasu oslavit, dokud si můžu dovolit s váma chodit ven."
„Pokud nepůjdou tvoje kamarádky a klub budu vybírat já, tak jsem pro."
„Taky bys mě nemusela opíjet," ozval se Arthur.
„Opíjela tě tvoje sestra!" ohradila se dotčeně Lennon. Zakroutila hlavou. „Co třeba čtvrtek?"
„Nahrávám," oznámil stručně Dante.
„Tak pátek."
„Central."
Lennon si teatrálně povzdechla. „Sobota? Arthure?"
Zvedl hlavu a nejistě se podíval na Danta. „Chtěli jsme jít do kina."
Než stačil Dante odpovědět, Lennon se k nim naklonila: „Nechcete jít na Perfect Strangers? Já to hrozně chci vidět, ale Maisie má jednu noční za druhou... Pojďte se mnou!"
Samozřejmě, že plánovali jít na Perfect Strangers, ne však ze stejných důvodů, kvůli kterým film chtěla vidět Lennon. Kino bylo na jejich programu v rámci „komentovaných prohlídek města" už nějakou dobu a on věděl, že by se ho neměl vzdávat. Arthur ho pozval a on sám před pár dny řekl, že nepotřebovali věci nazývat, aby věděli, co znamenají.
Nedokázal přečíst pohled Arthurových modrých očí, které se do něj s očekáváním vpíjely. Začalo mu hlučet v uších.
„Totiž... Asi bys-"
„Dante."
Tentokrát z jeho tónu jasně rozpoznal varování. Odmlčel se a se zkousnutým rtem se z něj marně snažil vší vůlí dostat odpověď. Protože tahle konverzace nebyla tak docela jeho.
Lennon mezi nimi se zachmuřeným obočím kmitla pohledem. „Co?"
„Chtěli jsme jít spolu," vysvětlil obezřetně Arthur.
Dante polkl a upřeně sledoval její reakci. Odhadoval, že Arthurovo varování směřovalo k tomu, aby ji nenechal se k nim připojit, ani na moment ho však nenapadlo, že by měl v plánu oznámit jí proč. Ještě před pár minutami sám čekal na moment, kdy Lennon neuvidí, že Arthura drží za ruku, a náhle před ní stáli se sdělením, že jsou do kina. Spolu. Sami.
Vlastně se nedivil, že se sama hned nedobrala k jádru Arthurovy odpovědi.
Stáhla rty do úzké linky. „Dobře..."
Vyměnili si další pohled, z Dantovy strany smířlivý, z Arthurovy plný odhodlání. Dante si odkašlal. „Spolu jakože spolu spolu."
Lennon trhla hlavou, až jí culík přeletěl z jednoho ramena na druhé. „Cože? Děláte si... To jako vážně? Dante, proboha."
„Pozval jsem ho já," řekl Arthur klidným tónem a v modrých očích se mu mihlo pobavení, když zaregistroval Dantův dotčený výraz.
Otevřela pusu, pak ji zase zavřela. Dante cítil nepříjemnou křeč, která mu pomalu začínala stahovat hrudník, hned na to se ale Lennon nečekaně rozesmála. „Do prdele. Takže jsem tu celou dobu jako ta třetí?"
„Ne."
„Jo."
„Dante!"
Dlaněmi si přejela po obličeji. „A já už začínala panikařit, že jenom nechcete jít se mnou. Ježíši." Frustrovaně vydechla a pak je propíchla pohledem. „Proč se to dozvídám až teď?"
„Nikdo to neví," hlesl Dante.
„Možná Robin."
Dante se na Arthura obrátil, ale nic neřekl.
„Jak?" rozhodila rukama Lennon. „Má to být vaše první rande?"
„S Dantem se nechodí na rande," připomněl jí s náznakem úsměvu Arthur.
„Prostě jdeme spolu," řekl Dante.
Lennon zamrkala a gestem ruky je znovu zastavila. „Počkat, počkat. Jak dlouho tohle celý vlastně... eh?"
„Asi měsíc?"
„Měsíc?!"
Dante otráveně protočil očima. „Lennie."
„Já vím, já vím, nic mi do toho není." Vydechla a chvíli svůj zamyšlený pohled upínala kamsi ke dveřím. Pak zakroutila hlavou. „Měla jsem to poznat! Vždyť ty jsi z Arthura hotovej snad od první chvíle, co se ti zjevil ve dveřích. A ty pořád Dante to a Dante tohle..." Oba uhnuli pohledem a Lennon se rozesmála. „Ach jo. Mám z vás radost. Ale opovažte se mě zanedbávat."
Stejně rychle a nečekaně, jako Arthur téma otevřel, se zase vrátili k družnému hovoru o každodennostech, a Dantovi pomalu došlo, že zadržoval dech docela zbytečně. Jeho stažený hrudník se konečně uvolnil a srdce mu radostně poskočilo, když si s ním Arthur před odchodem letmo propletl přes pult prsty. S posledním úsměvem a mávnutím zmizel za dveřmi a Dante si teprve po chvíli uvědomil, že ho Lennon bedlivě pozoruje.
„Pro jednou si ty poučky nech pro sebe, prosím."
Mlaskla. „Nedělej ze mě tu zlou, já přece vím, že jsi skvělej přítel, Dante. Jenom jsem chtěla říct, že tě má rád. Někdy o tobě mluví a já si říkám, jestli tě vůbec znám."
„Taky ho mám rád," zamumlal a cítil, jak se mu do tváří hrne horkost. „Myslím... Mám pocit, že..." Nedořekl. Jeho dny i noci byly protkané tolika pocity, že nedokázal říct, co přesně se v něm odehrávalo.
„Ach bože," rozesmála se Lennon a pak se napřímila. „Počkej! Takže jste se teď vzadu líbali?"
„No hádej."