Ozvěna potlesku mu hučela v hlavě jako obrovské vosí hnízdo. V krku téměř bolestivě cítil svůj zběsilý tep, třásly se mu ruce a nohy měl jako z želé. Z ostrých modrých a bílých reflektorů ho pálily oči a cítil, jak mu hoří čelo i tváře. Nepřítomně kývl na jednu z organizátorek, doktorku v oboru digitálních médií, která ho gestem navedla ke dveřím pod vyvýšeným pódiem. Později ho napadlo, jestli se po svém výstupu neměl uklonit – obklopen potleskem a čelící stovkám tvářím si připadal s textem promítaným na svou bílou košili nepatřičně –, ale v tu chvíli se soustředil jen na to, aby ramenem nevrazil do futer, až bude odcházet. Kdyby ho po vstupu do technické místnosti auditoria Ellen nevtáhla do pevného objetí, pravděpodobně by se mu podlomila kolena a on by se sesypal na prošlapaný koberec z modrých umělohmotných vláken.
„Byl jsi skvělej!" houkla mu do ucha a on omámeně přikývl. „Zapomněl jsi zmínit některý projekty, kterýma jsme se inspirovali, ale to je jedno."
„Popravdě si vůbec nepamatuju, co jsem tam celou tu dobu dělal," odpověděl přiškrceně a pokusil se o rozpačitý úsměv.
Ellen se konečně odtáhla a porovnala mu límeček. Oči zvýrazněné hnědou tužkou a jemnými růžovými stíny jí jasně zářily a on si vzpomněl, že jí chtěl pochválit červené pouzdrové šaty. Nebo aspoň účes. Někdo ho však zezadu se slovy: „Dobrá práce, DeLuco," poplácal po zádech a všechny jeho myšlenky se stočily k té jediné potřebě. Vyjít na vzduch. Zhluboka se nadechnout a pak sebou plácnout do sněhu v jednom ze záhonů před budovou. Za každou cenu se ujistit, že už nikdy nebude muset jít mezi lidi, natož pak jít před ně a něco jim povídat. Zahrabat se mezi zmrzlé cibulky květin a třeba i umrznout k smrti.
Podívala se na něj, jako by chtěla něco říct, on však bez širšího kontextu zamumlal, že jeho rodina přiletěla až z Oregonu, a pak rychlým krokem prošel mezi hloučky dalších prezentujících studentů i profesorů. Vpadl na studenou dlážděnou chodbu, bez povšimnutí proběhl kolem páru líbajícího se na jedné ze sedaček, a seběhl kamenné schodiště, div se nepřerazil. Nezastavil se, dokud se za ním nezabouchly těžké dvoukřídlé dveře fakulty.
Se skloněnou hlavou minul pár lidí, kteří se shlukli kolem odpadkového koše a do hnědého sněhu odklepávali popílky ze svých cigaret, a snažil se ignorovat jejich pohledy, když si pažemi pevně objal tělo. Obešel výklenek v kamenné zdi a vyčerpaně se vyhrabal na opěradlo zasněžené lavičky.
S pečlivostí prvňáčka se soustředil na každý nádech a výdech, jak jen to pod mrazem protkanou černou oblohou šlo, a nenapadlo ho, že se celý třese právě kvůli počasí, nikoli kvůli tomu, co se před pár minutami odehrálo v auditoriu. Tiše naslouchal konverzaci kuřáků a jakmile zaslechl prásknutí dveří, schoval hlavu mezi lokty. Těžce vydechl a jestli čekal na slzy nebo sevřené hrdlo...
Někde v hloubi víru myšlenek se mu podařilo uchopit tu, která říkala, že to vlastně nešlo tak špatně.
Vůbec nic nešlo špatně.
Rozhodně ne tak, jak si představoval, když ve vozu metra pevně svíral ulepenou vertikální tyč mezi řadami sedaček. Když hypnotizoval barevné tkaničky Dantových polobotek a tepalo mu ve spáncích.
Dokonce i to, jak si polykal jazyk a třel ruce o sebe, když odpoledne seděl s Robin na Occidental Square, se mu zdálo jako něco hloupého. Na míle vzdáleného pravým emocím.
Bylo pro něj zvláštní procházet se po nábřeží a mluvit o kosatkách a mrožích. Míjet výlohy antikvariátů, krámků a butiků, aniž by jedinkrát zastavili, aby se podívali dovnitř. Jestli konečně nezlevnili ten perský koberec se zeleným vzorem, jestli ještě mají ten glazurovaný květináč. Kolik stojí ta pozlacená soška vzadu a jestli by neměli ještě jeden svícen do páru. Kráčeli skrze Pike Place Market a tentokrát to měl být Arthur, kdo byl tlumočníkem a průvodcem. Kdo o městě něco věděl, kdo ho znal. Kdo v něm žil.
Po 1st Avenue došel s Robin a mámou až na Pioneer Square. Přes křižovatku viděl zelené dveře Centralu, neřekl však, že právě tam Dante hrává. Brněly ho dlaně, když míjeli zrezivělý altán obydlený bezdomovci a žebráky, a mlčky následoval mámu, která navrhla, že by se mohli zastavit na lehkou svačinu.
„Znáš to tady?" zeptala se, než vešla dovnitř jedné z kaváren s lákavou nabídkou. Zakroutil hlavou, přestože si dobře vybavoval zahradní nábytek natřený pastelovým nátěrem, na kterém s Dantem jedno odpoledne seděli. „A dáme si tu něco?"
„Nemám hlad."
Nedůvěřivě si ho změřila pohledem a pak se obrátila na Robin.
„Taky nic nechci. Ale můžeš se najíst a já se zajdu podívat támhle do toho butiku," řekla a pohlédla na Arthura.
„Půjdu s tebou."
Ujistila se, že se budou držet pouze na dlážděném prostranství a že opravdu nic nechtějí, a pak konečně zmizela v prosklených dveřích bistra. Arthur zastrčil ruce hluboko do kapes kabátu a Robin naklonila hlavu na stranu. Neohlédla se, jestli jde za ní, když vykročila k protějšímu podniku, ale nevypadala překvapeně, když vstoupil s ní a asistentce řekl, že se pouze dívají.
Mlčky pozoroval, jak si prohlíží barevné šaty, dlouhé sukně a páry prošlapaných kožených bot se složitým šněrováním. Párkrát se k němu otočila s nevyřčenou otázkou, zda by daný kousek oblečení schvaloval, a on odpovídal jednoduchými pohyby hlavy.
Soustředil se na barevné korále na kovovém stojanu, desítky zlatých prstýnků s kamínky i bez, odrbané pásky s velikými leštěnými sponami, a pak se rychle zase obrátil k puntíkatým, květovaným a žíhaným sukním na opačné straně, když si všiml barevných šátků uvázaných kolem předloktí manekýny bez hlavy a nohou. Sukně byly v mnoha ohledech... bezpečnější. Nenutily ho přemýšlet.
Dlouhou niť trčící z vnitřního švu kapsy si namotával na prst, když se asistentky ptal, kde jsou kabinky. Nasměrovala je k úzkým schodům do podzemí, kde se nacházely další stovky ramínek a háčků. Robin za sebou zatáhla květovaný závěs a on se po chvíli zírání na barevné šaty posadil do prosezeného pérového křesla.
„Co na to říkáš?" Robin udělala v hnědé sukni s knoflíky táhnoucími se až ke spodnímu lemu komické pukrle.
„Nepřišla jsi v ní?" vytáhl obočí. Založila si ruce na hrudi. „Sluší ti."
Usmála se a během pár vteřin se objevila v bílé košili s krátkými rukávy. V tmavě zelených šatech, v oranžovém svetru, v tmavě modrých velurových kalhotách se širokými nohavicemi.
„Jsou jenom za dvacet dolarů!" zvolala s očima plnýma očekávání. „Myslela jsem, že s tou košilí by se hodily na to tvoje promítání. A ladil by k něm ten lak od Danta."
Polkl a pak opatrně přikývl. Zamyšleně se prohlédla v dlouhém zrcadle v kabince, než se znovu postavila před něj.
„Chceš jít pryč?"
„Ne."
„Na co myslíš?"
„Na všechno."
Na to, jak Dante včera večer mluvil s jeho mámou, na to, jak se Dante usmíval, když Robin zpívala slova písní, které hrál. Na to, jak ho ráno pozoroval, než šel do práce. Na to, jak se v něm všechno nepříjemně stahovalo, když hned po svém příjezdu máma trvala na tom, že mu musí ostříhat vlasy. Na to, co ho mělo za pár hodin čekat.
Na to, že má pocit, že je na špatném místě. Že něco nesedí, že něco není správně. Máminy poznámky k tomu, jak se mořské vlny rozbíjí o molo, Robininy a Dantovy konverzace. Dantovy pohledy, jeho slova, jeho...
Jeho vlastní city.
„Máš tu nějaký oblíbený místo?" zeptala se ho Robin, když seděli na plůtku kolem zahrádky jedné z kaváren. Papírová taška s bílou halenkou i velurovými kalhotami jí ležela u nohou a v dlaních svírala citronádu. „A neříkej svůj pokoj, protože to by mě vážně naštvalo."
Nejistě se usmál. Bolestivě sevřené pěsti v jeho kapsách konečně povolily a on se dál soustředil na každý nádech a výdech. Na holé větve stromů nad hlavou, na cihlové domy a barevná loga krámků. Na Robininy kozačky, komíhající se ve vzduchu, na to, jak plynule míchala papírovým brčkem svůj nápoj.
„Pokoj ne. Líbí se mi v obýváku."
Strčila do něj, až málem přepadl přes zábradlí. Vytřeštil na ni oči, když se rozesmála. „No tak promiň, ale ty jsi fakt hrozná brambora."
Protočil oči. „Baví mě to pozorovat zpovzdálí. Chodit ulicema. A možná se občas nechat přemluvit a zajít do nový kavárny."
Robin neodpověděla hned. Přimhouřila oči a zastrčila si kudrnaté vlasy za ucho. „Člověk by čekal, že když tu bude a my ho poznáme, tak o něm konečně přestaneš mluvit."
Cítil, jak rudne. Na sestru se zamračil. „O nikom jsem přece nemluvil."
„No jo, máš hodně kamarádů, který tě tahaj po kavárnách," ušklíbla se Robin.
Tentokrát strčil on do ní, i když podstatně jemněji. Zasmála se, jako by to mělo jen potvrzovat její slova. „Vezmu tě k jezeru, tam se mi líbí nejvíc. Jezdím kolem něj do školy," pokusil se odpovědět znovu.
Pokývala hlavou, ale nepřestávala se na něj culit. Vzal jí z ruky kelímek s pitím a ucucnul. Robin ho stále pozorovala a on věděl, že když nezmění téma sám, ona to neudělá.
„Vsaď se, že máma koupí nějaký zákusky domů."
„Říkala, že musí Dantovi něco dát, když nás tak hezky hostí. A ty taky, samozřejmě," dodala, když ji zpražil pohledem.
„Tady nebo na Pike Place Market rozhodně najde něco, co se mu bude líbit," prohodil.
A Robin se znovu rozesmála. „Jo. Mluvil jsi o tom asi tisíckrát."
Věděl, že nemá smysl se bránit. Neznamenalo to, že uznával, že má pravdu – možná se o tom párkrát zmínil, když procházeli mezi některými z jeho oblíbených stánků, nebo když včera říkal, odkud má Dante který plakát, ale tisíckrát to rozhodně nebylo. Robin však dokázala každé téma stočit směrem, který ji zrovna zajímal, a jemu nezbývalo než mlčet.
„Jsem ráda, že je tvůj spolubydlící. Trochu tě vytáhne z ulity."
Ohrnul ret. „Říkáš potom, co jsme odešli z obchodu, protože jsem měl úzkost."
Pousmála se a sklonila hlavu. „Dnešek je stresující, to se nepočítá. Byl jsi na jeho koncertě! A ne jednou."
„Doufáš, že ze mě budeš mít druhýho Danta?"
„Vzal mě do klubu."
„Což bych stejně nemohl."
„Dal mi cigaretu."
„Cože ti dal?"
„A nevadí mu Judas Priest." Zakroutil hlavou, ale nechal ji, aby se přitulila k jeho paži. „Nevyměnila bych tě za nikoho."
„Má tě rád."
„I potom, co jsem s sebou přivezla mámu?"
Zacukal obočím. „Za to spíš nebude mít rád mě."
„Ale nekecej," protočila oči. „Jinak máma mi v letadle slibovala, že se bude chovat jako úplně normální člověk na návštěvě a-"
„A v další chvíli Dantovi nabízela, že ho ostříhá v jeho vlastní kuchyni, jo."
Zasmála se. „Buď rád, že jsme nepřijeli všichni. Musíš mu nás dávkovat."
„Dante si myslí, že bych spíš já měl vám dávkovat jeho."
Mávla rukou. „Mámě se líbí. Z toho nemusí mít strach. A ty taky ne."
Mlčel. Když to ráno říkal Dantovi, bezmezně tomu věřil, přesto bylo podivně uklidňující slyšet to i od Robin. Stejně jako bylo uklidňující, když matka z kabelky vytáhla papírový sáček s bezlaktózovými muffiny. A když trvala na tom, že si je vyfotí pod jedním z totemů uprostřed prostranství. Oba nasadili otrávené výrazy a ona pohrozila, že všechny muffiny nechá Dantovi, pokud se nebudou tvářit normálně. Rozesmáli se, ona stiskla spoušť a pak je nahnala zpátky pod totem, protože objektiv zakryla prstem.
Nevěděl, odkud se v něm vzala ta náhlá vlna pochybností a strachu, stejně jako nedokázal říct, jak se mu podařilo ji zase rychle zahnat. Ještě při odchodu do centra bezděčně přešel ulici, aby mohl přes výlohu nahlédnout do Starbucks. Dante k němu stál zády, obsluhoval kávovar a před jeho stanovištěm se táhla fronta zákazníků, přesto Arthura naplnil tolik známý, a přece stále překvapující pocit radosti, když ho znovu viděl.
Možná za to mohla mámina poznámka, že je ráda, že má dobrého kamaráda. Její pohled, když ho našla spát v obýváku pod Dantovou peřinou. Otázka, jestli se zná s Dantovou rodinou, jestli má Dante nějakou známost, a jestli se sám zná s nějakými dívkami z ročníku. Nebo Robinino nápadně nenápadné varování, aby se přestala vyptávat Arthura, když se na to mohla včera u večeře zeptat Danta samotného.
Dantovi totiž nelhal, když říkal, že si je jistý, že si ho jeho rodiče oblíbili. Mnohem víc ho trápilo, co bude Dante říkat na ně.
To ráno ho probudila zima. V polospánku si neuvědomoval, že mezi prsty svírá cíp deky a obličej boří do polštáře. Nohy z nouze schoval pod vzorovaný polštářek na opačné straně pohovky a teprve když se odněkud ozvalo nepříjemné, uši trhající pípání následované tichým klením a těžkými kroky, ucítil proti hřbetu zápěstí svůj ledový nos. Chvíli nepřítomně poslouchal cinkání hrnečků a lžiček v kredenci, než se přetočil na záda a zamžoural.
Tmu v pokoji slabě protínalo světlo z kuchyňské digestoře a žárovka staré lampy v Dantově ložnici. Dveře byly otevřené a on dlouho sledoval, jak Dante stojí jen v bílých boxerkách u šatníku a prohrabuje se tričky a košilemi. Pak si natáhl šedivé zvony, které mu těsně obepínaly boky, a on se zase odvrátil. Dekou se přikryl až ke krku a schoulil se do klubíčka. Chodidla ho studila do lýtek a on naslepo zašátral jednou rukou na zem v naději, že najde včerejší ponožky.
„Jsi vzhůru? Vzbudil jsem tě?"
Zamrkal na Danta, který si před ním do džínsů zastrkával docela jistě dámskou halenku.
„Asi ne. Nevím," zachraplal. „Nemám tu někde mikinu? A ponožky."
Dante se zmateně rozhlédl. „Nevstáváš. Máš volno."
Chvíli ho sledoval, než zamumlal: „Je mi zima."
„Nechal sis tu otevřenou větračku; už jsem ji zavřel," přisvědčil Dante. „Můžeš si lehnout ke mně."
Těžce vydechl. „Moc daleko."
Šklebil se na něj, když mu přinášel ze své ložnice peřinu. Přikryl ho a porovnal mu ji u krku, jako by dával dobrou noc dítěti. „Říkal jsem ti, že si ji máš vzít."
Na půl úst mu poděkoval a pak trochu zklamaně zíral na strop, když Dante odešel do kuchyně. Tvář schoval do přikrývky a zase zavřel oči. Jeho věci vždycky byly cítit po spálených oříšcích a něčem, co se nedalo popsat jinak než jako bleší trh. Voněl po máslovém pečivu a citronech a Arthur vzdáleně cítil jeho kořeněný parfém.
„Nevěděl jsem, že jdeš dneska do práce," promluvil na něj, když kolem něj procházel do svého pokoje, zřejmě pro šperky. „Stihneš to?"
„Mám jenom do čtyř hodin," prohodil a uvázal si do vlasů černý šátek. „Nezbavíš se mě. Dobrý?"
„Blbě tě vidím," přiznal Arthur, když na něj zamžoural. „Ale určitě ti to sluší."
Pousmál se. „Běž ještě spát."
„Nevěříš mi?"
„Není moc snadný ti věřit, když bys ani neřekl, kolik prstů ukazuju," řekl pobaveně a na důkaz zvedl tři prsty.
„Tři," odpověděl Arthur otráveně. „Zas tak blbě nevidím."
Přesto si nechal podat své brýle, když se Dante s hrnkem ranní kávy posadil naproti němu na konferenční stolek. Z nehtů se mu loupal lesklý černý lak a Arthur chvíli koukal na jeho pihatý hrudník mezi rozhalenými límci halenky. Cíp černého šátku mu splýval s rezatými vlasy a na tváři mu hrál typický úšklebek, jako by bylo něco směšného na tom, že oba dva existují ve stejném světě a prožívají společně ráno. V tlumeném světle se jeho hnědé oči zdály téměř oranžové, zářily jako dva plamínky a Arthur věděl, že až mrkne, uvidí v nich zase něco jiného. Hrály barvami, jako když se med na lžičce rozpouští v horkém čaji, jako když kostka ledu spadne do rumu. A když spolu v noci sedávali na pohovce a jejich smích postupně přecházel v šepot a nesmělé svěřování se se strachy i nadějemi, byly Dantovy oči plné něhy a tepla, až měl Arthur pocit, že se s každým jeho pohledem balí do voňavé deky.
„Jaký jsem včera nechal první dojmy?"
Arthur si porovnal polštář pod zády. „Kdyby ses od ní nechal ostříhat, tak by to samozřejmě bylo lepší..."
Nezapůsobilo to na něj tak, jak očekával. Zatvářil se neurčitě a pevně sevřel hrnek v dlaních. „Takže se jí nelíbím?"
„Líbíš se jí," nechápavě se uchechtl. „Mnohem větší strach mám z toho, co říkáš ty na ni."
Vytáhl obočí. „Arte, tvoje máma je skvělá."
„I když ti nechala všude po kuchyni moje vlasy?"
„Kdyby ti to zkrátila moc... možná. Ale já tvoje vlasy miluju." Zrudl, což Danta donutilo k potutelnému úsměvu, který se nejspíš z milosti pokusil schovat za hrnkem kávy. Podle syknutí si spálil jazyk a Arthur pocítil jisté zadostiučinění.
„Kam jdeš?" zamumlal, když se Dante zvedl a hrneček nechal stát na stolku.
„Do koupelny," zasmál se. „Než se vyčůrám, tak už stejně zase budeš spát."
Zabořil hlavu do polštáře. I v těch nejobyčejnějších situacích Dante dokázal najít něco, co na Arthurovi pochválit. Říkal to s takovou samozřejmostí, jako by si nemohl dovolit mlčet, jako by to za každou cenu Arthur měl slyšet, i když to bylo něco, co z jeho úst nevyšlo poprvé a ani podruhé. I když to bylo počtvrté, popáté, pošesté... Arthura to vždycky rozhodilo a překvapilo. Nutilo ho to přemýšlet, proč to nedokáže vyslovit se stejnou lehkostí. Proč mu nezvládne říct, že má krásný úsměv, že se každý den ztrácí v jeho očích a že mu ta bílá halenka obzvlášť sluší. Že si nedokáže představit lepší ráno než s ním u sebe a že by si přál, aby nemusel odcházet.
Nevěděl, do kolika hodin leželi vedle sebe na koberci, on se sluchátky na uších, Dante s kytarou na břiše. Dávno zhasli i lampičku v rohu, přesto Arthur viděl jeho tvář. Kamínek v nose se zatřpytil, kdykoli pod jejich okny projelo auto, se zavřenýma očima pohybem rtů napodoboval zvuky kytary a Arthur se musel rozesmát pokaždé, když svým výrazem přesně vystihl tón i vibraci, což ho donutilo s širokým úsměvem otevřít oči plné očekávání. Kdyby neusnul, byl si jistý, že by tam dokázali ležet až do rána, i kdyby měl Dante stále dokola hrát hlavní motiv písničky Eye of the Tiger.
Jeho srdce se nanovo zběsile rozbušilo, když si uvědomil, že mnohem radši než zahrabaný v zasněženém záhonu by ležel vedle Danta a poslouchal, jak hraje. Počítal pihy na jeho placatém nose a tvářích a pažích, ramenou, hrudi... Polkl. Možná by stačilo ležet v záhonu s ním. Nebo s ním alespoň sdílet opěrku lavičky, jak ho napadlo ve chvíli, kdy zaslechl své jméno.
„Napadlo mě, že tu budeš."
Zimou ztuhlé rty jen s námahou roztáhl do úsměvu. Ve vlasech měl uvázaný srolovaný zelený šátek, černá manšestrová bunda mu sahala až do půli stehen a zpod ohrnutých nohavic kalhot mu koukaly holé kotníky. Přes loket mu visel černý semišový kabát, pro který se Arthur vděčně natáhl. Klouby prstů měl zčervenalé a Dante ucukl, když se dotkli.
„Jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivě, když ruce provlékl rukávy a dopnul i poslední knoflík.
Opatrně přikývl. „Myslím... Jo. Myslím, že jo."
„Dobře." Ještě jednou na něj pohlédl, ale nezdálo se, že by chtěl jeho odpověď rozporovat. Místo toho si poklepal kapsy. „Nevadí ti, když-" Arthur zakroutil hlavou. „Chceš taky?"
„Ne," zasmál se a pozoroval, jak se mu drobný plamínek zapalovače odráží v očích. Vydechl kouř, zapalovač zastrčil do kapsy a pak se posadil vedle něj. „Hledal jsi mě?"
Zvedl hlavu a uchechtl se. „Všichni jsme tě hledali. Vlastně bych měl napsat tvojí mámě, že jsem tě našel."
„Chtěl jsem se vrátit zpátky dolů, ale taky... vzduch. Pryč. Potřeboval jsem-"
„Jo," Dante kývl a cigaretu nechal tiše doutnat mezi svými prsty. „Víš, ať už z toho máš jakejkoliv pocit, tak jsi to zvládnul skvěle. Vážně. Nemyslím jenom ten výstup teď, ale i ten dokument samotnej. Bylo to fakt profesionální."
Nejistě se usmál. „Skoro nic si nepamatuju. Vím, že jsem se na začátku zakoktal, protože mi do tý chvíle nedošlo, kolik je tam lidí."
„To si třeba zase nepamatuju já. A ostatní lidi taky ne," řekl Dante. „Navíc... košile ti hrozně sluší."
Přes zmrzlé tváře pro změnu necítil, jak rudne. A tak se rozesmál. „Tím ses úplně znehodnotil."
„Jsi krásnej, Arte. Ale přísahám, že jsem ten dokument sledoval."
Pronesl to tak obyčejně, že by mohl mluvit o sněhu na lavičce. Arthurovi se zadrhl dech v hrdle. „Dante-"
„To byl naprosto nezávaznej kompliment," bránil se, jako by měl náhle pocit, že řekl něco, co neměl.
„Já vím," odpověděl Arthur klidně. „Ale když už se rozhoupu, že ti řeknu, že ti sluší, když nosíš vlasy takhle, nebo že jsem rád, že sedíš vedle mě, vždycky mě předběhneš."
Dante zakmital očima a jeho napadlo, jestli to nevyznělo jinak, než zamýšlel. Přitáhl si kabát blíž k tělu a obličej schoval za zvednutý límec, pak ale Dante roztáhl rty. S širokým úsměvem sklonil hlavu a cigaretu si strčil do koutku úst. Dým podržel v plicích, než ho vydechl a otočil se zpátky k němu. „Teď ten šátek tak týden nesundám."
Smích po chvíli vystřídalo příjemné ticho. Arthur slyšel, jak s každým Dantovým potáhnutím v cigaretě praská tabák, a ovládl nutkání položit mu hlavu na rameno. Chytit ho za ruku. Dotknout se ho. Místo toho srovnal svou pravou botu s Dantovou levou a on se usmál, aniž by odtrhl oči od protější budovy.
„Myslíš, že to dokážu?"
Pohlédl na něj. „Stát si za tím, co píšeš? Jo."
„Ne. Postavit se před stovky, tisíce lidí."
Neodpověděl hned a Arthur mu byl svým způsobem vděčný, že zbrkle neřekne to, co by chtěl slyšet. Nakonec to od toho však nebylo daleko. „Myslím, že jo. Neříkám, že se toho příště nebudeš bát nebo že nebudeš nervózní. Ale dokážeš to. Vím, že chceš. Že to, o čem píšeš – o čem budeš psát –, je pro tebe důležitý."
Napadlo ho, že je pro něj důležité, že to říká. Že stál dole v publiku, když prezentoval svou práci, a že věděl, kde ho najít. Přemýšlel, jestli by pro Danta bylo důležité to vědět, nestihl však ani otevřít pusu, protože se na štěrkové cestě ozvaly kroky.
Robin v dlouhém koženém kabátu následovala jejich máma v černých společenských kalhotách, vypasované bundě a s vlasy staženými skřipcem. Arthur rozpačitě zvedl ruku na pozdrav a snažil se nerozesmát, když Dante vyplašeně schovával cigaretu za sebe.
„Omlouvám se," znakoval, když mu máma položila ruku kolem ramen a líbla ho do vlasů. „Trochu jsem zpanikařil a nenapadlo mě-"
„Zmrznul bys tu," vytkla mu, ale hned vzápětí nasadila dojatý výraz, který u ní vídal vždycky, když se mu něco podařilo. „Jsem na tebe moc hrdá, zlato."
„Chystal jsem se vrátit zpátky," uchechtl se a Robin s ním. Pocuchala mu vlasy a pak zaujala místo na opačném konci opěradla vedle Danta, který trochu nejistě sledoval jejich ruce.
„Dante nám říkal, kde jsou ty místa, kde jste natáčeli."
„Říkal jsem, že jste si měly vzít jako průvodce spíš jeho," zareagoval nahlas, aby ho vtáhl do konverzace.
Ušklíbl se. „Zejtra se můžem vypravit z Queen Anne's Hill do Fremontu. A pak kolem Lake Union zpátky do centra."
„Když nebude sněžit," pokrčila rameny máma a Arthur s Dantem si vyměnili pobavené pohledy.
„V Seattlu se nikdo nenechá zastavit počasím," vysvětlil jí Dante. „Jenom doufám, že pak neusnete v divadle."
Máma se na něj otočila. „Vážně nechceš jít s námi, Dante? Ještě by měli prodávat lístky na místě."
Zakroutil hlavou. „Dahlia už mě pozvala do klubu."
„Dahlia?"
Dante se uchechtl. „Ne, eh... Dahlia je kamarádka."
I Arthur cukl koutkem, toho si však máma nevšimla. Ruce strčila do kapes kabátu a skepticky se podívala na tmavé nebe plné vloček. „Nechcete se vrátit dovnitř? Každou chvíli by měla začínat ta přednáška o fake news, docela mě to zajímalo."
Robin kývla a držíc se Dantovy nastavené dlaně seskočila z lavičky. Otočila se na Arthura. „Slíbil jsi, že mi ukážeš knihovnu."
„Musím ještě zajít do auditoria, mám tam mobil a pár věcí."
Setkal se s máminým pohledem. „Myslela jsem, že se podíváme ještě na některá ta promítání. Mohl by sis to všechno vzít pak."
„Můžete se tam jít podívat," odpověděl suše a postavil se vedle ní. „Mně to ale asi stačilo."
„Opravdu už je ti dobře?"
Přikývl. „Ukážu Robin knihovnu a tak, ale pak už bych jel rád zpátky domů."
Zatvářila se starostlivě. „Můžeme jet hned."
„Ne, to ne. Stačí, když-"
„Arte..."
Otočil se na zmateného Danta, který na rozdíl od nich dál seděl na opěrce lavičky. Neuvědomil si, že celou dobu s mámou znakuje. „Promiň. Domlouváme se, že půjdeme dovnitř, jdeš taky?"
„Doženu vás," řekl a zastrčil ruce do kapes.
„Doženeme vás," zaznakoval Arthur. „Můžete jít na tu přednášku, počkáme na chodbě."
Nepřekvapilo ho, že hned jak zmizely za rohem, z krabičky vyndal druhou cigaretu a strčil si ji mezi rty. Chvíli ho mlčky pozoroval, než se posadil zpátky vedle něj. Neucuknul, když po něm Dante střelil pohledem.
„Nemusel jsi-"
„Máma občas mívá tisíce otázek. Doufám, že tě to moc nerozhodilo. Ani to, co předvedla včera. Nemyslím jenom to stříhání, prostě celkově. Protože mě jo a někdy se ptám, jak je možný, že jsem to vydržel skoro dvacet let," vychrlil a Dante jednoduše zakroutil hlavou.
„Je moc milá, Arte. Namnožím všechny svoje kytky a až příště pojedeš domů, vezmeš je pro ni."
Musel se usmát. „To abych si vzal další kufr."
„Kdyžtak to prostě navozíš postupně."
„Na letišti už mě podle toho poznají."
Rozesmáli se, když Dante zahrál impresi letištní kontroly. Na ramena a do vlasů jim padal sníh, vyštěrkované prostranství před nimi osvětlovala jen světla pronikající skrze okna budov kolem a Arthur měl pocit, že nebýt lezavé zimy a mrazu, dokázali by tam spolu sedět hodiny.
„O čem jsi včera s mámou mluvil? Když jste šli z kuchyně," zeptal se Danta náhle. „A neříkej, že o ničem, protože to by mi řekla ona, kdybych se jí zeptal."
„Takže jí se ptát nebudeš?"
„Nebudu si ověřovat, jestli si nevymýšlíš," uchechtl se. „A víc věřím tobě, že mi to řekneš."
Chvíli mlčel. Potáhl z cigarety a ze rtů mu stoupal dým, zatímco mluvil. „Chtěla platit pravou polovinu nájmu."
Zhluboka se nadechl. Ruce složil do klína a prsty propletl mezi sebe. „Vím, že velkou část platí tvoje... tvoje rodina."
„Jo a zatím to tak taky zůstane. Dokud nebudu mít nějakej lepší příjem."
„Nemůžou... Totiž, není možný, že by tě chtěli odstřihnout? Přestat platit?" zeptal se opatrně a k jeho překvapení se Dante ušklíbl.
„Ne, toho se nemusíš bát. Hádám, že není tak jednoduchý nenávidět jedinýho syna."
Arthur zamrkal. „Nemůžou tě nenávidět. Jsem si jistej, že-"
„Proto platí," přisvědčil Dante s dávkou pobavení v hlase. Zakroutil hlavou a pak nasadil vážnější tón. „Dlouho jsem se přesvědčoval, že jim nic nedlužím. Že oni dluží mně. Takže se nestrachuj tím, že bys jim dlužil ty nebo tvoji rodiče."
Oněměle přikývl. Věděl, že to není téma, ve kterém by měl riskovat se šťourat. Co si vzpomínal, Danta slyšel o svých rodičích mluvit možná tak dvakrát a vždycky se jednalo o posměšnou nebo hořkou poznámkou, kterou si Arthur nedovolil rozvádět. Nikdy na něj s jeho problémy netlačil a konejšil se tím, že v něm alespoň dokáže vzbudit důvěru pro moment, kdy by se rozhodl, že si potřebuje s někým promluvit. A fungovalo to i teď, protože Dante se s jemným úsměvem shýbl a do rohu lavičky s neporušenou vrstvou sněhu nakreslil prstem motýla.
„Zrcadlo v koupelně je jich skoro plný," poznamenal Arthur a Dante se na něj tázavě podíval. „Když lezu do sprchy, žádný tam nejsou, ale jakmile vylezu, jsou všude. Nevím... Asi je na tom něco uklidňujícího, vidět je kolem sebe."
Dante cukl koutkem a zpola dokouřenou cigaretu cvrnkl do sněhu na zemi. „Jo, to je."
Bez dalších slov se zvedli a zamířili vyšlapanou cestičkou kolem kamenného výklenku budovy k hlavnímu vchodu. U odpadkového koše se opět shlukla skupinka lidí a jakmile se k nim přiblížili, Arthur pevně chytil Danta za loket a zatáhl ho pár kroků zpátky ke stěně. Šlápli do hlubokého sněhu a on cítil, jak mu smáčí ponožky.
„Arte, jsem bosej, budu v těch botách úplně plavat," sykl Dante a rozpačitě zvedl levou nohu.
„To je Laurie Saito, Dante," dostal ze sebe namáhavě Arthur a kývl k ženě středního věku s lesklými černými vlasy po ramena. Měla na sobě obyčejný černý kabát, džíny a kožené kozačky a smála se něčemu, co řekl některý z jejích společníků.
„Co? Kdo?"
„Vydavatelka The Stranger. Je to místní plátek, vychází každej druhej tejden."
„Já vím, co je The Stranger. Lennie to kupuje a pak na mě křičí, protože do toho o pauzách maluju obrázky," zareagoval a Arthur protočil oči. „Zajdi za ní."
„Co?"
„Zajdi za ní. Jenom řekni, že ji znáš a že se ti líbí jejich práce. Potěší ji to."
„Ty ses asi zbláznil! Nemůžu jen tak zajít za vydavatelkou a říct, že je super vydavatelka! Ani na to není zvědavá."
Dante se ale zasmál. „Přišla na prezentaci žurny, Arte. Co by tady asi dělala? Šla na záchod? Určitě byla na tom promítání – třeba si tě dokonce bude pamatovat!"
„Dante-"
„Neříkej, že vás na tý škole moudrosti neučili o networkingu. Jestli si tě nezapamatovala na tom pódiu, zapamatuje si tě teď. A minimálně můžeš zaujmout některýho z těch dalších týpků, co tam s ní stojí."
Srdce mu začínalo splašeně bít až v krku, když si uvědomil, že to Dante myslí naprosto vážně. Cítil, jak se mu potí dlaně, přestože do té chvíle mrzly, a šokovaně se na něj otočil. „Dante, takhle přece networking nemůže fungovat. A to vůbec nezmiňuju to, že zapomínáš, že se bavíme o mně. O mně a o tom, že bych měl jít mluvit s nějakou cizí ženskou!"
„Jasně, že takhle networking funguje. Přes jednoho organizátora jsem dostal gig v Centralu. Pak se mi ten tvůj kamarád zmínil o Break From Commerce a teď tam mají gig i oni. A příští tejden s nima budu zkoušet demo," pokrčil rameny, jako by celou dobu mluvil o tom, jak připravit kaši z ovesných vloček. Jako by to ve skutečnosti bylo neskutečně jednoduché. „Hele, sice mluvíme o tobě, klukovi, co utekl po svojí prezentaci, ale taky mluvíme o tobě, o klukovi, kterej přišel domů za někým úplně cizím a pak s ním dokonce chtěl dělat rozhovor do školy. A udělal ho a dostal se do univerzitních novin a teď stojí tady. Neříkej mi, že tě zastaví ženská, co před školou kouří cigáro."
Kulil na něj oči a snažil se zpracovat ten ledabylý úsměv, který hrál Dantovi na tváři. Prohrábl si vlasy a frustrovaně vydechl. „Co bych jí podle tebe měl říct?"
„Začínáš to zvažovat," uculil se Dante, ale zvážněl, když ho Arthur probodl pohledem. Pověděl mu přesně, co zmínit a jak se představit a pak se odmlčel. „Nebude tu stát donekonečna. Nechci na tebe tlačit, ale buď to uděláš teď, nebo ne."
„Dobře, dobře, já vím," zamumlal a zaskákal na místě. „Jseš si jistej, že ze sebe neudělám idiota?"
Zakroutil hlavou. „Dej mi ruku." Zmateně ho chytil za ruku a Dante rozevřel jeho dlaň. Prstem do ní nakreslil pár rozevřených motýlích křídel a pak jej přikryl dlaní. Nervózně se usmál. „Nemysli na to, že je to trapný. Nebo klidně mysli, jestli tě to uklidní. Ale budu tam s tebou, dobře? Počkám na tebe ve vestibulu."
Nedokázal si vzpomenout, na co těch několik minut strávených v kruhu novinářů, reportérů a vydavatelů myslel. Nedokázal si vzpomenout ani na to, co jim povídal a co mu říkali oni, když se však s červeným nosem a zamlženými brýlemi objevil ve vestibulu fakulty, ve zmrzlé, třesoucí se dlani pevně svíral vizitku z tvrdého bílého papíru.