Klečel v roztrhaných džínách na své rozestlané posteli a do uší mu řval Kurt Cobain. Ne proto, že ho Max zbožňoval, vlastně ani proto, že jen o pár ulic stál dům, ve kterém se zastřelil – bez nástavby nad garáží, jak se přesvědčil, když si ho jedno odpoledne Max posadil na ramena, aby mohl nakouknout přes vysoký dřevěný plot do zahrady.
Uznával, že na Nirvaně bylo něco, co člověka vytáhlo z šedivé reality, pohltilo a jen zřídka pustilo zase zpátky. Něco, díky čemu měl náhle pocit, že to, co se kolem něj děje, je vlastně nějakým zvráceným způsobem v pořádku. Nebo alespoň že to neprožívá sám.
Přeskočil Smells Like Teen Spirit a nůžtičkami z matčina pouzdra na manikúru nastříhal izolepu. Kousky si přichytil k předloktí a pak se rozhlédl po pečlivě vyskládaných plakátech, fotografiích z časopisů i obrázcích, které to ráno tiskl v otcově pracovně a možná tak vyplýtval všechen barevný toner. Možná a možná taky ne, tak jako tak mu to bylo jedno.
Dlaní na bílé zdi vedle okna přidržel plakát s tváří Grace Slick, přimhouřenýma očima zkontroloval, jestli není nakřivo, a pak ho za rohy přilepil. Hned vedle ní našla své místo další z hvězd Woodstocku; plakát s Jimi Hendrixem byl tím největším, který vlastnil.
Pokoj osvětlovalo jen tlumené světlo stolní lampy. Psací stůl téměř mizel pod hromadou středoškolských učebnic s pokreslenými obaly a rozhýbanými rohy, různě poházenými notovými party i sešity se sonátami a etudami pro klavír. Navrch toho všeho odložil svou novou akustickou kytaru se zeleným řemínkem plným připínáčků a nažehlovacích obrázků. Divil se, že ještě neslétla na zem, na rozdíl od židle, která se už před pár dny převrátila pod tíhou špinavého oblečení.
Bylo mu patnáct a nedostatek čistých triček nebo snad dokonce nepořádek v pokoji byl tou poslední věcí, která mu dělala vrásky.
Z přichystaných plakátů vybral ten s Robertem Plantem a chystal se ho připlácnout na zelenou stěnu nad čelo postele, když někdo křikl jeho jméno.
„Co je?" otočil se na matku, která stála ve futrech. „Nemusíš řvát."
I když neměla, zřejmě to vzala jako povolení překročit práh. Zamračeně si prohlédla prádlo rozházené po dřevěné podlaze a Dante se se stejným výrazem vrátil k frontmanovi Led Zeppelin. Periferně vnímal, že zvedá jeho židli zpátky na nohy a sbírá z psacího stolu tři špinavé hrnečky, kterých si do té chvíle ani nevšiml.
„Dante!"
„Nemusíš řvát!"
Nakrabatila čelo a vystrčila bradu. „Tak si laskavě vyndej ty sluchátka z uší." Poslechl, ale jen nerad, protože tuhle kytarovou část měl rád. „Říkám, abys nezničil tu omítku."
„Nezničím."
„Až tu izolepu budeš strhávat, strhneš i malbu. Táta ti pak koupí barvu a vymaluješ si tu sám."
Uchechtl se. „Kdo říká, že to budu strhávat?"
Neodpověděla. Stejně jako on věděl, že některými věcmi nemá zbytečně provokovat, ona věděla, že někdy je lepší se nevyjadřovat. Chvíli tiše sledovala, jak se rozhoduje, čí tváří si pokoj vyzdobit dál, než se na ni Dante tázavě otočil, jestli opravdu přišla jen proto, aby mu mohla říct, že ničí výmalbu.
„Přišla jsem se tě zeptat, v čem chceš zítra hrát, abych ti to mohla ještě vyprat."
„V tomhle."
Zhluboka se nadechla. Provokaci už uměla poznat a on to věděl. „Nebudeš hrát Chopina v roztrhaných džínách."
„Tak si vezmu normální džíny," rozhodil rukama. Koncerty hudební školy byly i po několika letech důležitou rodinnou událostí, ovšem z jiných důvodů, než když na klavír začínal. „Nikomu by to infarkt nepřivodilo, víš?"
„Mně možná," zamumlala a neuniklo jí, jak se ušklíbl. „Quentin říkal, že nepůjde."
„Nechal svoje místo Maxovi."
Přikývla. „Dobře. Povezeme ho?"
„Budeme odpoledne na Bainbridge Island, přijedeme spolu."
Musel se pro sebe usmát, když to říkal. Spolu. Spoustu věcí teď dělali spolu. Hulili za školou trávu, po cestě domů z jedněch sluchátek poslouchali The Who a hodiny si povídali o koncertech, které by chtěli navštívit. A taky se líbali během zeměpisu na záchodech. Spolu. Pořád ho při té vzpomínce brněly rty.
„Aha. To jsi mi neříkal."
„Tak ti to říkám teď."
„Myslela jsem, že bychom mohli jít na večeři. Tak hlavně doraz včas."
„Hm."
Matka se ještě jednou s neurčitým výrazem rozhlédla po synově doupěti a on si chtěl narvat sluchátka zpátky do uší, když ji znovu zaslechl. „Koukala jsem, že ti začala kvést ta růže."
Pousmál se. „Už předevčírem. Mám ji namalovanou." Zaštrachal mezi několika papíry na nočním stolku. Podal jí přehnutý papír s černobílým květem.
„Měl by sis tu uklidit," poznamenala matka poté, co si s pokýváním hlavy kresbu prohlédla, aniž by ji vzala do rukou.
„A ty bys měla zase odejít," navrhl s kyselým úsměvem.
Už se naučila nebrat si všechno osobně, proto se jen otočila na patě. Možná slyšela, jak na ni volá, aby za sebou zavřela. Možná a možná taky ne, tak jako tak na tom nezáleželo, protože za pár vteřin sebou na schodišti trhla, když se domem rozlehlo třísknutí dveří.
Nedokázal přesně říct, který den se probudil s pocitem, že do toho domu nepatří. Že ho vlastní matka nepoznává stejně tak, jako on nepoznává ji, že už se konverzace ve velké jídelně v přízemí netočí kolem jeho hodin klavíru, pokroků ve hře na kytaru ani oranžovo-růžových azalek, které zasadil do pravého rohu svého záhonu.
Dávno nebylo zahradničení tím, co je spojovalo. Ona se svým květinám věnovala dopoledne, on se ke svému botanickému koutku dostal až odpoledne po návratu ze školy. Nepamatoval si, kdy naposledy absolvovali společnou cestu do zahradnictví, byl si ovšem poměrně jistý, že se pohádali.
Stejně tak už ji nedokázal potěšit obrázky a dlouho nechápal, proč má na nočním stolku zarámovanou barevnou čmáranici z doby, kdy mu bylo asi pět, ale všechny vyzrálejší pokusy o kresbu, které připichoval špendlíky na korkovou nástěnku ve svém pokoji místo rozvrhu hodin a kalendáře, ji nechávají chladnou. Už nesedávala v křesle v hudebním salonu, když trénoval na piano, pouze se chodívala ptát, jestli opravdu hraje to, co mu učitel zadal. Jako by mu nevěřila. Jako by snad jeho nechuť k obleku a studiu klasické hudby na konzervatoři znamenala, že už ho hra na klavír otravuje. Jako by to mělo znamenat, že odteď už se bude jen potulovat po městě, poslouchat písně o drogách a proklínání matek a bude nad její postelí stát s nožem, až se jednoho dne probudí.
A tak s tím přestal. Skici květů a motýlů ze zahrady přehýbal a schovával do šuplíku nočního stolku, než si koupil deník s čistými, tlustými stránkami, aby měl jistotu, že už nikdy nepřijdou na oči nikomu kromě něj. Desky s notovými party z hudební školy už nenechával ležet na zavřeném křídle Petrofu v salonu s výhledem do zahrady; když chodil cvičit, vždycky si s sebou brával jen ty listy, které potřeboval.
Nikdy nedal najevo, jak moc to bolí, pouze si dával záležet na tom, aby ji při každé možné příležitosti chytal za slovo. Aby jí dokázal, že existuje další tisícovka důvodů, proč jej nenávidět. Aby si dokázal, že má další tisícovku důvodů, proč nenávidět ji.
Plně si neuvědomoval, o co se snaží, když porovnával sloupce knih v obýváku a hledal pro ně místo v knihovně. Arthur ho nechal posbírat po bytě své poházené oblečení, když se však Dante s náručí plnou svých notových partů vydal do svého pokoje, s nervózním úsměvem ho zastavil.
„Přijedou za mnou na návštěvu. Ne za tebou, aby hledaly kontraband," připomněl mu pobaveně a pak vytáhl obočí, když na Dantově posteli zahlédl dvě krabičky cigaret a balení kondomů, které obyčejně schovával ve skříňce pod umyvadlem. „Dante, vážně? Nikdo si nebude myslet, že když máš v bytě kondomy, tak spíš se mnou."
„Nespím s tebou."
„Ještě k tomu všemu," ironicky pokýval důležitě hlavou Arthur, popadl všechny tři krabičky a nasměroval Danta zpátky do obýváku. „To si fakt myslíš, že tě moje máma bude peskovat za to, že kouříš? Nebo za to, že máš sex s ochranou? Nevzpomínáš si na hodiny sexuální výchovy?"
„Tu jsme na škole neměli," ušklíbl se a s povzdechem následoval Arthura do koupelny, kde kondomy vrátil na své místo.
Jestli chtěl Arthur nějaké vysvětlení, nedočkal se ho. Dante sám pořádně nechápal, co ho popadlo. Proč se potřebuje ukázat v tom nejlepším světle, proč má strach, že jeho autenticita nebude stačit... nevěděl, k čemu vlastně.
Nikdy se nehodlal ponížit k tomu, aby na matku udělal dojem. Jestli si měl její lásku zasloužit, pak si i ona měla zasloužit tu jeho, a on rozhodně nebyl tím typem, který by udělal první krok. Dlouho kolem sebe stavěl zeď, přes kterou se nikdy neměla dostat, a pak už bylo příliš pozdě se pokoušet něco napravovat. Věděl, že ho zatratila dřív, než on zatratil ji, a možná, že když večer procházel kolem zavřených dveří tichého pokoje, bylo na tom něco uklidňujícího. Na tom, že nemohl udělat víc.
Tentokrát toho však mohl udělat tolik, až měl chvílemi pocit, že se sám v sobě ztrácí. V tom, co všechno je ještě ochoten udělat pro sebe a co už dělá pro ostatní. Pro Arthura. Pro ně dva.
„Setkala ses někdy s rodinou nějakýho svýho kluka?" zeptal se o pauze Lennon. Stáli spolu na rohu ulice, od úst jim stoupala pára a kouř a jemu se všechno zdálo šedivé. Napadlo ho, jestli nad městem nebudou před přistáním turbulence.
„Co?" Lennon nakrčila nos. „Ty máš kluka?"
Protočil oči. „Ne."
„Tak proč se ptáš?"
Na to, jak dobře Lennon znal, měl tuhle otázku nejspíš očekávat. Přesto ho nenapadlo připravit si uspokojivou odpověď, která by zároveň nebyla příliš daleko od pravdy. Se vzájemným představováním a společnými večeřemi žádné zkušenosti neměl, a když se pokoušel podobnou otázku předchozí večer položit Arthurovi, dočkal se stejné odpovědi jako obvykle – máma si tě oblíbí, má tě ráda, prostě buď sám sebou. Neobával se, že by neudělal správný dojem na její dceru, na příliš žen ve středním věku však za svůj život nezapůsobil. Maxova matka z něj a jeho móresů nebyla nadšená ani předtím, než zjistila o intimitě jejich přátelství, a od té doby s ní raději nemluvil.
„Za Artem přijede jeho rodina," vysvětlil jí věcně, jako by to s jeho prvotní otázkou vlastně vůbec nemělo souviset.
Ona však vytřeštila oči. „A ty ho chceš sbalit přes jeho mámu, nebo co? Jseš úplnej magor, doufám, že si to uvědomuješ."
„Nemel kraviny, Lennie."
„Nechoď na mě s kravinama. Tohle není normální."
Přemýšlel, proč mu připadalo jako dobrý nápad si promluvit zrovna s ní. Protože tahle reakce ho rozhodně nepřekvapila. Otráveně se opřel ramenem o sloup veřejného osvětlení. „Jenom chci, abys mi poradila, jak se mám chovat k jeho mámě."
„Rozhodně ne jako k mámě svýho kluka!" zvolala.
„Nemám v plánu se k ní chovat jako- Bože, neměl jsem ti vůbec nic říkat."
Ušklíbla se. „Nezapomínej, že si s Arthurem píšu. Často tě pomlouváme."
Po těle mu vyrašil studený pot. „Takže... řekl ti, že-"
„Že přijedou? Jo. Ptal se mě, jestli budeš souhlasit, aby u vás byli."
Nevěděl, proč ho napadlo, že by se Arthur s Lennon bavil o nich dvou. Sám mu řekl, že je to něco, co musí první vyřešit sám se sebou, než bude připraven to sdílet byť jen s Dantem, přesto ho ta představa vyděsila. Chtěl, aby to bylo jen jejich, rozhodně nepotřeboval, aby Lennon na Arthura vyběhla s tím, že se zbláznil, jestli si s ním chce něco začínat.
„Řekla jsem mu, že možná budeš trochu vyšilovat, ale že už je znáš, tak to kousneš. Rozhodně mě nenapadlo, že přijdeš s-"
„S ničím jsem nepřišel. Do prdele, Lennie, jenom jsem to přirovnával k nějaký situaci, kterou bys mohla znát."
„Srovnávat rodiče spolubydlícího s rodičema partnera je dost divný."
Musel přiznat, že má pravdu; vzhledem ke skutečnosti, že ještě ráno s Arthurem flirtoval v koupelně, však Lennonina poznámka mířila docela mimo.
Mlčela. Chvíli ho pozorovala skrze dlouhé řasy, než strčila elektrickou cigaretu do kapsy kabátu a pohodila culíkem. „Jsi dospělej, Dante, a ona taky. Bude tě respektovat, pokud se k ní budeš chovat normálně. Navíc už jsi s ní mluvil, ne? Tak o co jde?"
„Nebudu se jí líbit. Nikdy se rodičům nelíbím."
Povzdechla si. „Svojí matce bys mě nepředstavil a já bych stejně nešla. Ale víš, za kým bych tě klidně vzala? Za svojí babi do domova. Líbil by ses jí, tuhle mi volala, že už pro tebe má skoro hotovej ten svetr. Když Arthur tvrdí, že tě jeho rodiče mají rádi, tak nemáš důvod tomu nevěřit. A nemáš důvod nevěřit sobě."
Když se ve čtvrtek v podvečer vrátil z práce, cigarety bez rozmyslu položil na poličku nad botníkem jako měl ve zvyku. Možná nevěřil Arthurově matce, ale pochopil, že na tom nezáleží. Že dokud ho při otevření dveří do bytu zalije to povědomé teplo, dokud ho Arthur přivítá s úsměvem, je všechno v pořádku.
Do chodby se za ním přiřítila Robin a než ji stihl pozdravit, vtáhla ho do objetí. Hnědé vlasy se jí kroutily kolem rozesmátého obličeje až na ramena, kolem krku jí viselo několik zlatých řetízků a kožených řemínků s přívěsky a u kotníků se jí vlnily dlouhé, háčkované černé šaty. Všimla si, že má na zápěstí náramek, který mu poslala pod stromeček, a oči jí zazářily, než začala něco roztržitě znakovat. Dante ji omluvně zastavil a hodně nejistě a krkolomně se jí snažil naznačit, že se nechytá.
„Ráda tě zase vidím," zopakovala pomaleji. Pak mu ukázala ruku s malíčkem nalakovaným tmavým lakem, který na světle házel modravo-fialové odlesky. „Našla jsem ho v koupelně," pokračovala a rukama ukázala něco, co nepochytil, domyslel se však, že se ptá, jestli si ho může půjčit.
„Klidně si ho nech," usmál se na ni, a když nechápavě stáhla obočí, položil si dlaň na hruď a pak naznačil, že jí ho daruje. „Modrá není moje barva."
Poděkovala a pak mu ukázala správný znak pro modrou barvu, který si zřejmě zapamatoval špatně.
„Bude ti slušet," dokázal kostrbatě vyznakovat.
Zazubila se, zvedla ruce a začala mu říkat něco, co si vůbec nedokázal interpretovat. Chystal se ji zastavit, když se bytem rozlehl Arthurův hlas.
„Vyřiď jí, aby si tě nedržela jen pro sebe."
„Že to říkáš zrovna ty," zareagoval pobaveně dřív, než si to stihl promyslet.
Robin vytáhla obočí a on jí vysvětlil, že na něj mluvil její bratr. Kývla a následovala ho chodbou do kuchyně. Na tváři se jí mihl úsměv, když říkala: „Jde ti to."
„Znakovat?"
„Jo. Vážím si toho."
Pravděpodobně to byla nejdelší plynulá konverzace, kterou spolu vedli, aniž by si Dante pomáhal mluvenými slovy, i když značně trhaná. Nezdálo se však, že by to Robin vadilo nebo ji unavovalo čekat, než se vymáčkne. Trpělivě sledovala jeho ruce a výraz v jeho tváři a povzbudivě přikyvovala, když pochopila, co se snažil říct.
„Dante!"
Arthur seděl bez trička na židli, zatímco jeho matka mu strojkem na holení stříhala vlasy. Měla na sobě vytahané růžové legíny s mandalami a tvář se jí rozzářila úsměvem, když ho spatřila. Natáhla k němu ruku.
„Moc ráda tě konečně vidím! Mám ruce od vlasů, nevadí ti to? Asi vadí, viď?"
„Mami," ozvalo se kňučení jejího syna-klienta.
„Už tě ztrapňuju? Promiň," zasmála se, dala mu do ruky strojek a obrátila se zpátky na Danta. „Radši bych tě objala – můžu tě obejmout?"
„Jsem zpocenej z práce, to by zase mohlo vadit vám," odpověděl nervózně.
„Prosím tě," roztáhla ruce a pevně ho přitiskla k sobě. „A tykej mi, budu se ti tu promenádovat v teplákách, tak se opovaž na mě s nějakou paní DeLuca. Jsem Rebecca."
Sotva stihl pozdravit Arthura a posadit se ke stolu, když ho zahrnula tucty otázek a poznámek. Vyptávala se na všechny pokojové rostliny, které se zelenaly v knihovně, zajímalo ji, jaké používá hnojivo a jestli je rosí, a pak nahlas přemýšlela, jestli by ji pustili na palubu letadla s výhonkem, který si od Danta tak trochu sama nabídla. Mluvila a znakovala zároveň a Arthur se jí snažil připomínat, že mu kolem hlavy stále mává strojkem, zatímco Robin jen těžko zadržovala smích.
Jestli si všimla stohů knih, not a sešitů všude po podlaze, nijak se k nim nevyjádřila. Ani k naťuklému hrnku, do kterého jí zřejmě Arthur udělal kávu. Místo toho pochválila jeden ze starých reklamních plakátů, který visel na stěně nad televizí, a než stihl Dante zareagovat, Arthur jí pověděl, že ho sehnal na Pike Place Market za dva dolary.
Na ramenou měl hnědé chomáčky svých vlasů a Dante věděl, že z něj už od příchodu nespustil oči – jak jen to s matkou za zády, která mu stále připomínala, aby seděl klidně, bylo možné. Zčervenal, když zachytil Dantův pohled, a pak ještě trochu víc, když Dante co nejledabyleji pronesl, že mu nový účes sluší.
„Potřeboval bys ostříhat i tohle," postěžovala si paní DeLuca – Rebecca – a prsty pročísla jeho kudrliny. Strojkem mu lehce zkrátila vlasy po stranách hlavy, přerostlé kroutící se konečky mu však stále padaly do čela.
„Minule jsi to zkazila, nenechám tě to udělat znova," ohradil se Arthur a když vzala do ruky nůžky, zvedl se ze židle. „Mami! Nepotřebuju tam zítra vypadat jako idiot."
„Nezkazila! Slušelo ti to."
„Bylo to hrozný," vyvedla ji z omylu Robin a Arthur jí poděkoval.
Povzdechla si. „No dobře. Vrať se sem, ještě ti to musím vzít za ušima."
Poslušně se posadil zpátky a když byla hotová, Dante mu podal brýle, které nechal ležet na stole. Zavadili o sebe prsty a Arthur nepatrně vytáhl koutek. Zběžně se prohlížel v přední kameře mobilu, když se Rebecca obrátila na Danta.
„Nechtěl bys taky ostříhat?"
„Mami." Další z varování od Arthura. Danta napadlo, že by je mohl začít počítat.
„Jde mi to, stříhám i Robin, když se nechá," bránila se.
Její syn se však rozesmál. „Dante je háklivej."
„Na vlasy?"
„A na oblečení."
„Na boty," přiznal Dante, když si vybavil znak pro obuv.
Rebecca se zasmála. „Viděla jsem tvůj botník. Nekrvácí ti z nich nohy?"
„Už ne."
Z hovorů přes Skype byl zvyklý na kmitající ruce, přesto ho překvapilo, jak se mu dařilo přizpůsobovat se tiché konverzaci a s občasnou pomocí si vybavovat znaky. Při večeři stále zároveň mluvili – Dante se v hlavě pokoušel spojovat si příslušné fráze a slova a snažil se příliš nedávat najevo svou radost, když mu Arthur poklepal na rameno a pomaleji mu předváděl nové znaky, dokud je sám nedokázal zopakovat. Nikdy nezapomněl poděkovat a vždycky se dočkal jemného úsměvu.
„Stihneme nějaký tvůj koncert?" ptala se ho Rebecca, zatímco Arthur sklízel nádobí ze stolu.
Zakroutil hlavou. „Hraju vždycky v pátek a zejtra musím vynechat, když má Art to promítání."
„Můžeš nám zahrát teď," mrkla na něj Robin.
„Myslel jsem, že jste sem přijeli za mnou," ozval se Arthur naoko dotčeně.
Matka ho přitáhla k sobě a objala ho kolem pasu. „Když ty na nic neumíš hrát."
Odfrkl si a vymanil se z jejího sevření. „Víš, možná si to s tím divadlem ještě rozmyslím."
Dante se uchechtl. Pozvání na představení s hluchým Romeem odmítl; pro Arthura vecpávání do rodinné návštěvy nebylo dostatečným důvodem a ani výmluvou, ale byla to pravda. Už tak tajně přehodnocoval, zda by opravdu měl chodit na Arthurovo promítání na univerzitě. Nehodlal porušit svůj slib, že mu bude emocionální podporou, přesto se nemohl zbavit pocitu, že jeho role a účast už nebudou tak zásadní.
Ale když po večeři stále seděli u stolu v kuchyni a skrze okna mezi ně prorážela tma, Arthur s širokým úsměvem mluvil o něm a o nich dvou. O tom, jak se Dante vyzná ve všech second handech, jak dokáže zpaměti zahrát akordy skladby, kterou slyšel před pár vteřinami poprvé, jak na něj čekal po první ústní zkoušce a jak kreslí na plastové kelímky ve Starbucks. Jak nedokáže uvařit ani vajíčko – než odříkal několik hrůzostrašných historek z kuchyně, podíval se na Danta s nevyřčenou otázkou, zda může jeho neschopnost před hosty odhalit –, ale že si zamiloval vaječné rolky, matčin recept, a že dělá ty nejlepší čaje, což od něj Dante slyšel poprvé.
On si na oplátku se smíchem postěžoval na jeho zapálení pro studium a vyvlékání se z akcí – to žádnou z nich nepřekvapilo – a nepříliš skromně dodal, že s jeho pomocí se to zlepšuje, za což si od Arthura vysloužil kopnutí pod stolem. Na druhou stranu musel přiznat, že od chvíle, co se k němu Arthur přistěhoval, na ně sousedka bušila jen párkrát, a chtěl se rozmluvit o trpělivosti, kterou Arthur měl pro jeho návyky, zlozvyky, koníčky i vášně, zkrátka pro něj, zastavily ho však Robininy cukající koutky a zářící oči.
„Říkala jsem Arthurovi, že musíš určitě platit mnohem víc, než platí on," ozvala se Arthurova matka tiše, když se kolem jedenácté přesouvali do obývacího pokoje. Tvrdila, že na hraní na kytaru je pozdě, obě děti ji však umlčely jediným pohledem.
„Ne," odpověděl stroze Dante.
Zatvářila se překvapeně. „Ale nájem tu musí být šíleně vysoký!"
Rty stiskl pevně k sobě. Nájem byl vyřešený, už třetím rokem všechno fungovalo a on nepotřeboval, aby se do toho někdo začal plést s tím, že je to nefér. Nebylo, z ničích úst ta slova nepadla, ale Dante i jeho rodiče věděli, co měsíčně splácí. „Nemusíš si s tím dělat starosti. Vážně."
„Přispívají ti rodiče? Pak bychom taky měli platit víc, rozdělit si to."
„Mí rodiče... vlastně je to celá situace, nechci do toho zabíhat. Ale je to vyřešený."
Nevypadalo to, že by ji to přesvědčilo. Přeci jen šlo o peníze, připomínal si Dante, a u nich se člověk nikdy nedokázal zbavit pocitu, že neplatí tolik, kolik by měl. Ať už šlo o přebytky nebo dluh, nikdy se to nezdálo správné ani spravedlivé. „Dante, tví rodiče-"
Za úšklebkem skrýval frustraci a ozvěny bolesti, která se k němu až nečekaně rychle vrátila. „Přesně tak. Já a mí rodiče. Nechci, abys to řešila."
Otevřela pusu, aby ještě něco dodala, ale zastavilo ji Arthurovo odkašlání. Vytáhl obočí a znakem se zeptal, o co jde. Dante nedokázal říct, na koho ta otázka mířila, a nevěděl, jestli chtěl, aby se ptal jeho. Rebecca však zakroutila hlavou, posadila se vedle dcery na pohovku a pověděla jí něco, co Dante nepostřehl. Díval se na Arthura, jako by čekal, jestli bude chtít nějakou reakci i od něj, ale ten mu pouze udělal místo vedle sebe na koberci a neodtáhl se, když se přes něj Dante natahoval ke kombu.
„Mohl jsem ti ji zapojit sám," zamumlal s lehkým úsměvem, když Dante strčil kabel elektrické kytary do inputu.
„Nevěděl bys jak," zareagoval hravě Dante.
Nenápadně se uchechtl. „A ty bys mi to nemohl vysvětlit?"
„Nechám tě nastavit hlasitost."
Arthur pohlédl na několik otočných knoflíků opatřených zkratkami na trhajících se papírových štítcích. „Kterým?"
„Ten vlevo ovládá výšky, ten vpravo basy. Ale to je přednastavený, i když možná můžeš na těch spodcích trochu přidat, Robin to líp ucítí. A úplně na kraji je klasicky hlasitost."
„Na tu jsem se ptal," poznamenal Arthur a lehce zatočil knoflíkem doprava. „Víc?"
Dante drnkl na strunu a přikývl. Otočil se na Robin, která se zhluboka nadechla a rozesmála se, když zkusil další dva tóny.
Odhrnul si vlasy z čela a ponořil se do melodií. Party oblíbených songů i kytarová sóla k němu přicházela téměř sama, až chvílemi nevěděl, co hrát dřív. Prsty hladil pražce a rytmus cítil kdesi uvnitř sebe, pulzoval jím, nenechával ho zastavit a jen zesiloval, když Arthur téměř neslyšitelně zamumlal, že má tu skladbu rád. Pak si dovoloval zazpívat i víc než jen refrén a těšilo ho vidět tři páry rukou, které zpívaly s ním, v tu chvíli možná víc než slyšet desítky hlasů splývajících v jeden pod pódiem.
Bylo dlouho po půlnoci, když Robin téměř usínala s hlavou na matčině rameni, a chvíli na to se za nimi zavřely dveře Arthurovy ložnice. Arthur značně zeslabil hlasitost zesilovače a Dante dál drnkal své oblíbené skladby, jako by nebyla vhodnější chvíle pro to si je zopakovat.
„Půjčíš mi svou deku?" zeptal se šeptem Arthur, jako by nechtěl probudit matku a sestru ve vedlejším pokoji. Jako by nechtěl Danta přerušovat.
Jednoduše přikývl. „Můžeš si vzít i mojí peřinu."
„Nechceš mi ji dát," vydechl pobaveně a Dante se uchechtl. Zahrál poslední notu a protáhl si záda. „Hraj dál."
„Nechci, aby nás přišla zkontrolovat tvoje máma."
„Nemám v plánu se tu s tebou líbat."
Vytáhl obočí. „Budu dělat, že se mě to nedotklo."
Arthur se tiše zasmál. „Dobře, jestli přijde, že máme jít spát, tak půjdem."
Sledoval ho. Jeho tvář plnou odhodlání a radosti, jako by ani on nechtěl být nikde jinde a s nikým jiným. Pak vypnul kombo a kabel v kytaře vyměnil za kabel velkých sluchátek. Podal je Arthurovi.
„Nic neuslyšíš," pověděl mu, když je nejistě bral do rukou.
„Tak mi budeš muset říct, až udělám chybu."
Zaváhal, než si je nasadil. Dante se na něj zazubil, když se napjal v ramenou, jakmile začal hrát. Nebylo těžké přijít s prvním songem, doteď si pamatoval, s jakým zaujetím za ním Arthur přišel do pokoje, aby mu pověděl, že se mu ten part líbí. Jane Says nedrnkal příliš často a o to zvláštnější to bylo, když slyšel pouze nejasné vibrace strun a tlumený šum z Arthurových sluchátek. Hned zezačátku se párkrát přehmátl, ale jeho úsměv ho nutil pokračovat. Soustředil se na to, jak zní jednotlivé tóny v jeho hlavě, na pohyby svých prstů a na brnění, které mu kytara vracela s každým zahraným tónem.
Cítil na sobě Arthurův pohled, ale nepřestal hrát ani ve chvíli, kdy si oba uvědomili, že bezmyšlenkovitě opakuje část skladby Seven Wonders od Fleetwood Mac. Nepřemýšlel, proč si vzpomněl zrovna na tu, víc ho zaujalo to, že si ji zřejmě pamatoval i Arthur. Jistě, nebylo to ani měsíc zpátky, přesto bylo zvláštně hřejivé zjistit, že jejich tanec uprostřed obýváku zůstal i v Arthurově mysli.
A překvapivě bylo ještě hřejivější slyšet ho, jak šeptá: „Myslím, že tohle jsi zahrál blbě."