Mohlo uběhnout deset minut od chvíle, co se rozloučil s Kimberly. Nebo taky hodina. Nehnutě zíral na přední stránku nějakých pracovních listů, které Arthur nechal ležet na stolku v obýváku. Zabývaly se pracovní etikou v oboru, jemu ale žádná z vět nedávala smysl. Prohlížel si jednotlivá písmenka Arthurova rukopisu a přemýšlel, proč některá písmena píše na začátku slov jinak než uprostřed.
Za krkem ho studily mokré vlasy a on se konečně odhodlal obléknout se. Natáhl na sebe černé džíny a první triko, které mu přišlo pod ruku. Ze země sebral zelenou kostkovanou košili a teprve v tu chvíli mu začalo docházet, co vlastně dělá. Ale to už stál v koupelně a do zásuvky vedle zrcadla zapojoval fén.
Nasoukal se do vysokých kožených bot a manšestrové bundy, prohrábl si vlasy a bez ohlédnutí za sebou zamkl. Aniž by se obtěžoval hledat po kapsách cigarety a funkční zapalovač, obešel blok a na zastávce počkal na příjezd dvojky. Děsilo ho, jak snadno ten spoj trefil.
Vlastně ho na té situaci děsilo úplně všechno.
Cesta byla rychlejší než si pamatoval, a když vystupoval na Seneca Street, klepaly se mu ruce. Cigareta mu spíše doutnala mezi prsty, než aby z ní potahoval, proto si pod stříškou ve vchodu do nemocnice zapálil ještě jednu.
Z pachu desinfekce uvnitř haly se mu zatočila hlava a zhoupl žaludek. Vzpomněl si na ty týdny, které strávil v poblouznění na dětském oddělení, měsíce na jipce a probděné noci. Přinutil se k pohybu a nějakým způsobem se mu podařilo na recepci získat číslo Maxova pokoje. Podivoval se, že si ho vůbec zapamatoval.
Od jeho poslední návštěvy před několika lety se nemocnice příliš nezměnila. Kromě levných vánočních girland visících v prosklených dveřích jednotlivých oddělení zaregistroval nové automaty na kávu v postranní chodbě a přetřené zábradlí na schodišti, rozvržení místností však zůstávalo stejné a on lůžkové oddělení našel poměrně snadno.
Hypnotizoval nažloutlé dlaždice pod svýma nohama a uvědomil si, že typický nemocniční zápach už téměř nevnímá. Zastavil se před širokými dveřmi s oranžovou číselnou nálepkou. Nemohl si dovolit nad ničím přemýšlet. Rozhodně ne nad tím, že ho znovu uvidí.
Zaklepal, a aniž by čekal na odpověď, otevřel.
V pokoji bylo šero, žaluzie byly pečlivě zatažené. Napravo od dveří stála široká nemocniční postel s vytaženými postranními zábradlími a lehce zdvihnutou podhlavní částí. Z jedné strany byl pojízdný noční stolek s tácem, na kterém ležel netknutý ovocný jogurt a plastikový hrneček se sladkým čajem. Z druhé si pak všiml stojanu se zavěšenou výživou k nitrožilnímu podání a sady monitorů sledující základní životní funkce.
Dante si popravdě Maxe na první pohled nevšiml. Přikrývku měl přitaženou až ke krku a jeho pobledlý, propadlý obličej se v péřovém polštáři úplně ztrácel.
„Ten jogurt jíst nebudu," ozvalo se sotva slyšitelně.
„Pro mě za mě si jez, co chceš."
Postava se na posteli pohnula a do Dantových očí se upřely dvě vodnaté, šedé.
„No to mě poser."
Nažloutlé, špatně odbarvené vlasy mu visely do čela, a to Danta vyděsilo víc než kanyla zavedená hluboko do krku. Vždycky si dával záležet na tom, aby je měl pečlivě sčesané dozadu.
Max se pokusil nadzvednout na loktech, ale nakonec s bolestným výdechem zůstal ležet. V obličeji byl zsinalý a tváře měl plné pupínků. Dante se odvážil přistoupit k němu blíž.
„Myslel jsem, že už sem nikdy nebudu muset jít," řekl.
„Já taky," zareagoval Max. „Teda, ty že sem už nikdy nebudeš muset jít. Mě tu docela dobře znaj a asi mě budou znát až do smrti." Otráveně protočil oči, když si všiml Dantova výrazu. „Hlavně mlč, jasný?"
„Nepřišel jsem sem kvůli posraný intervenci, to už mě nebaví."
„Dobře," řekl a kývl na opačnou stranu postele, kde stála plastiková židle. Spíše jen překulil hlavu. „Posadíš se? S těma hadičkama se mi na tebe na tuhle stranu blbě dívá."
Dante obešel jeho postel, přitáhl si židli blíž a sedl si. Max na něm celou dobu visel očima. Pokusil se o úšklebek. „Netvař se takhle, vypadám mnohem hůř, než se cítím."
„Ta hadička říká něco jinýho," prohodil Dante a přes opěradlo přehodil svou bundu. Zkontroloval vnitřní kapsu a polkl.
Max přivřel oči a s polovičatým úsměvem vytáhl ruce zpod peřiny. Předloktí plná boláků mu hrála všemi barvy a Dante se zhluboka nadechl. „O nic nejde, jenom by mi tady už asi nikdo nenašel žílu."
Věděl, že by neměl dát najevo, jak moc ho zasáhlo, v jakém stavu Maxe našel. Nenáviděl, když ho někdo litoval, nenáviděl ty pohledy. Jen mu připomínaly, že by měl mít strach, jak se mu jednou v slzách svěřil. A Dante jeho pocity respektoval. Nikdo nemohl mít větší strach než on. Jenže v každém jeho gestu viděl bolest a hruď se mu stahovala úzkostí.
„Prej tu za tebou byla moje matka."
Max se uchechtl. „Je to hrozně vtipný, víš? Vezmou tě do nemocnice a najednou se za tebou div nepřijede podívat i vychovatelka z jeslí. Celej rok jsi všem u prdele, ale hlavně se neopovažuj umřít, Maxi! Tatínkovi bys tím zlomil srdce!"
„My už jsme srdce zlomili," řekl Dante co nejvíc bezstarostným tónem. Ve skutečnosti se v něm všechno nepříjemně kroutilo.
„O to jsem radši, že jsi tu. Ale dneska se tu s nikým nepotkáš. Odpoledne se tu má stavit Kimmy, přiveze mi nějaký věci. Asi si tu tentokrát pobudu dýl než obvykle."
„Říkala mi, že se některý věci zkomplikovaly."
„Zkomplikovaly," zopakoval a na tváři se mu opět objevila připomínka úsměvů, které na něm Dante miloval. „Asi se to tak dá říct. Museli mi otevřít hrudní koš, kolabovalo mi srdce. A taky zjistili, že jsem se nakazil."
Dante stáhl obočí k sobě. „Maxi-"
„Nic vážnýho, cpou do mě nějaký antibiotika," ukázal na vak s průhlednou tekutinou, „a brzy budu zase v pohodě. Teda aspoň v tomhle ohledu. S tím srdcem – tys věděl, že se to furt dělá? Docela mě to vyděsilo, když jsem se probudil."
„Já ani nevěděl, že se to dělá v prvý řadě."
„Nic příjemnýho, ještě furt se nemůžu hnout a to už je to kolik dní. Vlastně nevím, jak dlouho tu jsem."
„Já taky ne, mám posledních pár dní trochu v mlze."
Max se smutně usmál. „Vážně o mě nemusíš mít-"
„Já vím," vypadlo z něj okamžitě, i když jediná emoce, kterou jeho tělo momentálně prožívalo, byl právě strach.
„Dávají mi nějaký oblbováky a náhražky, ale byl to úlet, chápeš? Lepšil jsem se, nebo jsem na tom aspoň pracoval. Jenže pak mi napsal jeden týpek, se kterým věci nikdy nedopadnou dobře. Ale já potřeboval peníze. Nemohl jsem ho odmítnout," odmlčel se, když se do jeho tváře vkradl podlý úšklebek. „Ale možná jsme si kvit. On mi píchnul nějakou sračku a já ho dost pravděpodobně nakazil."
Dante protočil oči. „Fakt super, Maxi."
„Jako bych nic neřekl."
„Buď opatrnej. Kolem těhle chlapů," řekl mu a díval se mu zpříma do očí. „Nebudu ti říkat, že chci, abys toho všeho nechal. Jenom tě prosím, abys na sebe dal pozor."
Max zavřel oči. Pokojem se rozléhalo tiché pípání přístrojů, které Dante do té doby nezaznamenal. Z chodby k nim doléhaly tlumené hlasy a kroky. Opět si vzpomněl na tu vůni desinfekce.
„Jsem rád, že jsi přišel, Dante. Vážně jsem. Všechno... je to s tebou jednodušší. Vždycky bylo. Víš, co říct a co si nechat pro sebe. A cením si toho, co si necháváš pro tebe. Víc než si dokážeš představit."
Natáhl k němu ruku a Dante si s ním propletl prsty. I když byl Maxův stisk chabý, věděl, že ho nemá pouštět.
„Zůstaneš tady?" zašeptal. Dante mu přejel palcem po hřbetu ruky a on se usmál. „Každou chvíli přijde moje dávka antibiotik."
V tu chvíli by byl ochotný zůstat u něj i přes noc, přestože věděl, že to už se nestane. Že o to ho už Max nikdy nepožádá. Existovalo tolik věcí, které spolu prožili naposledy, aniž by o tom měli tušení. Tentokrát však Dante věděl. Věděl, že víckrát už za Maxem do nemocnice nepojede. A věděl to i Max, přestože o tom nemluvili.
„Asi budu mít novou kapelu," promluvil do ticha Dante a Max sebou trhl. Možná usínal. Oči mu však zvláštně zářily, když je otevřel.
„Jestli budeš mít lepšího zpěváka, než jsem byl já, tak ti to schvaluju," zachraptěl. „Už se nezahazuj se sebrankou, jako jsme byli my."
„Byl jsem na jejich koncertě, zrovna když tě hospitalizovali."
„Tak si to hlavně vykládej jako dobrý znamení, a ne to špatný."
Dante kývl. Neřekl mu, že se jedná o partu studentů, jen že mají úžasnou zpěvačku a dobrý vkus a že cítí jejich chemii. A Max se usmíval a kulil na něj své oči. Všechno se na chvíli zdálo... normální.
Dveře se otevřely a do pokoje vstoupila statnější sestra s nerezovým táckem.
„Co ten jogurt, Maxi?"
S Dantem si vyměnil krátký pohled, než něco nesrozumitelného zahuhlal. Sestra zabručela a tácek položila mezi nohy postele. Do stříkačky natáhla tekutinu z označené lahvičky a obsah vstříkla zajištěným otvorem do váčku Maxovy kapačky. Pak mu bezkontaktním teploměrem změřila teplotu.
„Podívám se ti na nočník," oznámila, jako kdyby konstatovala, že venku sněží, a pak se obrátila na Danta. „Vás poprosím, abyste na moment odešel."
Max se však s úšklebkem ohradil: „Dante tu zůstane. Je to můj kluk ze střední. Trocha moči ho nezabije."
Pokrčila rameny a nadzvedla peřinu. „Dojdu pro nový."
Dveře nechala otevřené a Max pohlédl na jejich spojené ruce. „Po práškách vždycky usnu."
„Zůstanu tady."
„Odpoledne se na tebe přijde podívat pan doktor," slyšeli sestru ještě z chodby. V ruce nesla plastikovou nádobu a zatímco dál mluvila, vyměňovala ji mezi Maxovýma nohama za plnou. „Řeknu mu, že se ti daří líp, ale musíš víc jíst a pít. Taky ti zase vyměníme obvazy."
„Hm," zabručel Max.
„A měl bys odpočívat, tolik návštěv ti nesvědčí."
„Všichni si myslí, že je to jejich možnost se se mnou rozloučit ještě před pohřbem," řekl Max. „Nikoho si sem nezvu."
Sestra se na něj zamračila. „Nech těch morbidních keců, Maxi."
„Vždyť říkám, že si to myslí oni. Ne já."
„Tvá máma se o tebe moc bojí."
„Taky by měla, je to její práce. Bát se o děti."
Pohlédla na Danta, jako by od něj očekávala pomoc. Ale on k jejímu překvapení mlčel. V rychlosti se zeptala, jestli Max ještě něco nepotřebuje, a když něco nehezkého odsekl, odešla.
„Mají mě tu rádi, protože musí, ale ve skutečnosti jim hrozně lezu na nervy," poznamenal Max a uhladil si peřinu tam, kde ji sestra nechala odhrnutou.
„Nechci se o tom bavit," řekl bezbarvě Dante a on zamrkal. „Nemusíš si přede mnou na nic hrát a zveličovat to. Nejsem tvoje matka."
„Ne, máš pravdu," přiznal tiše a pohlédl mu do očí. S jistou oddaností, která Danta vyděsila a zahřála u srdce zároveň. „Jenom... je hrozně těžký tu před tebou ležet a mít motýlky v břiše pokaždý, když se na mě podíváš."
„Maxi-"
„Usměj se na mě," požádal. „Prosím."
Nadechl se a zavřel oči. A možná na moment zmizel nemocniční pokoj i zápach desinfekce a řinčení telefonu na sesterně. Možná měl Max vlasy zase sčesané dozadu a pevně zalakované a možná spolu leželi na posteli a poslouchali hudbu. A Maxovy rty byly zase plné a rudé a oči mu jiskřily, když se smál. Možná.
Otevřel oči a usmál se na něj. A možná se pokoj nezdál tak šedivý.
„Chodil jsem po klubech a přemýšlel jsem, jestli tě někdy potkám. Jestli tě vůbec chci potkat a jestli ty chceš potkat mě. A Kimberly říkala, jak jsi byl skvělej v Centralu."
„Doufal jsem, že jsi přišel taky."
Max se usmál. „Kimmy něco takovýho říkala. Že ses po mně ptal a že jsem tam asi měl bejt. Litoval jsem toho. Měl jsem?"
„Já bych za tebou nepřišel," řekl tiše Dante.
„Teď jsi tady," ušklíbl se Max.
„A taky už nebudu."
„Já vím."
Nakonec se ho Dante nezeptal, jestli to tenkrát v klubu v Capitol Hill byl na záchodech opravdu on. Nezeptal se ho na spoustu věcí. Jen zíral do jeho vypoulených šedavých očí a byl vděčný za každé jeho slovo a úsměv.
„Mám spolubydlícího. Asi bys z něj nebyl nadšenej, ale přísahám, že by sis ho oblíbil. Chce bejt novinář a o všem mluví s takovým zapálením. Je hrozně snadný ho znejistit, ale toleruje každou mojí blbost, jako kdyby měl pocit, že mě tak líp pozná. Odjel domů na Vánoce a já zase zapomněl, jak prázdnej ten byt je."
„Je to hrozně zvláštní," promluvil Max. „Nevědět o tobě. Ale zároveň je hrozně krásný tě zase slyšet mluvit o všem, co máš rád."
Odmlčel se. Nemohl se zbavit pocitu, že mu něco dluží. „Maxi, hrozně mě to mrzí." Že nemůže mluvit o něm. Že leží na posteli s hadičkou v krku. Že má na rukách modřiny a že sotva udrží otevřené oči. Že jsou oba jinde. Že už se neznají.
„Ne, mluv dál," zakroutil hlavou Max, „chci to slyšet."
Polkl. „Pracuju ve Starbuck."
„Si děláš prdel," vyjekl a rozesmál se. Pak se zakuckal, ale ze rtů mu nemizel úšklebek.
„Je to hroznej oser, ale mám zbytky zdarma."
„Ani jídlem to nezlepšíš. Tohle v žádným případě neschvaluju."
Dante se zasmál a pokračoval. O tom, jak hraje v Centralu a jak se zase vrátil k Princovi a jeho Purple Rain. O tom, jak se přinutil zpívat jen díky němu.
Snažil se nemyslet na to, co by mu pověděl Max, kdyby se na to cítil. Jestli by měl nějakou příjemnou vzpomínku z posledního roku, která mu pomáhala v noci usnout. Jestli existoval někdo, díky komu mohl zapomenout.
Maxova ruka v té jeho už dávno ochabla a on se konečně donutil přestat mluvit. Nevěděl, proč měl potřebu mu to všechno říct a nic nevynechat. Proč chtěl, aby to věděl, než se rozloučí.
Z opěrky židle vzal bundu a oblékl si ji. V šosu nahmatal lapač snů, na který málem zapomněl. Přitáhl si plastový úchyt visící nad postelí a lapač k němu přivázal. Cvrnkl do peříčka a sklonil se nad Maxovu klidnou tvář. Shrnul mu vlasy dozadu a políbil ho na čelo. Dlouho tam stál s rukou položenou na jeho tváři, než se donutil otočit se na patě.
„Proč jsi mi ho dal?"
Trhl sebou. „Potřebuješ ho víc než já. Ber to jako dárek na... jako dárek."
„Dárek na rozloučenou už jsi mi dal," pronesl tiše Max. „I když čůrám do flašky, tak si pro mě ten nejlepší kluk na světě nechal trochu lásky. Kdo to může říct?"