Dante se smál. Pořádně nevěděl, čemu vlastně, ale něco na tom, že na plátno omylem vymáčkl veškerý obsah své oblíbené tmavě zelené akrylové barvy, mu připadalo nesmírně směšné.
Asi před třemi hodinami před sebe postavil těžký terakotový květináč s jednou ze šlechtěných palem z Ikey a zapřel o něj to největší plátno, které pod svou postelí našel. Ráno (spíše v poledne) se probudil s jakousi mlhavou podobiznou v hlavě, kterou měl potřebu okamžitě zvěčnit v barvách.
Seděl na koberci ve svém obýváku, vlasy měl stažené dozadu černým šátkem a kromě spodního prádla na sobě nic neměl. Ze sterea hrálo album skupiny Fleetwood Mac, kolem něj ležela spousta tub s barvami (vyschlými, otevřenými i zavřenými), slepené štětce a dva hrnky – jeden s vodou a druhý s čajem, Dante si však nemohl vzpomenout, který je který, a štětce namáčel do obou.
Pod konferenčním stolkem našel stoh novin a ze článků, které se mu líbily, si vystřihoval spirály, které pak pomocí barvy přilepoval přímo na plátno. Lepidlo doma nenašel. Vlastně ho ani nehledal.
Prolistoval další číslo, tentokrát dva týdny staré, a nahlas zaklel, když zjistil, že některé články jsou označeny svítivě zeleným zvýrazňovačem a opatřeny hustě popsanými nažloutlými lepíky. Noviny zase složil a hodil za sebe.
Pak si vzpomněl na barvu, která se stále v podivně vypadajícím tvaru držela uprostřed jeho výtvoru, popadl štětec a mezi novinové spirálky začal malovat spirály zelené. Nebral ohledy na to, že mu barva cáká do obličeje, tiše si pobrukoval a hýbal při tom rameny.
Jakmile byl hotov, dílo si zamračeně prohlédl, rozhlédl se kolem sebe a fanaticky začal brát do ruky každý odstín zelené, na který narazil. Světlou barvou pak kompletně zabarvil již téměř dokončený obličej, jeho pozornost ovšem náhle odvedla tuba purpurové barvy. Vymáčkl ji na paletu a začal s ní malovat pozadí.
Zaposlouchal se do právě hrající skladby Dreams a zdálo se mu, jako by jednotlivé verše cítil proplouvat svou myslí. Štětec s vrstvou barvy si strčil za ucho a nemotorně se postavil na nohy. Podlaha se s ním na moment zhoupla, což ho opět rozesmálo. Na špičkách prošel skrze vytahané barvy do kuchyně a postavil vodu na čaj. Vlnil hrudníkem a se zavřenýma očima nehlasně zpíval slova textu společně se Stevie Nicks. Sledoval bublinky stoupající za průhledem se stupnicí a absolutně ignoroval, že varná konvice bliká a pípá.
Píseň dohrála a on se překvapeně narovnal. Při pohledu na připravený hrneček si vzpomněl na horkou vodu a čaj zalil. Pak se ovšem vrátil do obýváku, přetočil skladbu zase zpátky na začátek a schoulil se do klubíčka do proutěného závěsného křesla. Přimhouřenýma očima sledoval, co se mu podařilo na plátně vyvést tentokrát.
Popravdě totiž ten portrét už počtvrté kompletně přemaloval. Stále s ním nebyl spokojený a jeho původní představa dávno zmizela mezi hromadou dalších myšlenek.
I na tom ovšem nejspíš měly podíl dva špačky od jointů, které zapíchl do černé barvy na své paletě.
Nechápal, jak se možné, že mu ten obraz tolik připomíná Arthura. A proč má hned vzápětí pocit, že tu podobiznu vůbec nepoznává.
Pokojem se stále linul zápach spálených vaječných rolek z předvčerejší večeře, které se neúspěšně za Arthurovy pomoci přes telefon pokoušel připravit. Dokonce měl možnost pozdravit jeho rodiče – ten fakt mu i druhý den vyvstával na mysli jako něco naprosto nereálného.
„Nemohl jsi mě aspoň varovat?" ptal se ho, když se mu podařilo celkem přesně následovat jeho instrukce, jak spálené rolky vyhodit do koše.
„Zvládnul jsi to dobře. Máma byla ráda, že tě konečně slyšela."
„Kurva, vždyť mě znáš. Kdo ví, co jsem mohl vyplivnout!" sykl a Arthur se rozesmál.
Jakou úlevou bylo, když zjistil, že Robin se o žádné podobné podpásovky pokoušet nebude – předchozí dopoledne spolu strávili téměř dvě hodiny na Skypu v naději, že se Dante naučí dalších pár frází ve znakové řeči. Většinu času ale strávili smíchem a posíláním smajlíků v chatovacím okně.
Posílali si oblíbené písničky, a zatímco Dante pro ni slova zpíval, ona mu je nazpátek znakovala. Každý z nich seděl na posteli, ona před svým notebookem, on před mobilem zapřeným o stoh knih a not, které popadl z podlahy pod klavírem, rytmicky hýbali rameny a teatrálně zpívali slova ve svém jazyce; a Dante se musel usmívat, když viděl, jak zavírá oči, hází hlavou a do každého verše dává snad víc energie než on, když bral v Centralu do ruky mikrofon.
Zvedl zrak a znovu se zadíval na kudrliny z novinových výstřižků. A přece nemohl říct, že věděl, koho se snažil vyobrazit. Stále bylo tolik věcí, které nedokázal vystihnout a přenést na plátno. Stále existovalo tolik emocí, které v něm obraz nedokázal vyvolat.
To samé se nedalo říct o příchozí zprávě od Eamese. Aniž by mu display ukazoval její znění, Dante pocítil zvláštní tlak na hrudi.
Od pondělního rána byl neklidný z toho, jak přirozené a nádherné bylo, když ho před usnutím Eames zezadu objal a políbil na krk. Z toho, jak se mu rozbušilo srdce, když mu jen tak vjel prsty do vlasů. Z toho, jak příjemně se cítil, když se ráno vzbudil vedle něj a mohl bez váhání pokračovat v konverzaci, kterou nestihli dokončit. Byl neklidný z toho, co cítil.
Nebyla to první zpráva, která mu za posledních pár dní přišla. A rozhodně nebyla první, kterou si nepřečetl.
Dante se natáhl, místo mobilu však ze stolu popadl hrnek s čajem.
Ze sprchového závěsu je pozoroval Jeff Goldblum. Poprvé ho to možná znejistilo, po těch několika měsících už ho však Eamesův návrh na „trojku s Jeffem" jen rozesmával. Na háčcích visely levné ručníky z Targetu s obrázky superhrdinů a nepřekvapovalo ho ani to, že kartáčky stály v plastikovém kelímku s obrázky z filmu Lví král.
Seděl na umyvadlové skříňce s deskou z falešného mramoru a prstem kreslil obrázky na zamlžené zrcadlo. Mokré vlasy ho studily na ramenou a v očích ho pálil šampon – za což mimochodem Eames stále odmítal převzít odpovědnost.
„To má být kartáček?" zamumlal Eames pusou plnou pěny ze zubní pasty. Kývl na hrubý obrys svého obličeje s palcem nakreslenou čárou od svých přehnaně usměvavých rtů.
„Mý péro," odpověděl Dante nezaujatě a z poličky sebral deodorant. Přičichl k němu a použil ho. „Ale kartáček by se taky hodil."
Eames vytáhl obočí a pokrčil rameny, což bral Dante jako svolení mu kartáček vytrhnout z pusy a začít si čistit vlastní zuby.
„Děláš si ze mě prdel?" vyjekl Eames a poplival zrcadlo.
Dante stáhl obočí k sobě. „Zničil jsi mi obrázek."
Chvíli ho upřeně sledoval, jako by si nebyl jistý, jestli to všechno myslí vážně, a pak vyprskl smíchy. Vypláchl si ústa a do zásuvky vedle zrcadla zapojil holicí strojek.
Dante ho koutkem oka sledoval a on se zarazil.
„Rostou ti vůbec vousy?"
Dante vytáhl obočí a vypláchl si pusu. Kartáček strčil do kelímku. „Spíš ne, na to mám moc zprasenej ksicht."
Eames se zamračil.
„Rozsekl jsem si to od koutku oka až ke krku," pokračoval Dante a prstem si přejel po obličeji. „Můžu bejt rád, že to vypadá tak, jak to vypadá. Asi."
„Mně se tvůj ksicht líbí," řekl výmluvně a vtiskl mu několik polibků.
„Ale kdybys měl fén, tak bych byl vděčnej," obrátil Dante a nervózně se zasmál.
Nevěděl, proč o tom začal mluvit. Celkově si nebyl jistý, co vlastně dělal. Proč seděl v pondělí ráno v Eamesově koupelně a kolem pasu měl uvázaný ručník s obrázkem Wonder Woman. Jak je možné, že celé včerejší odpoledne strávili sledováním seriálu Rick and Morty, posloucháním Spice Girls a líbáním. Což se nutně nemuselo vylučovat.
„Eamesi?" ozvalo se tlumeně z chodby.
Dante sebou trhnul. A pak v hrůze vykulil oči, když Eames houkl zpátky.
„V koupelně!" zvolal a pak se otočil zpátky na Danta, jako by se nic nedělo. „Fén?"
„Jo..." vydechl Dante a neklidnýma rukama si vjel do mokrých vlasů. Tahalo to. „Eh, kdo... to je tvůj brácha?"
Eames si klekl ke spodní skříňce, Dantovi přímo mezi nohy. „Jo, jenom se převleče, sežere mi snídani a zmizí. Myslím, že tu nějakej fén zbyl po-"
„Ježíši!"
Nestihli si ani vyměnit pohledy, když se ve dveřích objevil kluk jen o něco málo menší než jeho bratr ve světle zelené mikině s logem týmu Seahawks.
„Prosím, neříkej mi, že jste-"
K Dantově zděšení Eames vyprskl smíchy: „Když je tu Jeff? Blázníš?"
Vytáhl se na nohy a bokem se opřel o umyvadlo, jako kdyby... Dante vlastně nevěděl, co se stalo tak hrozného, že je přimrzlý na místě a cítí, jak se mu do tváří hrne červeň. Protože Eames nelhal, sprchovali se spolu, ale většinu času strávili hádáním se o mýdlo a o to, kdo má být pod sprchou, pokusy o zpěv s pusou plnou vody a dohadováním se o to, jestli by se Jeff Goldblum hodil víc do role agenta 007 nebo jeho protivníka – shodli se na tom, že by měl být bond girl.
„Potřebuju chcát. Totiž, jestli... jestli jste, eh, hotoví?" Eamesův bratr, na jehož jméno si náhle Dante nedokázal vzpomenout, kolem sebe máchl rukou.
Eames se tázavě ohlédl na Danta, který se zmohl jen na křečovité přikývnutí. Pak trochu nemotorně seskočil ze skříňky a ztuhle Eamese následoval ven z koupelny. Na jeho bratra se nedíval a hrklo v něm, když se za nimi zabouchly dveře.
„Hlavně mi nezdrhni, prosím."
Dante se zastavil ve dveřích do Eamesovy ložnice a polkl. „Co mu řekneš?"
„Nemusím mu říkat vůbec nic," pokrčil rameny a uchechtl se. „Do prdele, Dante, přece si nemyslíš, že teď bude lidem vykládat, že mám přítele. Protože nemám a on to ví. Jestli mě dneska nebo zítra s někým uvidí, mu může bejt úplně jedno."
Neodpověděl. Posadil se na opačnou stranu postele, ze země sebral zmuchlané šedivé triko a přetáhl si ho přes hlavu.
„Proč ti na tom tolik záleží? Přece jsme si řekli, že ostatní lidi pro nás neexistujou."
Ohlédl se přes rameno. Eames stál u skříně a zapínal si poklopec úzkých černých džínů. Nepatrně se ušklíbl, když zaznamenal jeho pohled, Dante ale věděl, že tu otázku položil se vší vážností.
Zase se sklonil a trochu nejistě vzal do ruky svoje boxerky.
„Můžu ti něco půjčit," nabídl Eames.
Dante se po chvíli zaváhání postavil. S hlavou sklopenou dolů sledoval, jak se Eames přehrabuje v šuplíku se spodním prádlem, ponožkami a pásky.
Když vstávali, slunce bylo ještě nízko, pokoj byl šerý a v koupelně museli svítit. Teď Eamesovi skrze pomačkané žaluzie slunce zářilo do obličeje a po tvářích mu kreslilo křivé čáry. Měl inkoustově černé oči a Dante v nich nedokázal s jistotou rozeznat zorničky, pokaždé, když se usmíval, v nich ale viděl spoustu světla, jiskřičky a hvězdy, které už několikrát dokázaly pohltit jeho myšlenky. Na širokém nose měl několik drobných pih, kterých si Dante při jejich prvním setkání nevšiml. To až když byly jejich obličeje tak blízko, že jej mohl políbit. Na jazyku cítil štiplavou chuť tabáku, voněl jako mentol, jeho ruce měl ve vlasech a... bože, od té doby nechtěl dělat nic jiného.
„Nechci pro tebe bejt důležitej."
Řekl to tak tiše, že ho překvapilo, když po něm Eames střelil pohledem.
„Protože já pro tebe nejsem důležitej?"
„Ne."
Mohlo se mu to zdát, ale měl pocit, Eamesův pohled změkl. Ze šuplíku náhle vytáhl bílé boxerky a podal je Dantovi. Nechápavě si je prohlédl. Byly to ty, které u něj tenkrát zapomněl, když se na jeho prahu objevil opilý.
„Ty jsou tvoje," řekl třesoucím se hlasem a pokusil se o nervózní úsměv.
Eames mu ho ale nevrátil. „Jsou tvoje."
„Eamesi..."
Bílé ponožky, které držel v ruce, hodil zpátky mezi ostatní a pohlédl Dantovi zpříma do očí. Ve tváři byl naprosto klidný, když se ptal: „Takže ty mě můžeš milovat, ale já tebe ne?"
Dantovo srdce vynechalo jeden úder, než se divoce rozbušilo. Byl si jistý, že i Eames musí slyšet, jak mu údery rezonují hrudníkem a nutí ho lapat po dechu.
„Já... nikdy jsem- jsme..."
Eames se hořce rozesmál: „Samozřejmě." Z horní poličky šatníku vzal bílé triko a oblékl si ho. Pak se posadil do nohou postele a začal si natahovat ponožky.
Dante dál zíral do vytaženého šuplete. Mezi prsty promnul látku svých vlastních boxerek, ze kterých cítil cizí a přece tak známou a příjemnou aviváž.
„Podáš mi tu mikinu?"
„Hm?" zmateně se otočil. Eames ukazoval na černou mikinu s růžovou kapucí přehozenou přes otevřené křídlo dveří skříně.
Bezmyšlenkovitě hodil boxerky zpátky do šuplíku a natáhl se pro ni. Eames ji zdráhavě vzal do ruky a přetáhl si ji přes hlavu. Provlékal ruce rukávy, když s úšklebkem poznamenal: „Padá ti ručník."
„Nezdá se mi, že by ti to vadilo," zamumlal Dante a snažil se příliš nezaobírat tím, že Eames protočil oči. Natáhl si džíny, zakasal do nich triko a s letmým pohledem do zrcadla na skříni si prohrábl vlasy a z oka si vytáhl ospalku.
„Budeš chtít udělat kafe?"
„Kdybys měl čaj," požádal Dante a úzkostně sledoval, jak přikyvuje a otevírá dveře na chodbu. „Eamesi-"
Zastavil se a napjal v ramenou.
„Já... jsi- mám-" frustrovaně vydechl a sykl, když se mu podařilo znovuotevřít ránu od struny na ukazováčku. „Kurva. Jsi v mojí hlavě, dobře? Moje... moje myšlenky patří tobě. Ale nevím, jak se cítit, když- jestli i tvoje patří mně."
Mlčel. Dlouho mlčel, až měl Dante chuť vrátit čas a na to, co vyřkl, nikdy ani nepomyslet. „Patří," řekl pevně a na moment se ohlédl, ale než Dante z jeho tváře stihl vyčíst nějaké emoce, byl pryč.
Jakmile mohl bezpečně zkonstatovat, že se mu podařilo roztřídit si myšlenky a pocity, sešel po schodech do jídelny. Eames k němu stál zády zapřený o stůl a sledoval v obýváku běžící ranní zpravodajství. Jeho bratr stál přímo před televizí, v ruce držel misku plnou Fruit Loops s mlékem a pochechtával se. Pak si všiml Danta stojícího na posledním schodu a roztržitě se usmál. V jeho výrazu Dante poznával něco z úšklebků, kterými ho čas od času obdařil Eames.
Svou snídani postavil na stůl, dálkové ovládání předal beze slova Eamesovi a s nataženou rukou přistoupil k Dantovi.
„Jestli souhlasíš, tak bych rád za naše první setkání považoval až tenhle moment," řekl pobaveně.
„Rozhodně," pokusil se Dante opětovat jeho úsměv. „Dante."
„Já jsem Eamesův mladší brácha-"
„Jimmy," vyhrkl Dante jeho jméno, které mu náhle přišlo na mysl. „Eh, Eames o tobě párkrát mluvil."
„Ještě aby nemluvil, jsem jeho neoblíbenější brácha!" pokýval hlavou Jimmy a rozchechtal se, když ho Eames praštil do ramene. Ten věnoval Dantovi drobný úsměv a přesunul k němu hrneček s vybledlým obrázkem Audrey Hepburn.
„Černej nemáme," dodal, když do něj Dante hodil dvě kostky cukru.
„To nevadí," řekl tiše.
„Budeš chtít taky Fruit Loops?"
Dante Jimmymu věnoval rozpačitý pohled. „Nemůžu laktózu."
„To je nějakej novej trend? Jsi vegan?"
„Mám intoleranci."
Jimmy přikývl a trochu nerozhodně si prohlédl krabici mléka v ruce. „Asi by nepomohlo to zředit vodou."
Eames mu začal nadávat do debilů a Dante se rozesmál.
Všichni tři se posadili ke kulatému bakelitovému stolu a Dante svou židli přesunul blíž k té Eamesově. V pozadí dál běželo zpravodajství a Jimmy se každou chvíli ohlížel, aby jej nějak okomentoval. Ať už se jednalo o výběr šatů hlavní zpravodajky, předpověď počasí na následující týden nebo reklamu na zdravotní pojištění, nikdy si neodpustil kousavou poznámku.
„Volali z Aljašky, že jim zamrzl přístav," řekl zamyšleně. „Bych mohl dostat volno v práci."
„Vždyť sis vzal volno. Jedeme za mámou," připomněl mu Eames.
Jimmy se zazubil. „Ale mohl bych to na poslední chvíli zrušit a oni by mi ho dali sami. A ještě bych dostal zaplaceno."
„Dělej, co uznáš za vhodný," mávl rukou unaveně Eames. Pak se obrátil k Dantovi. „Pojedeme?"
Zamrkal. „Myslel jsem, že se budeš chtít najíst."
Eamesovo zmatení po chvíli vystřídal jemný úsměv.
Společně si namazali toasty burákovým máslem a malinovým džemem a Dante přemýšlel, jestli se ho smí dotknout. Pod stolem mu nejistě přejel nártem po lýtku a cukl koutkem, když po něm Eames střelil pohledem.
Pokud se však obával Jimmyho reakce, Eamesův bratr dál zaujatě sledoval zpravodajství a tiše si pro sebe mumlal posměšné poznámky. Za jeho zády se vzájemně krmili toasty a Eames neustále zadržoval smích, protože se mu nedařilo dát Dantovi kousnout bez toho, aby mu na horním rtu zůstal džem.
„Musíš ale spolupracovat!" řekl polohlasem Eames, když se Dante místo do toastu zakousl do jeho prstu.
„Radši bych spolupracoval na něčem jiným."
Eames se ušklíbl a ukousl si. „Tak to budeš muset sám."
Než stihl Dante odpovědět, otočil se k nim Jimmy.
„Takže jak dlouho se znáte?" zeptal se.
Eames se trochu zakuckal na svém soustu a po svém bratrovi střelil pohledem.
„Dlouho," odpověděl jednoduše Dante. Až v tu chvíli si uvědomil, jak blízko je k Eamesovi nakloněný, a zase se zapřel o opěrku židle.
Jimmy jim věnoval pobavený pohled. „Takže až se příště Eames bude vracet domů až po mně, nemusím se strachovat, protože je s tebou?"
Eames protočil oči, ale Dante pokrčil rameny. „Nejspíš."
„A ty jsi z Tacomy?"
Dante se rozesmál: „Vypadám jako že jsem z Tacomy?"
„Tak kde bydlíš?"
„Jimmy," hlesl Eames.
Jimmy zvedl ruce na obranu a uchechtl se. „Takže když ty vyslýcháš moje přítelkyně, je to oukej, ale jakmile to udělám já, je to hroznej problém! Přece jsem se ho nezeptal, jestli je dole..."
„Nahoře," utrousil Dante a Eames vyprskl smíchy.
„No to určitě, kurva."
Dante, taky se smíchem, ale pokračoval: „Naposledy jsem byl-"
„Já ti ukážu, kdo bude naposledy nahoře," zvolal výhružně Eames.
„Ježíši," přerušil je Jimmy s hlavou preventivně schovanou v dlaních. „Vždyť jsem se ani nezeptal."
Eames na něj ukázal: „A ani už se ptát nebudeš."
„Bydlím v Belltown a hraju na kytaru. A taky dělám kafe ve Starbucks, můžu ti do mailu přeposílat slevový kupónky," řekl Dante.
„Ale nechodíme spolu," ozval se Eames.
„Což neznamená, že spolu nepícháme," dodal Dante.
Eames se rozesmál: „Myslím, že to je docela jasný."
K Eamesově autu šel s jeho rukou v zadní kapse kalhot, jako obvykle. Opření o kapotu si navzájem zapálili cigarety a Eames ještě ukázal prostředníček svému bratrovi, který je pozoroval z okna obýváku. Jimmy chtěl taky svézt do práce, Eames to ovšem odmítl.
„Prej nahoře," rozesmával se dál Eames, „si ze mě snad děláš prdel, ne?"
„Jenom-" Dante kolem sebe divoce zagestikuloval. „Nechtěl jsem se rejpat v tom, co Jimmy řekl."
Ušklíbl se. „To si myslím."
„Miluju, když jsem pod tebou," usmál se a vzal ho za ruku.
Eames neváhal a políbil ho na rty. Procítěně, až Danta zaskočilo, když ucítil jeho jazyk.
Nasedli do Eamesova Audi a on zapnul topení. Zkontroloval zpětné zrcátko, než zařadil a s rukou zapřenou o Dantovo sedadlo vycouval na silnici.
„Klidně jsme ho mohli vzít," ozval se Dante, když vjeli na hlavní.
„Co?"
„Jimmyho. Nevadí mi to."
Eames mu položil dlaň na stehno. „Chtěl jsem bejt s tebou."
„Jsi se mnou," řekl Dante nejistě.
„Jo, teď už jo."
Mlčky sledoval mrakodrapy míhající se za oknem. Cítil, jak mu srdce buší proti hrudnímu koši a jak hladce auto zastavuje na křižovatkách a zase se rozjíždí. Slyšel, jak si Eames tiše a falešně brouká, a nejistě se k němu přidal. Až po pár verších mu došlo, že jen dokola notuje refrén z Bowieho Heroes.
„Chci tě políbit."
Otočil se. Stáli na okraji chodníku před jeho bytem. Eames nechal běžet motor a nahodil výstražné blinkry. Na schodech ke vchodu stála paní Lewisová a smetala sníh. Nevěděl, jestli si ho všimla, bylo mu to jedno.
„Polib mě."
Ani to nestihl doříct a už měl Eamesovu dlaň na tváři. Chutnal jako maliny a burákové máslo a Dante na chvíli zapomněl na cokoli, co se mu před tím honilo hlavou. Prsty mu masíroval krk a nedokázala ho rozhodit řadicí páka, která ho tlačila do bránice, ani bezpečnostní pás, který se mu zarýval do ramene.
Líbali se dlouho, možná několik roků. Když se Eames s jemným úsměvem odtáhl, Dante cítil, jak mu hoří tváře.
„Chtěl jsem to udělat už dřív."
„Nic ti nebránilo," dostal ze sebe.
Eames se jen znovu usmál a vtiskl mu mlaskavou pusu na rty. „Jsi krásnej."
Dante si odepnul pás, v prstech cítil zvláštní necit. „Nelituju. Tohohle rána. Včerejška."
Neodpověděl, jeho oči ale zvláštně zářily a Dante si byl jistý, že když se do nich bude dívat dostatečně dlouho, spatří v nich hvězdy a galaxie. Spatří v nich tajemství času. Ztratí se. Nahmatal po pravici kliku a doslova vpadl na chodník. Paní Lewisová teď zametala schody, byl si jistý, že ho koutkem oka pozorovala. Bylo mu to jedno.
„Patří ti moje myšlenky," ozvalo se za ním.
Naklonil se zpátky do auta a políbil ho. Bez dalšího slova zabouchl dveře a s úšklebkem (možná věnovaným sousedce) zmizel v budově.