Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l

Polštář à la tomáta (Merlin)

Následující jednohubka je ze světa, kde byli Artuš a Merlin stejně staří. Tento seriál není v našich končinách moc známý. Narazila jsem na něj náhodou na Tumblr v souvislosti s Holy Trinity of Pain (SuperWhoLock fandom), kde jsem se dozvěděla, že je to podobná bolest s podobným humorem. A tak jsem se začala koukat na seriál, který se humorem blíží k Doktorovi, ale krásnou pohádkovou atmosférou k dětskému fantasy (dokud postavy neskončí na pranýři nebo v drakově tlamě).

Tuto povídku bych chtěla věnovat jajafilm. Jsi jediná, u koho jsem četla fanfikce na Merlina – protože u tebe se nemusím bát, že by to bylo mimo kánon, postavy by se chovaly nelogicky a celkově by mi to moc nechutnalo. Snad se někdy dostanu i k dalším dílkům!

* * *

„Nesu vám snídani, můj pane,“ ohlásil sluha zdvořile svůj příchod.

Zároveň to byla odpověď na princův dotaz. Neslyšel ho celý, jen některá slova, ale dokázal si je spojit do celého sdělení. A musel se poušklíbnout - princ za sebou měl divokou noc a podle toho přihlouplého výrazu, který se jen výjimečně měnil s maskou inteligentní bytosti, odhadoval, že alkohol ze včerejší hostiny stále působil.

Ačkoli ho měl chránit a dávat pozor, aby mu někdo nevrazil kudlu do zad, si sluha jeho utrpení vyloženě užíval. S kocovinou se princ probouzel docela často, když uvážil, kolikati hostin se musel účastnit. Jeho velkým problémem bylo i to, že nedokázal říct „ne“ – hlavně ne tehdy, když před něj postavili celý džbán červeného a pečené selátko.

Jeho pán se chytil za hlavu a hlasitě zamručel. Sluha nezapomněl na to, jak ho jeho zvědavý nos zradil a kvůli němu byl přeměněn na osla – ne zcela, to by nebyla taková zábava, stačily jen dlouhé oslí uši a aby hýkal pokaždé, když rozvášněně vyprávěl o tom, co se vlastně stalo.

Zlatý časy, pomyslel si.

„Merline,“ spustil princ a zašklebil se. Podle toho, jak se nadávil a následně nakrčil nos, Merlin poznal, že právě potlačil zvratky. „Mohl bys mi přinést vodu? Nemám na jídlo chuť.“

„A nebudete si přát střízlivák, pane?“

Merlin byl mistrem v umění odpovídat otázkou. Díky tomu se už několikrát dostal ze zrovna nehezkých situací – a byl si jistý, že mu to pomůže i ze spousty dalších. Možná by měl tohle své umění dohnat k dokonalosti, aby, pokud stane před inkvizičním soudem a bude odsouzen ke smrti upálením, to dokázal ukecat jen na pranýř a shnilá rajčata.

Pozorně sledoval, jak si princ odlepil zlaté vlasy od lebky a pomalu se vytáhl do sedu. Deku si držel skoro až u krku. Nebylo to tím, že by se před Merlinem styděl, ten už viděl i horší věci než polonahého budoucího krále Kamelotu, ale...

Otočil se za sebe. Zaznamenal jen mihnutí se tmavých hustých vlasů. Hned pochopil, kdo to byl a proč princ najednou zrudnul až po špičky uší. Genevieva si uměla vybrat moment, to se jí muselo nechat. Někdy by ji měl poslat do princovy komnaty místo sebe - oni by si měli co říct a Merlin by měl konečně nějaké volno.

„Zavři dveře,“ zasyčel na něj princ skrze zuby jako jedovatý had.

„Jistě, můj pane.“

Nepřirozenou strojeností a formalitami, které běžně nedodržoval, prince vytáčel – a byl si toho vědom. Už v první den, co se potkali, se mezi nimi utvořilo zvláštní pouto. Nemělo základy v respektu, to nehrozilo, ale ve vzájemné potlačované sympatii, která je u sebe držela tak dlouho, dokud se spolu nenaučili vycházet. Merlinův dojem, že je princ prázdnohlavý idiot, se potvrdil, ovšem musel mu přidat jednu vlastnost, díky níž si ho začal vážit – statečnost.

Nikdo by to do něj řekl, kdyby se na prince teď podíval, ale vskutku byl válečníkem, za nímž stály tisíce lidí – a také nejmocnější čaroděj světa v utajení. Jeho chrabré srdce neznalo prohru, dokud ruce byly schopné udržet meč a třesoucí se nohy celé tělo. A i poté, co padne na zem, odmítá přiznat porážku. Dokud jsou v poli jeho vojáci, je jeho povinností bojovat do posledního dechu.

Merlin to nikdy nechápal. Rytířská čest mu nic neříkala. Byl zvyklý riskovat život pro każdého, kdo potřeboval pomoct, ale to proto, že by to udělala každá dobrosrdečná lidská bytost. A věřil v to, že se mu to jednou vrátí.

Byl ztracen v myšlenkách tak dlouho, že si nevšiml letícího polštáře, který jen těsně minul nastavený nos. Stihl pouze zavřít levé oko, aby to neschytalo naplno, a rychle sebou cuknout – marně, polštář narazil do tváře, odkud se odrazil a spadl do tácu se snídaní.

Vzpamatoval se docela rychle. Jakmile mu došlo, že snídaně nebude úplně poživatelná a že těžko bude drhnout rajčata ze sametu, povzdechl si. Osud byl někdy krutý, ale proč ho musel spojit zrovna s tímhle pitomcem? Nehledě na to, že to byl syn krále, který ničil jakoukoli známku po magii a Merlin byl skoro magie osobně.

„Výborně. Teď se to nedá jíst,“ poznamenal Merlin a pomalu vyšel k velké posteli. „Divoká noc, že ano?“

„Sklapni, Merline,“ zabroumal jako medvěd právě probuzený ze zimního spánku a nevrle zavrčel, když mu sluha hodil tác do klína. „Co to má být?“

„Snídaně, vaše Výsosti,“ odvětil Merlin tak zdvořile, jak dokázal, a předvedl ukázkovou úklonu. „Polštář à la tomáta. Francozská delikatesa.“

„Dobrotivý Bože, co jsem komu udělal, že mě tak trestáš?“

„Kdepak, já jsem za odměnu,“ prohlásil tak pyšně, jak dokázal, a sepjal ruce k sobě. „Tak, budete si ještě něco přát?“

Princův pohled mluvil za vše. Nelíbilo se mu, jak vzorně se Merlin choval. To nikdy nebylo jen tak, na to se znali moc dlouho.

„Co mi chceš říct?“

Touto otázkou se dostal do pasti – to moc dobře věděl. Ale čekat na to, až se Merlin vymáčne, nemohl. Měl jen dvě možnosti; buď ho poprosit, aby mluvil, nebo vyskočit z postele a pod výhružkou smrti mu jasně vysvětlit, kdo je budoucím vládcem Kamelotu.

Sluha povytáhl koutky do širokého úsměvu. Princi se to líbilo míň a míň.

„Jeho Výsost vám vzkazuje, že máte zrušit vaše zasnoubení s Lady von Chlív.“

„Cože?“

„Že ses včera zasnoubil s kozou, Artuši. A očividně jsi neměl souhlas jejích rodičů,“ vyklopil to nakonec.

Nesmál se ani tak tomu, do čeho se princ Artuš namočil, jako spíše jeho překvapení. Budoucí vládce Kamelotu se chytil za hlavu a zaryl si nehty do lebky.

„Snad to neviděla –“

„Všechno viděla.“

„Merline, proč jsi mě nezastavil?“

To už se sluha neudržel. Mohl být rád, že tác se snídaní odložil, protože mu paže škubaly samy od sebe, dokud je nezkřížil na hrudníku. Skoro i zaklonil hlavu, kdyby ho dřív netrefil další polštář.

„Merline!“

„Mám začít chystat hostitu na zásnuby, pane?“ vyrazil ze sebe, když se mu na chvíli podařilo smích zkrotit.

Stačil vycouvat ven dřív, než ho udeřila letící francouzská specialita polštář à la tomáto. Chodbou se rozléhal tichý smích pobaveného sluhy, jehož malinké lži sice jednou dostanou budoucího krále na kraj zdravého rozumu, ale cestou tam se náramně pobaví.