Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l

Čajový dýchánek (LOK)

Ačkoli už dlouho miluju svět, který nám představil Aang, ke Korře jsem jsem si hledala cestu dlouho. Příběh pro mě jako pro dítě nebyl ničím zajímavý, scény byly až moc násilný. Před pár týdny jsem se kousla a v horečkách dosledovala i ji – tahle jízda mi trvala necelé dva týdny, které jsem si náramně užila. Na rozdíl od Aanga byla sdělení viditelnější a realističtější, postavy se vyvíjely pomalu, ale věrohodně. Vnímám to tak, že Aanga mohou sledovat děti kolem čtrnácti, možná dvanácti, ale Korru byste si měli pustit až kolem dvacítky, abyste pochopili záporáky a jejich myšlenky.

Dlouho jsem přemýšlela, komu tuto jednohubku věnuju. Neznám nikoho, kdo by měl rád Korru. Proto ji věnuju všem, kdo se bojí špatných rozhodnutí – protože přesně o tom život i tato jednohubka jsou.

* * *

Otevřel oči. To, co spatřil, ho překvapilo. Namísto hladových plamenů, které měly olizovat jeho kůži až do konce jeho dnů, ho po pažích hladila zvědavá stébla trávy, jež tančila v mírném vánku. Barvu oblohy ani nedokázal popsat, jako by se střídala s dalšími pokaždé, když pro jednu z nich našel vhodné pojmenování. A zbytek? Byl tak zaujat měnící se oblohou, že zbytek nevnímal.

Opatrně se zvedl do sedu. Staré tělo těžko snášelo velkou námahu, proto mu záda brzy oznámila, že by mohl opatrnější, svým vlastním specifickým způsobem. Nedivil by se, kdyby ten zvuk lupání jednotlivých obratlí nalákal zdejší predátory.

Chvíli přemýšlel, kam se to vlastně dostal. Paprsek světla, jenž pohltil jeho tělo, zmizel. Rozhlížel se kolem sebe, jestli nespatří alespoň náznak záblesku, ale marně. Možná už mu zrak nesloužil tak jako dřív. Nebylo se čemu divit, sám ztratil přehled o tom, jaké stáří si jeho tělo připisovalo.

Krajinou se nesla tichá hudba. Kdyby netušil, že se dostal do světa duchů, řekl by, že se zbláznil. Ale titul blázen si nesl už od chvíle, co jen pomyslel na tu cestu sem. Na stará kolena cestovat mezi světy? Kdepak, taková dobrodružství už nechával na mladších. On si prožil své vlastní hodně hodně dávno.

Vzpomínky na krutost jeho předků se s ním táhly celý život. Kvůli strachu z toho, že se stane stejně tyranským pánem ohně, jakým byl jeho děd a otec, a tlaku, který na něj vyvíjely ostatní národy, protože se bály dalších minimálně třiceti let bezpředmětné zbytečné války, se z něj stal klenot, na nějž by jeho matka mohla být pyšná. Čisté srdce, jež se obrnilo proti všemu známému zlu, sice za ten čas na trůně usychalo a chřadlo, ale rozhodně vládce nenechalo ubližovat svým, nebo jiným obyvatelům říše.

Opřel se pažemi za sebou. Dlouhé bílé vlasy se mu rozdělily na čtvrtinky – dvě z nich se poslušně držely na zádech a hladily spodní okraje čnějících lopatek, zbývající se položily přes ramena, jako by chtěly zakrýt všechny odznaky ocenění, které si s sebou vzal jako důkazy svých úspěchů.

Zaklonil hlavu. Zdejší obloha byla úchvatná. Nemusel jí rozumět, aby pochopil, že se měnila podle toho, na jaký tón se zaměřila hudba. Fungovalo to jako synchronizovaná symfonie barev a zvuků, podobně jako blízký blesk a melodický hrom.

„Tak přeci jen jsi přišel.“

Brada mu na hrudník spadla tak rychle, div si neukousl kus jazyka. Ten hlas poznával. Neslyšel ho spoustu let – vlastně od doby, co bez pořádného rozloučení zmizel. Dlouhá léta si připravoval, co mu řekne, pokud se vrátí, ale postupem času se smířil s tím, že odešel navždy. Nyní tu před ním stál a starý muž nevěděl, co říct.

Než to slova stačila vyjádřit, tělo to vykonalo za ně. Do očí se mu vehnaly štiplavé slzy štěstí, které zbarvily bělmo do červenějšího odstínu. Medové duhovky se schovávaly pod víčka, ale ještě jim nedovolil úplně zmizet ve tmě – chtěl sledovat dokonalou podobiznu muže, k němuž skoro celý život vzhlížel, a který pro něj byl otcem víc než ten biologický.