Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l

Žízniví poutníci (Pán prstenů)

Tento fandom byl snad první větší, jehož členem jsem se stala. Nikdy nezapomenu na ten týden, za který jsem zhltala celou trilogii. Čtení Pána prstenů jsem střídala s Italsko-českým slovníkem, z nějž si stejně pamatuju jen schnitzel (a to je navíc německy, takže to tak worth nebylo), ale ten zážitek za to rozhodně stál.

Tohle není první povídka z LOTRa, kterou jsem napsala. Kdysi jsem psala o vladykovi Bralovi a jeho ženě Diamantě, bohužel mi brzy došly nápady a příběh jsem smazala. Důvod, proč jsem se nepouštěla do dalších z tohoto skvělého fandomu, je ten, že si až příliš vážím toho světa, který J. J. R. Tolkien vytvořil. Fanfikce, které se nedrží kánonu, vnímám jako zhanebnění mistrovského díla. A proto bude i následující povídka zapadat do příběhu. Sice mým stylem psaní a s některými novodobějšími výrazy, ale bude.

Tuto bych chtěla věnovat Kkovsk5. Sice se to nevyrovná kvetoucímu čaji a ani Azkeeinu perníku, ale nikomu jinému bych tohle věnovat nemohla. Jsi první, koho si s tímto fandomem spojím.

* * *

„Místo, kam jdeme, není zaznačeno na mapě, příteli,“ poznamenal trpaslík a promnul si vousy v tlustých prstech.

Pod vousy ukrýval pobavený úšklebek. Jeho vysoký přítel toho o světě možná věděl víc než on, ale až příliš se spoléhal na písemnosti. Zatímco pro něj byl svět obsažen v textech elfských knih, trpaslík smýšlel jinak. Lákalo ho dobrodružství v neprozkoumaných oblastech, vůně hlíny a pach zatuchlin v jeskyních.

Mezi rty svíral dýmku a spokojeně pobafával tabák, který mu hobiti tak ochotně nabídli. Byl by si s sebou vzal i pivo, kdyby ho měl v čem nést. Legolasův toulec byl sice pověstný tím, že neměl dno, ale nechtěl elfovi brát možnost se bránit, kdyby došlo k boji.

Elf prstem přejížděl po starém papíru. Zaujatě sledoval, jak se klikatila ramena blízké řeky, jak ostře působily vrcholky zdejšího pohoří. Trpaslík nechápal, jak se mohl spoléhat na staré elfské mapy. Podle všeho špičaté uši nikam daleko necestovali, drželi se ve svých vískách, kam na ně nepřátelé – a ani nikdo jiný – nemohli.

Vážil si toho, že s ním chtěl cestovat. Přátelství mezi elfem a trpaslíkem bylo něčím, co nikdy dlouho nevydrželo. Slýchával o osamnělých dobrodruzích, kteří hledali elfy, aby měli možnost ochutnat jejich pokrmy. K jejich smůle se brzy přišlo na to, že elfové příliš nejedli maso a jejich jídelníček tvořilo zejména ovoce a kořínky.

Vytáhl dýmku a vyfoukl kouř. Hobiti věděli, jak na tabák. Trpaslíci měli vyhlášená piva a nejlepší pečené maso. Sbíhaly se mu sliny při pomyšlení na ty velké hostiny v obrovských sálech, na tekutý chléb, který tekl proudem, a na zpěv svých druhů o dobrodružných cestách a těžké práci v dolech.

„Smíme si dovolit zabloudit,“ prohlásil jeho o poznání elegantnější společník. „Ale jen na pár dní. Zásoby se nám tenčí.“

„Tam, kam jdeme, bude jídla i piva dost, o to se nemusíš bát.“

Elf složil mapu a natáhl ji k trpaslíkovi. Krátce předtím, než se Gimliho mastné prsty od sušeného masa dotkly starého pergamenu, se zarazil. Ne, bude lepší, pokud si mapu nechá. Trpaslík v ní nedokázal číst, ačkoli se ho to snažil naučit spoustu dní.

Schoval mapu pod tuniku a vyskočil na kámen, který se povaloval vedle jeho nohy. Přestože by mnohým připomínal horskou laňku, jíž nedělalo problém překonávat jakkoli vysoké skály, Gimli v něm viděl spíše zkušeného lovce. Takhle vypadal i včera v poledne, když jim sháněl něco čerstvého k jídlu. Prvně přišel s bobulemi a kořínky, ale jakmile svůj úlovek společníkovi ukázal, pochopil, že přes zelenou si jeho přízeň nezíská.

Byl rád, že cestoval s ním. Na dlouhé pouti za záchranou Středozemě se hodně sblížili. Vzniklo mezi nimi silné pouto, které mělo základ v respektu a střechu z nekonečných vděků. Jen málokomu se podařilo najít druha, jemuž by bez přemýšlení svěřil vlastní život. Trpaslík měl raději srdce ve svých rukou, ale kdyby to bylo nezbytné a neměl by jinou možnost, Legolas by byl jediný, kdo by měl právo riskovat s jeho krkem. Věděl, že by ho z toho dostal, ať už by šlo o jakékoli nebezpečí.

Jejich rivalita došla ke konci už dávno. Uplynulo pár let od začátku čtvrtého věku. Za tu dobu procestovali mnoho krásných krajin. Zpravidla je vedl elf, jeho znalost map se jim náramně hodila, ale trpaslíkovi se moc nezamlouvalo, že se nebyli podívat do žádné z podzemních pevností, kam zavítával jako dítě. Rád by si připomněl ohromnost podpůrných sloupů a pach zatuchliny – a chtěl obohatit i Legolase, jemuž podzemí nic moc neříkalo.

Proto tuto výpravu vedl on. Povolil elfovi, aby si ponechal mapu, ovšem odmítal mu napovědět, kde zhruba by se jejich cíl mohl nacházet. Většinou ho odbyl slovy „to není důležité“ a „vyplašíš ducha dobrodružství“. Ačkoli bylo znát, že má Legolas pár slov na jazyku, nikdy nic nenamítl. Pouze přikývl a pokynul rukou, aby šli dál.

Ani dnes se nehodlal míchat do velení. Respektoval dočasného vůdce skupiny. V jejich malém společenstvu měli oba stejnou roli a jejich názory stejnou váhu, ale když jeden z nich vedl, stanovilo se pravidlo, že ho druhý bude následovat. Byly tu i dny, kdy se střídali, aby si pouť okořenili zacházkou do blízké krčmy nebo lesa. Těch bylo vlastně víc než skutečně přímého putování k cíli, protože jim často docházely zásoby masa a vody.

„Měli bychom vyjít před západem slunce. V lese je plno divoké zvěře, která nemá ráda společnost,“ navrhl Legolas.

Rozhodnutí však nebylo na něm. Trpaslík, který spokojeně bafal ze své dřevěné dýmky, potřeboval svůj čas na odpočinek. Už několikrát mu sice řekl, že trpaslíci vynikají svou vytrvalostí a neochvějností, ale stojí je to tolik sil, že pauzy na kouření a na posezení u ohně jsou nutné.

Gimli se zvedl ze skalky, na níž vysedával, a vytáhl dýmku z úst. Ze rtů mu utekly ještě čtyři docela pravidelné kroužky, než se zakuckal a několikrát si vrazil pěstí do hrudníku, aby se neudusil.  Pak otřel hrdlo do vousů, následně i do pláště, který sloužil spíše jako přikrývka na noc.

„Vydáme se na sever,“ přitakal a dopajdal za svým vysokým společníkem. „Do krajů mého rodu. Slíbil jsem vám hostinu hodnou králů. Své sliby hodlám dodržet, příteli.“

Vyměnili si pohled, z nějž by kdokoli neznalý jejich společného dobrodružství nic nevyčetl. Nemuseli se na sebe usmát. Většinou jim stačilo krátce kývnout, takhle si sdělili, že souhlasí. Trpaslík to doplňoval krátkým úšklebkem pod vousy – starý zvyk, často se na elfy šklebil ještě v době, kdy neměli takový respekt.

Dýmku schoval do váčku a tleskl velkými dlaněmi o sebe.

„Nemůžu se dočkat, až ochutnáš naše kouřené vepřové. Nic chutnějšího neznám!“

Elf na pohled nevypadal zrovna nadšeně, ale Gimli věděl, že je rád. Ačkoli aktuální cíl jejich pouti nezněl pro špičaté uši lákavě, Legolas byl vděčný za trpaslíkovu společnost.

Každý potřebuje přítele. Už je nezajímalo, jak byli rozdílní. Spojovala je touha procestovat svět, podívat se do všech končin, vše spatřit na vlastní oči. A co na tom, že byl jeden trpaslík a druhý elf? V pití piva se jim málokdo vyrovnal a většina lidí i hobitů jim záviděla, že si mohli dělat, co chtějí. Ne nadarmo se po krajích proslavili jako žízniví poutníci.