Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l

Horká čokoláda (Dark Matter)

Jste připraveni na kousek, který nejspíš nikdo nezná, protože se u nás nikdy nevysílal? Vítám vás na palubě lodi Raza, kde se probudilo šest lidí bez vzpomínek. Jediné, co o sobě ví, je to, že jsou zločinci, odpad, kterého se někdo chtěl zbavit. Tento seriál naneštěstí skončil třetí sérií a dalších se nedočkáme, tak si trochu zavzpomínám na nejlepší sci-fi seriál, jaký jsem kdy viděla, touhle krátkou jednohubkou.

Podobnosti s Humanoidem nejsou náhodné. V době, kdy jsem Humanoida psala, jsem na tomhle ujížděla. Android byla inspirována zdejší Android, Davča tak trošku kombinací Trojky a Šestky. Ale to uvidíte, až si seriál pustíte – a věřte mi, že kdo si ho pustil, nelitoval!

* * *

„Dáváš si horkou čokoládu, Pětko?“ protrhl příjemné ticho v malé kuchyňce androidův city nezbarvený hlas.

Dívka se na ni otočila. Hned nato však vrátila pozornost na malý plechový kelímek, který se plnil teplou pochutinou. Jen se chtěla přesvědčit, že s ní nejde někdo jiný. Android se často potulovala sama, ale poté, co se rozhodla změnit outfit, z ní Dvojka nespouštěla oči.

Pousmála se na hladinu tmavé čokolády. Atmosféra na palubě Razy byla příjemně uvolněná. Ačkoli stále hrozilo, že jim nepřátelé seberou mžikový pohon, daly se tu najít chvilky, kdy se chtěla natáhnout na měkkou postel a nemyslet absolutně na nic.

Android se zastavila před stolem. Navzdory tomu, že se většina zdejších androidů moc často neusmívala, tato uměla se rty a obličejem hotové zázraky. Pětka nikdy nenarazila na lidštější stroj, jejž by mohla nazývat dobrým přítelem.

„Dáš si taky?“ zajímala se Pětka a věnovala blondýnce slabý úsměv.

„Ano,“ odvětila Android a posadila se ke stolu.

Dívka s malachitově zelenými vlasy, v nichž se sem tam objevovaly pramínky tmavě modré, si posunula brýle, které jí seděly na hlavě. Držely jinak neposlušnou ofinu, jež by bez kontroly padala do všeho, co měla rozpracované. Nechtěla vlasy v obvodech, nedělalo to dobrotu.

Připravila tedy ještě jeden hrnek. Ten první odložila stranou, aby trošku vychládl. Nemohla dát Android vařící nápoj, co by jí nedělalo dobře. O její opravy se stejně starala ona, zbytečně by si tak přidávala práci.

„Doufám, že ti nevadí mléčná. Trojka na stanici koupil jenom mléčnou, i když jsem mu jasně říkala, že bych si někdy dala i hořkou. Prý jsem na hořký věci moc mladá a pochopím to, až dospěju,“ mumlala si Pětka pod nosem.

Nemusela se bát, že by jí Android nerozuměla. Měla lépe vyvinutý sluch než kdokoli jiný na palubě. I kdyby šeptala tak tiše, že by to sama nepostřehla, Android by po ní dokázala zopakovat všechna slova.

Když byl i druhý hrnek plný, vzala je oba do rukou a otočila se čelem ke stolu. A právě včas – zrovna si jídelnou krátil trasu k pokoji Trojka, muž s plnovousem ve středních letech. Jeho vzhled dokonale pasoval k osobnosti; i Pětka v něm viděla silného, egoistického a i vcelku obětavého alkoholika, kterému čest nic neříkala, dokud se mu nevrátila část vzpomínek.

Vzpomínky. Pořád nemohla uvěřit tomu, že je všechny měla ona. Možná, že kdyby jim to neřekla a oni se nepokusili je získat zpátky, Čtverka by se nepomátl a nechtěl je teď dostat.

Povzdechla si. Čtverce nikdy nerozuměla. Vlastně mu nerozuměl nikdo. Byl to tichý mužík, který to uměl s meči. To bylo tak vše, co o něm věděla. A že vlastně měli celou tu dobu na palubě prince? To ji nezajímalo. Byl to přítel.

„Dobrý ráno, plechovko,“ pozdravil Android, pak kývl i na Pětku: „Prcku.“

„Vidím, že ses dobře vyspal, Trojko,“ spustila Android. „Hladina alkoholu v krvi je stále dost vysoká. Divím se, že dokážeš stát.“

„Já jsem zvyklej,“ odpověděl hrubý mužský hlas.

„My víme,“ prohlásila Pětka a šla se usadit ke stolu. „Kde jsi teď byl?“

„Ále, znáte to, trochu se projít. Chtěl jsem si jít ještě lehnout, ale… hezky to tu zavonělo. To je čokoláda?“

Naklonil se nad stůl. Chtěl vzít hrnek Android, ona však zareagovala dost rychle – objala hrnek prsty a zvedla si ho k nosu, aby se pro něj stal nedosažitelným. Muž na ni ukázal prstem a tiše se zasmál.

„Dobrá,“ zahuhlal a otočil se na nejmladší členku posádky, „a co ty, Prcku? Nechtěla bys mi trošku dát?“

„Udělej si svoji, když ji tak chceš,“ bránila svůj hrneček Pětka. „Víš přece, kam dáváme prášek.“

Trojka si něco zamrmlal pod nosem a narovnal se. Pětka nestačila nic dalšího říct, než se odpotácel ke dveřím, do nichž asi třikrát narazil, než mu došlo, že aby prošel skrz, musí zkusit díru.

Jejich čokoládu už nemohlo nic ohrozit. Možná až na mlsnou Android, která do sebe hodila svou porci, jako by to byla voda, a pak se natáhla i pro hrnek Pětky.

Naštěstí nebyla dost rychlá. Pětka se zvedla od stolu a přitiskla si hrnek k hrudníku. Nemohla uvěřit tomu, že jí ho chtěla sebrat! Ano, čokoládě nikdo neodolal, ale když už svou část měla… Vzpomněla si na den, kdy jí dala čokoládu poprvé. Ten hrnek už nenašla.

„Android, ne,“ zavrčela na ni jako na neposlušného psa.

Naštěstí se zdálo, že to Android přešlo. Spojila ruce na stole a vřele se na svou přítelkyni usmála.

„Mám ráda horkou čokoládu,“ prohlásila hrdě.

„Ano. To vidím,“ zamumlala Pětka. Pak ji něco napadlo. „No ano! Už to mám!“

„Nerozumím.“

„Snažila jsem se přijít na to, jak aktivovat ten mód. Chtěla jsem, aby to šlo hlasem, ale nemohla jsem najít to správné slovo. Vypadá to, že se nabídlo úplně samo.“ Podívala se do hrnku a zazubila se od ucha k uchu na svůj odraz. „Horká čokoláda.“

Nevypadalo to, že by to Android pochopila. Zmateně zkoumala rysy dívčiny tváře v naději, že něco vyčte z ní, ale marně. Pětka položila plný hrnek na stůl a vzala Android za ruku. Než se obě nadály, jídelna zela prázdnotou. Nepomohlo ani to, že androidka natahovala ruku, aby si hrnek vzala s sebou.

Nebyly pryč ani dvě minuty, když dovnitř nakoukl Trojka. Spokojeně se zašklebil, když na stole uviděl hrnek s čokoládou. Nenápadně se přikradl dovnitř, vzal hrnek a zmizel u sebe v kajutě.

Koláče bez práce jsou ty nejlepší.