Spokojeně pochrupoval v křesle u zapnuté televize. Ruku měl položenou na kulatém břiše, které schovával pod velkou košilí, a hlavu zakláněl, aby se měl o co opřít. Opěradlo nebylo zrovna vysoko, ale za ty roky si na to stačil zvyknout.
Občas ho do polospánku vhodil rázný hlas televizního hlasatele, který nadšeně zvolával, jak je nový produkt vynikající a hravě předčí všechny ostatní. Někdy po něm pár slov zopakovala i jeho malá chráněnka, kterou nedávno přijal za svou dceru i oficiálně.
„Vzbuď se,“ řekla dívka bez stopy po intonaci a poklepala strážníkovi na břicho. „Je tam krásná žena.“
Pod pojmem krásná žena si mnoho lidí dokázalo představit naprosto cokoli, ale pro ně dva byla pouze jedna jediná. Když Hopper pootevřel oči, spatřil elegantně oděnou brunetu, jejíž křivky jí musel závidět celý svět, s obličejem, který by přisoudil andělské práci. Spokojeně se poušklíbl a tiše zamlaskal.
„No jo. Ta je,“ zabroumal jako právě probuzený medvěd a trochu se nadzvedl, aby z křesla nesjel. „Nebolí tě z toho oči, co?“
Dívenka se na něj podívala. Chvilku na sebe civěli, jako by soutěžili, kdo z nich vydrží déle nemrkat. Pak, po době, která se blížila nekonečnu, jeho dcera zavrtěla hlavou a vrátila pozornost na zrnitou obrazovku staré televize.
Hopper si povzdechl. Rozhovory s ní nikdy nebyly dlouhé. Věkový rozdíl mezi nimi vytvořil hlubokou propast, již nedokázal překonat, ani když se usilovně snažil pochopit, co by slečna v pubertálním věku mohla chtít a požadovat od rodiče.
Opatrně se zvedl z křesla, když zjistil, že je láhev piva prázdná. Tiše si něco zamrmlal pod nezastřiženým knírem, popadl láhev a pomalým krokem si vyšel do kuchyně. Jeho počínání si vysloužilo jeden znechucený pohled čerstvého puberťáka, jehož pozornost si co chvilku tahala reklama na nový vosk na boty.
Strčil hlavu do lednice. Nelíbilo se mu, jak se vyprázdnila. Tušil to už včera, nějaké domněnky se dochovaly i do dnešního rána, ale tak trochu doufal, že se zázračně naplní a on se nebude muset plahočit do města, aby sehnal něco k snědku. Možná by měl přestat věřit na zázraky, už na ně byl starý.
Natáhl se pro plátek uzeného boku, který mu přinesla Joyce. Bůh žehnej této ženě! Kdyby nebylo jí, často by se zapomněl vykoupat a nějak se upravit, aby byl na pohled alespoň snesitelný. El se o něj nestarala, netrápilo ji, že byl cítit po makrele z minulého víkendu.
Přičichl si ke kousku masa. Už moc vábně nevonělo, ale dokud to nepáchlo přes celou ledničku, považoval to za poživatelný kousek. Proto pokrčil rameny a vložil si maso do úst. Jakmile chuťové buňky zachytily mírně nahořklou chuť slaného uzeného, rty se mu zkroutily do úšklebku.
„Co jsi jedla?“ zeptal se, když se mu s velkou dávkou sebezapření podařilo sousto spolknout.
„Waffle,“ odvětila jeho dcerka, aniž by mu věnovala jediný pohled.
„Nemůžeš jíst waffle pořád,“ poučil ji a práskl dveřmi od lednice. „Měla bys jíst pořádně. A vůbec, kde jsi je vzala? Nekupoval jsem je.“
Odpovědí mu bylo hrobové ticho. Věděl, že ho slyšela, jen se zdráhala něco říct. A to mohlo znamenat jen jediné; snažila se bránit člověka, na kterém jí záleželo snad nejvíc.
„Mike byl tady?“ zajímal se.
„Dovolil jsi to,“ bránila se El stejně monotónním hlasem jako vždy.
„Možná si to ještě rozmyslím. Má na tebe špatný vliv.“
Konečně se na něj podívala. Probodávala ho pohledem skrz na skrz, jako by vysílala z očí lazery, jak to viděl ve filmech. Naštěstí si na to zvykl dostatečně brzy, proto to na něj nemělo velký účinek.
„Doufám, že na Vánoce přijdou,“ prohlásil po chvilce, aby změnil téma.
Nechtěl zničenou chatku. Během posledního výbuchu s sebou vztek vzal nejen krásný vyřezávaný stůl, ale i kus koberce, na němž dodnes kazily dobrý dojem skvrny od jahodové marmelády.
Než se zmohla k odpovědi, vítězně zamlaskal, když se mu podařilo nahmatat poslední láhev piva. Pak se vrátil do malého obýváku a pocuchal dívce krátké vlnité vlasy. Nejednou se jí smál, že vypadá jako ovečka, která se vyválela v blátě.
„Paní Byersová nás pozvala k sobě,“ řekla se skoro nepostřehnutelným náznakem nadšení.
„Skoro bych zapomněl.“
„Říkala, že ti mám připomenout, aby ses umyl.“
„Já se umejvám,“ zabrblal Hopper a posadil se zpátky do křesla. „Dvakrát tejdně.“
Na to už nic neřekla. Ani Hopper už od té doby nepromluvil. Měl všechno, co ke spokojenosti potřeboval; láhev piva, pohodlné křeslo, funkční televizi a svou adoptovanou dceru, kterou mikoval stejně, jako by byla jeho vlastní.
Nepotřebovali slova, aby věděli, jak se navzájem potřebují. Bohatě stačilo, že u sebe seděli a trávili spolu čas. Takhle blízko před Vánoci za ni byl vděčný než kdy jindy. A láska, jež se zrcadlila v jejích očích, vypovídala o tom, že to Eleven Hopperová cítí stejně.
YOU ARE READING
Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l
FanfictionPřijďte si vyloupnout vtipné, někdy trošku smutnější jednohubky z výběru dvaceti čtyř fandomů a zkraťte si čekání na měkké dárky pod stromečkem! Adventní kalendář 2020
