Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l

Kdyby tak jídlo padalo z nebe (SnK)

Tento fandom je pro mě nejmladší. Kdysi jsem pár dílů viděla, protože se mě kamarádka snažila dotlačit do sledování, ale v té době jsem ujížděla na Doktorovi a Teen Wolf (ano, i tohle mám za sebou), takže bez výsledku. Pár týdnů zpátky jsem se pustila do první série, která mi zabrala tak týden, druhá pár dní, třetí čeká na shlédnutí. A protože to mám čerstvě v hlavě a pamatuju si, co se tam dělo, rozhodla jsem se vyměnit Eragona za Titány.

Tuto jednohubku bych chtěla věnovat St3wiie, díky níž se ten fandom držel někde na paměti. A taky jsi první, kdo se mi vybaví, když se řeknou Titáni, takže byla moje volba úplně jasná.

* * *

Kdyby tak jídlo padalo z nebe…

Přesně na to myslela, když si už potřetí za poslední dvě minuty mnula kručící břicho. Stála na přelidněném náměstí a vysvětlovala skupince dětí, jak svět vlastně funguje.

„Je to o hladu a o chuti. Já mám hlad a chutě pořád, ale to jen proto, že mi tyhle porce nemůžou ani v nejmenším stačit,“ prohlásila mladá slečna ve špinavých šatech. „Ale nikoho bych za jídlo neprodala.“

Už si ani nebyla jistá, na kterou otázku odpovídala. Hlouček dětí, který se kolem ní sestupil, se překřikoval a chrlil na ni další. Nedokázala rozeznat slova od šumu, jenž vycházel z nedaleké kuchyně – a na nějž se soustředila nejvíc.

Zeď Maria padla před několika týdny. Nebo to byly měsíce? Ztratila přehled. Čas se táhl docela pomalu, když nedokázala zaplnit prázdný žaludek a ani s vodou na tom nebyla zrovna nejlíp. Olízla si suché rty. Nějaký ten doušek vychlazeného pití by se hodil. Naneštěstí svůj denní limit spotřebovala už ráno.

Jedno z dětí ji zatahalo za rukáv. Slečna přidřepla a přehodila si sukni přes koleno, aby nějaké zlobivce nenapadlo se pod ni schovat. Takové případy tu byly, ale od té doby, co ji na stehnech poškrábal kocour, zakazovala všem se přiblížit k její sukni na blíž než metr.

„No?“ vyzvala ho, aby mluvilo.

Nepoznala, jestlli to byl kluk, nebo holka. Těžko se to určovalo jen z obličeje a vlasů. Kdyby to bylo jako u koní, že se stačí podívat na strategická místa a má hned jasno, nemusela se už tolikrát ztrapnit tím, že Isabellu oslovovala chlapče a Juliána holčičko.

Kdyby lidi byli koně, tolik bysme nikoho nebavili a všechno by bylo v pohodě. A mně by stačilo se jenom pást, prolétlo jí hlavou.

Mírně se otřásla. Ta představa, že by měla do konce života žvýkat trávu, se jí ani trochu nelíbila. Určitě by zapomněla na chuť domácího koláče, na vůni kouřeného uzeného masa, na to, jak je brambor horký, když se vytáhne z hrnce a ona na něj má takovou chuť, že neodolá a zakousne se. O to nemohla přijít, ne, byla ráda, že lidi koně nejsou.

Podívala se na dítě. Ani tentokrát se neodvážila odhadovat pohlaví. Že jen holčičky nosily šatičky dávno neplatilo, teď se i za chlapci táhla dlouhá sukně, protože nic jiného zkrátka neměli. A v obličeji si byly všechny děti podobné! Navíc, ona moc dětí za život nepotkala, až když se vydala sem, aby se přidala k jednotkám.

„Máš pod sukní berušku,“ oznámilo jí zatím bezpohlavní lidské mládě a ukázalo na její stehno.

„Beruška mi nevadí.“

„Ale to je ta cizí, ta jedovatá,“ doplnilo a schovalo obličejík pod závoj hnědých vlasů tak, že trčel jen bambulkkvitý nos.

Než se stačila uklidnit a vnutit si, že ji ani to nerozhodí, vyskočila na nohy a divoce mávala sukní. Iraciální chování u ní fungovalo jako na spouštěč – pokaždé, když se objevil náznak nebezpečí, nebo jí došlo jídlo, což bylo nebezpečné samo o sobě, se mozek přepnul do módu přeživší. Čili čím víc bude házet sukní, tím menší má beruška šanci na to ji otrávit.