Pod stromem baňka |Adventní kalendář 2020l

Na samotě na rybách (Stargate SG-1)

Stargate je fandom, který jsem zprvu moc nemusela, ale kvůli kamarádovi jsem se na SG-1 podívala. Bylo to poprvé, co jsem dokoukala něco tak dlouhého. Vrátíme se do roku 2016, kdy jsme se předháněli, kdo shlédne víc dílů. Poplákám si za svou Tollánu, s láskou zavzpomínám na Jonase Quinna, jehož charakter mě hodně inspiroval, a připravím vám další jednohubku.

Tuto bych chtěla věnovat LukasJezek. I když nám náš sen nevyšel a ta fanfikce na Stargate neprorazila, bylo mi ctí s tebou spolupracovat.

* * *

„Říkám ti, Danieli, že není nic lepšího než se usadit na tuhle pohodlnou stoličku a rybařit až do skonání světa,“ prohlásil starší muž s rybářskou vestou na ramenech a čepcem, na němž viselo několik ztracených háčků.

Oslovený se netvářil zrovna nadšeně. Mlčky pozoroval svého přítele, jak soustředěně hledí na rozčeřenou hladinu vody. Kdyby byl věděl, že to dopadne přesně jako pokaždé, když si ho plukovník pozval na chatku, zdvořile by odmítl a už se tu nikdy neukázal. Ale z nějakého důvodu doufal, že mu to tentokrát něco dá.

Naštěstí po něm nechtěl, aby lovil s ním. Ačkoli se dalo říct, že měl lingvista hranice trpělivosti hodně daleko od standardu, tady přetékala. Nevědomky skřípal zuby o sebe, když se snažil špičkou jazyka dostat k místu, kde se držel drobek z nepříliš vydatného oběda. Kdyby ty sendviče byly vychlazené, tolik by si nestěžoval, ale plukovník jejich přenosnou ledničku používal jen na láhve s pivem.

„No tak, pojď to taky zkusit,“ lákal ho. „Bude se ti to líbit, opravdu.“

„Ne, děkuji,“ odmítl ho Daniel a sehl se pro pivo. Chvíli si hrál s vrškem, než vrátil pozornost na přítele. „Sam a Teal'c nedorazí?“

„Dorazí později. Prý nám nechtějí překazit zábavu.“

No jistě, pomyslel si Daniel, prodali mě. Určitě teď dělají něco zábavného.

Myslí skočil do jednoho z alternativních vesmírů, kde major Carterová i Teal'c s úsměvem na rtech prozkoumávají nádherný chrám na vzdálené planetě. Věděl, že bez nich dvou Zemi neopustí, pokud si to generál nevyžádá, ale i tak by potřeboval plukovníkovo svolení. A ten rybařil – a nic se nesmělo dostat mezi jeho plány a ryby.

Tiše si povzdechl. S trochou štěstí spadne strom, nebo se přižene silná bouře. Bohužel, blížil se konec října – a ještě k tomu nezvykle suchého. Déšť místní rosničky s umělým poprsím předpovídaly na příští týden. Ale plukovník by byl schopen sedět i v prudkém lijáku, to Daniel moc dobře věděl.

„Jen se podívej,“ pobídl ho plukovník a kývl hlavou k rybníku. „Hravě zlikviduju všechny poskoky Goua'uldů, přežiju kdejakou suprgalaktickou hrozbu, ale abych nachytal ryby k večeři, to ne.“

„Nikdo nemá talent na všechno, Jacku.“

„Vsadím se, že Teal'c by je vychytal všechny. Holýma rukama.“

„Teal'c by je pustil zpátky a byli bychom zase na začátku,“ upozornil ho Daniel a založil paže na hrudníku.

Zvykli si mluvit o skoro dvoumetrové hoře svalů jako o docela citlivém lidumilovi, který by mouše neublížil, ačkoli většinou ukazoval pravý opak. Ať už to byla otravná vosa nebo nešťastná muška, nevadilo jim, co drtil mezi prsty. Měli ho rádi takového, jaký byl.

„Pravda,“ zabrblal si Jack pod nosem a mírně se předklonil. Z dlouhého sezení ho bolela záda.

Daniel se sem tam podíval na oblohu, jestli ho někdo tam nahoře nevyslyšel a neseslal na ně lokální bouři. Nezdálo se však, že by se chtěl objevit byť jen jediný mráček. Nebe zůstávalo krásně čisté, připravené na pohlednici.