Když hvězdy vzplály s večerem
a teplý vánek vál,
chlapec s hvězdou nad čelem
ve svahu kopce stál.
Čekal na svou bílou paní,
srdce své jí dal,
i když se noc k ránu sklání
čeká stále dál.
Až s úsvitem slunce přišla,
vlas její bledě plál
a hlas jako flétna příčná
na kterou Slavík hrál.
Její srdce láskou hoří
té dívky svěží, mladé,
oči jak dna chladných moří
za svitu luny bledé.
Elfský mladík přistoupil k ní,
přivinul ji k sobě
šťasten, že ji zase vidí
po tak dlouhé době.
I hvězda jeho stříbrná
v ranní světle září,
když úsměv se objevil
na jindy smutné tváři.
Tam ve svahu zeleném
dnes dva stromy rostou,
jsou vzpomínkou mladé lásky,
tak krásnou a prostou.
Teplý větřík s večerem
čechrá bříze vlasy,
na dubu cos leskne se,
ze stříbra hvězda asi.
YOU ARE READING
Verše mé mysli
PoetryZměť myšlenek spletená do veršů unášených větrem... Ilustrace u kapitol jsou mým dílem, všechna autorská práva vztahující se na ně i básně jsou vyhrazena. Některé z básní či písní se mohou objevit i v mé ostatní tvorbě. Isan Tindein
