Země rudou krvi pije,
třeskot zbraní, koní ryk.
Člověk s člověkem se bije,
vstříc bitvě kráčí vojáků šik.
Na nebi havrani krouží
v předtuše blízké hostiny.
Umírající se po zemi plouží
zda minuty, či hodiny?
Tolik smrti, tolik utrpení.
A nač, ptám se, proč?
Král se svou mocí spokojen není,
je to jak nekončící kolotoč.
Kolik mladých duší zvadlých
již nenavrátí se k životu?
Kolik silných mužů padlých
v prachu a krvi leží tu?
Již se stmívá a den zmírá,
slunce odvrací hřejivou tvář.
Noc je temná, schoval se měsíc,
obzor věnčí požárů zář.
O slavných vítězstvích se píše
v knihách, na které sedá prach.
Bojovník řekl by však spíše
jaká to byla bolest a strach.
Na všechny mrtvé pamatujme,
na jejich životy ztracené.
Stejné chybě se vyvarujme
a ukončeme války zbytečné.
YOU ARE READING
Verše mé mysli
PoetryZměť myšlenek spletená do veršů unášených větrem... Ilustrace u kapitol jsou mým dílem, všechna autorská práva vztahující se na ně i básně jsou vyhrazena. Některé z básní či písní se mohou objevit i v mé ostatní tvorbě. Isan Tindein
