Dřív býval tu zelený les,
dnes je tady jen pustá pláň.
Neroste tady hebký vřes,
zem platí chtivosti naší daň.
Pralesy mizí, nahrazeny palmami,
ledovce tají, ztratily sněžný plášť.
Spoušť zůstává za námi,
v srdci chamtivost a zášť.
Ohlédni se na tu zem
jenž tě stvořila!
Dlouho ti byla domovem,
šatila tě a živila.
Vzpomeň na ticho večerní
když šlo slunce spát!
Na jeskyně podzemní,
slunce žár a noci chlad!
Tvé uši už dnes neslyší
zpěv ptáků, když vstává den.
A svět už se neztiší
s večerním soumrakem.
Vody zkalené jsou, nečisté,
že se ani nedají pít.
Pole důležitá jsou zajisté,
však zvířata nemají kde žít.
Odvrátili jsme tváře své
od hor, lesů a moří.
Kde jsou dnes louky poklidné,
ohně, jež po večerech hoří?
Vzpomeneš na má slova,
na těch pár moudrých vět,
až doba plastiková
pohltí celý svět.
Až vykácí lesy a ledy rozpustí,
odpady pohltí nás všady,
pak odvaha tě opustí.
Proč nedbal jsi mé rady?
YOU ARE READING
Verše mé mysli
PoetryZměť myšlenek spletená do veršů unášených větrem... Ilustrace u kapitol jsou mým dílem, všechna autorská práva vztahující se na ně i básně jsou vyhrazena. Některé z básní či písní se mohou objevit i v mé ostatní tvorbě. Isan Tindein
