Prokletí hrdinů

123 12 13
                                    

Pod kápí skrývám svoji tvář,
rysy, šedých očí zář,
svou auru halím v závojích
mlhy utkané mocí mých.

Když ztichlým krajem kráčím dál
na flétnu svou bych rád zas hrál
tu píseň poklidného mládí,
čas však stále dále pádí.

Dohánějí mě povinnosti,
z těla mého jen holé kosti
budou, když zůstanu stát.
Zas chtěl bych se s větrem hnát.

Nemám nikde stání,
mlčky a bez ptaní
musím stále dál jít.
Snad už najdu klid.

Kdo jsem, to nevím sám,
předurčeným zván.
A v krvi mojí
spolu se pojí
lidská sveřepost a elfí zář.
Proč stále se na to ptáš?

Rozpolcená duše moje
chce se zbavit nepokoje.
Voda, země, vítr, ohně zář,
kdo zná mou pravou tvář?

Tma se světlem se ve mě sváří
a mi jen stěží se daří
udržet je v rovnováze
na svojí životní dráze.

Spasit musím všechny světy,
do větru jdou však mé věty.
Chamtivost lidí nemá hrází,
elfská pýcha ji doprovází,
atirů pak lstivosti sémě.
A přesto vkládáte naděje ve mě.

Jen po nocích už můžu snít
že nastane mír a klid.
Proto však musím dál jít,
poslání své naplnit.

***
Myslím, že i hrdinové a spasitelé světů mají někdy svého poslání dost a rádi by se ho zbavili, ale nemůžou, závisí toho na nich příliš mnoho...
Pokud jste četli i mou příběhovou tvorbu, asi uhádnete, kdo je fiktivním autorem, pokud ne, představte si koho chcete, pochybuji o tom, že se ani jeden z těch 'vyvolených' nikdy necítil podobně...

Verše mé mysliKde žijí příběhy. Začni objevovat