Verše mé mysli

Žal pod hvězdami

Je studená noc
sleduji temné nebe.
Srdce bolí mne tak moc,
vždyť ztratila jsem tebe.

Když jsi odešel
část mě s tebou zemřelo,
byl vlahý podvečer
v mysli se mi setmělo.

A tak teď stojím tu
na skále stříbřité
a hledám pointu,
proč žití je tak složité.

Náhle tmu beznaděje
prozáří hvězda jasná.
Dodá mi naději,
že smrt není tak strašná.

Bílý srpek měsíce
vyšel zpoza mraků.
Hvězdné galaxie
ukázaly se mému zraku.

A já stojím v úžasu
z té krásy nad sebou
v proudu jejich jasu,
třebaže ruce zebou.

Krajina pode mnou
je jako ze stříbra.
Vidím ji tak jasně,
jako bych měla křídla.

Vzpomínám na tebe
nejdražší bratře můj.
Kdybys byl na živu, řekl bys:
Vstříc žalu pevně stůj.

A tak chodím s úsměvem
každý den na tváři.
Tu masku odhodím,
jakmile hvězdy se rozzáří.

Tehdy na naší skále
na tebe vzpomínám.
Co řekl bys mi dále?
Stále o tom přemítám.

Již netopím se v moři žalu,
v mysli mé je znovu klid.
Nelze na něj zapomenout,
můžu ho jen v srdci skrýt.