Dracův úkol [Dramione] ✓

11. kapitola

„Takže tedy, co bylo tak strašně důležitého, že to nemohlo počkat do půl deváté?" zeptala se Hermiona a posadila se na Dracovi na klín.

„Důvody jsou všudy všeho dva. První je, že jsem tě chtěl mít u sebe," řekl zmijozel a pevně doufal, že to znělo upřímně. „A ten druhý, je ten, že jsem se tě chtěl zeptat, jestli se něco změnilo mezi Potterem a zrzkou."

„První důvod je strašně sladký," usmála se nebelvírka a lehce Draca políbila. „Ten druhý je dost divný."

„Jo, já vím, jen mě to zajímá," řekl Draco a Hermiona se potichu zasmála.

„Nějak zvlášť se nic neděje. Stále jsou u líbání a kdykoliv to jde, jsou spolu," řekla Hermiona a Draco přikývl.

„Takže Potter je radši se zrzkou, než aby přemýšlel, jak porazit lorda Voldemorta?" zeptal se Draco.

„Dá se to tak říct. Buď je s Ginny, nebo hraje famfrpál," povzdechla si Hermiona.

„Takže si ani nevšiml, že jsi byla minulou noc pryč?" zeptal se Draco.

„Ne."

„Výhoda pro mě," řekl Draco.

„A pro mě," pokrčila Hermiona rameny. „Můžu tě obejmout?" zeptala se.

„Co jestli můžeš?" zeptal se Draco vyděšeně. Jemu samotnému přišlo objetí vždycky intimnější, než polibek. Nevěděl proč, ale prostě tomu tak bylo.

„Tak asi ne," povzdechla si Hermiona.

„Můžeš, jen...jen jsi mě zaskočila," řekl Draco a psychicky se připravoval na objetí s Hermionou.

„Vážně můžu?" zeptala se.

„Můžeš," přikývl Draco a Hermiona se k němu už natahovala, že ho obejme, ale pak se zastavila.

„Nemůžu, nechceš," řekla nebelvírka smutně.

„Co kecáš, pojď ke mně," řekl Draco a uvěznil Hermionu v objetí. Udělal to úplně automaticky, jakoby to byla úplná přirozenost.

Harmiona byla chvilku celá ztuhlá, ale pak Dracovi objetí opětovala.

Draca překvapilo, že je mu to objetí vlastně příjemné. Nevěděl, jestli to bylo tím, že Hermiona objímala tak příjemně, nebo tím, že objímal právě jí, ale nechtěl se od ní odtáhnout.

„Hermiono?" ozvalo se přes knihovnu.

„To je Harry," pošeptala Hermiona vyděšeně a otráveně zároveň.

„V klidu," řekl Draco, neochotně pustil Hermionu a sám zalezl do jednoho regálu.

Hermiona naštvaně dupala po schodech dolů.

„Co tě tak vytočilo?" zeptal se Harry.

„To je moje věc, co jsi potřeboval?"

Nebyla naštvaná na Draca, že ji pustil, byla naštvaná na Harryho, že přišel.

„Půjdeš na hodinu?" zeptal se Harry.

„Samozřejmě, že půjdu na hodinu," přikývla naštvaná Hermiona. „Půjdu na hodinu, která začíná za půl hodiny, Harry!"

„Dobře, jen se ptám, lektvary jsi nikdy neměla moc v lásce a nechci jít sám, když je dneska Ronovi i Levanduli blbě," řekl Harry a při posledním slově udělal rukama uvozovky.

„To bylo proto, že lektvary učil Snape. A teď mě omluv, měla jsem rozečtenou jednu zajímavou knížku," zavrčela Hermiona.

„Fajn. Ahoj na lektvarech," usmál se Harry mile.