Dracův úkol [Dramione] ✓

50. kapitola

A už je to tu. 🥰
Poslední kapitola...🥺
Mám takový strašně divný a zároveň strašně slavnostní pocit. 😅❤️
Vzhledem k tomu, že svoje povídání píšu na začátek, nepočítejte samozřejmě s tím, že vám prozradím, jak to skončí. 😂❤️
Každopádně bych vám moc ráda poděkovala za všechny krásné komentáře, za každou hvězdičku a za každé přečtení. 💖
Jste ti nejlepší čtenáři, jaké si holka s hlavou v oblacích může přát. ⚡❤️🧦
Každopádně sledujte můj profil, protože už si začínám připravovat pokračování, které ponese název Hermionino přání. 🎶❤️
Ale teď už vás nebudu zdržovat svými proslovy. 😂❤️
Užijte si poslední kapitolu Dracova úkolu. 🌸🍫❤️🎶🧦
Vaše Déňa 💙❤️💚💛

Den „D“ byl tady.

Bylo třicátého června, sobota...

Draco nemohl spát ani na chvíli.

Pořád přemýšlel, až do poslední chvíle přemýšlel, jestli tomu nezabrání.

A nakonec došel k tomu názoru, že to nemá cenu.

Nemělo smysl riskovat život jeho matky a jeho jediné lásky jen proto, že byl sobecký.

Byl naštvaný na všechny, kteří tvrdili, že to má Potter těžké.

Jemu řekli „Udělej co chceš, stejně budeš hrdina!“ a on? On neměl na vybranou. Pro něj existovalo jen: „Neuděláš to, co je podle mě správně, budeš trpět.“

Bylo to strašně nefér...

Celý život se rozhodoval podle toho, co mu řekli, že je správné a přežil to. Ale teď si chtěl jednou jedinkrát vybrat sám za sebe a nemohl, protože by tím neublížil sobě, ale i matce a svojí pravé jediné lásce...

„Ahoj lásko,“ usmála se Hermiona, políbila Draca do vlasů, a posadila se vedle něj.

„Hezký večer, Hermiono,“ řekl Draco a Hermiona se uchechtla.

„To je fór?“

„Co?“

„Hezký. Večer. Hermiono? Co jsem udělala?“ zeptala se Hermiona a postavila se.

„Posaď se,“ řekl Draco a Hermiona se posadila vedle něj.

Ať už to má za sebou... čím dřív jí to řekne, tím dřív se s tím Hermiona vypořádá.

Draco si povzdechl a pomalu ji pohladil po tváři. Naposledy...

Zhluboka se nadechl, spustil ruku z její tváře a začal: „Hermionko, pamatuješ na to, jak jsem ti kdysi řekl, že jsem Smrtijed a dostal jsem ten úkol?“ zeptal se Draco opatrně.

„Samozřejmě, víš, jak jsem se tenkrát bavila? Bylo to první den, kdy jsme se bavili, ten si pamatuju celý,“ usmála se Hermiona a bylo vidět, že vzpomíná.

„Hermiono...“

„Draco,“ povzdechla si.

„Co?“

„Kdykoliv mě oslovíš takhle, děje se něco špatného, takže co se děje? S čím ti můžu pomoct?“ usmála se nebelvírka a chytla Draca za ruku.

„Hermiono, musíme se rozejít,“ řekl Draco a vytrhl ruku z té její.

„Jak to myslíš?“ divila se Hermiona, která se zjevně ještě dopídila k tomu, jak je to myšleno, jelikož se stále usmívala.