Princezna Bradavic

MOŽNÁ NENÍ TAK HROZNÝ

„U merlina" řekla jsem, když jsem vynořila hlavu z myslánky. Všechno do sebe zapadalo. To proč matka nechtěla abych byla v kouzelnickém světě a nechtěla abych tu studovala. Profesor Brumbál jen mlčel a sledoval mě, jak mi vše dochází. Já měla jen zaražený výraz a pomalu jsem odešla z pracovny. Prošla jsem kolem Snapea, který čekal před pracovnou a vypadal, že chce něco říct. Všechny jsem ignorovala a zamířila přímo do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře, sedla si na zem, opřela se o postel a začala jsem totálně vyvádět. Byl to jako výbuch emocí.„Proč zrovna Snape?! To nemůže být můj otec!"vykřikla jsem.

Po chvíli jsem se uklidnila a najednou zpoza dveří vystoupil Harry: „promiň, asi jsem tu nebyl ve správnou chvíli" řekl a já vyskočila leknutím. „Co tady děláš? Tohle je dívčí část, nesmíš sem." „Já jen hledal Hermionu, měli jsme jít do knihovny." „Aha, promiň jsem dneska nějaká mimo" řekla jsem se skleslým hlasem. „No, upřímně, potom, co jsem slyšel, tak se ani nedivím." „Hele Harry, byla bych ráda, aby jsi to nikomu neříkal, prosím." „Spolehni se Em" řekl a usmál se. „Děkuju" odpověděla jsem a úsměv mu oplatila. „No tak já asi už půjdu hledat dál tu Hermionu, tak zatím ahoj" dopověděl a potichu odešel, aby ho nikdo neslyšel.

Několik dní jsem byla docela mimo. Snape měl pořád ten svůj kamenný výraz a nepromluvil se mnou ani slovo, takže jsem ho přestala řešit. Ale blížil se Halloween a s ním i večírek. Netušila jsem v jakém půjdu kostýmu a ani jsem netušila s kým bych měla jít. Šla jsem se projít ven a u toho přemýšlela jaký kostým si vezmu. Sedla jsem si na lavičku a čmárala si návrhy do skicáku, který jsem si vzala s sebou. Na to, že byl konec října, tak bylo docela hezké počasí. Ptáci zpívali a svítilo sluníčko. Avšak něco ten klid vyrušilo.

„Co ty tady, Presscottová?"ozvalo se a ja si jen pomyslela "už zase on.„ „To nemůžu jen tak sedět venku?" „To samozřejmě můžeš, můžu si přisednout?" „Tak dobře, no" řekla jsem a on se posadil vedle mě. Chvíli bylo strašně trapné ticho, ale pak řekl: „Víš rád bych ti chtěl něco ukázat" „Aha, tak jen do toho" řekla jsem a on najednou vykouzlil kytaru. „Já nevěděla, že umíš hrát na kytaru" řekla jsem překvapeně. „Je mnohem víc věcí, které o mně nevíš" dořekl, mrkl na mě a začal hrát. Hrál opravdu hezky a krásnou písničku. Když dohrál, zeptal se mě, jak se mi to líbilo a já nevěděla co jiného říct, než „To bylo strašně krásný". Teda aspoň tak jsem mu to chtěla říct v hlavě. Nakonec jsem mu řekla jen "Jako dalo se to poslouchat„ a zasmála se. „To víš, jsem talent na všechno" řekl a taky se zasmál. „Aaa, tak už je zpátky ten Draco Malfoy, kterého znám". Jeho reakce mi však vyrazila dech. „Už ti někdo někdy řekl, že máš krásný úsměv?" Já v tu chvíli úplně ztuhla a zpanikařila jsem, takže ze mě vypadlo jen „už bych měla jít" a rychle jsem odešla. Bylo mi Draca docela líto, že jsem ho tam tak nechala, ale nevěděla jsem co dělat, i když se vlastně nic moc nestalo.

Takže ahojky lidii, je tu nová kapitolka. Omlouvám se, že zase dlouho žádná nevyšla, ale začala škola a prostě toho bylo hodně. Ale teď když je karanténa, tak bych snad měla mít více času, takže by mohly vycházet mnohem častěji. Třeba i jednou za dva/tři dny. Co vy na to? Jinak přeji hezké čtení. Mám vás ráda💖