Princezna Bradavic

SAMA DOMA

Za týden po této večeři mi matka sdělila, že musí na dva dny odjet a že mě doma musí nechat samotnou.
Přišlo mi zvláštní, že mě tu nechá, když se o mě neustále tak bojí, ale tak co. Nebudu do toho ještě zbytečně strkat nos. „Buď opatrná, ano? Já budu zpátky co nevidět" dodala před odchodem a potom vyrazila. Bylo teprve 5 ráno takže jsem byla docela unavená . Ale říkala jsem si, že využiji toho, že matka není doma a půjdu se ven projít. Nikdy jsem sama ven nesměla. Neustále matka opakovala, jak je to nebezpečné a že by se mi něco stalo. Takže jsem měla konečně příležitost.
Procházela jsem se všude možně, v tom jsem si najednou všimla, že stojím před nějakou... vypadalo to velmi zvláštně. Připomínalo to hospodu. „Tak proč ne? Jenom tam nakouknu" řekla jsem si, protože jsem si té hospody nikdy nevšimla. Nenápadně  jsem vešla dovnitř a v tom na mě spočinuly všechny oči v místnosti. V tu chvíli jsem se cítila velmi trapně, protože mě všichni úplně skenovali pohledem od spodu nahoru. Tak jsem rychlým krokem procházela mezi lidmi a omylem jsem narazila do nějakého vážně obrovského chlapa. „Pardon, slečno Presscottová." „To nic" odvětila jsem a prodírala se dál. „POČKAT?!" vyhrkla jsem ze sebe a otočila se zpátky k místu, kde stál ten muž. Snažila jsem se ho najít ale najednou tam nebyl. „Jak znal moje jméno? A kam se poděl?" ptala jsem se sama sebe. „Tak to bylo divný" řekla jsem si pro sebe a ještě víc jsem se snažila najít nějaký východ. Uviděla jsem jakési dveře. Zamířila jsem přímo k nim. Bylo mi jedno kam vedou, hlavně abych už byla z této místnosti pryč. Za dveřmi byla jen kamenná zeď. Ředitel ní stál člověk s deštníkem a poklepal na ni. „To je ten chlap!" Nemohla jsem uvěřit svým očím. Ta zeď se před ním začala otevírat!! Ten člověk prošel a já rychle za ním, ale tak, aby si mě nevšimnul.
Když jsem prošla, uviděla jsem před sebou desítky dětí v hábitech. Působilo to tam trochu chaoticky. Slyšela jsem houkání sov, nebo mňoukání koček. Když jsem se pořádně rozkoukala, uvědomila jsem si, že všichni mají hůlky. „Hůlky?! Jaktože mají hůlky? Leda že...počkat-
JÁ JSEM V KOUZELNICKÉM SVĚTĚ!!"