Princezna Bradavic

PRVNÍ DEN V BRADAVICÍCH

  Naproti mně bylo křeslo a v něm seděl starší muž, který byl otočený zády ke mě. Ministr kouzel už tam nebyl. Chvíli jsem přemýšlela kam se poděl ale po chvíli si mojí  pozornost opět získal starý muž. V tu dobu se začal pomalu otáčet čelem ke mě a začala jsem mu vidět do obličeje. No vlastně měl značnou část obličeje zakrytou vousy. Poté promluvil: „Dobré ráno slečno Presscottová, rád vás opět potkávám." Počkat...COŽĚ? Jak jako OPĚT? probíhalo mi hlavou a on pokračoval: „Velmi jste od našeho posledního setkání vyrostla, ale hádám, že vy si na mne asi nevzpomínáte." No tak to uhodl. „Promiňte pane, ale nevzpomínám." Řekla jsem upřímně, ale tiše. „Jmenuji se Albus Percival Wulfric Brian Brumbál a jsem ředitelem Bradavic, ale stačí, když mi budete říkat profesore Brumbále" pověděl a pousmál se. „Dobře" odpověděla jsem. „No každopádně, aby jsme se dostali k věci, proč tady vlastně jste" pokračoval. „Pozítří sem přijedou ostatní studenti Bradavické školy a byl bych rád kdyby jste se dnes a zítra trochu porozhlédla po hradě a vybalila si své věci. Všechny potřebné učebnice a ostatní předměty jsme vám již obstarali. Pozítří také budete zařazena do koleje spolu se studenty prvních ročníků. Každopádně není se čeho bát." Pověděl a opět se usmál. „No toď vše, nyní vám jen přeji hezký zbytek dne a hodně štěstí a síly do nového roku slečno Presscottová" „Děkuji profesore Brumbále" pověděla jsem a odešla z kanceláře.

Další den se nic moc nedělo. Procházela jsem se po hradě a prohlížela si různé chodby a síně. Je to tu pro mě jako bludiště. Také jsem v jednu chvíli malém omdlela, protože jsem zamířila na dívčí záchodky, když v tom se přede mnou mihla jakási mlha. A došlo mi to...DOPRČIC TO NEMŮŽOU DÁT NA DVEŘE NÁPIS „POZOR DUCH?!" Aby tady někdo nepřišel k úhoně! Protože se mnou to vážně malém seklo. Poté se zastavil přímo přede mnou a zjistila jsem že je to dívka. Dívka si se mnou začala povídat ale většinou u toho brečela, takže jsem jí moc nerozuměla. Jen jsem zjistila, že se jmenuje Uršula a že už je duchem 50 let. Upřímně, to už bych taky brečela. Poté jsem se vydala z dívčích umýváren zpátky do společenské místnosti Havraspáru, protože tam jsem měla postel. Nevím proč, ale už teď si myslím, že Havraspár nebude moje kolej. Když jsem tam došla, lehla jsem si a přemýšlela nad tím, jak je asi matce a kdy ji budu moct navštívit. A také na zítřejší den, protože jsem byla vážně nervózní z toho, v jaké budu koleji. Poté jsem si šla jen vyčistit zuby a za chvíli jsem usnula.