Co víc si přát? - AoKaga

39. Ale tohle je můj život

Yoshi

Asi hodinku potom, co odjeli jsem musel odejít z domu. Sice jsem měl peníze ze zápasů a neměl jsem se špatně, ale včera jsem se přidal k hasičům. Další věc, co musím otcům ještě sdělit... Jsem zvědavý, komu dřív rupnou nervy. I když... Mohl jsem si klidně vsadit, že Daikimu. Protože Taiga... Se mnou zase nebude mluvit. Ach jo. Kdy se na mě tak fixoval? Pousmál jsem se nad představou toho malého. Bylo smutné, co k tomu vedlo. Ale věděl jsem, že ten kluk má spíše štěstí. Vím, že je to hnusné. Ale každý kdo zná toho chlapa... Souhlasil by se mnou. A jeho žena taky nikdy nebyla anděl. Ten malý má rozhodně štěstí, že ho budou vychovávat moji taťkové. Byli úžasní. A neměl jsem žádné pochybnosti o tom, že stejně jako přijal Daiki mě, přijme i Taiga toho malého. Byl jsem si tím víc než jistý. Přece jen jsem ho znal. Došel jsem na stanici a zahnal všechny myšlenky.

...

"Tak zatím!" Rozloučil jsem se a unaveně se rozešel dom. Samozřejmě. Nemohl bych tam přijít já, aby nebyl výjezd. Takže první den oficiálně a už jsem byl v akci. Jak jinak. Otevřel jsem dveře. Ah. Už jsou doma. "Ahoj." Usmál jsem se na taťky na chodbě. "Ahoj. Zrovna jsme přijeli." Jop. Muselo být náročné všechno oběhat. "Straň se." Odtlačil jsem Daikiho, protože jsem za ním viděl vajíčko a bylo mi jasné, koho v něm najdu. "Bože: Ty jsi maličký." Usmál jsem se na prcka a vysvobodil ho z autosedačky. "Je nějak velký? Nevypadá jako novorozenec?" Otočil jsem se na taťky s malým, kterého jsem opatrně svíral v náručí. "Nemuseli jste tam s ním zůstat?" Položil jsem malého na pohovku a zabalil ho do zavinovačky, kterou mi podal taťka, abych se ho nemusel bát držet. "Nebyl důvod. Je v pořádku, podepsal jsem reverz." Vysvětlil Daiki a pousmál se na malého v mém náručí. "A kde jsi byl ty?" Zvedl pohled na mě. "Ehm... No... Myslím, že bychom si měli promluvit." Připustil jsem. "Potřebuju vám něco říct." Překvapeně zvedli pohled, ale přikývli. "Při večeři?" Souhlasně jsem se usmál a zadíval se na mrně ve své náruči. "Jas se vlastně jmenuje?" Daiki se pousmál a nabídl mi láhev s mlíkem, kterou mezi řečí připravil. "Nezumi. Moc si to přála jeho matka." Pousmál jsem se a předal mu malého. "Jen si ho nakrm taťko." Poplácal jsem ho po rameni. "Já půjdu pustit to svoje škvrně." Odešel jsem za fretkou. Jelikož tu bylo mimčo, omezil jsem rázem její prostor jen na pokoj. Ale slíbil jsem jí, že ne na dlouho. Přece jen, příští týden, podepisuju smlouvu na byt a začnu se stěhovat.

...

"Cože jsi?" Zvedl prudce hlavu taťka. "To nemyslíš vážně." Přidal se taťka Daiki a já jen pokrčil rameny. "Je to můj život. A nemyslím si, že by bylo na vás, jestli budu nebo nebudu hasičem." Ublížený pohled taťky, byl jako rána pěstí. "Promiň." Natáhl jsem ruku a přikryl s ní tu jeho. "Mám tě rád tati. A ty to víš. Ale tohle je můj život. A moje rozhodnutí. Řekl bych vám to dřív, ale... Věděl jsem, že nebudeš souhlasit. Že budeš mít strach." Přiznal jsem. "Proto jsem se rozhodl to nejprve udělat a pak vám to teprve říct. Ty víš, že hasiči jsou důležití a že jich je málo." Daiki se usmíval. Nebyl tak ustrašený ze všeho jako můj druhý taťka. No, někdo mít strach musel, že. A já už dávno mám ujasněno, kdo je v téhle domácnosti "mamka." Pohladil jsem po hlavičce malého Nezumiho. "A já se rozhodl. Navíc." Podíval jsem se odhodlaně do jejich očí. Tohle už na něho bude asi opravdu moc. "Příští týden se stěhuju."