Co víc si přát? - AoKaga

22. Plosíííím

Tak já nevím, ale vždy, když jí přidám, změní se zase v koncept :O

Nějakým nedopatřením se stalo, že zůstala jako koncept :O Za to se moc omlouvám, nevšimla jsem si toho, i když jsem si jistá, že jsem jí publikovala. Asi zrovna zlobil internet :/ Přidávám jí tedy aspoň dodatečně.

"Ahoj!" Vběhlo do kuchyně malé tornádo. "Ahoj. Co ty tu? Nemáte být na tréninku?" Vyzvedl jsem do náruče svého syna, abych ho mohl obejmout na přivítanou a vtisknout mu pusu. "Už skončil." Podíval jsem se na hodiny a překvapeně zjistil, že už je o dvě hodiny víc, než jsem si myslel. "No vidíš. Nějak jsem zapomněl na čas." Usmál jsem se a položil ho na zem. "Táta si mě za hodinu vyzvedne. Potřeboval něco zařídit a já s ním nechtěl." Řekl nevině. "Aha. Dobře." Usmál jsem se. Občas se stávalo, že si Daiki potřeboval něco vyřídit, i třeba nakoupit a Yoshi radši strávil ten čas tady. "Nevadí?" Pocuchal jsem mu vlasy. "Víš moc dobře, že ne. Vždycky tě mám rád u sebe." Yoshi se usmál a postavil se na špičky, aby se podíval, co dělám. "Čokoládový." Objasnil jsem mu původ těsta a on se zašklebil. "Nemáš ovocný?" Zvedl nadějně hlavu a pak odběhl na bar. "Ahoj, Kentaroooo!" Měl by se ztišit. Pobaveně jsem nad ním zavrtěl hlavou. "Můžu mix?" Strčil hlavu zpátky do kuchyně. "Můžeš jaký chceš." Kývl jsem na něho i na barmana, kterého hlava vykoukla taky. "Super!" Usmál se nadšeně a zase zmizel. Byl tam celkem dlouho. Mezitím jsem stihl dát péct dort a zadělat na další. "Jsem tu." Usmál se posadil se na židli v rohu. Kentaro mu položil na pultík vedle džus s dortem a zmizel si po práci. "Udělal jsem si ho sám." Řekl nadšeně a napil se džusu. Usmál jsem se. "Říkal jsem si, kde jsi tak dlouho. Jsi šikovný." Dal jsem péct další korpus. "Kde je vůbec stlejda?" Rozhlédl se. "Vzadu. Má tam strejdu Atsushiho." Vyskočil na nohy. "Můžu?" Kývl jsem. "Zaklepej!" Zavolal jsem ještě za ním. Uběhli snad dvě minuty a byl zpět. "Tatííí... Plosííím!" Překvapeně jsem se na něho otočil. "A o co?" Sledoval jsem jak si zase vylezl na židli a vzal si lžičku na dort, ale nic víc. Stále na mě jen nedočkavě koukal. "Co chceš?" Zeptal jsem se pobaveně znovu. "Chce se zeptat, jestli může zítra na minibasket." Zavrtěl nad ním pobaveně hlavou Tatsuya a vrátil se k práci. "Já nevím..." Vytáhl jsem korpus z pece a položil ho na prkno. "Nevím, ani jestli by to šlo." Odstranil jsem z korpusu okruh formy a rozpůlil ho na tři díly. "Nabídl jsem mu to." Zvedl jsem hlavu. Ve dveřích kuchyně stál Atsushi a opíral se o rám. "V tom případě... Bys asi mohl. Ale musíme se zeptat táty. Nevím, jestli bude mít čas, tě tam hodit a nechat si tě ráno doma." Nebyl jsem si jistý, jestli nemá hodinu. "Vlastně bych ho mohl vyzvednout, až bych šel na trénink. Mám to cestou." Překvapeně jsem se na něho podíval. "Podplatil tě?" Tatsuya se rozesmál. "Taky jsem zíral." Jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. "No... Tak dobře." Souhlasil jsem nakonec a Yoshi zavýskl, než se pustil do dortu.

...

"Co ty tady?" Rozpřáhl jsem náruč a nechal Yoshiho, aby mi do ní skočil. "Přišel jsem si tě vyzvednout. Daiki nemohl." Vysvětlil jsem a přivinul si ho k sobě. "Tak co? Jaký to bylo?" Rozzářil se a začal brebentit jedno přes druhé. Usmál jsem se. Zmlkl až ve chvíli, kdy přišel Atsushi. "Koukám, že se mu tu líbilo." Nechal jsem Yoshiho jít za dětmi. "Vypadá to tak." Souhlasil jsem a sedl si na zídku. "Děcka byli nejprve skeptický a trochu se báli hrát, aby mu neublížili." Usmál se. "Ale on je dobrý. Jako že hodně dobrý. Na to, kolik mu je, je lepší než oni. Musel jsem ho dneska až trochu brzdit." Souhlasil jsem. "To děláme taky. Nechci, aby přetěžoval tělo." Souhlasil jsem. "Měli byste ho vést k tréninku. A taky běhat, běhat a běhat. O cvičení na ruce, ani nemluvě. Potřebuje si zvyknout na námahu, než se jeho tělo sesype. Nemuseli byste ho tak brzdit." Povzdechl jsem si. "Vím, že by to tak šlo... Že by se nemusel krotit." Připustil jsem. "Ale... Nechci, aby skončil jako vy. Sám říkáš, že je až moc dobrý na svůj věk. Nechci, aby jednou skončil jako devadesát procent generace zázraků." Zavrtěl jsem hlavou a viděl jsem, že se mnou souhlasí. "Máš pravdu. Děcka mě prosili, aby sem mohl občas chodit. Co ty na to?" Zvedl jsem hlavu a podíval se na hřiště. Míč minibasketu, byl přeci jen jiný, než míč basketu. Nebyl tak těžký, celé hřiště bylo uzpůsobené malým nožkám a tělům. Vyhledal jsem pohledem Yoshiho. Zrovna prokličkoval Daikiho otočkou přes obránce a než ho stačil jiný zastavit, hodil koš ze záklonu. "Připomíná mi Daikiho. Hrozně moc." Kývl jsem. "Je až děsivé, jak jsi jsou podobní, i když ne příbuzný." Souhlasil jsem. Rozhodili pod košem. Jeden z kluků vypíchl míč ve vzduchu. Další ho hodil Yoshimu. Ten se rozběhl na koš, zastavil ho obránce. Udělal krok dozadu, zaklonil se ve skoku a... Přihrál. Usmál jsem se. V tomhle moc po Daikim nebude. Tedy aspoň po tom na střední. "Takhle dřív hrával. Pro tým. A teď hraje zase. Na škole jsem si myslel, že už ho takhle nikdy neuvidím." Zavrtěl hlavou Autshushi. "Yoshi! Uber!" Zařval na hřiště. "Aki musíš rychleji a ty Shougo  nejsi na tom hřišti sám." Odmlčel se. "Nic neslyším!" Zavrčel. "Ano trenére." Ozvalo se trojhlasně a on spokojeně kývl. "Kdykoliv si ho můžeš odvést. Trénink je u konce. Jen je tu občas nechávám o chvíli déle. Stejně mám vždycky ještě čtvrt hodiny, než přijdou další." Jen jsem kývl. Nemínil jsem ho trhat, když mohl hrát konečně s dětmi a ještě pravý západ. Bylo neuvěřitelné, jak moc si to užíval. "Kolik si účtuješ za trénink?" Otočil jsem se po chvíli na Atsushiho. "Co? Prosím tě. Když tu párkrát bude, nic nechci." Nechápal. "Vem ho na plno. Dělej mu trenéra." Překvapeně zamrkal. "Je malý. Beru základku, když nemají tým ve škole." Zadíval jsem se na něho. "Nebuď bručoun. Je dobrý a potřebuje trénink, aby tu sílu zvládl. Sám jsi to řekl. A jestli ho dokáže někdo brzdit, tak jsi to ty." Odešel. Nechápal jsem, ale on se hned vrátil a podal mi přihlášku. "Třikrát týdně, hodina." Kývl jsem a usmál se. "Děkuju." Na hřiště přišli starší kluci, i když nejspíše stále základka. Na nižší střední nevypadali. "Tak konec, děcka! Do šaten!" Vyhnal z hřiště kluky. Yoshi na mě zamával a zmizel s nimi v šatně. "Jsem tu!" Zvolal, převlečený, v ruce batůžek. Hodil si ho na ramena a nechal se vzít za ruku. "Můžu sem ještě někdy? Plosííím." Jeho výraz byl unavený, ale tak moc šťastný. Usmál jsem se a zvedl papír. "Víš co to je?" Zavrtěl zmateně hlavou. "Přihláška." Vyjeveně se na mě podíval a pak na mě skočil. Rozesmál jsem se, jen tak tak, jsem ho zachytil. "Opatrně." Přivinul jsem si ho k sobě a nesl ho směr tělocvična. Za chvilku měl Daiki končit, tak proč ho nevyzvednout.

Aomine

"Tati!" Usmál jsem se a otočil jsem se za hlasem. "Tak pojď." Chytil jsem ho do náruče. Měl hroznou oblibu skákat nám do náruče, až jsem nad tím žasl. "Co to máš?" Zeptal jsem se ho, když mi strkal nějaký papír do obličeje. Vzal jsem si ho od něho a oddálil si ho tak, abych ho mohl normálně přečíst. Překvapeně jsem se koukl na Taigu. "No není to supel?!" Radoval se Yoshi. "Ty budeš chodit do minibasketu? Mezi ty velký kluky?" Pozvedl jsem obočí. "Jsou supel!" Usmál jsem se. Vypadá to, že si dobře rozuměli. "Můžu, že jo? Plosím." Věděl, že i když jeden s něčím souhlasí, musí souhlasit i ten druhý. Ani jeden jsme nevychovávali, bez toho druhého. I když by někdo mohl namítat, že Taiga na to má nárok, nikdy to nedělal. Podíval jsem se na Taigu. "Je to dobrý nápad?" Jen jsem se potřeboval ujistit. Já tam u toho nebyl. Nebylo to tak, že jsem mu to chtěl zatrhnout. "Užíval si to s nimi. Byl hrozně šťastný, když mohl hrát s dětmi. Nezaostával. A věřím... Věřím, že Atsushi na něho dokáže dát pozor, aby se nepřetěžoval. Navíc jsi sem jistý, že se nám tam o něho postará. Jde jen o to, jestli to dokážeš skloubit z prací a jestli budeš ochotný ho tam vodit." Prosebný pohled Yoshiho neustával. Zadíval jsem se na přihlášku. Cena v pohodě, ale ty dny... "Pondělí, středa a pátek, jo?" Zamyslel jsem se. "To neskloubím." Zamručel jsem. "Učím." Vysvětlil jsem. "Klid, poslouchej." Stočil jsem pohled na Yoshiho, který zesmutněl. "Pondělí a pátek. Středu bude muset vynechat. Tu opravdu nedám." Yoshi mezi námi těkal pohledem. "Takže nemůžu?" Zadíval se na mě. Usmál jsem se a podal přihlášku Taigovi, abych si ho k sobě mohl přivinout oběma rukama. "To víš, že můžeš. Budeš tam chodit první a poslední den školky, ano?" Nadšeně kývl. Usmál jsem se. "Ale mám jednu podmínku." Zaraženě se na mě podíval. "Jakou?" Vypadal celkem vyděšeně. "Vlastně dvě." Vyděsil jsem ho o malinko víc. "Kdykoliv nám řekneš, kdyby se něco dělo, ano? Buď nám, nebo Atsushimu. Vždycky." Zdůraznil jsem. Kývl. "Jasně." Zase se mu vrátil úsměv, ale stále čekal na tu druhou. "Budeš poslouchat." Věděl jsem, že to pro něho nebude až tak těžké, protože byl vlastně hodný kluk. Ale když se mu něco nelíbilo, dokázal se vztekat a odmítal komunikovat. "Když ti něco řekneme, tak to prostě uděláš a nebudeš se vztekat. Můžeme o tom diskutovat, udělat ústupky a ty to víš. Ale to vztekání přestane. A budeš poslouchat Atsushiho. Jestli ne. Tak tam přestaneš chodit." Usmál se. "Dobře." Plácli jsme si na to. "Deset a převléct." Propustil jsem tým závěrečným běháním a přitáhl si k sobě Taigu, abych ho políbil. Japonsko je zdrženlivé a gaye moc nebere. Ale já se nemínil podrobovat blbům. Stejně všichni věděli, že spolu žijeme a to ne jen tak vedle sebe. Už jen proto, že nám oběma Yoshi říkal tati.