Co víc si přát? - AoKaga

27. Tati! Volal strejda!

Yoshi

"Hm..." Zamručel jsem a vyštrachal se z postele. "Co to je?" Otevřel jsem dveře a rozhlédl se po místnosti. Na stole byl taťkův telefon, zdroj hluku. Že by si ho zapomněl doma? Došel jsem k němu a přečetl si volajícího. "Tetsuya?" Zamračil jsem se a zvedl to. "Strejdo?" Na druhé straně se utišil hluk. "Ah. Ahoj, Yoshi. Je tvůj taťka někde kolem tebe?" Nahlédl jsem do ložnice. "Taťka Taiga je v práci, zapomněl si mobil a taťka Daiki spí." Zavřel jsem znovu potichu dveře. "No jo. Zapomněl jsem na posun. "Nevzbudil jsem tě?" Jasně, že jo! "Jo, ale to nevadí za chvíli bych stejně musel vstávat." Ujistil jsem ho. "Potřeboval si něco?" Nechtěl jsem ho moc zdržovat tátové vždycky říkali, že do Ameriky je volání drahé. "Vlastně ano. Zítra jsou oba doma, že ano? I ty?" Zmátl mě. "Jo?" Proč to chce vědět, když je v Americe. "Mohl by ses jich zeptat, jestli by pro nás zítra v šest ráno mohli přijet na letiště?" Překvapeně jsem otevřel pusu. "Vracíte se?" Pobaveně se zasmál mému nadšenému tónu. "Ano. Chyběli jsme ti?" Kývl jsem a pak si uvědomil, že mě nemůže vidět. "Samozřejmě! Přijdete i sem?" Něco prohodil, než mi odpověděl. "Samozřejmě. Budu končit. Uvidíme se zítra. Ať mi dají vědět, jestli nás vyzvednout, ano?" Souhlasil jsem a položil telefon. "Tati!" Vběhl jsem do ložnice. "Co je?" Zamručel. "Proč vstáváš tak brzo?" Otočil se ke mně zády. "Za chvilku stejně zvoní budík." Ujistil jsem ho. "Strejda Kuroko se strejdou Akashim se vrací!" Zarazil se. "Co to meleš?" Zvedl se do sedu. "Zítra přijedou z Ameriky. Ptal se jestli, je můžete vyzvednout." Vyskočil jsem k němu na postel. "Oh. No... Dobře." Prohrábl si vlasy. Vypadal překvapeně, ale jeho oči se usmívali. Věděl jsem, že strejda Kuroko je jeho dobrý přítel a strejdu Akashiho měl taky moc rád. Odjeli do Ameriky, kvůli miminku. I když jsem nechápal, jak chtějí mít miminko, když jsou oba muži a proč kvůli tomu musí do Ameriky, ale byli tam tři roky!!! Proč? "Tak to už budou malému Hirovi 3, že?" Pokrčil jsem rameny. "Nevím... Jak si mohli jet do Ameriky pro miminko? Nechápu to." Našpulil jsem pusu. "Nevím, jak bych ti to vysvětlil prcku... Víš, že dítě může mít jen žena s mužem. Ale oni po miminku toužili, tak si našli paní, která byla ochotná mít miminko, který by jim po jeho narození dala, víš? Strejda Kuroko je jeho otec, ona maminka, ale ten mrňous bude mít dva taťky jako ty." Poslouchal jsem ho. "Vzdá se svého miminka? Jak to? Taky se mě vzdáte?" Povzdechl si a přitáhl si mě k sobě. "Víš moc dobře, že bych tě nikomu nikdy nedal a Taiga taky ne. Jsi náš." Usmál jsem se. "Ale tahle maminka to malé odnosila, ale nikdy ho neviděla, víš? Už když se rozhodla, že bude mít se strejdou Kurokem miminko, věděla, že to miminko nebude její, víš? Sama už má tři děti a ty jí stačily. Už miminko nechtěla. Jako ty stačíš nám. Ale protože se dozvěděla, že stredové potřebují pomoct, aby mohli mít miminko, tak jim s tím pomohla..." Viděl jsem na jeho tváři zoufalství, že neví, jak mi to vysvětlit. Ale já chápal, kde vzali miminko a tu ženu, co se ho vzdala, jsem se rozhodl neřešit. Nebyla pro mě důležitá. "To je super! Můžu si s ním hrát?" Skočil jsem na tátu a zalehl ho tak. "Opatrně." Smál se a chytl mě, jinak bych se skutálel. "Určitě ano. Ale musíš být na něho opatrný. Je oproti tobě ještě malý." Usmál se a já nadšeně kývl. "Už je zítra?" Rozesmál se. "Ne a ty musíš do školy." Zasténal. "Nemůžu dneska vynechat?" Mrkl jsem na něho nevině. "Jsem tak natěšený, že nevydržím v lavici." Povzdechl si pobaveně. "Víš, moc dobře že ne. "Navíc ti dneska dají jen vysvědčení a pak máš zápas na rozloučenou, pamatuješ? Dohodli jsme se, že o prázdninách budeš trénovat s Atsushim." Nadšeně jsem kývl. Těšil jsem se na to. Ne, že by basketbal ve škole nebyl fajn. Bylo super mít tým, do kterého patřím. Ale basketbal u Atsuhiho jsem miloval taky. Byl o tolik jiný a uvolněnější než nás trenér. Miloval jsem i naší hru dvacet na jednoho. Vždy hrál opatrně, aby nás nezranil, ale stejně jsme ho málokdy porazili. Byl nejlepší, stejně jako taťkové. A navíc přes prázdniny většina děcek do školy na basketbal chodit nebude. Navíc je to první rok, co je kroužek přes prázdniny, normálně nebývá. A stejně tak si myslím, že naposled. "Tak vstávej, broučku. Udělám snídani a půjdeme do školy..." Zarazil se. "Jak vlastně víš, že volal?" No jo vlastně. "Táta si tu nechal mobil." Vysvětlil jsem a slezl z něho. "A jak půjdeme?" Chodil jsem do školy sám. Měl jsem to kousek a většinou, na mě stejně čekal spolužák se svým starším bratrem. "Budeš ve škole max půl hodiny. Navíc... Nechal jsem si snad někdy ujít byť i jeden, tvůj zápas?" Usmál jsem se. "Ne ty ne..." Povzdechl jsem si. "Yoshi..." Přivinul si mě k sobě. "Víš, že taťka má moc práce. Byl by na každým, jen kdyby mohl." Povzdechl jsem si. "Jo... Asi jo." Vyzvedl si mě do náruče. "Jsem si tím jistý... Něco ti ukážu." Přenesl mě ke kuchyňskému stolu a přitáhl notebook. "Koukej." Zapnul ho a otevřel složku. "Čti." Ukázal prstem na název jiné složky. "Yoshi." Zamumlal jsem zmateně. Otevřel jí a já si četl nápisy různých videí. "Moje zápasy?" Zvedl jsem překvapeně hlavu. "Má tam všechny. I ty na kterých byl a hlavně ty na kterých ne. Viděl úplně všechny. Vždycky ho mrzí, že neměl čas, aby přišel." Usmál jsem se zářivě a objal Daikiho okolo krku. "Díky, že jsi mi to ukázal." Usmál se na mě. "Ale teď už jez. Je moc hodin a ještě nejsi oblečený." Poukázal na snídani, co mi nejspíš připravil Taiga. Asi měl chvilku času. Vzal si svojí k lince a udělal mi svačinu. "Jdu se obléct!" Zvolal jsem na něho a odešel do pokoje, abych se vrátil už převlečený. "Můžeme?" Kývl jsem a šel se obout.