Co víc si přát? - AoKaga

16. Můžeš si mě udobřit

"Hm?" Zamumlal jsem unaveně do mobilu. "Včera jsme se minuli a Daiki odešel s tebou, takže to dopadlo dobře?" To nemyslí vážně. "To jsi se nemohl zeptat až v práci?" Nechápal jsem jeho telefonát. Dal jsem si ho nahlasitý a dál připravoval snídani, aby ti dva měli co jíst. "To mohl. Ale já ti volám, aby jsi zůstal doma." "Proč?" Zeptal jsem se překvapeně. Ne, že by mi to vadilo, jen mě to překvapilo. "Urovnejte si to pořádně. Věnuj se mu. I malýmu. Určitě budou rádi. Uvidíme se v pondělí." "Myslel jsem jeden den. Je teprve středa." Nechápal jsem. "No a co? Můžeš je vzít třeba na chalupu. Co ty na to? Vypadněte z města, užijte si volno. Atsushi vám jí prý půjčí." Aha. Takže v tom je háček. "A co za to chce?" Tatsuya se rozesmál. "Mluvil něco o vyžrání jeho zásob modrovláskem." Rozesmál jsem se. "Takže chce, aby už tam prostě nelezl a nejedl mu sladký. Ok." Souhlasil jsem. "No, a taky bys to tam mohl zkontrolovat aspoň. Atsushimu na tom nezáleží, znáš ho. Ale už tam dlouho nikdo nebyl a stálo by za to se podívat jak to tam vypadá." Jasně. Naposledy jsme tam byli spolu a to jsem ještě neměl Yoshiho. Takže skoro dva roky tam nikdo nebyl. "Pojedeme rádi. Děkuju." Souhlasil jsem a usmál se. Vlastně není tak špatný nápad odsud vypadnout a věnovat se jen sami sobě. My tři. V klidu. "Děkuju. Stavím se pak tedy pro klíče." Navrhl jsem a on souhlasil. "Jasně. Má dnes volno, takže bude určitě doma. A u trenéra vás omluvím." "Děkuju." Položil jsem to a s chutí se vrátil do postele za těma dvěma. Opatrně jsem si lehl, abych nevzbudil Daikiho, ale bylo mi to k ničemu. "Kam lezeš? Co práce?" zamumlal ospale. "Teď mi volal Tatsuya. Dal mi volno." Zamumlal jsem. "Sám od sebe? Nebo mě chceš prostě hlídat?" Zamumlal. "Co? Ne!" Špitl jsem důrazně. "Jen chci trávit čas s vámi. A kdybys chtěl... Mohli bychom jet na chatu. Atsushi nám půjčí klíče." Koukal jsem na něho. "Hm... Jen my tři?" Kývl jsem a on se usmál. "Ok. Můžeš si mě tam udobřit." Otočil se ke mně zády a já se mu na ně natiskl. Přehodil jsem přes něho ruku a jednou nohou se mu vecpal mezi jeho. "A nebo můžu začít už teď." Navrhl jsem. "Spi." Zamumlal a sám skoro hned na to, zase usnul. Usmál jsem se a natisklí na něm zase zavřel oči.

...

Zdálo se mi, že jsem nespal ani minutu, když do mě něco začala šťouchat. "Hm?" Zamumlal jsem unaveně. "Yoshi?" Usmál jsem se na prcka, když jsem se na něho otočil a dal mu pusu. Využil toho, že už nejsem na boku, ale zádech a přelezl mě. Začal hned na to šťouchat do Daikiho. "Zlobidlo. Nech ho spát." Odtáhl jsem ho, ale Daiki už byl vzhůru. Protáhl se a usmál se. "Mně to nevadí." Usmál se a vlípl mu pusu na čelo. Pak se natáhl a věnoval mi dlouhý polibek. Milerád jsem mu ho oplatil. Věděl jsem, že to co jsem mu řekl sice není zapomenuto, ale přejdeme to. Postupně to vybledne. "Pojedeme dneska?" Zeptal se, když vstal, aby se oblékl a já přikývl. "Super." Protáhl se. Měl celý týden volno, po zápasech, takže pro něho nebyl problém se utrhnout. "Jen zavolám do školy. Zítra a v pátek mám tělocvik." Zarazil jsem se. "No jo, to mi nedošlo. Ale tak jestli..." Umlčel mě. "Pojedeme. Bude to v pohodě." Ujistil mě a odešel si zavolat. Vzal jsem tedy zatím Yoshiho a oblékl ho. "Už začíná být zima. Tak co ti sebou zabalíme, co?" Posadil jsem ho na postel a hlídal ho, aby mi nespadl, zatímco jsem nám balil věci. Naštěstí ho velice bavilo mi z tašky vyhazovat to, co jsem tam dal. "Ale no tak." Naházel jsem zase všechno do tašek a zatáhl zip. "Pojď, půjdeme se napapat. Jak je vidno, probraný jsi dost." Usmál jsem se a vzal ho do náruče. V kuchyni jsem zalil vodou jeho kaši a přisypal mu tam ovoce, které jsem mu ráno nakrájel. "Nepusť to." Varoval jsem ho, když mi sebral misku a přidržoval mu jí. "Snídani máš v lednici." Řekl jsem Daikimu, který zrovna dotelefonoval. "Díky." Vzal si jí a přišel k nám ke stolu. "A kde máš ty?" Zamručel. "Udělám si pak. Nevěděl jsem, že tu budu. Normálně jím v práci." Pokrčil jsem rameny. Odešel mi jí udělat a já nad ním zavrtěl hlavou. "Díky." Usmál jsem se a mezi krmením malého jsem jedl sám. Daiki si pak odešel taky sbalit a já oblékl Yoshiho.

...

"Jak se tam vlastně dostaneme?" Zeptal se Daiki s Yoshim v náručí. "Hm... Nejspíš autem." Řekl jsem pobaveně a on se na mě zamračil. "Ty něco takového vlastníš?" No jo hochu. To tak většinou u lidí bývá. Kývl jsem a sešel až do spodních garáží, kde stálo moje krásné, červeno-černé, prakticky nové, SUVéčko. Daikimu málem spadla brada. "A na to si vzal kde? A proč s ním vlastně nejezdíš?" Nechápal. No jo, za tu dobu co se vrátil, jsem se o autě asi nezmínil. "Do práce to mám kousek, proč jezdit autem? Navíc se nikam moc nedostanu. A navíc se vrátil teprve dneska po skoro půl roce ze servisu." Zamručel jsem naštvaně. "Půjčil si ho Tatsuya." Vysvětlil jsem. "A nechal řídit Atsushiho." Zavrčel jsem. "Aha. Nemá rád svůj život?" Zavrtěl hlavou. "A abych ti odpověděl na první otázku... Nikde. Dostal jsem ho od taťuldy za to, že jsem vůbec prošel střední." Zavrčel jsem nad jeho nedůvěrou. "No jo. To je vlastně celkem zázrak." Souhlasil s ním ten parchant. Povzdechl jsem si. "Můžu řídít?" Zářili mu oči. "Máš řidičák?" Zvedl jsem obočí. "Jasně." Podal mi malého a prohledal peněženku, aby se koukl, jestli ho má sebou. "To jsem stihl ještě po škole. A mám i Amrický, jestli tě to uklidní." Pobaveně jsem zavrtěl hlavou a hodil mu klíčky. "Ale opatrně! Máš vzadu malý dítě." Varoval jsem ho a šel připoutat malého do sedačky. Pořádně jsem ho přikurtoval a hodil si tašku do kufru. Daiki už jí tam měl a seznamoval se s mým autem zevnitř. "Super." Usmál se když jsem nasedl a nastartoval. Natáhl jsem se po klíčku v zapalování a zmáčkl druhý, aby se otevřela garáž. "Tak jedeme." Pobídl jsem ho a připásal se.

...

Daiki byl nadšený celou cestu a vyloženě si to užíval. Ale stále měl rozum a nijak neblbnul a jel na silnici podle předpisů a v klidu. Řídil dobře, což mě opravdu uklidnilo. Nikdy jsme nejezdily s nikým jiným. Nechtěl jsem dávat život svého syna v autě, někomu jinému, ale u Daikiho mě ani nenapadlo pochybovat. Což mě těšilo, ale zároveň trochu děsilo.

...

"Tady jo?" Zastavil před bránou a já kývl. Vystoupil jsem a otevřel mu bránu, aby mohl zaparkovat rovnou na pozemku. Zase jsem jí pak zavřel a šel vytáhnout malého. "Ježiš," usmál jsem se na to spící tělíčko a nechal otevřené dveře, abych ho kdyžtak slyšel brečet. "Pěkná." Usoudil Daiki a já kývl. "No jo, rodiče na tom klukovi nešetří." Usmál jsem se. "A on i když je takový jaký je, nemá problém, mi jí občas půjčit. Ale teď už tu dlouho nikdo nebyl. Vyvětrám, než se tam hodí tašky. Musí tam být hrozně a nechci, aby malýmu načichly věci." Našel jsem v kapse klíče a odemkl chatu. Daiki se po ní šel rozhlédnout a já pootevíral všechny okna. "Už je tu celkem chladno. Budeme muset zatopit." Usoudil jsem. Pro nás dobrý, ale nerad by, aby nastydl prcek a pořád lozit v mikině, asi příjemné nebude. Vytáhl jsem si rukávy od mikiny. "Jdu pro dřevo." Řekl jsem a on mě zarazil. "Dojdu tam." Významně se podíval na mojí nohu a já se zavrtěl hlavou. "Už je v pohodě." Namítl jsem, ale on se nedal, tak jsem ho nasměroval k dřevu na zahradu a sám jsem se jal to tu uklidit. Byl tu samozřejmě všude prach, takže tu těžko nechám malého jen tak lozit. "Yoshi je vzhůru." Přišel Daiki se dřevem a oklepal se do přepravky. "Ok." Odložil jsem koště a šel si pro něho. "No ahoj..." Vytáhl jsem ho z vajíčka a usmál se na něho. "Půjdeme papat." Ujistil jsem ho a došel mu pro mléko, které jsem ohřál. Položil jsem ho na deku na gauč, který už jsem uklidil a dal mu do ruček mléko a šel zatím douklidit. Konečně to tu bylo zase pořádně obyvatelné. "Ale je tu pěkně." Daiki stál ve dveřích terasy a koukal do zahrady. "Jo. O tom není pochyb. Můžeme odpolko na procházku." Daiki kývl. "Super. To určitě prospěje malému. Je tam lepší vzduch." Usmál se na prcka v mé náručí. Ten chtěl vermomocí na zem, ale ještě byla studená podlaha a neměl ani boty, abych ho postavil. "Nevydržíš to ještě?" Kroucení mi jasně dalo najevo, že si mám trhnout. Povzdechl  jsem si a postavil si ho na nohy, aby aspoň jako stál. K mému překvapení to zabralo. Ve chvíli, kdy byl zase na nožičkách se rozesmál a natahoval se k Daikimu. "Co chceš, prďolo?" Natáhl k němu ruce Daiki a on se za ně chytl. Spokojeně něco zažvatlal a snažil se k němu přitáhnout. Pobaveně jsem se usmál a protože jsem si byl jistý, že se pořádně drží, udělal jsem dva kroky k Daikimu. Ten se rozesmál. "Táta!" Zvolal, pustil se ho a natahoval ručičky. Oba jsme překvapeně na chvíli strnuli. Sice po nás sem tam něco zopakoval, když měl na nás náladu, ale tohle bylo poprvé, co něco řekl sám a úmyslně. Daiki se rozzářil a vyzvedl si ho do náruče. Přivinul si ho k sobě a mazlil se s ním. "A kdo je tady?" Otočil ho pak na mě. "No kdo to je?" Yoshi se zasmál a chytl mě za vlasy. "Táta!" Řekl panovačně, jako by to bylo nad slunce jasné. Usmál jsem se a přitáhl si je do náručí. "Miluju vás." Zašeptal jsem prckovi do vlasů. "Nebreč." Zamumlal Daiki a setřel mi slzu. No co, i největší drsňáci občas brečí. Tak proč ne já?